Sudety: konec libovůle historiků (II. část - dokončení)

Email Tisk PDF

sudety archivni-fotoDruhou část rozhovoru se švýcarským historikem Adrianem von Arburgem nad poprvé zpracovanou dokumentografií proměn českého pohraničí v letech 1945–1951 začínáme tam, kde první část před týdnem končila, tedy u možnosti (pro kterou ale nejsou písemné doklady), že se odsun řídil pokyny "shora", z centra.

Čtěte: První část "Sudety: konec libovůle historiků" (včetně diskuze čtenářů)

Co to znamená pro „divoký odsun", tedy první etapu nuceného vysídlení v roce 1945? Odpovědné osoby se odvolávaly na „revoluční náladu" a nezbytnost očistné akce urychlit.

Kolem takzvaného „divokého odsunu" se točí některé legendy. Podle první byly tyto akce svévolně organizovány pověstnými revolučními gardami. Ty ale ve skutečnosti vystupovaly v určité dominující roli jen v prvních dnech, hlavně v příhraničních oblastech, když měly ještě volnou ruku. Potom převzala řídící roli armáda, gardisté už jen asistovali, pokud jejich formace nebyly zcela rozpuštěny.

Přes 90 procent lidí bylo do začátku října 1945 nuceně vysídleno v režii jednotek československé armády. Důležitá zde byla role generálů Bočka a Svobody. Druhý z nich, který se stal po více než dvaceti letech československým prezidentem, měl v „divokém odsunu" hlavní slovo, jeho antiněmectví a touha po radikálních opatřeních byly v té době dokonce silnější než u komunistického ministra vnitra Václava Noska. Generál Klapálek byl velitelem 1. vojenské oblasti, z které se vysídlovalo tehdy ze severozápadních a severovýchodních Čech hlavně do Saska, zpočátku i do Poláky spravovaného Slezska. Zmínění vojenští činitelé vydali v prvních měsících větší počet rozkazů ve prospěch rychlého vysídlení. Skutečnost, že toto opatření ještě nebylo v té době schváleno všemi spojenci, je moc nezajímala. Výmluvné je i další zjištění, že dokonce i ti partyzáni nebo rádoby partyzáni, kteří vykonali od konce května 1945 první dvě plošné vysídlovací akce v českých zemích (v Orlických horách, resp. od Vitorazska směrem na východ až do jižní Moravy) postupovali v kontaktu s hlavním štábem MNO, přímo s generálem Bočkem. Důkazy najdete v naší edici.

Řízení z centra bylo tedy významné téměř od počátku. V tomto smyslu ten odsun nebyl „divoký", byly to akce, o nichž se v Praze vědělo leccos – a hlavně odpovídaly platné politice nejvyšších ústavních činitelů.

Druhá legenda je ta „postupimská", vlastně jsou hned dvě. Jednak je samozřejmě nesmyslné to poukazování staré režimní historiografie a některých nepoučitelných publicistů, že vysídlení Němců bylo ČSR spojenci jaksi uloženo jako úkol, a to postupimským rozhodnutím. Tímto tvrzením se měl marginalizovat aktivní podíl československých reprezentantů, odpovědnost za odsun pak přisouzena jiným.

Pro ty, co rádi operují prohlášením Postupimské konference, může být zajímavá informace, že československá vláda byla asi první na světě, která spojenecké rozhodnutí vědomě porušovala. Protože součástí XIII. článku postupimského prohlášení nebyl jen souhlas s vysídlením, které mělo dále probíhat spořádaně a humánním způsobem, ale i jeho dočasné a okamžité zastavení. Toto přání ale pražská vláda hned 3. srpna – tedy pouhý jeden den po zveřejnění postupimských dohod – na svém zasedání ignorovala tím, že schválila pokračování odsunu, dokud budou Sověti na hranici ještě přijímat do své okupační zóny Němce. A do konce srpna 1945 bylo vysídleno podle armádních statistik ještě kolem 100 tisíc osob... Takže jsme u ještě další, i v literatuře hojně zastoupené „postupimská legendy", podle níž „divoký odsun" skončil, jak rozhodla konference. Ve skutečnosti trval bez ohledu na stanovisko spojenců v některých okresech ještě hluboko do podzimu 1945.

Jaký vlastně byl tehdejší postoj českého obyvatelstva k tomu, co se dělo s Němci? Nebyla většina Čechů ve dnech „spravedlivé odplaty" spíše pasivní, i když odsun zásadně schvalovala?

