Průmyslový boom v Německu umožnila absence autorského zákona

Email Tisk PDF

Zákon, který chrání autory, ale omezuje pokrokProžilo Německo rychlou průmyslovou expanzi v 19. století díky tomu, že nemělo autorský zákon? Německý historik Eckhard Höffner tvrdí, že ano.

Celá země tehdy byla posedlá čtením. Podivné to přišlo i samotným knihkupcům a literárního kritika Wolfganga Menzela to v roce 1836 dokonce přimělo prohlásit, že Němci jsou „národ básníků a myslitelů". „Tato slavná fráze je ale naprosto nepřesná," tvrdí mladý historik ekonomie Eckhard Höffner. „Nevztahuje se totiž k literárním velikánům jako byli Goethe nebo Schiller, ale ke skutečnosti, že v Německu vycházelo takové množství literatury, které v tehdejším světě nešlo s ničím srovnávat." Němečtí autoři v té době neúnavně psali a jen v roce 1843 bylo publikováno asi 14 tisíc knih. V přepočtu na současný počet obyvatel to více méně odpovídá dnešku. A ačkoli se vydávala i beletrie, většinu tehdy publikovaných děl tvořily akademické spisy.

Například v Anglii byla situace jiná. „V době osvícenectví a emancipace buržoazie vidíme v Anglii pokrok jen žalostný," podotýká Höffner. V té době se v Anglii vydávalo jen asi tisíc knih ročně, a to podle Höffnera nemohlo zůstat bez následků. Konstatuje, že to byl právě neuvěřitelně slabý trh s knihami, co Anglii, koloniální velmoc, během jednoho století silně zbrzdilo, zatímco nerozvinuté a převážně agrární Německo se mocně rozvíjelo a v roce 1900 Anglii v průmyslové výrobě dohnalo. A na vině je podle Höffnera skutečná příčina toho všeho, tedy autorský zákon, který byl v Anglii přijat už v roce 1710 a příkladně tak zdevastoval úroveň vědomostí ve Spojeném království.

Německo se naproti tomu konceptem copyrightu ještě dlouho nezabývalo, přičemž Prusko, největší německý stát, ho přijalo až v roce 1837. Menší státy se tím ale zatěžovat nenechaly, a tak bylo uplatnění autorského zákona na celém německojazyčném území ještě drahné roky prakticky nemožné.

Höffnerova dlouhodobá studie dopadů autorského zákona na vývoj v Německu a Anglii vyvolala mezi akademiky vášnivé spory. Copyright byl totiž až doposud vnímán jako vynikající výdobytek civilizace a záruka kypícího knižního trhu. Autoři jsou díky němu prý motivováni tvořit, protože vědí, že jejich práva jsou chráněna. Historické srovnání ale dochází k jiným výsledkům. Angličtí nakladatelé totiž svého monopolu bezostyšně zneužívali. Nové objevy byly obecně publikovány v zanedbatelných nákladech maximálně 750 výtisků a navíc za cenu, která přesahovala týdenní výdělek vzdělaného dělníka.

Prominentní londýnští nakladatelé si v rámci tohoto systému přišli na pěkný majetek a jejich zákazníci se rekrutovali z vrstvy majetných a šlechty, kteří knihy považovali spíše za znak přepychu, než že by se měly opravdu číst. V několika knihovnách, které v té době existovaly, byly drahocenné výtisky přivázány řetězem, aby byly ochráněny před případnými zloději.

V Německu mezitím nakladatelé a palgiátoři, kteří byli ochotni rychle a levně - a hlavně beztrestně -- přetisknout cokoli, byli v jednom kole. Úspěšní vydavatelé pak byli ti, kteří našli způsob vydávání běžný dodnes - pro bohatší zákazníky tiskli nákladné a dokonale vyvedené kusy, pro masy měly přichystány paperbacky. Vznikl tak trh, který se od toho anglického zásadním způsobem lišil. Bestsellery i akademická pojednání se ve značném počtu dostávala ke čtenářům i v těch nejzapadlejších koutech Německa. Vidina široké čtenosti pak motivovala vědce, aby publikovali výsledky svých výzkumů. Jak konstatuje Höffner, „utvořila se tak zcela nová forma přenosu vědomostí."

V Anglii té doby se elitní kruhy zaměřené na klasický vzdělávací kánon soustředily na filosofii, literaturu, teologii, jazyky a historiografii. Praktické příručky, jako například jak nejlépe zbudovat meze u polí, jaké vycházely v Německu, tam chyběly. Šíření znalostí v Německu tak dalo vzniknout zajímavé situaci, které si tehdy prakticky nikdo nevšiml. Dávno zapomenutý Sigismund Hermbstädt, profesor chemie a farmacie na univerzitě v Berlíně, vydělal na honorářích mnohem víc svými „Základy barvení kůže" vydanými v roce 1806, než Mary Shelleyová za v témž roce publikovaný horor Frankenstein.

Živoucí vědecká diskuse, která v Německu i díky horečnému publikování a čtení probíhala, položila základy Gründezeitu, rychlé industrializaci země na konci 19. století, a vyprodukovala takové průmyslové magnáty, jako Alfreda Kruppa nebo Wernera von Siemense, podotýká Höffner. Trh s vědeckými informacemi se zcela nezhroutil ani po postupném zavedení autorského zákona ve 40. letech 19. století. Němečtí vydavatelé na něj nicméně zareagovali podobně jako jejich angličtí kolegové - zvedli ceny a opustili tak se svými knihami trh, který byl do té doby dostupný prakticky všem...

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB