Začala současná krize jako krize kultury? Ta současná krize, o níž se tolik mluví, to ale není.
Krize a kultura, krize a umění? Když pomineme údobí setrvalého klidu a prosperity, jako byly éry Krále Slunce Ludvíka XIV. či éra viktoriánská v Anglii, dějiny umění jsou dějinami umění na pozadí politických krizí. Velmi názorně to vidíme na příkladu Florencie, Říma, Benátek quattrocenta a cinquecenta; plynulá posloupnost děl a veleděl od Brunelleschiho, Albertiho, Botticelliho, přes Michelangela, Vinciho, Raffaela, až po Belliniho, Tiziana, Palladia, Tintoretta, Caravaggia, nás přesvědčuje o tom, že tehdy na Apeninách vládla harmonie. Pochopitelně tomu tak není, vzpomeňme na Savonarolu či Cesare Borgiu.
Dnes jde světem hlas o krizi, která nás podle některých razantnějších myslitelů nechá zapomenout na svět včerejška; tato krize je krizí ekonomickou, sociální, dokonce i politickou, ale ne kulturní. Proč? Protože o masové pop-kultuře se pravdomluvně a hanlivě, jak to uměla Oriana Fallaci, mluví už desetiletí: ona si z toho nic nedělá a veselé spéká svět do velké pop-entertainment-plástve. Je tedy naprosto správně nebo naprosto špatně, když řekneme, že současná krize začala jako krize kultury? Toto je ale až příliš velká otázka, než aby se na ní dalo okamžitě odpovídat a nevystavovat se posměchu, kterým častoval filosof Sokrates všechny ty, kteří se snažili v Athénách vidět příliš hluboko a příliš daleko, do skutečné podstaty věcí.
Krize a kultura
Přesto se dá mluvit o krizi a kultuře ve skromnějších měřítcích a zřejmě to má smysl. Krize totiž urychluje; v minulých měsících jsme byly svědky diskusí o budoucnosti českých literárních časopisů: je jich u nás v poměrně malé národní literatuře hned několik, zatímco ve srovnatelných literaturách je jich méně; mohlo by se dlouho diskutovat o vztahu jednoty a různorodosti, organizovanosti a svobody, ale ekonomická a sociální krize a její tlaky nepominou a budou si žádat nějaké rozhodnutí. Městské divadlo v Mladé Boleslavi a městské divadlo v Polském Czeszyně jsou architektonicky takřka k nerozeznání identické, v Mladé Boleslavi je ovšem stálý soubor herecký (jako v dalších regionálních divadlech), kdežto v Czeszyně dostává herec angažmá pouze na jedno představení.
Krize umí totéž jako konkláve při volbě papeže, zavře kardinály kultury do jedné místnosti a nepustí je dříve, než dospějí k rozhodnutí. Krize ale rozšiřuje stupně volnosti a zvyšuje počet možností. Zatímco konkláve kardinálů kultury za normální krize bude diskutovat, jak efektivně provést rozpočtové škrty, jak pouze „snížit" počet literárních časopisů, bude tedy pragmatické a „normální", konkláve za časů hluboké krize (- a to je možná náš případ) může vnést do hry princip, který ekonomie vůbec nezná, tedy neškrtat vůbec - může vypadat jako nenormální, jako abnormální.
Krize vymaňuje z každodennosti a vede k sub specie aeternitatis; tváří v tvář poznání, že ekonomie zřejmě není exaktní vědou a nevládne civilizaci, nýbrž otročí pro civilizační rytmy, si podržíme stálé divadelní soubory a literární časopisy o relativně malých nákladech. Ale pohled pod úhlem věčnosti nás může ospravedlnit k nebývalému radikalismu, kdy si ponecháme jen jeden literární časopis, ve kterém se bude publikovat anglicky, německy, italsky a třeba polsky, protože jen tak se český literát může dostat ke skutečně významné čtenářské obci, nejiskřit do prázdna, dostát povaze historických českých zemí jako křižovatky kultur.
Krize má povahu dobrodruha, má ráda nečekané zápletky a vyústění stejně jako dějinný Rozum, který uskutečňuje své záměry prostřednictvím nevědoucích lidí. To, co můžeme čekat, je to nečekané. To, můžeme čekat, je rozumné, brodíme-li se ve stejných předpokladech jako G. F. W. Hegel.
Doba a sny
Krize může napomoci prohloubit vliv kultury ve světě, který se nápadně podobá Gigantomachii. A posílená, zkulturněná Kultura může napomoci zjistit, o co vlastně v této krizi jde. Régence je všeobecně chápana jako doba úpadku, doba krize po smrti Krále Slunce Ludvíka XIV. Maskulinní francouzské baroko bylo nahrazeno vládou z Hôtel Royal, a burzovním systémem Johna Lawa. Za nejvýstižnější obraz této krize počátku 18. století dnes považujeme obrazy Jean-Antoine Watteaua, souchotinářského syna pokrývače, i když víme, že ji viděl neúplně a zkresleně. Slavný obraz Putování na Kythéru (L'Embarquement pour l'île de Cythère) vystihuje jemnou melancholií a mýtickou arkadičností jádro tehdejšího snu, snu tehdejší krize.
Malíř Watteau pozoroval tehdejší dámy (neboť dámy prý vládnou od věků Francii), jak odjíždějí jako načechrané přeludy na každodenní plesy, ale neviděl je, jak se vracejí animálně opilé a jinak zřízené. Ve svých obrazech zachytil tu „lepší stránku", neboť ona byla schopna osamostatnění a žití životem mytického snu, který určuje epochu.
Sní naše doba vůbec o něčem? A pokud nesní, je schopná přihlásit se k nějakému snu; tedy nějakému naléhavě působícímu obrazu, který naráz otevře šuplíky rozškatulkovaných životů, osobností, vědeckých disciplín, kterých je tolik, ještě více než na nějakém renesančním kabinetu. Ve srovnání s Francií zcela nepompézní Anglie 18. století se odvážila něčeho, co vůbec asi dnes nemůžeme do důsledků pochopit. Rozhodla se uskutečnit Poussinovy klasické italské krajiny vrcholně barokního římského období první poloviny 17. století a vznikl tak anglický park, který se potom tak rozmohl, že změnil tvář Evropy.
Na začátku byl ale obraz, několik utkvělých snových obrazů jako Krajina s Polyfémem, Krajina s Orfeem a Eurydikou, Apollon a Dafné. Na začátku bylo podvědomé zjednodušení zamotaného světa do několika obrazů.
Raffael se pokusil provést takřka mysteriózně snový úkol, na základě dochovaných trosek vytvořit plán antického Říma. Relikty epochy, propadlé do prázdna, se tehdy staly mimořádnou hodnotou. Raffael, Poussin, Watteau, velcí mistři snové atmosféry, měli to snazší než snílci dnes. Lidstvo je tak zamotané, že zjednodušení do několika obrazů není možné. Cesta na Jih by v masovém věku Jih zdevastovala. Miliardy lidí fakticky pohřbívají práva jednotlivce.
Kde je sen naší současné krize? Kde je lepší stránka tohoto světa, schopná žít jako naléhavý obraz? Pokud bude Kultura Kulturou, třeba si ho vysní.
Autor je filozof