Podle zavedeného výkladu byla velká většina Čechů pro radikální řešení včetně integrálního odsunu všech Němců na základě etnického rozlišení. Možná že tomu tak bylo, nálada byla skutečně v širokých vrstvách velmi rozjitřená, ale dovolil bych si zde udělat aspoň otazník. I když jste tehdy sotva našel významnějšího politika, který by nepodpořil princip úplného odsunu, i když v novinových článcích a jiných příspěvcích v médiích – zejména z jara a léta 1945 – stěží narazíte na takové, v nichž by se někdo explicitně postavil proti tomuto principu, nepřisuzoval bych těmto skutečnostem absolutní váhu. Už jsem mluvil o otázce, co bylo dříve, slepice nebo vejce. A skutečně si myslím, že víme dosud jen málo o náladách Čechů vůči sudetským Němcům během protektorátu a zvláště na sklonku okupace.

Zato ale nemůže být pochyb o postojích příslušníků domácího odboje. Mezi nimi jednoznačně panovala touha po nekompromisním zúčtování s Němci, nehledě na rozdíl mezi okupanty a v českých zemích žijícími sudetskými Němci. Domácí odboj se relativně brzy v tomto směru radikalizoval už před Lidicemi a vyvíjel tlak na exilovou vládu, aby prosazovala integrální odsun všech Němců.

Pokud jde o postoje českého obyvatelstva po válce, těch zatím nalezených reprezentativních pramenů není mnoho, ve výzkumu jsou ještě značné rezervy. Svědectví, na která se většinou upozorňuje, vycházejí z prostředí větších měst, z nálad a pocitů měšťanských vrstev, zvlášť mezi těmi, kdo psali do novin, mluvili do rozhlasu a „dělali politiku". Prozkoumali jsme už dost pramenů z pohraničí, ale tam už vidíme, že názory na „německou otázku" se mezi různými skupinami Čechů, např. mezi starousedlíky a novoosídlenci, mohly dost výrazně lišit. Takřka nezkoumané jsou postoje venkovského obyvatelstva v českém vnitrozemí.

Uvědomte si jen, že tenkrát ještě více než polovina Čechů žila na venkově a že v názorech a mentalitě byl mezi městem a vesnicí větší rozdíl než dnes. Etnický nacionalismus byl vynálezem měšťanských elit, na venkově ještě často přežívaly umírněnější postoje vůči údajnému národnostnímu protivníkovi – i vzhledem k tomu, že tamější lidé byli pravděpodobně méně ovlivněni ideologickými pohledy na ty druhé, pokud se s těmi druhými vůbec někdy osobně seznámili. K tomu pak došlo masově v letech 1945 a 1946, když několik set tisíc Němců bylo posláno na práci k soukromým zemědělcům do českého vnitrozemí. Je to zvláštní, ale nikdy v dějinách nebyl vzájemný kontakt mezi česky a německy hovořícími obyvateli českých zemí tak intenzivní jako tehdy, paradoxně právě těsně před konečným rozchodem (odsunem) nebo právě během něho. Představme si jen, že tehdy bylo v každé tradiční české vesnici ve vnitrozemí přítomno průměrně 30 až 40 Němců. Když zkoumáte prameny o tomto nuceném soužití, tak nenarazíte na masakry, i když dost často na projevy ponižování a všudypřítomné napětí alespoň na počátku. Ale leckde ti lidé našli k sobě postupně cestu, i když často ani nemluvili jazykem druhého. Tímto bych jen chtěl relativizovat zakořeněný názor, že takřka všichni Češi se chtěli Němců úplně zbavit a že prý de facto nebylo možno myslet na jiné řešení než na to zcela radikální. Je to presumpce zatím nedostatečně ověřená a notabene by takové tvrzení mohlo některým historikům a politikům posloužit snadno k obhájení jejich hledisek a postojů.

Vzpomínám si na jedno až dojímavé setkání se sudetoněmeckými vyhnanci před sedmi lety v Mnichově. Jeden muž tam rozčileně odporoval paušalizujícímu pohledu na Čechy a tvrdil, že později nikde v Německu se mu nedostalo tak lidského přijetí jako tenkrát na jednom českém statku v okolí Prahy. Hospodář ho úvodem požádal, aby sundal bílou pásku s pověstným N z rukávu, a se slovy „jsi přese všechno jeden z nás" ho uvedl ke společnému stolu. Ale vraťme se k tehdejším politikům. Kdo z nich propagoval nesmlouvavý postoj vůči Němcům nejvíce?

