Sudety: konec libovůle historiků

Email Tisk PDF

sudety archivni-fotoSe švýcarským historikem Adrianem von Arburg nad poprvé zpracovanou dokumentografií proměn českého pohraničí v letech 1945–1951.

O tomto období se před listopadem 1989 moc nepsalo, lépe řečeno, nic zajímavého o něm nevyšlo. První vlaštovkou byl reprint Kaplanovy knihy Pravda o Československu 1945–1948. Zcela zásadní monografie Odsun Němců z Československa 1945–1947, na níž pracoval Tomáš Staněk převážně v letech předcházejících, vyšla v roce 1991. Až později se objevily nové práce historiků a publicistů střední generace a rozproudila se debata, v níž nechyběly emoce. Čím vás, mladého švýcarského historika, téma natolik zaujalo, že jste se vrhl do zpřístupněných českých archivů?

Tak mladý už nejsem, ale pro své spontánní rozhodnutí před osmnácti lety mám stále jedno stejné vysvětlení. Mladému studentovi mohou připadat naše švýcarské dějiny strašně nezajímavé až nudné. Konfederace už dlouho relativně dobře funguje, poslední dramatičtější události – krátká občanská válka s „jen“ asi 150 mrtvými – proběhly před 164 lety a od té doby byl u nás klid, myslím ve srovnání s obrovskými převraty, jež poznamenaly zbytek evropského kontinentu. Až později mi došlo, že i ty helvétské záležitosti mají své kouzlo. Dokonce jsem dospěl k trochu misionářsky zabarvenému názoru, že z více pohledů by způsob, jakým společnost a politika ve Švýcarsku fungují, mohl být inspirující i pro jiné země.
Ve třiadevadesátém roce jsem se náhodou dostal i do severozápadních Čech. Každému návštěvníkovi, který do toho regionu tenkrát zavítal a který měl alespoň minimální vnímavost, musela vyvstat v mysli otázka „Co se tady, proboha, vlastně stalo?“ Spatřil jsem totiž krajinu, která nebyla jen poznamenaná extenzivní těžbou uhlí a znečištěním životního prostředí, ale i poválečnou výměnou obyvatelstva. A tohle mi nedalo pokoj, potřeboval jsem rozumět, k čemu tam konkrétně došlo – a nejen tam, ale v celé té oblasti nazývané Sudety, kde jsou následky podle mého názoru dodnes velmi patrné. Pro svůj výzkum jsem si vybral období 30. a 40. let minulého století, které bych nazval kulminační, chcete-li erupční fází etnického nacionalismu ve střední Evropě. V této etapě nastalo mnoho hlubokých změn v poměrně krátkém časovém úseku, jejichž dopady na obyvatelstvo byly pravděpodobně nejvýraznější od třicetileté války v 17. století.
Chtít rozumět, to má, myslím, být východiskem práce historika. Pokud přicházíte odjinud, máte na jedné straně výhodu, protože nejste zatížen předem danými interpretačními vzory, které mohou být pro domácí badatele samozřejmé a mohou být jimi i nekriticky používány. Na druhé straně je váš odlišný původ i velkou výzvou a úkolem, protože se musíte důkladně seznámit s cizími reáliemi a jejich souvislostmi. Pro mne ta hlavní otázka, na kterou jsem chtěl znát odpověď, zněla: Jak bylo v této zemi možné, že v jisté době si jedna část obyvatelstva přála, aby ta druhá musela zkrátka pryč? Protože myšlenka na takové opatření, dobově jak nacisty, tak i posléze českými reprezentanty nazývaná „čištění“, je pro Švýcara, v jehož zemi je jazyková hranice stabilní, obecně přijímaná od středověkého stěhování národů, dost nepochopitelná.


Chcete tím říci, že svět, ve kterém jste vyrostl, se zásadně liší od naší středoevropské novodobé reality?
Ano, pokud jde o způsob organizování vztahu jednak vzájemně mezi lidmi, jednak mezi státem a obyvatelstvem, liší se opravdu dost zásadním způsobem. Abych to shrnul jinými slovy: U nás se do objektivní skutečnosti, že obyvatelé státu mluví odlišnými jazyky, nikdy nepromítalo tolik těch dalších věcí. Chybí iracionální nadstavba, podle níž jazyková odlišnost má znamenat i rozdílné smýšlení, jinou „národní povahu“, jinou krev, že prostě a jednoduše  ti jinak mluvící mají být „jiní lidé“.
Logika chtění vymezovat se proti druhým, potlačovat je a považovat je za cizí, vede zákonitě k myšlence „ty druhé“ tady už nemít – tedy buď k fyzické exterminaci, nebo alespoň k deportaci mimo náš životní prostor. Tím se spouštěný mechanismus ještě nezastaví: Jakmile odpadl tradiční protivník, „odvěký nepřítel“ na poli národnostním, sáhli komunisté v Československu po únoru 1948 k podobným represivním nástrojům, tentokrát už zaměřeným proti „vlastním“ lidem, na základě třídního boje. A zase to byl velký demagogický trik, nepřípustné zjednodušení, záměrné vzedmutí společenského hněvu proti jedné lehce identifikovatelné skupině.


Odpovídalo logice tohoto myšlení, že radikální opatření se nezastaví u etnických menšin, ale postihnou i ostatní.
Já jsem nepoužil výraz „menšiny“. Záměrně jsem jej nepoužil kvůli tomu, co jsem právě teď vysvětlil. Rozdělovat společnost do většiny a menšin – tady podle mě leží ten zakopaný pes pro mnohé problémy, které jste zde ve střední Evropě řešili a pořád řešíte. Zkuste se všichni vnímat jako stejnoprávní příslušníci svého státu, chcete-li národa – nehledě na skutečně dané nebo jen vymyšlené nebo záměrně zveličené dílčí jinakosti.


Ve vaší badatelské činnosti nejde zdaleka jen o téma nuceného vysídlení Němců, ačkoliv se jím intenzivně zabýváte také. Čím vás nalákaly ty dobové prameny, proč se věnujete už řadu let jejich vyhodnocování a publikování?

Byl to snad fakt, že při chybějící dokumentografii postrádaly diskuse reálný základ a generace, jež o pohnuté době poválečné věděly jen zprostředkovaně a bez znalosti dobových materiálů, se přizpůsobily ideologizujícím pohledům? Nedochází už mezi odborníky k potřebnému posunu od konfrontace ke klidné objektivitě?
Změny v přístupu jsou patrné, to platí o období od Mnichova do prosazení komunistického monopolu moci, a nejenom mezi historiky, ale naštěstí v širší české společnosti. Zůstaneme-li ale v užším rámci tzv. sudetoněmecké otázky, problematiky odsunu, tak bych konstatoval, že historikům s vyváženějším pohledem, kteří více diferencovali, dlouho nepřicházel jejich čas, nebylo jim dostatečně porozuměno. To ale bylo v logice věci. Protože je-li v jedné etapě prosazován jeden krajní pohled, přichází po jejím skončení zpravidla podobně radikální výkyv v protisměru.
V tomto smyslu probíhal v minulých dvou desetiletích značně polarizovaný diskurz. Nechci být neuctivý, ale stále zřetelnější trend k objektivitě a větší střízlivosti souvisí pravděpodobně i s odchodem generace pamětníků. Abyste mi dobře rozuměl: Jejich vzpomínky mají samozřejmě být zaznamenány, brány v potaz. Ale oni většinou nejsou tím nejlepším, nejspolehlivějším informačním zdrojem, pokud jde o události, které je nějakým způsobem osobně zasáhly. Obecně bych řekl, čím víc historiků, kteří se pohnutým koncem soužití mezi Čechy a Němci zabývají, nebude mít osobní vazby ke zkoumané době, tím lepší to bude.


Úměrně rozsahu a významu tématu, jež se dotýká otázek samotné existence národa, pracujete s docentem Staňkem na velkém projektu, který označili dopisovatel mnichovských Süddeutsche Zeitung Klaus Brill a historici Otfrid Pustejovsky a Matěj Spurný za „epochální“, respektive „monumentální“ dílo. Tři z chystaných svazků byly již vydány péčí nakladatele Zdeňka Susy. Dokumentace se zakládá na badatelské práci v šedesáti českých archivech, na níž se podílí více než padesát lidí. Její dokončení si vyžádá ještě hodně soustředěné práce. Mohl byste již dnes načrtnout výsledek, k němuž hodláte dospět?
Celý publikační plán počítá v knižní podobě s vydáním osmi svazků. Vyšly zatím tři náležející k prvnímu a druhému. Svazky ještě nevydané jsou v pokročilém stadiu příprav, prameny jsou už delší dobu vytříděné a transkribované, čtvrtý svazek vyjde ještě letos. I když pracujeme s velkým nasazením, musíme to vše udělat ve svém volném čase, protože aktuálně ani jeden z nás nemá takové zaměstnání, který by mu umožnilo se „oficiálně“ zabývat tímto úkolem. Musíme se živit jinak, nemůžeme se opírat o podporu či know-how etablované instituce. Tématem naší dokumentace jsou proměny českého pohraničí a ostatních území republiky, kde žil větší počet Němců, od konce války v roce 1945 až do první poloviny padesátých let. Samozřejmě zde hraje velkou roli i samotné nucené vysídlení, vedle toho i různé podoby vnitrostátního přesídlení, ať dobrovolného nebo nuceného.
V pravém smyslu je to základní výzkum, protože rozsáhlé relevantní archivní fondy nezpracoval do konce 20. století systematicky a vyčerpávajícím způsobem kupodivu nikdo, ačkoliv se jedná o téma dost zásadní pro české, respektive česko-německé dějiny. Na úrovni širší společnosti, a to nejen v ČR, ale i v sousedních zemích, bychom svým dílem chtěli přispět jednak k zvěcnění, jednak k rozšíření probíhajících debat po obsahové stránce. To zvěcnění podle nás spíše nastane, odvrátíme-li svůj pohled od těch vámi už zmíněných ideologických šablon a soustředíme-li se na základě primárních pramenů blíže na konkrétní události, na jejich aktéry. Dokumenty nemusejí nutně poskytovat objektivní svědectví, i tak ale jsou významné, protože v nich nacházíme klíč, chceme-li rozumět motivům, myšlenkovému světu tehdejších lidí. A teď jsem ostatně zase u té vaší úvodní otázky: Jde o to porozumět, co vedlo lidi k tomu, že si přáli, aby někteří jejich spoluobčané prostě zmizeli. Jen když pochopíme, jak to bylo možné, můžeme se postarat o to, aby se něco takového už nikdy neopakovalo.
Již jsem uvedl, že bychom si přáli i obsahové obohacení současných debat. Co tím myslím? Potřebujeme se vymanit ze stále převládajícího monoetnického úhlu pohledu na osud příslušníků vlastního národa, který dominuje nejenom v Česku, ale i v Německu a Rakousku. Jen když překonáme tuhle sebestřednost, otevře se našim sousedům západně od Šumavy a jižně od řeky Dyje pohled na to, že první poválečná léta a tehdy zvolený způsob řešení národnostního problému znamenaly velký biografický zlom nejen pro zhruba tři miliony vyhnaných a necelých dvě stě tisíc zatím zůstavších Němců, nýbrž i pro nejméně další dva miliony
obyvatel ČSR.
Mezi Čechy zase pozoruji přetrvávající manko, pokud jde o schopnost vnímat reálné životní osudy sudetských Němců – před odsunem, během odsunu a po něm. A také jak Češi, tak i Němci většinou ignorují ve svých reflexích, že Sudety se staly novým domovem pro celou řadu příslušníků jiných etno-kulturních entit – Slováků, Romů, Maďarů, Řeků, Ukrajinců, ale i takzvaných reemigrantů z různých zemí, alespoň dočasně i Bulharů, Rumunů, dokonce i několika tisíc Italů! Zkrátka chci říci, že potřebujeme více empatie, rozjasněný a ostřejší pohled na zážitky, ale i na představy a motivy jednání těch druhých. Zároveň se nám vyplatí, dokážeme-li tu tehdejší výměnu obyvatel chápat jako jeden společný příběh, který je mnohem širší a mnohovrstevnější, než si zatím uvědomili mnozí z nás.


Ty osudy se tehdy ale značně lišily. Dají se srovnávat, je to z odborného hlediska vůbec přípustné?  
Srovnání je zde přípustné, protože nám nejde o srovnání ve smyslu přirovnání, ale o uvádění věcí do kontextu. Nic více, nic méně. Do jaké míry se osudy vzájemně podobaly, to už je otázka interpretace pro každého čtenáře. Do popředí je stavěna otázka hříchů a viny, o tom, kdo začal a kdo pak už jen reagoval. Chceme-li však rozumět zážitkům obyčejných lidí, tak se s tímto přístupem nikam nedostaneme. Potřebujeme se osvobodit od aplikace národnostního filtru, v pohledu na tehdejší osudy musíme člověka chápat jako člověka.
A když už hovoříme o současném diskurzu, také se mi v něm nelíbí narůstající trend zejména v českých masmédiích ukazovat převážně ty drásavé události, takzvané poválečné excesy. Příkladem pro takovou jednostrannost je kausa Dobronín. Noční masakr, který se stal v této vesnici na Jihlavsku na jaře 1945, je v médiích líčen jako nějaký detektivní příběh.  Namísto vysvětlení hlubších příčin a dobových okolností jsou nám stavěny před oči jednotlivé příklady české krutosti. Neříkám, že bychom o těchto případech měli mlčet – samozřejmě že ne, potřebují být vyjasněny, společnost se má o nich dozvědět, ostatně můj spoluautor Tomáš Staněk je snad nejuznávanější autoritou, pokud jde o tuto tematiku. Pokud však budeme postupně přecházet od jednoho takového masakru s nejméně deseti mrtvými k druhému, můžeme v tom pokračovat ještě několik desítek let. Snadno se pak ale bude zapomínat na poněkud méně drastické osudy, které i v té výjimečné době plné násilí, nenávistí a opovrhování člověkem početně zdaleka převažovaly nad osudy těch, kteří tu dobu nepřežili. Ale i tyto pohnuté osudy si rozhodně zaslouží naši pozornost.


Jak jste při své dokumentaci zacházeli se svědectvími pamětníků?

Těch nikdy nepublikovaných svědectví sudetoněmeckých pamětníků týkajících se událostí v českých zemích od třicátých let do odsunu je několik tisíc. Jsou dnes převážně uloženy v pobočce Spolkového archivu v Bayreuthu. Přes poměrně malou vzdálenost k českým hranicím je zdejší historici téměř nikdy neberou v potaz. Tady je ještě velký dluh české historiografie, který jsme nemohli vyrovnat ani my ve své dokumentaci.
Na německé straně pak máme opačnou situaci: obraz poválečných osudů vyhnaných Němců se opírá skoro výhradně o svědectví pamětníků, ale převážně jen o ta publikovaná. Výsledkem těchto protichůdných tendencí jsou dva zásadně odlišné pohledy, jejich zjednodušené hlavní narativy jsou už dávno na světě a neustále se opakují. Jestliže v Česku chyběla celá desetiletí širší dokumentace primárních pramenů a jejich zohlednění, tak v SRN je nevšímavost k českým archivním pramenům téměř absolutní. Proto je zapotřebí, aby i tam vešly ve známost dobové dokumenty z okruhu bývalých národnostních kontrahentů.


V čem se může změnit pohled na ono dramatické období?  V úvodu k prvnímu svazku II. dílu jste napsal, že situace na dějinné křižovatce jara a léta 1945 byla chaotická, že se v ní potkávaly naděje s negativními emocemi. Přítomnost centrální politiky byla nedostatečná, slabá. Aktivní byly především orgány na lokální úrovni.
Vezměme třeba pověstný pochod brněnských Němců z 30. května 1945. Tam skutečně jednaly úřady pod tlakem, ale co vlastně o pochodu konečně rozhodlo, moc přesně nevíme. Dochované prameny bohužel neobsahují dost informací.


Gestapo a SD si počínaly v Brně s větší krutostí než v Praze. Popravy v Kounicových kolejích probíhaly ještě pár týdnů před osvobozením. Došlo též k bezohlednému bombardování Brna spojenci a drancování Malinovského armádou – s oběťmi na životech a stovkami znásilněných. Nenastřádala se v nelidském nočním pochodu brněnských Němců touha po spektakulární odvetě za veškeré zlo?
Situace v Brně byla po skončení války skutečně prekérní. Chyběly volné, nepoškozené byty, město bylo válkou zasaženo mnohem více než Praha. Nicméně je také pravda, že prvním českým městem, kam se z exilu vrátil Edvard Beneš, bylo právě Brno, kde měl už
12. května projev obsahující dost vyostřené formulace proti německým obyvatelům. Ještě jednoznačnější doporučení dávali v těchto dnech Brňanům někteří členové vlády, včetně generála Svobody a ministra vnitra Noska.
Tento externí faktor – pokyny shora – tedy nesmíme pouštět ze zřetele. Uvážíme-li však, že většina tehdy vedených rozhovorů se v písemné době vůbec nedochovala, nemůžeme jeho význam spravedlivě docenit. Otázka tedy zní: Co bylo dříve – slepice nebo
vejce? Reagovali politici jen na dříve již přítomnou radikální náladu mezi lidmi, nebo byla tato nálada významně radikalizována právě politiky a sdělovacími prostředky?
Dokončení v příštím čísle

 

Adrian von Arburg se narodil v roce 1974 v předalpské části kantonu Luzern. Vystudoval ve Vídni a v Praze, disertační práci o české politice vůči v ČSR zůstavším sudetským Němcům v letech 1947–1953 obhájil na Fakultě sociálních věd. Nyní žije v Brně a vyučuje na tamější Masarykově univerzitě. Těžiště práce má nicméně už osmým rokem ve složitějších úkolech, jež zabírají většinu jeho volného času. Ty souvisejí s velkým projektem dokumentace nuceného odchodu německého obyvatelstva a nového osidlování českého pohraničí do roku 1951. Zabývá se jím v samostatné režii společně se známým ostravským historikem docentem Tomášem Staňkem a dalšími padesáti spolupracovníky včetně studentů.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 08 Březen 2012 10:19 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz