Situace v Somálsku převyšuje obvyklou africkou míru násilí a lidského utrpení a navíc hrozí přerůst v regionální konflikt.
Už tradičně nepříliš povzbudivé zprávy z Afrického rohu nabraly v minulém týdnu znepokojivou dynamiku. Anarchií zmítané Somálsko vstoupilo do nové fáze ničivé občanské války, která nepřetržitě trvá od svržení posledního vládce, diktátora Sijada Barreho, roku 1991, kdy centrální vláda podlehla náporu klanových milic. Od té doby země zažila rozpad na tři části, intervence Spojených států, OSN a Etiopie, hladomor a především neustávající násilí nejrůznějších ozbrojených formací, na které pochopitelně nejvíce doplácejí civilisté. Život řadových obyvatel je ve skutečně hobbesovském smyslu bídný, brutální a krátký.
Poslední vývoj navíc přinesl hrozbu regionalizace konfliktu poté, co mezinárodně uznávaná somálská vláda minulý týden požádala sousední státy o pomoc v boji proti islamistickým milicím, jimž už nedokáže účinně čelit. Následně se objevily zprávy o opětovném vstupu etiopské armády na somálské území a vojenskou akci zvažuje i Keňa. Eskalace násilí v poslední době tak znamená neúspěch procesu podporovaného i OSN, ve kterém mělo zvolení umírněného islamisty Šejcha Šarífa Šejcha Ahmada do funkce prezidenta přinést ukončení bojů mezi vládou a islamistickými gerilami. Mezinárodní publicity se pak dostalo novodobým bukanýrům v somálských vodách, kteří využívají neexistence státní moci ke svému „podnikání", jemuž se snaží zamezit námořní síly mnoha zemí včetně Spojených států, Číny, Ruska a společné mise Evropské unie.
Obnovení bezpečnosti námořní dopravy v oblasti Adenského zálivu však není možné bez řešení konfliktu v samotném Somálsku. A ten začíná nepříjemně připomínat vývoj v Afghánistánu. V roce 2006, po téměř dvou desetiletích anarchie a řádění klanových milic, se v zemi objevila nová síla, Svaz islámských soudů (SIS). V průběhu roku tato formace postupně získala kontrolu nad téměř celým jihem Somálska, kde zkrotila klanové milice a zavedla bezpečnost, ale také své drsné představy „islámského řádu", přičemž podobnost s vývojem hnutí Taliban není vůbec náhodná. To znepokojilo sousední Etiopii, která se obává prosakování podobných elementů do svého, Somálci obývaného, regionu Ogaden. Proto se souhlasem a asistencí USA, které pro změnu znepokojuje napojení části somálské islamistické scény na síť Al Kajdy, provedla invazi a během krátké doby milici SIS porazila.
Boje však neskončily, navíc z nejextrémnějšího křídla somálských islamistů vznikla milice aš-Šabáb, která začala úspěšně útočit na oddíly Etiopií podporované prozatímní vlády i na její vlastní jednotky. Situaci nezlepšila ani mise Africké unie, složená z ugandských a burundských vojáků, a Etiopie se pod tlakem útoků rozhodla stáhnout své síly, což znamenalo i konec prozatímní vlády.
OSN proto podpořila mírový proces s poraženými islamisty a souběžně s odchodem etiopské armády byla letos v lednu vytvořena nová prozatímní vláda v čele s Šejchem Ahmadem, ironií osudu bývalým vůdcem SIS. Radikálnější islamisté ho hned obvinili za zrady a nadále pokračují v boji, přičemž se v posledních týdnech zdá, že získávají převahu. Vojenský zásah sousedních zemí bez náležitého mandátu OSN a logistické a zpravodajské pomoci Západu by však mohl skončit fiaskem v podobě vleklé války, dalšího prohloubení utrpení civilního obyvatelstva a přenesení konfliktu na území Etiopie a Keni.
Nyní se podle zpráv amerických zpravodajských služeb do Somálska začínají přesunovat internacionální „džihádisté" z Pákistánu. To by bylo velmi nepříjemné nejen pro somálskou vládu, ale i pro ostatní státy v regionu. Represivní diktátorské režimy, ekonomická zaostalost, extrémní chudoba a snadná dostupnost zbraní vytváří příznivé klima pro činnost těchto elementů, zvlášť pokud u somálských islamistů okamžitě nacházejí zázemí.
Etiopie i Keňa mají na svém území somálskou menšinu, jejíž členové jsou politicky i ekonomicky diskriminováni. Státní struktury obou zemí jsou přitom slabé a Keňa se stále vzpamatovává z výbuchu kmenového násilí z počátku roku 2008. Navíc se dá očekávat, že Eritrea podpoří cokoliv, co by mohlo poškodit Etiopii, včetně ozbrojených akcí islamistů. Hrozba regionálního šíření konfliktů pramenících v somálské katastrofě je tedy poměrně vysoká.
Situace v samotném Somálsku si vyžaduje komplexní, multilaterální řešení. Země je typickým příkladem umělého postkoloniálního útvaru a bezprostředně po zániku Barreho diktatury se rozpadla. Na severu existuje republika Somaliland, bývalá britská kolonie, relativně funkční státní útvar, který usiluje o mezinárodní uznání a plnou nezávislost. Mezi Somalilandem a bývalou italskou kolonií na jihu, v níž probíhají neustálé boje, leží region Puntland, ráj pirátů, který autonomně spravují různé klany. Jižní část je zdrojem nestability pro celý region a postupně směřuje k tomu, aby se stala útočištěm islamistických ozbrojenců ohrožujících řadu zemí východní Afriky. Je otázkou, zda somálský stát v dřívější podobě má ještě nějakou budoucnost. Vývoj v uplynulých 20 letech tomu nenasvědčuje.
Afrika a její četné konflikty byly od konce studené války velmocemi ignorovány. Značnou měrou k tomu přispěl i krach americké intervence v Somálsku, která neslavně skončila záběry mrtvých amerických vojáků vláčených davem ulicemi Mogadiša. Na této skutečnosti nic nezměnil ani rozsáhlý nástup Číny na kontinentu, jež je motivován výhradně ekonomickými zájmy a není spojen s žádnou politickou agendou. Avšak situace v Somálsku přerůstá obvyklou africkou míru násilí a lidského utrpení. Je proto možné, že se v následujících týdnech či měsících dočkáme zásadního pokusu o řešení konfliktu. Nicméně bez rozsáhlého a dostatečně financovaného plánu na obnovu státních struktur a zlepšení humanitární situace obyvatelstva za výrazného angažmá USA a EU bude každý takový pokus odsouzený k nezdaru. Krátkodobé, byť pohodlnější, řešení v podobě vojenské invaze sousedního státu, jako v případě Etiopie v roce 2006, povede jen k další transformaci vleklého konfliktu, jejíž důsledky by mohly negativně ovlivnit bezpečnostní situaci v celé východní Africe.