Určitě národní socialisté a komunisté. U prvních jmenovaných mohly ty postoje organicky navázat na jejich předválečnou politiku, která se orientovala do velké míry na prosazování českých zájmů v národovecky chápaném státu včetně jeho pohraničí, převážně osídleném Němci.

Komunisté byli v jiné situaci, měli totiž na rozdíl od ostatních stran ve svých řadách německé soudruhy. Během války se exilové vedení KSČ k myšlence integrálního odsunu dlouho nepřiklánělo a ještě po osvobození se Gottwald několikrát sudetoněmeckých antifašistů více méně otevřeně zastával. To ale moc nezměnilo na tom, že komunističtí funkcionáři, hlavně v pohraničí, zvolili celkem nejostřejší postup vůči Němcům. Změnili jej teprve na začátku padesátých let, když se po založení NDR rozpomněli na tzv. proletářský internacionalismus.

Je určité podezření, že se předem chladně počítalo s krvavou odvetou, živelným zabíráním „nepřátelského majetku", vyháněním a zadržováním lidí označených za Němce ve sběrných táborech. Vyjdeme-li z předpokladu, že šlo o politický kalkul, součást strategie československého vedení, můžeme dospět až k radikálnímu stanovisku některých sudetoněmeckých činitelů a jednoho amerického právníka a politologa, kteří se dožadují toho, aby odsun byl označen za genocidu.

Pojem „genocida" má svůj právně určitý význam a pouze jako takový by měl být používán. Označuje záměrnou likvidaci existence určité lidské entity, která se například definuje na základě národnosti, tzv. rasy nebo náboženství. Podle některých názorů může být za genocidu považována i pouhá snaha něčeho takového dosáhnout.

Promyšlený genocidální záměr byl ostatně například zjištěn mezinárodním soudem v Haagu během procesů se srbskými pachateli hromadných vražd v Srebrenici. Naproti tomu se dosud nenašel ani jediný dokument, který by jasně doložil záměr tehdejší československé vlády sudetské Němce fyzicky likvidovat. Jako historik takový záměr po prozkoumání několika set tisíc dokumentů vylučuji. Z právního hlediska tedy rozhodně nepovažuji za přípustné označit vyhnání sudetských Němců za genocidu.

Je ovšem namístě otázka, co udělala tehdejší vláda pro zamezení vražedných „excesů". Premiér Zdeněk Fierlinger navrhl již 12. května, tedy pouhé dva dny po návratu vlády do Prahy, učinit veřejné provolání v rozhlase, aby se urychleně skoncovalo s „justicí ulice", tedy s lynčováním. Velmi zajímavé je, že Fierlingerův návrh byl odmítnut ministry za KSČ a za národní socialisty, kteří poukázali na to, že by taková akce mohla „zájmy vlády a pokoj v zemi vážně poškodit". Zkrátka řečeno, vláda se bála o svou popularitu a raději mlčky akceptovala pokračování násilností.

V kruzích spřízněných se Sudetoněmeckým krajanským sdružením se hovoří o rasistické orientaci odsunu a v této souvislosti je prezident Beneš démonizován jako bytostný nepřítel všeho německého – otec likvidačního projektu vyhnání Němců, a tedy skutečný „Völkermörder". Kdo vlastně inicioval a vypracoval takzvané Benešovy dekrety a jaká byla skutečná role tehdejšího prezidenta? Jak fungoval mechanismus rozhodování v situaci uměle prodlužované „legislativní nouze"?

I v přístupu k Edvardu Benešovi je třeba hodně diferencovat. Podle mne je to snad nejvíc ambivalentní aktér – postava v českých dějinách 20. století. Procházel vnitřním vývojem a jako diplomat a politik působil v různých obdobích a různých okolnostech. Vzpomeňme jeho aktivit ve Společnosti národů, představme si, jakým zklamáním a nesnází bylo pro něho Locarno. A co teprve vývoj koncem let třicátých! Obstát ve chvíli, kdy český národ čelil největší hrozbě, nebylo lehké.

