Nedávný razantní zásah irácké armády proti íránským disidentům z hnutí Lidových mudžáhidů vyvolal spekulace o sbližování iráckého premiéra Málikího s Teheránem.
Lidoví mudžáhidové kdysi bojovali po boku Saddáma Husajna proti Íránu, mají na svědomí bezpočet teroristických útoků na íránském území a v posledních letech se jim za tyto zásluhy dostalo i podpory od Bushovy administrativy. Dnes je jejich tábor nedaleko Bagdádu (i íránských hranic) uzavřen, což vyvolává další otázky o budoucím směřování Iráku.
Když iráčtí vojáci a policisté zabili a pozatýkali několik Lidových mudžáhidů, předseda íránského parlamentu Alí Larídžání to přivítal jako krok, který „přišel sice pozdě, ale i přesto jej lze považovat za snahu očistit irácké území od teroristů."
Jak se tak blíží (možná) definitivní odchod amerických sil, stanovený na prosinec 2011, je stále naléhavější otázka, zda je možné obnovit stabilní stát z toho, co zbylo po 30 letech válčení. Stát, který může být vzhledem k surovinovým dispozicím i silný. Nebo zůstane rozvrácenou a vnitřně rozdělenou zemí znepřátelených sektářských a národnostních komunit? Hlavní roli v příštích událostech bude mít pravděpodobně současný irácký premiér Núrí Kámil al-Málikí.
Tento někdejší disident proti Saddámově diktatuře a předák šíitské islamistické strany ad-Dawa (Výzva), který strávil dlouhá léta exilu v Íránu a Sýrii, je pro Spojené státy současně spojencem i potížistou. Sám to ostatně připustil hned po svém nástupu do funkce v roce 2006, když prohlásil, že se považuje „za přítele Spojených států, ale není americkým mužem v Iráku." V praxi razí pragmatickou politiku spolupráce s USA vyvažovanou vstřícným přístupem k Íránu a k neamerickým obchodním partnerům.
Američané už od počátku Málikího podezřívali, že se bude klonit k Íránu, nicméně podle všeho není íránskou loutkou. Osobní zkušenost z Íránu 80. let, z časů irácko-iránského konfliktu, mu ukázala (a také přiměla přestěhovat do Damašku), že navzdory konfesní spřízněnosti Íránci vždy sledují svoji vlastní agendu, a pokud to žádá situace, jsou připraveni své arabské spojence kdykoliv hodit přes palubu. To ostatně zdůraznil po střetech s vládními jednotkami v Basře i šíitským ozbrojencům z hnutí Muktady Sadra: „Ti, kteří vám dnes dávají rakety, abyste útočili na jiné, dají zítra rakety jiným, aby útočili na vás."
Hráč na všechny strany
Začátky Málikího působení ve funkci jsou spojeny se zatím nejhorším obdobím sektářského konfliktu mezi šíity a sunnity. V ulicích každodenně umíraly stovky lidí při atentátech i v otevřených bojích o městské čtvrti a za této situace jeho politická minulost přirozeně vyvolávala kontroverze a obvinění ze sektářství namísto snahy o usmíření. Někteří američtí politici, mezi nimi i Hillary Clintonová, dokonce požadovali jeho rezignaci. V reakci na tuto kritiku Málikí rozehrál nacionalistickou strunu připomínkou, že Irák „není americkým majetkem".
Mimořádně obtížná manévrovací pozice mezi Spojenými státy a Íránem se nakonec stala Málikího trumfem. Na tlak z jedné strany může reagovat zvýšením spolupráce s druhou stranou, a také tak činí. Neustále zdůrazňuje spojenectví s USA - minulý měsíc při návštěvě ve Washingtonu dokonce připustil omezenou přítomnost amerického vojenského personálu v zemi i po prosinci 2011. To mu však nebrání v rozvíjení intenzivní bezpečnostní a hospodářské spolupráce s Íránem. Irácko-íránské vztahy jsou dnes bezpochyby nejlepší, jaké tyto dva státy v moderní době měly, a irácký premiér nepřestává chválit jejich „konstruktivnost". K tomu se přidává rozvoj spolupráce s dalšími zeměmi, především Francií, která kdysi byla důležitým partnerem Saddáma Husajna a dnes se opět snaží zaujmout v Iráku prominentní pozici.
Kromě zdatného manévrování v mezinárodních vodách se mění i Málikího vnitropolitická agenda. Ze stoupence islámské revoluce dle íránského vzoru a zástupce šíitské komunity se stal nositel iráckého nacionalismu. Sektářský konflikt potlačuje důrazem na arabskou identitu a usiluje o vytvoření silného, jednotného Iráku, což nevyhnutelně popuzuje Kurdy. Poté, co byl irácký stát po americké invazi de facto zničen a USA vážně uvažovaly o jeho rozdělení, zažívá irácký nacionalismus opět svou renesanci a Málikí je jeho důležitým nositelem.
Diktátor na obzoru?
Během několika let v úřadu se Málikí projevil jako silný lídr, potenciálně schopný znovu postavit zničenou zemi na nohy a vytvořit z ní silný a významný arabský stát. K tomu však vede dlouhá cesta. I přes částečná zlepšení nebyly základní problémy budoucího uspořádání vyřešeny. Bezpečnostní situace je nadále tristní a ukazuje se, že ani razantní posílení amerických jednotek z konce Bushovy vlády ji nedokáže trvale zlepšit. Nedošlo také ke významnějšímu smíření mezi šíity a sunnity, ani mezi Araby a Kurdy.
Především arabsko-kurdský konflikt představuje nebezpečnou rozbušku. Nynější rivalita mezi vládou v Bagdádu a Kurdskou regionální vládou na severu země může po odchodu Američanů snadno přerůst v ozbrojené střety. Málikího úsilí o vybudování jednotného Iráku je v přímém protikladu s představami kurdských předáků, stejně jako jsou kurdské snahy o začlenění ropného Kirkúku do jejich autonomie nepřijatelné pro Bagdád. Další spory bezpochyby přinese i schvalování federálního zákona o těžbě fosilních paliv, který má určit, jak budou zisky z prodeje ropy a zemního plynu rozdělovány.
V neposlední řadě tu pak jsou obavy z Málikího samotného, a to jak ze strany sunnitů, tak i Kurdů a konkurenčních šíitských frakcí. Především nově zvolený prezident Kurdské regionální vlády Masúd Barzání neváhá o Málikím mluvit jako o „tyranovi".
Pokud se mu podaří pokračovat v rekonstrukci země i po odchodu Američanů a získá aureolu muže, který obnovil iráckou suverenitu, bude jeho autorita natolik veliká, že jen velmi těžko odolá pokušení stát se dalším „otcem národa". Irák nemá žádnou zkušenost s pluralitní politikou. Parlamentní volby plánované na leden 2010 napovědí, zda Iráčané nezaplatí za alespoň částečně obnovenou stabilitu další diktaturou. Bylo by to velmi hořké vyústění „osvobození" Iráku, navíc vykoupeného rozkladem státu, zničením infrastruktury a statisíci mrtvými.