Článek mladého posluchače olomoucké politologie (LtN 29/09) si jistě zaslouží zamyšlení. Možná právě proto, že autor, ve snaze ozřejmit současné Kaddáfího aktivity, použil starých známých klišé, subsumovatelných do dvou rovin: Muammar Kaddáfí je terorista, neboť jinak ani jeho „spolupráci" s bývalými zeměmi socialistického společenství hodnotit nelze (přestože Libye byla vždy členem Hnutí nezúčastněných), a je zároveň nebezpečným snílkem, protože žádná z jeho integračních tendencí se neuskutečnila, tak jako jeho projekty traktované v Zelené knize, v části 1-3.
O tom, zda je Kaddáfí terorista, je ve vztahu k integračním tendencím zbytečné hovořit. Je skutečností, že pracovníci libyjských tajných služeb provedli atentát v západoberlínské diskotéce La Belle a je skutečností, že pan Mighráhí byl souzen a odsouzen za pád boeingu společnosti PAN AM nad Lockerbie. Jeden z vězněných byl propuštěn poté, kdy se zaměstnanec jisté švýcarské zbrojovky sídlící ve Wintherthuru doznal, že týmu sestavujícímu trosky letounu „dodal na žádost" součást, která ve zříceném letounu nebyla. Po dvaceti letech. Libye uznala nároky pozůstalých, odškodnila je, takže jediným zbývajícím nárokem je snad pouze nárok firmy PAN AM, která v důsledku havárie a výplat pojistného zkrachovala. PAN AM přitom libyjskou vládu kupodivu nežalovala...
Prizmatem terorismu (semtexového nebo „C4kového") bychom museli zpětně hodnotit všechny akce, od Palestiny přes boje pozdějších ben Bellových lidí v alžírské kasbě ve válce s OAS až po třeba spravedlivou/nespravedlivou válku v Biafře v letech 1967-1969. Jak nesmyslným úkolem by to bylo, je možná zřejmé. Plodnější bude, podíváme-li se na oba soustředné kruhy africké a islámské politiky, jejichž průmět byl východiskem Kaddáfího úvah přirozeně ovlivněných dobovým myšlením, totiž arabským nacionalismem.
Muammar Kaddáfí se narodil v bývalé turecké a později italské kolonii Libyi, která už v 19. století proslula svým rebelstvím, což v praxi vyvolalo ostřelování libyjských přístavů z amerických plavidel pár desetiletí po britské humanitární akci téhož ražení, totiž po vyhnání Turků z Řecka. Ač jde o epizodní záležitost, předznamenala pozdější americký válečný zájem o libyjské teritorium a poválečnou výstavbu vojenských základen v zemi. Znamenala také zrod Italům nekonvenujících následníků kmenového válečníka Omara Muchtára. Libye, víceméně islámská a „konformní" k šaríji, tak byla počátkem 50. let prohlášena samostatným královstvím. Králem se stal Idrís as-Sanússí a země byla rozdělena na tři celky nikoli nepodobné okupačním zónám velmocí, a každý z parlamentů, ať už ve Fezzánu, Kyrenajce nebo Tripolsku, vládl odděleně, neboť spojující byla pouze moc krále. A stárnoucí král přenechával podstatnou část moci svým poradcům, kteří sjednali vytvoření základny britské, italské a americké. Za zmínku ale stojí asi jen ta americká, Wheelus Air Force Base u Tripolisu, která se stala největší americkou vojenskou základnou v Africe.
Před čtyřiceti lety dal tehdy mladý důstojník, absolvent bengházské vysoké školy (ale také kurzů v britské vojenské akademii v Sandhurstu) Muammar Kaddáfí dohromady své přátele a po vzoru Egypťana Gamála abd an-Násira je nazval „svobodnými důstojníky". Učinil tak tajně, možná i s podporou jiných velitelů, nicméně úspěšně. Dne 1. září 1969 se změnilo vysílání rozhlasových stanic v Tripolisu a v Benghází a Kaddáfí oznámil sesazení krále, který zrovna dlel v Turecku, vytvoření kolektivního vedení státu, Rady revolučního velení, a změnu názvu státu z království na Libyjskou arabskou republiku.
V Libyi se už tehdy těžila vysoce kvalitní lehká ropa, Rada revolučního velení proto musela vsadit na spolupráci se zahraničními těžaři, neboť ropa by v libyjských ropovodech zrosolovatěla. Ani zrušení cizích základen nebylo zcela jasnou věcí, a Kaddáfí s touto kartou hrál do doby, než samotný Západ vyčerpal všechny možnosti zpětného „dosazení" krále. Mladí důstojníci za sebou měli kurzy v britských armádních střediscích a bylo žádoucí je odpovídajícím způsobem držet na své straně. Proto byl Kaddáfí do roku 1971 milovaným „dítkem" Západu, který (i svou charismatickou vizáží) nahrazoval všechny ty tlusté černošské prozápadní politiky pocházející z nitra Afriky, jakými byli Mobutu Sese Seko, Omar Bongo či Idi Amin. Západu přitom ale neuniklo, že se Kaddáfí stále více přikláněl k Násirově myšlence jednoty Arabů, kterou si egyptský prezident neúspěšně odzkoušel koncem padesátých let ve spojenectví Sýrie a Egypta. Zatímco Násir věřil, že ke spojenectví lze dojít „shora", viděl Kaddáfí jasně, že jediné plodné je spojenectví zdola, které znamená ekonomickou dělbu práce mezi všemi částmi země. Prokazovalo to také jediné úspěšné arabské sjednocení ve 20. století, tedy spojení Hidžázu s poutními místy Mekkou a Medinou s pouštním, nicméně na ropu bohatým Nedždem - vznik wahhábovského království Saúdské Arábie je dosud nepřekonaným výsledkem integrace dvou arabských zemí.
Kaddáfí musel nacionalizovat libyjskou ropu a vypovědět cizí základny. Obojí se mu bez velkého „bušení politologů do klávesnic psacích strojů" podařilo a rokem 1973, kdy vrcholila ropná krize, začaly nebo končily i Kaddáfího četné integrační pokusy - s Egyptem, Súdánem, Čadem nebo Tuniskem, jehož prezident Habíb Burghiba poté prohlásil, že se k Libyi připojil jen proto, že ho bolela hlava.
Nemá smysl všechny tyto kroky popisovat do podrobností, podstatné je, že z nich Kaddáfí dovodil, že nelze unifikovat různé, emancipované, zákonodárné a politické sbory elit, ale že je naopak nutné je rozbít. Cožpak se kdy Násirovi mohlo internacionalistickou ideologií podařit přebít syrský ideologický nacionalismus Mišela Aflaqa a jeho křídla strany Baas? Kaddáfí věděl, že nikoli. Proto začal formulovat svůj vlastní myšlenkový systém, který by byl uchopitelný lidmi a národy, pro nový stát, džamáhíríji. Nejprve publikoval texty, v nichž etatistickému hospodářství státu dával jasný pokyn zajistit základní práva všem občanům: vlastní dům bez hypotéky, vlastní auto bez splátek, práci, vybavení. Vlastně jsou to základní občanské nároky. Takto zajištěná libyjská rodina se pak může (a bohužel i víceméně musí) účastnit v novém politickém systému lidových výborů, kdy i ten nejposlednější výbor řeší vztahy džamáhiríje třeba k Brazílii a dává svůj názor najevo lidovému výboru o pyramidový stupeň výše. Kaddáfí soudil (a u Libyjců v 70. letech byl proto ekonomicky oblíben), že podstatné je zajistit lidem práci, byt, jídlo, dopravu, a to fakticky, nikoli deklaratorně, a teprve pak je možné je vtahovat do politického života jejich země. A v podstatě s nimi i manipulovat.
Libye ovšem zažívala i nevídaný a škodlivý přistěhovalecký boom, neboť i ti nejprostší Afričané věřili Kaddáfímu, když říkal, že volby do zastupitelské demokracie jsou podvodem. V první části své Zelené knihy z roku 1977 Kaddáfí dokládá, že pokud přijde k volbám 5 procent ze sta procent oprávněných voličů, a 51 procent z nich zvolí jistou vládu - tedy volbou dvou a půl procent - pak jde o vládu menšiny, byť demokraticky zvolenou, která nikdy nemůže mít jakýkoli pozitivní vliv na všechno voličstvo a je tedy nedemokratická. To byla Kaddáfího odpověď na nově etablované africké tradice „výstavby stran", ať už ve dříve francouzských (Rassemblement Democratic Africain) nebo britských koloniích. Řada afrických politiků jako byli Traoré, Senghor, Keita či Touré zakládali na bázi svých hnutí politické strany, jejichž členem se člověk často stal hned s prvním nadechnutím mimo matčino lůno. Muammar Kaddáfí není dědic ani žák těchto teorií. Kaddáfí je bořitel. Potřebuje společnost dostat na základní společnou jmenovací jednotku, totiž kmen, v tomto kmeni vytvořit lidový výbor a ten zapojit mezi všechny ostatní lidové výbory Afriky. Bude-li společnost islamizovaná, tím lépe. Vznikne více společných styčných bodů. Mezi Afričany, kteří sledují Evropu a Čínu s její obchodní invazí, jsou Kaddáfího teorie populární. Bude-li mít Afrika zdroje, které bude umět prodávat tak, jako to umí Libyjská arabská lidová socialistická džamáhiríja, bude na tom dobře. „Papírový tygr" Kaddáfí jedná a jeho autorita u globálních hráčů/společností, jakými jsou například Gazprom, Shell či ExxonMobile, je velká. Od autority vládce ovšem odvozují Afričané všech barev pleti a vyznání autoritu vlastní. Proto, bude-li výhled na zlepšení hospodářství i při uskrovnění, askezi (a i zde je Kaddáfí ideální příklad svým životem ve velkém stanu, konzumací velbloudího mléka a datlí), Afričané zůstanou v Africe, ale především, Afrika zůstane Afričanům. Muslimům i nemuslimům. A o to vlastně „tygru Kaddáfímu" jde. A jeho synům a snad i dědicům též.
Autorka je historička