Možná jste si mysleli, že vaše mínění o bance Goldman Sachs a smečce jejích wallstreetských spojenců už nemůže klesnout níž. Chyba. Ve skutečnosti je to ještě horší. O jejich nejničivějších činech se totiž doposud vlastně ještě ani nemluvilo.
Je to příběh o tom, jak jedni z nejbohatších lidí planety - Goldman Sachs, Deutsche Bank, obchodníci od Merrilla Lynche a další - způsobili, že ti nejchudší lidé celého světa začali hladovět, a to jen proto, aby ti nejbohatší mohli mít ještě tlustější konta.
Začalo to jaksi záhadně. Koncem roku 2006 ceny potravin po celém světě vystřelily vzhůru, nenadále a stratosféricky. Během jediného roku cena pšenice vylétla o 80 procent, kukuřice o 90 procent a rýže dokonce o 320 procent. Světem se přehnala vlna hladu, protože si 200 milionů lidí - vesměs dětí - už nemohly dovolit jídlo a upadly do podvýživy a hladovění. Ve více než třiceti zemích propukly nepokoje a přinejmenším jedna vláda byla násilně svržena. A pak, na jaře 2008, ceny opět záhadně spadly na svou předchozí úroveň. Zvláštní zpravodaj OSN pro právo na potraviny Jean Ziegler to nazval „tichou masovou vraždou".
Letos jsem byl v Etiopii, v zemi, kterou zdražení potravin postihlo snad nejhůře. Lidé tam měli pocit, jako by je zasáhla obří tsunami. „Bolelo to," řekla mi Abeba Getanehová. „Moje děti přestaly růst. Když jsem měla hlad, měla jsem dojem, jako by mi někdo do žaludku lil kyselinu z baterie. Musela jsem vzít obě dcery ze školy a zadlužila se. Kdyby to trvalo ještě o trochu déle, moje děti by určitě umřely."
Většina vysvětlení, která nám tehdy byla předhazována, se ukázala jako falešná. V pozadí totiž například nebyl pokles nabídky - právě naopak, Mezinárodní obilná rada konstatovala, že produkce pšenice v této době vzrostla. Nebylo to ani růstem poptávky. Tvrdili nám, že roste spotřeba bující čínské a indické střední třídy, ale analýzy univerzity v Dillí ukazují, že poptávka těchto zemí naopak o tři procenta poklesla. Je sice pravda, že svou roli mohla sehrát zvýšená poptávka po biopalivech, to byl ale proces postupný, který nemohl vyvolat tak ostrý skok. A je také pravdou, že se zvýšily ceny ropy, což navýšilo náklady na pěstování a distribuci potravin, ale důkazy svědčí o tom, že ani to nebylo rozhodujícím faktorem.
Pro pochopení skutečných příčin je třeba se podívat na koncepty, z nichž vás může pořádně rozbolet hlava - ale i tak to bude jen poloviční bolest, kterou zažívali chudí lidé po celém světě ve svých žaludcích.
Konec zdravého rozumu
V posledním století farmáři v bohatých zemích měli možnost účastnit se procesu, který je chránil před riziky. Takový farmář se mohl v lednu dohodnout, že svou úrodu obchodníkovi prodá v srpnu za pevně stanovenou cenu. Pokud se počasí vydařilo a globální ceny byly vysoko, trochu prodělal, pokud ale bylo léto mizerné nebo padly ceny, o nic nepřišel. Dokud byl tento proces striktně regulovaný a mohly se ho účastnit jen firmy, které byly v odvětví přímo zainteresované, vše fungovalo na jedničku.
V průběhu 90. let ale Goldman Sachs a další začali tvrdě lobbovat, až se jim podařilo regulace zrušit. Najednou se z oněch smluv staly „deriváty", které si obchodníci bez jakékoli vazby na zemědělství mohli začít prodávat mezi sebou. Zrodil se trh „spekulací s potravinami".
Farmář tak dál mohl prodávat obchodníkovi svou úrodu dopředu řekněme za 10 tisíc liber, jejich smlouvu už ale bylo možné prodat dál finančním spekulantům, kteří se k ní stavěli už jen jako k předmětu zbohatnutí. Mohl ji koupit Goldman Sachs a za 20 tisíc ji prodat Deutsche Bank a ta potom za 30 tisíc Merrillu Lynchovi - a tak pořád dál, dokud měl někdo pocit, že lze ceny ještě šroubovat dál, a to vše už bez jakékoli vazby na farmářovu sklizeň.
Nejspíš jste z toho zmateni. John Lanchester ve svém unikátním průvodci světovými financemi „Whoops! Why Everybody Owes Everyone and No One Can Pay" vysvětluje: „Finance, stejně jako ostatní sféry lidského chování, prošly ve 20. století proměnou srovnatelnou se zrodem modernismu v umění - byla to proměna světa financí v prostor sama pro sebe, nástup abstrakce a pojmů, které běžnou angličtinou nelze vysvětlit. S nástupem derivátů... se jazyk financí rozešel se zdravým rozumem."
A jak že to všechno souvisí s prázdnými talíři v Addis Abebě? Jak je ten paralelní spekulační vesmír mohl ovlivnit? Před deregulací byly ceny potravin určovány silou nabídky a poptávky po potravinách samotných. (I to ale mělo své chyby, v jejichž důsledku hladověla miliarda lidí). Po deregulaci už tu ale nebyl jen trh s potravinami, protože se zároveň stal i trhem se smlouvami spekulujícími s teoretickými potravinami, které mohou být vypěstovány v budoucnu - a spekulanti jejich cenu vyhnali až k nebi.
Stalo se to takto. V roce 2006 se finanční spekulanti typu Goldmana Sachse stáhli z kolabujícího amerického trhu s realitami a začali se rozhlížet, kde jinde by mohli ještě vydělat. Pustili se do masivního nákupu derivátů založených na potravinách: počítali s tím, že ceny potravin budou stabilní nebo ještě porostou, zatímco zbytek ekonomiky bude vrávorat. Vystrašení světoví investoři uvěřili a začali nakupovat, nakupovat a nakupovat. Výsledkem bylo, že zatímco poptávka po potravinách byla ve světě v zásadě pořád stejná, nabídka a poptávka po kontraktech na potraviny mohutně rostla, čímž milionům lidí znemožnila mít doma něco na talíři. Přišlo hladovění.
Kolik lidí zemře příště?
Ceny potravin už nebyly určovány potravinami samotnými, ale spekulací. I na regulovaných burzách v USA bylo až 64 procent kontraktů na pšenici v držení spekulantů, kteří o skutečnou pšenici neměli ten nejmenší zájem. Drželi je jen ve snaze dosáhnout inflace cen a následně je prodat dál. Dokonce i George Soros prohlásil, že mu to připomínalo „tajné hromadění potravin v době hladu kvůli výdělku". Bublina splaskla až v březnu 2008, kdy se situace v USA zhoršila už natolik, že spekulanti museli zastavit utrácení, aby byli s to pokrýt své domácí ztráty.
Když jsem požádal o vyjádření k tomu, že způsobili masové hladovění, mluvčí Merrill Lynche jen zahuhlal: „Hm, o tom nic nevím." Později mi ještě e-mailem sdělil, že mou otázku „odmítá komentovat". A stejně pomlčela i Deutsche Bank. U Goldman Sachse se přece jen trochu rozpovídali, když mi vysvětlili, že „seriózní analýzy... dospěly k závěru, že indexové fondy nezpůsobily bublinu v cenách komoditních futures," a k tomu se odvolali na jedno jediné prohlášení OECD.
Jak tedy víme, že to není pravda? Profesorka Jayati Ghoshová z dillíského Střediska ekonomických studií poukazuje na to, že na future trzích se některé komodity, například proso, kasava nebo brambory, neobchodují. Jejich cena ve stejném období vzrostla jen mírně, ve srovnání s potravinami postiženými spekulací to byl jen zlomeček. Její studie pak jasně ukazuje, že „hlavní příčinou" růstu cen potravin, byla spekulace.
Tak a máme to. Nejbohatší světoví spekulanti si udělali kasino, v němž si za žetony zvolili žaludky stovek milionů nevinných lidí. Sázeli na sílící hladovění a vyhráli. To se stane, když budeme věřit, že neregulované trhy vědí všechno nejlépe. Co to asi vypovídá o našem ekonomickém a politickém systému, když můžeme zavinit takové utrpení a ani si toho skoro nevšimnout?
Pokud nepřistoupíme k opětovné regulaci trhu, je jen otázkou času, kdy se všechno zopakuje. Jak dlouho to bude trvat tentokrát? A kolik lidí bude muset zemřít příště?
Autor je britský publicista, převzato z johannhari.com, redakčně kráceno
