Největší zprávou z aktuálního summitu čínského prezidenta Chua a prezidenta Obamy je čínský souhlas s nákupem amerického vývozu v hodnotě 45 miliard dolarů. Obama tvrdí, že tím v Americe vznikne více pracovních míst. Není to tak úplně pravda. Ve skutečnosti tím totiž jen vzrostou zisky amerických společností, ale pracovních míst přitom přibude jen málo.
Téměř polovinu z tohoto exportu totiž tvoří dvě stě letadel Boeing, jejichž součástky ve skutečnosti pocházejí z celého světa. Zbytek zahrnuje zemědělské komodity, které však v USA kvůli vysoké automatizaci zemědělství tolik práce nevyžadují, a chemické a high-tech zboží také až tak pracné není.
General Electric a další firmy usilují o obchody s Čínou v oblasti energetiky a letectví, ale mnohé z těchto projektů se uskuteční přímo v Číně. Například společný podnik GE s čínským partnerem, který bude vyvíjet nové letecké integrované systémy (z nichž mnohé zřejmě skončí i v letadlech od Boeingu), bude sídlit v Šanghaji.
Taková je realita. Čína razí národní ekonomickou strategii, která je navržena tak, aby zemi i její obyvatele proměnila v hospodářský motor budoucnosti. Má v úmyslu se od nás naučit co nejvíc, a pak nás předběhnout (jak je tomu už například ve sféře solárních technologií nebo technologií elektrických baterií). Na všech úrovních nalévají peníze do vzdělání a základního výzkumu. V posledních 12 letech zřídili dvacet univerzit, všechny s cílem stát se ekvivalentem MIT.
Cílem je proměnit Čínu v jedničku moci a prestiže, stejně jako v baštu vysoce placených zaměstnání.
Spojené státy žádnou národní hospodářskou strategii nemají. Místo toho máme globální korporace, které v Americe jen shodou okolností sídlí. Jejich cílem je maximalizovat zisk kdekoli, kde získají nejvíc peněz. Pokud to pro ně bude nejvýhodnější, budou export do Číny vyrábět v USA, ale pokud zisk bude vyšší rovnou tam, klidně začnou vyrábět přímo v Číně a poskytnou jí i své know-how. Budou využívat výzkum a vývoj kdekoli na světě, hlavně aby měly za dolar víc muziky.
Republikáni a jestřábi rozpočtových škrtů mezitím ořezávají výdaje na státem podporovaný výzkum a rozvoj. Finančně ožebračené státy USA omezují peníze na vzdělání až po střední školy a berou finance i velkým veřejným výzkumným univerzitám, jako je například ta, na níž učím i já.
Nikdo neprotestuje.
Tuto základní nerovnováhu přitom ale nemůže změnit žádný halasně medializovaný mnohamiliardový kšeft.
Někteří říkají, že vše, co potřebujeme, je vylepšit rovnováhu naší měny. I kdyby ale Číňané zvýšili hodnotu svého jüanu a USA (se svolením Fedu) snížily hodnotu dolaru - takže vše, co by od nás koupili, by bylo levnější, a vše, co bychom koupili my od nich, bylo daleko dražší - přesto budou vítězi oni. Možná totiž budeme mít více pracovních míst než teď, protože náš vývoz bude na světových trzích atraktivnější, ale tato pracovní místa přilákají méně zboží ze světa. Jinými slovy, byli bychom chudší.
Podívejme se na realitu. Ztrácíme půdu pod nohama. Pracovní síla v USA je nyní početně slabší, než tomu bylo před Velkou recesí, a hůř je na tom i většina amerických rodin. V prosinci míra nezaměstnanosti z 9,8 procenta klesla na 9,4 procenta, ale téměř polovinu tohoto zlepšení způsobilo to, že 260,000 lidí opustilo kolonku pracovní síly.
Průměrná hodinová mzda v prosinci vzrostla o tři centy, týdenní mzda o 1,02 dolaru. Téměř veškerý růst příjmů nastal jen u těch nejbohatších. Hlavním aktivem Američanů ze střední třídy jsou jejich domy - jejich cena ale dál klesá.
Prezident tvrdí, že řešením je pomoc americkému podnikání. „Nemůžeme uspět, pokud neuspějí americké firmy," řekl nedávno. „A já budu dělat vše, co mohu, abych jejich schopnost růstu a prosperity podpořil."
Prosperita velkých amerických firem ale nemá nic společného s prosperitou většiny Američanů.
Republikáni tvrdí, že řešením je zmenšit velikost a rozsah vlády. Bez vlády, která by se zaměřila na vytváření většího množství a lepších pracovních míst, jsme ale ponecháni na pospas globálním korporacím, kterým je to fuk.
Čína nyní hoduje na našem obědě. Proč? Má národní ekonomickou strategii zaměřenou na více a lepších pracovních míst. My máme jen globální korporace zaměřené na to, aby vydělávaly peníze pro své akcionáře.
Publikováno se souhlasem autora. Robert Reich je bývalý ministr ve vládě Billa Clintona, dnes přednáší ekonomii na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
-
|2011-01-21 10:25:40 veronika - Proto, abychom se mohli skutečně podívat na realitby bylo dobré uvést ale také něco o úrovni zmiňovaného vysokého školství v Číně, jeho dostupnosti pro konkrétní příjmové skupiny obyvatelstva a další velmi podstatné související jevy - obecné prohlášení, že nějaký stát "nalévá" peníze do vzdělání, nemusí totiž znamenat vůbec nic. Což ostatně denně pozorujeme na neustále upadající úrovni vzdělánosti v euroamerické společnosti, navzdory tomu, že bakalářský - tedy vysokoškolský titul, má dnes už vpodstatě každý.
-
|2011-01-23 20:37:27 Komenský - Astronomické příjmy školských nomenklaturPokud se u nás nebo v euroamerické zóně přijdou peníze do školství, nalejou si je do kapes místní školské nomenklaatury. Kdo včera, chválil rudou hvězdu a měl rudou knížku, dostal kandidaturu, docentur či profesuru. A to i když měl průvan v kebuli. Tito všichni odborníci tvoří základ našeho modrého školství. Stačilo převléct kabát. No a dnes letí vzhůru ctitelé modrého ptáka . Je to opět podmínka doktorátu, docentůry a profesůry. Každý pitomec má možnost přes politiku svou blbost eliminovat a přeskočit ty slušné, co něco znají a umějí. A podle toho vypadají výsledky školství u nás a v Evropě. Dětičky neznají trivium. Neumí číst, psát, počítat a logicky uvažovat. Dají se snadno politicky manipulovat. A školské nomenklatury si krvavě mastí kapsy obrovskými prachy. U nás i v Anglii akademičtí funkcionáři se pakují nehorázným způsobem.
-
|2011-01-21 10:47:57 Bubeník - Jasné a srozumitelnéPokud zkoumáte dlouhodobé trendy, rychle si uvědomíte , že U.S. jsou lapeny v nekonečné spirále dluhu, střední třída je vymazaná, dolar je zničen a Amerika se rychle stává postindustriální pustinou.
-
|2011-01-21 14:29:35 Jitka BartošováMyslím cesta je prostá. Každý existující státní systém by měl ve svých rozhodnutích vycházet z jediného a podstatného hlediska, co nejvyšší míry kvality života všech svých účastníků, tedy občanů. Paradoxně by se tím zajistil i blahobyt byznysu, ale zřejmě nechtěj čekat, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše..... nekontrolující se hamouni. Politik by se měl mít tak "dobře" jak se má ten nejposlednější občan z posledních...a pak by to nikdo nechtěl dělat :) hurá..... situace je opačná. Politici dělají "mediálně správná" rozhodnutí ve prospěch byznys minimenšiny i za cenu totální devastace systému a nikdo neřekne ani ťuk. Neuvěřitelný pohled na "elity"...kde je ten hlásaný elitní "ROZUM"?