V naději na porážku Hitlerovy říše koncipoval Beneš od začátku svou představu redukce německého živlu v ČSR, jež měla být po válce obnovena. Tato představa spočívala na třech pilířích: 1) limitovaný transfer Němců, a to především skutečných „viníků", do Německa; 2) dobrovolné odstoupení některých území poválečnému Německu; 3) přesídlení zbývajících Němců formou nucené vnitrostátní migrace, aby mohli být rychleji asimilováni, rozuměj: počeštěni. Místo tohoto třetího opatření si Beneš pohrával v prvních exilových letech ještě s myšlenkou na zřízení některých německých žup v republice – a to v době, kdy domácí odboj byl už názorově velmi radikalizovaný. Beneš měl potíže prosadit svou představu vůči domácímu odboji do té míry, že byl dokonce zpochybňován jeho návrat v prezidentské funkci.

S démonizací Edvarda Beneše souvisí i lpění na nesprávném výrazu „Benešovy dekrety". Na rozdíl od praxe zavedené v londýnském exilu měla v poválečných měsících v obnovené republice rozhodující vliv na dekretální normotvorbu vláda. Dekrety prezident tehdy zpravidla už jen konsignoval, podpisoval spolu s členy vlády. Tím nechci říci, že Beneš není zodpovědný za radikální opatření, jakými byly konfiskace majetku bez náhrady a odnětí státního občanství podle národnostního principu. Ale ta odpovědnost spočívala tehdy na celé politické elitě. Mimochodem Beneš učinil po válce dva pokusy, aby za konfiskovaný majetek určitá náhrada byla. Věděl totiž, že v exilu jeho vláda něco takového spojencům slíbila. A proto ještě při svém prvním proslovu k Národnímu shromáždění 28. října 1945 se ve prospěch této věci naposledy veřejně vyslovil – k velké nelibosti většiny členů vlády.

Nebyla tenkrát česká společnost zasažena podobným virem jako Němci? Povaha krajních opatření, míra bezohlednosti a vůle provést transfer „nepřátelského" obyvatelstva jako „konečné řešení" i přes odpor západních velmocí jako by tomu nasvědčovaly. Již tenkrát varovali prozíravější lidé (Tigrid, Mareš, Peroutka aj.) před „gestapismem", před doháněním Němců v ukrutnostech a stavění zahraničních partnerů před fait accompli. Ve zkoumání archivů jste narazili na více kritických hlasů – i z řad prostých lidí, kteří se na úřadech domáhali zmírnění nelítostných opatření. Ale otevřeně: nezačali se už tenkrát ti méně odvážní bát vyjádřit svůj odlišný názor?

Ať se nám to líbí, nebo ne, virem etnického nacionalismu byli Češi zasažení ve srovnatelné míře jako sudetští Němci. Dnes málokdo ví, že etnická nenávist sahala po válce až tak daleko, že v květnu 1945 vydalo ministerstvo vnitra ČSR nařízení zakazující sňatky mezi Čechy a Němci. Tento zákaz platil principiálně do konce 40. let, i když byla možnost se ucházet v odůvodněných případech o dispens.

Antonín Kučera, vládní zmocněnec pro odsun Němců a jeden z hlavních strůjců poválečné politiky vůči této skupině obyvatel, napsal krátce před únorem 1948 obsáhlé interní memorandum, jež nazval Konečné řešení německé otázky v ČSR. Tento titul celkem dobře zapadal do obrazu v Evropě obecné posedlosti „konečným řešením", jako by se měla pro budoucnost vytvořit nová, od škůdců, zrádců a nepřátelského obyvatelstva definitivně očištěná společnost.

Velmi zajímavé byly i debaty mezi vysokými úředníky a politiky na jaře roku 1948, když se ve větším měřítku přikročilo k tzv. rozptylování Němců do vnitrozemí, jehož výsledek měl mít trvalý charakter. Někteří z činitelů si vážně kladli otázku, má-li být vůbec povolen sexuální styk mezi Čechy a Němci, a pokud ano, co by se pak mělo stát se „smíšenými" dětmi. Takové úvahy byly už přímo zatíženy rasismem.

Strach z výskytu odlišných názorů se projevoval v prověřování „národní spolehlivosti" občanů a vedl k stále patrnější autocenzuře. Lidé se báli, že jejich chování by mohlo být vykládáno tak, že se Němců zastávají.

