Třicet let válčení v Afghánistánu nebere konce. Naopak, konflikt se rozlévá do okolních zemí, i těch, které Rusko považuje za svůj „zadní dvorek".
Přesun afghánské války do Pákistánu není žádnou novinkou. Pákistán se kdysi zprvu stal základnou afghánských bojovníků za svobodu, následně obskurních „studentů" tyranizujících populaci, která byla zmučena válkou, a nakonec teroristů, bránících rozkvětu zdejší demokracie - pokud máme jen lehce nastínit, jak média „svobodného světa" proměnlivě hodnotila aktéry afghánské tragédie. Jiskra však nyní může snadno přeskočit i do Střední Asie, tak jako už v 90. letech, kdy tamní islamisté spojili síly s „internacionály" z Afghánistánu. Především zkorumpované despocie Tádžikistánu a Uzbekistánu poskytují afghánsko-pákistánským ozbrojencům vhodné pole pro rozšíření jejich aktivit.
Kořeny v madrasách
Bezpečnostní situace v Afghánistánu a na kmenových územích v severovýchodním Pákistánu se už delší dobu nevyvíjí dobře. Intenzita ozbrojených útoků na vojáky USA a NATO a vládu Hamída Karzáího v posledních dvou letech narůstá a násobí ji rostoucí sebevědomí militantů na pákistánské straně hranice, kteří na svých územích zavádějí drakonické pořádky. V reakci na tento vývoj podnikla pákistánská armáda masivní ofenzívu, která vyvolala největší vlnu vnitrostátních uprchlíků od vzniku státu v roce 1947. Ač je třeba některé apokalyptické představy o jaderných zbraních v rukou militantů brát s notnou rezervou - boje probíhají jen na kmenových územích, kde byla autorita centrální vlády slabá vždy, navíc pákistánská armáda je schopná potlačit lokální ozbrojence - tak nelze zastírat, že Pákistán stojí před největší vnitrostátní bezpečnostní hrozbou ve své historii.
Kořeny posledních událostí je přitom třeba hledat v 80. letech minulého století. V rámci boje proti komunismu, personifikovaného tehdejším afghánským režimem a jeho sovětskými patrony, se Pákistán stal předpolím mnoha islamistických aktivistů a bojovníků směřujících do války v Afghánistánu. Mezi jinými se aktivními centry odporu proti afghánskému komunistickému režimu staly náboženské školy, madrasy, ovlivněné islámským reformním směrem deobandíja, který vznikl v 19. století v Indii. Právě tyto ideje, společně s celkovou společenskou a kulturní zaostalostí paštunských oblastí - z nichž drtivá většina tálibů pochází - stojí za politickou a sociální vizí Tálibánu s její touhou po purifikaci všeho a všech a s notoricky známými důsledky. Tento směr je velmi podobný saúdskoarabskému wahábismu a není náhodou, že právě saúdské finance společně s pákistánskou logistickou a zpravodajskou pomocí stály za nástupem hnutí Tálibán a jeho rychlým ovládnutím téměř celého afghánského území v polovině 90. let.
Deobandské madrasy se vyznačují izolací od okolního světa, tvrdou disciplínou, dogmatickým lpěním na doslovném významu posvátných textů, intelektuální omezeností a absencí kritického myšlení. Řadoví bojovníci Tálibánu měli společnou zkušenost života a studia v těchto madrasách a jejich utopický projekt spočíval v přenesení této zkušenosti na celý Afghánistán. Tálibánský režim nelze popsat jako moderní státní útvar. Šlo o pokus zorganizovat společnost jako deobandskou komunitu zasvěcenou tálibánské představě ctnosti.
Výsledkem byl režim natolik nesnesitelný, že předčil i ta nejhorší očekávání zoufalého obyvatelstva, které zpočátku hnutí vítalo v naději obnovení alespoň nějaké formy pořádku po letech řádění někdejších vítězů nad Sověty. Tálibán se ale v důsledku své neschopnosti spravovat zemi stal navíc závislým na financích Usámy bin Ládina a tento vztah se mu nakonec stal osudným.
Proměny Tálibánu
Tálibán byl zničen jakožto centrálně organizovaná formace na přelomu listopadu a prosince 2001 v rámci americké reakce na teroristické útoky z 11. září a jeho zbytky našly útočiště na afghánsko-pákistánském pomezí nebo složily zbraně a vrátily se do svých vesnic čekat na příhodnější okamžik pro uskutečnění své puritánské vize. Právě v této době, tedy v letech 2002 až 2005, se na afghánsko-pákistánském území transformoval význam slova Tálibán. Z původního centrálně řízeného hnutí se stal symbol pro paštunské národní hnutí odporu vůči západní přítomnosti v Afghánistánu a jí dosazené Karzáího vládě a také pro islamizaci země podle deobandských představ. Kolem tohoto symbolu došlo k mobilizaci mnoha militantních skupin nejen v Afghánistánu, ale i v Pákistánu, kde se nachází hlavní ideologická základna v podobě zmíněných madras, přičemž dnes už mnohé ozbrojené akce svědčí o tom, že se šíří i do postsovětské Střední Asie.
Právě metamorfóza Tálibánu v decentralizovaný „tálibismus" umožňuje rychlé prosakování militantních skupin do okolních zemí. Například Muhammad Rachmatullo, vůdce tádžické organizace Salafíja a absolvent jedné z pákistánských madras, rovněž razí přísný purismus a tvrdí, že má ve svých řadách už dvacet tisíc členů. Salafijské učení ostře kritizuje šíitský i sunnitský směr islámu a podle tádžických umírněných muslimů je s to vyvolat mezi příslušníky tohoto náboženství silný rozkol, který nemůže vést k ničemu jinému než ke konfliktu. A ten už by se odehrával nebezpečně blízko hranic Ruska, což by do vleklé afghánské války mohlo zatáhnout další velmoc.
Právě tuto skutečnost se snaží reflektovat nová americká taktika. Ta má oficiálně spočívat v efektivních útocích proti ozbrojencům a v likvidaci jejich vůdců, při současné minimalizaci počtu civilních obětí. Je to mimořádně riskantní postup, jak ukazuje pákistánská ofenzíva, jež sebou nutně nese i značné utrpení civilistů v zasažených oblastech.
Následujících šest měsíců proto ukáže, zda jsou USA a jejich spojenci schopni čelit rozlévající se vlně militarizovaného deobandského purismu, který může pohltit rozsáhlé části regionu Střední Asie. Dá se očekávat, že spojenecké vojáky, jejich velitele, prezidenta Obamu, ale i vlády všech okolních zemí čeká opravdu horké léto.