Zisk krajní pravice ve volbách do Evropského parlamentu neznamená nástup fašismu, ale populismu, který ale není s to transformovat hněv a nedůvěru lidí v novou politickou vizi.
Co opravdu znamenají výsledky evropských voleb? A co si z nich lidé vůbec zapamatují? Účast byla nejnižší od roku 1979, kdy byla přímá volba do Evropského parlamentu zavedena. Václav Klaus, prezident České republiky a vyhlášený euroskeptik, volby vzhledem k osmadvacetiprocentní účasti v česku označil za „čtvrtinové". The Economist navrhl, aby byl Evropský parlament rovnou rozpuštěn coby nepodařený experiment.
Navzdory všeobjímající apatii ale výsledky voleb nabízejí důležitý vhled do současné evropské politiky. Ze všeho nejvíc ukázaly rozporný vztah mezi ekonomickým propadem a popularitou levicové politiky. Od počátku finanční krize se Karel Marx stal pro mnohé konečně bernou mincí, ale tento obnovený zájem o teorii ekonomických krizí byl jen povrchní a tudíž měl jen mizivý politický dopad. Antiglobalizační hnutí jako třeba Attac, která byla nesmírně populární koncem devadesátých let a na počátku století nového, si navzdory krizi žádnou lidovou podporu nezískaly, a totéž se stalo při eurovolbách, v nichž si podle mnohých měly levicové strany vést jinak dobře.
Ve Francii Olivier Besancenot utvořil Novou antikapitalistickou stranu (NPA), v Německu se šance dávaly slepenci straniček odpadlých od sociálních demokratů a bývalé východoněmecké komunistické strany známé jako Die Linke. S tím, že budou profitovat na krizi, počítali také třeba francouzští nebo španělští socialisté. Opak se ale ukázal být pravdou. Voliči napříč Evropou levici opustili. Ve Francii se vládní strana UMP stala obětí vlastního úspěchu: získala dvakrát více křesel než v roce 2004 a Sarkozy musel popřít svůj vlastní slib, že v případě zvolení pošle všechny své kandidáty do Bruselu. Největšími poraženými byli socialisté: přišli takřka o polovinu křesel a v některých regionech skončili dokonce až na třetím místě, na které je odsunula nově zformovaná zelená strana Europe Écologie. V čele s pestrou sestavou aktivistických environmetalistů, včetně Daniela Cohn-Bendita, José Bového či Évy Jolyové, byli právě oni hlavním vítězem voleb. Besancenotova NPA neoslovila a se ziskem pod pět procent se do Evropského parlamentu nedostala.
Modrá vlna
V Británii si labouristická strana musela prožít nejhorší volební porážku od roku 1918. V Německu sociální demokraté získali jen 20,8 procenta hlasů, což je historicky nejhorší výsledek strany. U Die Linke procenta sice narostla, ale jen nepatrně, z 6,1 na 7,5. Španělská vládní Socialistická strana skončila druhá za pravicovou Lidovou stranou a v Itálii opoziční středolevá Demokratická strana získala jen 27 procent hlasů - na vítězství nad Berlusconim top sice nestačilo, ale vedení si alespoň uchovalo své funkce.
Zkrátka, v době ekonomické krize levicové strany napříč Evropou nedokázaly získat hlasy voličů. Mnozí teď proto začali psát o „modré vlně" ženoucí se Evropou a vyjadřovat obavy, že nynější krize vyvolala podporu spíš krajní pravici než krajní levici.
Volby byly opravdu provázeny úspěchem krajně pravicových stran. Britská národní strana (BNP) získala v europarlamentu dvě křesla, Jobbik, maďarská neofašistická skupina s vlastním ozbrojeným křídlem, získal tři křesla z 22 možných. Italská Liga severu ziskem deseti procent také posílila a rakouští Svobodní nebožtíka Jörga Heidera třinácti procenty hlasů svůj předchozí volební zisk rovnou zdvojnásobili. V Nizozemsku pak pro stranu Geerta Wilderse hlasovalo 17 procent voličů, což jí zajistilo hned čtyři křesla.
Jsou tohle všechno známky nástupu krajní pravice, důkazy, že v těžkých dobách evropští voliči tíhnou k šovinismu, xenofobii a rasismu? Východoevropský zpravodaj The Times Adam LeBor si to určitě myslí, když napsal dobře načasovaný politický thriller The Budapest Protocol. Vypráví o tom, jak se ve stínu bruselského superstátu zmocnila východní Evropy krajní pravice.
"Potrestejte prasata"
Ve skutečnosti jsou ale krajně pravicová uskupení v Evropě dál marginální a jejich rozvoj je slabý a nerovnoměrný. V eurovolbách v Polsku v roce 2004 získaly mandáty katolická Liga polských rodin a rolnické hnutí Sebeobrana, které ale nyní zcela vyhořely a umožnily tak polským komentátorům zapět chválu na „vyspělost" voličů dávajících přednost mainstreamovým stranám.
Skutečné poučení z voleb je přitom dvojí. První spočívá ve faktu, že vlády, ať už v Británii nebo jinde, se vzdaly demokracie na úkor krajně pravicových hnutí: namísto, aby s nimi diskutovaly a zpochybňovaly jejich argumenty, odmítly mainstreamové strany jakýkoli kontakt. Třeba poselství britských labouristů před volbami bylo prosté: volte nás, abyste zabránili BNP dostat se Bruselu. Ostatně, toto téma bylo obecným mottem eurovoleb: výběr mezi mainstreamem a krajně pravicovými populistickými extremisty.
Tohle poselství bylo ale ve skutečnosti jen podbízením se předsudkům střední třídy vůči rasistickým voličům z řad dělnické třídy. Když francouzská Národní fronta (FN) v čele s Jean-Marie LePenem v roce 2002 pronikla až do druhého kola prezidentských voleb, začala francouzská média hledat ty odporné voliče FN jako kdyby představovali jakýsi nový druh homo sapiens. Tyto reakce ale jen odhalují propast mezi politickým establishmentem a společností jako takovou. K tomu navíc mylně cosi vykládají jako oživení rasistické a fašistické ideologie. Při bližším pohledu se totiž nabízí zcela odlišná dynamika.
Druhým poučením je, že krajně pravicová hnutí jsou ve skutečnosti spíš populistická, než rasistická. Kampaň BNP v Británii se točila kolem výdajů poslanců: slogan na jejích plakátech zněl „Potrestejte prasata", přičemž těmi prasaty byli míněni politici. Ani v Maďarsku nelze podporu krajní pravici redukovat jen na protiromské nálady. Už nejméně od roku 2006 totiž Maďaři demonstrovali před parlamentem a požadovali rezignaci premiéra, jehož cynické poznámky o vlastní straně vyvolaly hluboké rozčarování z politiky.
Spíš než významný posun doprava tak tyto skupiny symbolizují konec levice a pravice. Vyjadřují hněv, rozčarování a frustraci, ale nemají ucelenou ideologii a už vůbec nepředstavují obrodu fašistických politických tradic. Dnes pravici nahání hlasy snaha protestovat, nikoli chopit se vlády. Současný populismus je přitom z části produktem vlastní politiky EU, která ráda přijímá rozhodnutí za zavřenými dveřmi. Dokonalá symetrie mezi despektem EU vůči demokracii a nynějším vzepětím pravice přitom ale neexistuje, protože EU nestojí nad členskými státy, ale stala se spíš politickým stylem, který převažuje ve vztazích mezi hlavními městy členských států. Nynější vzepětí krajní pravice tak má kořeny doma, což ostatně dokládá i to, jak zanedbatelnou roli hrály ve volbách koncepty související s EU.
Skutečnost, že se populismus stal novou opozicí, lze doložit na vzestupu a pádu Libertas, panevropské politické strany, kterou na konci roku 2008 vytvořil Declan Ganley. Libertas se zjevila v době, kdy se vlády napříč Evropou snažily zabránit svým občanům rozhodnout o Lisabonské smlouvě hlasováním: britská vláda svůj slib v tomto ohledu porušila, Irové byli požádáni, aby hlasovali znovu, a Francie a Německo se navzájem dohodly, že všem případným dalším referendům raději předejdou. Libertas slíbila, že tento „antireferendový pakt" odhalí tím, že promění hlasování do Evropského parlamentu v de facto panevropské referendum o Lisabonské smlouvě. Nestalo se tak, za což na jedné straně může to, že Libertas nemá nikde v Evropě žádnou sociální základnu a musela se tak spojovat se značně různorodými národními stranami. Kromě vágně formulované výzvy k obnově demokracie nemá ale ani žádnou jasnou panevropskou myšlenku, a tak byla nakonec zatažena do národních politických bitev, v nichž nutně prohrála.
Nynější krize zdiskreditovaly politické instituce. Hospodářská krize vyvolala pochybnosti o schopnosti vlád řídit trhy, zatímco krize politické reprezentace - počínaje skandálem kolem výdajů britských poslanců a Berlusconiho zálibou v nezletilých dívkách konče - vyvolala v mnoha lidech rozčarování z jejich volených zástupců. Z těchto nálad se však zatím nezrodilo nic nového. Dál se budou zjevovat osobnosti vystupující proti establishmentu, budou to ale jen charismatičtí jedinci, nikoli věrozvěsti nových politických idejí. Takové je poučení z evropské křížové výpravy Declana Ganleyho.
Evropa se nekloní k pravici. Zažívá jen vzepětí populismu coby nové evropské politické opozice - opozice, které chybějí politické ideje, a není s to přeměnit vztek a nedůvěru lidí vůči establishmentu v novou politickou vizi nebo program.
-- Le Monde Diplomatique