Byla to špatná doba pro lidi s diferencovanějšími názory. To platí na poli politiky vůči Němcům zvlášť. Není moc známo, že Češi mohli být až do konce roku 1946 trestáni podle malého retribučního dekretu, který stíhal „provinění proti národní cti". Tato možnost působila na leckterého občana odstrašujícím dojmem a vedla ho k autodisciplíně. Ten strach tu byl, tendence k autocenzuře byla evidentní. Ministerstvo informací postihovalo odchylky zatím falešně zdůvodněným zastavováním podezřelých novin a časopisů nebo vyhrožováním, že redakce bude volána k odpovědnosti. Stačí, když uvedu případ lidoveckého časopisu Obzory, v němž publikoval Pavel Tigrid. Tenkrát byl pro pokus o jeho zastavení po ruce argument o „nedostatku papíru".

Panující obavy z důsledků, které by mohlo mít chování podezřelé z „nadržování Němcům", byly zřejmě důvodem, proč první informace o masových vraždách v Postoloprtech dorazily k některým členům vlády jako anonymní sdělení občanů. Skutečně byla v létě 1947 zřízena tajná vyšetřovací komise bezpečnostního výboru parlamentu, která měla objasnit případy „gestapismu", dokonce „hromadného usmrcení osob v porevoluční době". Podle dochovaných spisů se komise zabývala několika desítkami případů. Míra pozornosti příslušných orgánů však byla rozmanitá, hodně působily politické tlaky. Vyšetřování nebylo vždy vedeno vůlí k odhalení pravdy, komise byly v některých případech většinou pověřeny zmapovat místa, kde došlo k masakrům, ale potom měly po nich zahladit stopy. Takový záměr je přímo formulován v interním memorandu ministrů Svobody a Noska, které samozřejmě také najdete v druhém dílu naší edice (II. 3).

Alena Wagnerová napsala v recenzi vaší dokumentografie v Neue Zürcher Zeitung, že jste již prvními vydanými svazky nastavili mnohem vyšší měřítka zacházení s tímto obdobím česko-německé minulosti. Teď už nebude lehké si libovolně podle potřeby konstruovat a interpretovat dějiny, jak k tomu ještě dochází ve sdělovacích prostředcích. Do kontroverzního tématu zatíženého emocemi vnášíte věcnost, ale současně i znovu kladete věčnou otázku možností a hranic lidského bytí. Myslím, že stojí za to, tato pěkná hodnotící slova závěrem našeho rozhovoru připomenout.

Možnosti a hranice lidského bytí – to mi připomíná začátek našeho rozhovoru. Pokud chcete hlouběji porozumět tomu, čeho všeho je člověk schopen vůči druhým lidem, pak vám pohled do soudobých českých dějin dobře poslouží. Co však potřebujeme, to je pronikavější pohled až na úroveň mezilidských vztahů a, jak jsem už řekl, větší míra empatie. Přál bych si, aby bylo mezi námi čím dál víc těch, kterým jde skutečně o nepředpojaté, ideologiemi nezatížené poznání.

 

Adrian von Arburg se narodil v roce 1974 v předalpské části kantonu Luzern. Vystudoval ve Vídni a v Praze, dizertační práci o české politice vůči v ČSR zůstavším sudetským Němcům v letech 1947–1953 obhájil na Fakultě sociálních věd. Nyní žije v Brně a vyučuje na tamější Masarykově univerzitě. Těžiště práce má nicméně už osmým rokem ve složitějších úkolech, jež zabírají většinu jeho volného času. Ty souvisejí s velkým projektem dokumentace nuceného odchodu německého obyvatelstva a nového osidlování českého pohraničí do roku 1951. Zabývá se jím v samostatné režii společně se známým ostravským historikem docentem Tomášem Staňkem a dalšími padesáti spolupracovníky včetně studentů.

Pozn. red.

Zatímco v češtině edice dokumentů Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 dospěla už ke třetímu svazku druhého dílu, německé vydání se zatím opožďuje – ačkoli Adrien von Arburg v několika rozhovorech zdůraznil, že by se s jeho přípravou mohlo začít ihned. Důvody nejsou ani tak finanční jako spíše v oblasti tzv. vědecké politiky, kde – jak švýcarský historik uvedl před časem na stránkách měsíčníku Dějiny a současnost – „tak často jde o úplně jiné věci, než o nepředpojaté zpracování dějin".

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 08 Březen 2012 09:44 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz