Třináct a půl tuny ruské vojenské naděje se zřítilo v troskách do moře.
Když kapitán ruské ponorky dával v polovině července povel k odpálení nové mezikontinentální námořní balistické rakety Bulava (Palcát), napětí na palubě se dalo krájet. Bulava protrhla tichou hladinu Bílého moře a za sykotu páry a plynů s ohlušujícím řevem zamířila na polygon nedaleko Kamčatky - s nadějí, že po úspěšném přistání učiní významný krok ke svému oficiálnímu zařazení do výzbroje ruského námořnictva. Záhy se ale odklonila od zadaného kursu a bezpečnostní systém po 28 vteřinách letu vykonal svou povinnost. Bulava explodovala a v troskách se zřítila do mořských hlubin.
Při zkouškách složitých raketových komplexů se s něčím takovým vždy počítá bez ohledu na zemi konání, nesmí to ovšem překročit racionální hranici, což právě Bulava učinila. Za tohoto stavu se kvantita neúspěšnosti mění v novou kvalitu. Ve hře je prestiž nejen vědecko-technická, ale i politická, jak si všímá The New York Times: „Bulava byla zamýšlena jako symbol postsovětské vojenské moci, jako zbraň, která katapultuje ruské ozbrojené síly do 21. století. Zatím ji však Rusové nejsou s to ani pořádně odpálit."
Technicky zaostalá novinka
V roce 1998 zadala ruská vláda konstruktérům úkol sestrojit raketu, která by byla schopna provádět úhybná manévrování, vypouštět návnady na protirakety, uměla měnit výšku ve střední fázi letu, byla fyzicky odolná při prorážení vrstvy ledu, zkrátila dobu potřebnou k odpálení, zvýšila přesnost zásahu, byla odolná vůči jadernému výbuchu minimálně na vzdálenost 500 metrů a splňovala i desítky dalších požadavků.
Tento nelehký úkol na sebe vzal Jurij Solomonov, ředitel Moskevského institutu termální technologie (MITT) a úspěšný hlavní konstruktér stávající opory ruských jaderných strategických zbraní - raketového komplexu Topol-M, jakož i taktických jaderných zbraní typu Iskander. Podařilo se mu spolu s tehdejším ministrem obrany přesvědčit politické vedení Ruska, že zkonstruuje námořní raketový komplex, který bude třikrát levnější, podstatně lehčí a umístitelný na menších ponorkách, než jakými byly velmi nákladné Tajfuny. Úspory měly vzniknout a také vznikly využitím řady komponentů a systémů, které předtím našly uplatnění při konstrukci rakety Topol-M. V době, kdy po Jelcinovském hospodaření o peníze byla obzvlášť nouze, to zabralo.
Podle nezávislého experta Michaila Kardašova však raketa Bulava, soudě podle jejích takticko-technických parametrů, zaostává za třicet let starým americkým systémem Trident-1, o balistické raketě Trident-2 ani nemluvě. Zaostává překvapivě i za jeho ruskou nejmodernější současnicí, námořní balistickou raketou Siněva, která byla před časem úspěšně vyzkoušena před zraky samotného prezidenta Medveděva. I podle skeptiků je to prý v současné době ta nejlepší raketa na světě. Svědčí o tom zejména ten nejzákladnější ukazatel: poměr její hmotnosti vůči hmotě nábojové hlavice a doletu. Ten je podle Kardašova u Siněvy o 25 až 30 procent lepší než u amerických Tridentů-1 a 2. Bulava vůči nim ale vykazuje parametry téměř pětinásobně horší. Siněva je přitom schopna vrhnout hlavicovou část rakety s deseti oddělitelným náboji o celkové hmotnosti 2,15 tuny na vzdálenost 8300 kilometrů a při snížení jejich váhy a počtu až na vzdálenost 11 tisíc kilometrů. Tato nezáživná fakta nabývají na významu při pohledu na mapu: pobřeží Spojených států je velice dobře chráněno mohutnými sonary a hlídkovými lety protiponorkového letectva, systém protiraketové obrany chrání USA ze strany Dálného východu, Severního pólu a Evropy, nikoli však ze strany Latinské Ameriky. Existuje názor, že právě zde může být nalezena ruská asymetrická odpověď na rozmístění amerického protiraketového štítu v Evropě. Z tohoto úhlu pohledu loňská návštěva ruského raketového atomového křižníku Petr Veliký a vojenské lodi Admirál Čabaněnko ve Venezuele nebyla jen čistě zdvořilostní záležitostí.
Hledají se příčiny
Dosavadní zkoušky Bulavy neprokázaly žádnou konstrukční vadu, a tak se pátrání po příčinách nezdarů soustřeďuje do dvou oblastí: výrobní a montážní. Je to složitá záležitost, neboť do výrobního procesu je zapojeno na 650 podniků. Sám první náměstek ruského premiéra Sergej Ivanov před novináři přiznal, že za situace, kdy liberalizační vlna smetla ze závodů dřívější vojenský kontrolní systém, který tvrdě dohlížel na kvalitu výroby a na technologické postupy, je zajištění dohledu nad kvalitou všech komponentů rakety nemožné. Zbrojní průmysl byl navíc ponechán živelnému působení tržních sil, zařízení výrobních závodů zastaralo, technické kádry odešly za lepším. Pravděpodobnost výskytu závad tak jen vzrostla, což ostatně ilustruje i to, že Indie počátkem července reklamovala závady na téměř polovině raket vzduch-vzduch, které jí byly dodány pro její ruské nadzvukové stíhačky SU-30.
Vzhledem k tomu, že počet nezdarů Bulavy značně překračuje rámec průměru a závady se projevují na různých místech komplexu, v ruském bulváru se objevilo podezření, zda se nejedná o diverzi řízenou ze zahraničí. Tuto smyšlenku obratem kategoricky odmítl ministr obrany Anatolij Serďjukov, nicméně situace kolem Bulavy se tak dostala do absurdní polohy zavánějící třicátým devátým rokem.
Jak dál?
Bulavu by s úspěchem mohla nahradit zmíněná raketa Siněva. Její dimenze a systém odpalování jsou však natolik odlišné, že by to vyžadovalo přepracování celého projektu, podle něhož už byla zkonstruována a uvedena do provozu raketová ponorka Jurij Dolgorukij. V Severodvinsku by museli předělat už hotové železné konstrukce dvou ponorek tohoto typu a projekty dalších tří ponorek, které se připravují k výstavbě. Podle expertů by si to vyžádalo takové náklady, že by bylo jednodušší zkonstruovat nový typ. Toto vše však naráží na neúprosný faktor času. Se Siněvami, které byly schváleny do výzbroje, ruská armáda počítá na šesti spolehlivých ponorkách staršího typu Delfín, které však budou pro svůj věk v roce 2015 vyřazeny z provozu. Nejlogičtěji se tak jeví názory, které tvrdí, že je třeba ve zkouškách Bulavy pokračovat a „vychytávat mouchy", protože do projektu už byly vloženy takové prostředky, že ho nelze jen tak smést se stolu.
Rusko se tak ocitlo v paradoxní situaci. Vyvinulo moderní raketu extra třídy, pro kterou za pár let nebude mít nosiče. Má k dispozici nové ponorky typu Borej, pro ně však nemá po ruce moderní letuschopné rakety. Jak v této souvislosti nevzpomenout na výrok literární postavy gogolovské epochy Kuzmy Prudkova: „Umem Rus pochopit nelze"?
Autor je publicista.