Místo usilovné snahy vydělávat a roztáčet kola ekonomiky je možné udělat „úhybný manévr" směrem k záměrné, dobrovolné skromnosti a větší soběstačnosti, a najít v tom dokonce zalíbení. Mohla by představovat alternativu k našemu běžnému konzumnímu způsobu života, který tak prudce ovlivňují výkyvy HDP, hospodářská recese a další nepříjemnosti? Je to reálné, nebo jde spíš o další utopii vhodnou leda pro idealistické šílence?
V posledních letech sílí trend vystěhovávání z měst na venkov a pokusů o samostatné hospodaření, samozásobitelství a různé podoby trvale udržitelného životního stylu, který by zanechával co nejmenší ekologickou stopu. Jde o desítky, možná stovky nadšenců – a někteří z nich svému snažení říkají permakultura.
Není to nic příbuzného fyzkultuře či posilování, jak si lidé často myslí, kořeny tohoto pojmu jsou spíše v „permanentní kultuře", tedy v trvalé udržitelnosti zahrad či lidského osídlení. Permakultura se od běžného ekoživota liší promyšlenými metodami, snahou o vtipná řešení pod heslem „s přírodou je lepší spolupracovat než s ní bojovat". Krajina včetně lidských sídel pak co nejvíce napodobuje přírodní vztahy a vzory a přitom poskytuje hojnost jídla, dřeva i energie. Mělo by tedy jít o hospodaření, které nepotřebuje tolik lidské energie a dřiny jako tradiční zemědělství, ale ani žádné neobnovitelné zdroje jako naftu. Ideálem jsou lesní zahrady produkující bez námahy všechno, co člověk potřebuje.
Je to ale vůbec možné a nepřipomíná to nápadně různé starověké mýty o rajských zahradách? Těžko říct; permakultura vznikla v Austrálii, v teplejším podnebí, než je u nás, kde všechno roste přece jen bujněji a vidina ráje, kde vám zralé plody po celý rok samy padají do úst, je na dosah. Ale nejznámějšímu středoevropskému permakulturistovi, alpskému farmáři Seppu Holzerovi, se dokonce i v drsných horských podmínkách podařilo vytvořit produktivní systém, kde jsou zapojeny prvky jako ovocné stromy, rybníky s vodním ptactvem, rybami a raky, odolní vepři, kteří přímo v terénu obstarávají rytí a hnojení a všechno to evidentně funguje bez velké námahy. Sepp Holzer ovšem na alpském statku Krameterhof vyrůstal, odmalička pozoroval přírodu a všechno, co se v ní děje, a dovede to opravdu šikovně využívat.
U nás zatím nic tak imponujícího k vidění není, ačkoli existuje řada jedinců nebo rodin, kteří permakulturní postupy v praxi zkoušejí. Ano, je v tom touha po návratu k tradicím a přírodním cyklům, ale s využitím moderních technologií (ovšem poháněných obnovitelnými zdroji) a myšlenek současné ekologie nebo teorie systémů.
Ekonomická recese a budoucnost
Při úvahách o současné ekonomické krizi se obvykle soustřeďujeme spíš na současné dění než na vzdálenější budoucnost. Ano, jistě toho hodně zavinili chamtiví bankéři, nezodpovědní Řekové, lehkomyslně se zadlužující občané a další skupiny toužící po stále závratnějším bohatnutí a roztáčení kol konzumu, ale co když krize, která se na nás valí, je hlubší a univerzálnější? Co když se už nikdy nebudeme mít tak dobře jako v posledních desetiletích? Leccos tomu nasvědčuje.
V roce 2009 vydal australský autor David Holmgren, jeden z otců permakulturního hnutí, útlou knížku s názvem Budoucí scénáře (Future Scenarios) a s podtitulem Jak se komunity mohou přizpůsobit ropnému zlomu a změnám klimatu. V první části knihy zdůvodňuje, proč pokládá do budoucna za nevyhnutelný „energy descent", celoplanetární pokles spotřeby energie. Hlavními důvody jsou ropný zlom (tzv. peak oil: napříště bude množství vytěžené nafty vždycky klesat a těžba se bude víc a víc prodražovat) a globální oteplování provázené výkyvy klimatu a různými živelními katastrofami od záplav po ničivá sucha.
Měnící se podmínky nás donutí přejít na trvale udržitelný způsob života, který ovšem bude proti našim dnešním standardům dosti skromný. Navíc s něčím takovým současná struktura naší společnosti vůbec nepočítá; naopak stále lpíme na nepřetržitém růstu HDP a dalších ekonomických ukazatelů. Ani technooptimisté si nejsou jisti, že bude v našich silách stíhat vývoj a zajišťování nových energetických zdrojů, protože mechanismy ekonomického rozvoje a konzumu nám budou stále „podtrhávat nohy" a jakmile vznikne nějaký zdroj, ihned bude zkonzumován zvýšenou spotřebou. Kdoví, jestli dnes ještě máme dost fosilních paliv na to, abychom stačili zajistit hladký a funkční přechod na jiné zdroje. Holmgren navíc upozorňuje, že řada válečných konfliktů 20. a 21. století, zdůvodňovaných nacionalismem, náboženstvím a kdovíčím ještě, se ve skutečnosti vedla a vede o naftu. Říká, že nám nezbude než se vzdát představy ekonomického růstu a začít usilovat o skutečnou udržitelnost, což předpokládá radikální proměnu všech našich hodnot.
Ať už Holmgrenovým vizím věříme nebo ne, určitě je zajímavé nahlédnout pod pokličku permakultury a podívat se, co vlastně nabízí a co by při nějakém budoucím všeobecném uskrovňování opravdu zmohla.
Vraťte se k půdě a využívejte odpady
Dovolenou trávím na týdenním kurzu permakultury v Hostýnských vrších. Dnes dopoledne budujeme typickou zahradní stavbičku, bylinkovou spirálu. Hromádka kamení o průměru asi dva metry by sice posloužila stejně dobře, ale spirála je hezčí. Na vrcholek přijdou suchomilné a sluncemilné bylinky, níž takové, které mají rády víc stínu a vlhka. Tak rostlinám nabídneme několik různých mikroklimat, aby vegetovaly bez nějaké zvláštní péče. Příroda bude pracovat za nás, nebudeme si muset pomáhat chemickými hnojivy a pesticidy a ideálně bychom neměli mít práci ani s pletím, protože bylinky se brzy rozbují.
Pravda, bylinková spirála nás nezachrání před kolapsem planetárního ekosystému. Ale je to takový populární symbol a zároveň návod, jak uvažovat – a co můžeme v malém měřítku, ve svém bezprostředním okolí, vlastně vůbec dělat: pozorovat přírodní podmínky, co nejvíc se jim přizpůsobovat a využívat je k produkci užitečných plodin. Permakultura se dá použít všude, na velké farmě, ke ztvárnění kusu krajiny, na zahrádce rodinného domku, mezi domy nebo na balkonech ve městě, na školní zahradě.
Asi není náhoda, že permakultura vznikla v 70. letech minulého století, v době první ropné krize. Když Australan Bill Mollison celý koncept vymyslel a začal ho razit, měla permakultura radikálnější nádech než dnes. Tehdy asi působilo dost provokativně, když Mollison lidem radil, aby si pěstovali jídlo v městských parcích a na zanedbaných městských pozemcích, nebo třeba aby neopovrhovali vlastními odpady a vyráběli si jezírka ze starých pneumatik. Stejně jako jiná hnutí i permakultura časem „ztratila ostny" a na kurzech dnes můžete potkat lidi všeho věku, kteří by rádi opustili svá zaměstnání v bankách, call centrech, účtárnách nebo u počítačů a hledají si třeba k práci v neziskovkách, nebo směřují k samostatnému hospodaření na venkově. Tak jsem ve svém letním kurzu potkala třeba ajťáka, který se právě přeškolil na maséra, bankéřku, která chce farmařit, nebo bývalého profesionálního hokejistu, který se teď věnuje zakládání živých vrbičkových staveb.
Méně, zdravěji, udržitelněji
V mírnější a méně radikální podobě se trend k samozásobitelství a soběstačnosti objevuje kolem nás na každém kroku. I lidé s vysokým postavením v byznysu a s velkými příjmy si budují pasivní domy, které se nemusí skoro vůbec vytápět, na střechách mohou mít fotovoltaické panely, takže mají i vlastní zdroj elektřiny, a pokud jsou vybaveni i vlastní studnou a kořenovou čističkou odpadních vod, jejich bydlení je na civilizaci prakticky nezávislé. Zastavení dodávek ruské ropy nebo zemního plynu jim nemusí dělat vrásky. Pravda, tihle lidé si ještě sami nepěstují brambory a slepice. Ale kdoví, jak se bude tento trend vyvíjet.
Zda by permakultura dokázala uživit lidskou populaci v případě, že by došla nafta a další zdroje a konvenční zemědělství by přestalo fungovat, to ovšem nikdo netuší. Nicméně jako hobby nebo způsob života poskytuje člověku pocit smysluplnosti, který ocení hlavně jedinci se sklony dělat si starosti o budoucnost lidstva. Pokud k nim patříte, můžete permakulturu zkusit.
Autorka je spisovatelka
-
|2012-02-06 11:17:30 Miroslav - Na Slovenskuvycházely v devadesátých letech, v dnes již zaniklém časopise Fénix, články o permakultuře. Bohužel, jejich autor - pocházející z Revúce - již dnes nežije, časopis nevychází; avšak je možné, že na ony započaté stopy někdo navazuje. Nebylo by špatné vědět víc, bylo by to možné zlepšení našeho prostředí. Jak pravil Konfucius: Lepší je rozsvítiť jednu svíčku, než proklínat tmu.
-
|2012-02-23 10:59:20 petr - V ČR se permakultuře věnuje Jarda Svobodakdo nezná Jardu Svobodu, neví nic o permakulturůře v ČR. Jeho webové stránky www.ekozahrady.com a také knížka, kterou cca před 2 lety vydal (najdete na výše uvedeném webu) jsou pro mnoho nadšenců a fandů výbornou inspirací. Vřele doporučuji. Dělá i mnoho kurzů.
A pri ted vychazi na slovensku kniha Uvod do permakultury.