Průmyslový boom v Německu umožnila absence autorského zákona

Email Tisk PDF

Zákon, který chrání autory, ale omezuje pokrokProžilo Německo rychlou průmyslovou expanzi v 19. století díky tomu, že nemělo autorský zákon? Německý historik Eckhard Höffner tvrdí, že ano.

Celá země tehdy byla posedlá čtením. Podivné to přišlo i samotným knihkupcům a literárního kritika Wolfganga Menzela to v roce 1836 dokonce přimělo prohlásit, že Němci jsou „národ básníků a myslitelů". „Tato slavná fráze je ale naprosto nepřesná," tvrdí mladý historik ekonomie Eckhard Höffner. „Nevztahuje se totiž k literárním velikánům jako byli Goethe nebo Schiller, ale ke skutečnosti, že v Německu vycházelo takové množství literatury, které v tehdejším světě nešlo s ničím srovnávat." Němečtí autoři v té době neúnavně psali a jen v roce 1843 bylo publikováno asi 14 tisíc knih. V přepočtu na současný počet obyvatel to více méně odpovídá dnešku. A ačkoli se vydávala i beletrie, většinu tehdy publikovaných děl tvořily akademické spisy.

Například v Anglii byla situace jiná. „V době osvícenectví a emancipace buržoazie vidíme v Anglii pokrok jen žalostný," podotýká Höffner. V té době se v Anglii vydávalo jen asi tisíc knih ročně, a to podle Höffnera nemohlo zůstat bez následků. Konstatuje, že to byl právě neuvěřitelně slabý trh s knihami, co Anglii, koloniální velmoc, během jednoho století silně zbrzdilo, zatímco nerozvinuté a převážně agrární Německo se mocně rozvíjelo a v roce 1900 Anglii v průmyslové výrobě dohnalo. A na vině je podle Höffnera skutečná příčina toho všeho, tedy autorský zákon, který byl v Anglii přijat už v roce 1710 a příkladně tak zdevastoval úroveň vědomostí ve Spojeném království.

Německo se naproti tomu konceptem copyrightu ještě dlouho nezabývalo, přičemž Prusko, největší německý stát, ho přijalo až v roce 1837. Menší státy se tím ale zatěžovat nenechaly, a tak bylo uplatnění autorského zákona na celém německojazyčném území ještě drahné roky prakticky nemožné.

Höffnerova dlouhodobá studie dopadů autorského zákona na vývoj v Německu a Anglii vyvolala mezi akademiky vášnivé spory. Copyright byl totiž až doposud vnímán jako vynikající výdobytek civilizace a záruka kypícího knižního trhu. Autoři jsou díky němu prý motivováni tvořit, protože vědí, že jejich práva jsou chráněna. Historické srovnání ale dochází k jiným výsledkům. Angličtí nakladatelé totiž svého monopolu bezostyšně zneužívali. Nové objevy byly obecně publikovány v zanedbatelných nákladech maximálně 750 výtisků a navíc za cenu, která přesahovala týdenní výdělek vzdělaného dělníka.

Prominentní londýnští nakladatelé si v rámci tohoto systému přišli na pěkný majetek a jejich zákazníci se rekrutovali z vrstvy majetných a šlechty, kteří knihy považovali spíše za znak přepychu, než že by se měly opravdu číst. V několika knihovnách, které v té době existovaly, byly drahocenné výtisky přivázány řetězem, aby byly ochráněny před případnými zloději.

V Německu mezitím nakladatelé a palgiátoři, kteří byli ochotni rychle a levně - a hlavně beztrestně -- přetisknout cokoli, byli v jednom kole. Úspěšní vydavatelé pak byli ti, kteří našli způsob vydávání běžný dodnes - pro bohatší zákazníky tiskli nákladné a dokonale vyvedené kusy, pro masy měly přichystány paperbacky. Vznikl tak trh, který se od toho anglického zásadním způsobem lišil. Bestsellery i akademická pojednání se ve značném počtu dostávala ke čtenářům i v těch nejzapadlejších koutech Německa. Vidina široké čtenosti pak motivovala vědce, aby publikovali výsledky svých výzkumů. Jak konstatuje Höffner, „utvořila se tak zcela nová forma přenosu vědomostí."

V Anglii té doby se elitní kruhy zaměřené na klasický vzdělávací kánon soustředily na filosofii, literaturu, teologii, jazyky a historiografii. Praktické příručky, jako například jak nejlépe zbudovat meze u polí, jaké vycházely v Německu, tam chyběly. Šíření znalostí v Německu tak dalo vzniknout zajímavé situaci, které si tehdy prakticky nikdo nevšiml. Dávno zapomenutý Sigismund Hermbstädt, profesor chemie a farmacie na univerzitě v Berlíně, vydělal na honorářích mnohem víc svými „Základy barvení kůže" vydanými v roce 1806, než Mary Shelleyová za v témž roce publikovaný horor Frankenstein.

Živoucí vědecká diskuse, která v Německu i díky horečnému publikování a čtení probíhala, položila základy Gründezeitu, rychlé industrializaci země na konci 19. století, a vyprodukovala takové průmyslové magnáty, jako Alfreda Kruppa nebo Wernera von Siemense, podotýká Höffner. Trh s vědeckými informacemi se zcela nezhroutil ani po postupném zavedení autorského zákona ve 40. letech 19. století. Němečtí vydavatelé na něj nicméně zareagovali podobně jako jejich angličtí kolegové - zvedli ceny a opustili tak se svými knihami trh, který byl do té doby dostupný prakticky všem...

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz