Prohlubující se nejasnosti kolem krize Západu vyvolávají otázky, zda by řešení mohly napomoci zpravodajské služby. Zda ony mohou – přímo či nepřímo – připravit nebo přijmout kvalifikovaná rozhodnutí, zajistit stabilitu a rozvoj. Ta otázka nepostrádá logiku: některé výzkumy naznačují, že ve zpravodajských službách pracují inteligentnější lidé než ve veřejné politice. Už Sun-c’ ve svém traktátu Umění války, starém dva a půl tisíce let, připomínal, že „osvícený vládce a moudrý vojevůdce proto ve svém vojsku vyhledají muže, kteří nad všechny vynikají inteligencí, a učiní z nich zvědy“.Krize je inflační slovo. V politické každodennosti je to právě tak vyjádření depresivní nálady mluvčího, který toto slovo užívá jako nadávku nahrazující analýzu – jakož i výsledek rozboru situace. V onom třetím pojetí je krizí situace, kdy systém přestává plnit své základní funkce. V případě politického systému lze říci, že projevem skutečné krize je stav, kdy svoji funkci přestávají plnit i silové sektory, čili hluboká politická krize je spojena s krizí zpravodajských služeb.
Informační korupce
Přiblížit tuto situaci lze i pohledem na práci rozvědky. Třeba rok 1968 v Československu a revoluce v Íránu roku 1979. Proč v prvním případě KGB a v druhém CIA nebyly schopny zabránit hluboké politické krizi, přestože se ve zmíněných zemích pohybovaly často lépe než v domácím terénu?
V obou případech lze zaznamenat jev, který můžeme – z nedostatku lepších nápadů – označit jako „informační korupce“. KGB v Československu a CIA v Íránu se orientovaly na oficiální struktury, a to i zpravodajské. Měly volný přístup k informacím, které jsou jinak pokládány za tajné. Podílely se na kádrové politice. Vzhledem k tomu, že v takovémto případě se nepokládá za vhodné provádět na spřáteleném území klasickou zpravodajskou činnost, a také s ohledem na potřebu šetřit peníze i skutečné kádry, jsou oficiální zdroje informací o situaci v zemi pokládány za dostačující. S prohlubující se domácí krizí se pak snižuje schopnost rozpoznat relevantní informace od těch, které jsou podávány informátorem ve snaze získat výhody ve zdánlivě stabilním systému. Narůstající krize tak ovlivňuje kvalitu doposud významných informací, schopnost je vyhodnotit a v neposlední řadě schopnost získat nejen alternativní informace, ale hlavně proniknout mezi opoziční skupiny, které postupem času získávají nový význam. Dochází ke snížení ostražitosti zpravodajských služeb.
Modelově lze tuto situaci zachytit na chování velvyslanectví USA v Praze. Před sametovou revolucí bylo na jeho půdě možné potkat představitele jak oficiálních struktur, tak disentu. Dnes pouze vládní představitele a opozici jejího veličenstva, parlamentní opozici nebo její vybranou část. Když se objeví téma radarové základny, nikdo pořádně netuší, jaké jsou skutečné nálady ve veřejnosti. Není divu, že pak v České televizi nikdo menší než bývalý šéf Rady národní bezpečnosti USA Zbigniew Brzezinski hovoří o tom, že si česká veřejnost radar přeje. Propaganda radaru byla kontraproduktivní, opírala se o nepoužitelné kádry, diskreditovala jak téma, tak Spojené státy. Čtenář WikiLeaks nad depešemi z pražské ambasády zůstává mírně řečeno rozpačitý. Přesněji řečeno ten, kdo se staví proti politice Washingtonu, se usmívá, tomu, kdo této politice fandí, běhá mráz po zádech. Stručně řečeno, ve stavu „informační korupce“ zpravodajské služby – a diplomaté – upřednostňují u svých zdrojů loajalitu či servilitu před kompetentností.
Politizace zpravodajských služeb
Jedním ze známých projevů aktuálních problémů zpravodajských služeb je jejich politizace. Její odstranění se dostalo dokonce do volebního programu Demokratické strany, když Barack Obama kandidoval na prezidenta. Politizace v daném případě znamená posuzování kvality zdrojů a vyhodnocování získaných informací podle toho, jak vyhovují zájmům vládnoucí skupiny či ideologickému zadání. Zpravidla se v této souvislosti s přípravou intervence v Iráku připomíná přecenění významu zpráv od emigrantských skupin, které přirozeně dramatizují situaci ve svých bývalých domovinách, a nátlak z vládních míst na vedení CIA doložit pravdivost potřeby vojenského útoku.
Zpravidla se tento přístup spojuje s náladou ve veřejnosti, v politických elitách a ve zpravodajské komunitě po teroristickém útoku 11. září 2001. Jenže počátky těchto krizových proměn jsou mnohem starší a sahají až k tzv. halloweenskému masakru v listopadu 1975. Tehdy prezident Gerald Ford rozhodl jmenovat šéfa své kanceláře Donalda Rumsfelda ministrem obrany, který podruhé zasedl jako šéf Pentagonu v prvním období vlády George Bushe ml. Na místo šéfa kanceláře Bílého domu dosadil Dicka Cheneyho, pozdějšího ministra obrany a v době vlády Bushe ml. viceprezidenta. Henry Kissinger sice uhájil post ministra zahraničí, ale ztratil funkci poradce pro otázky národní bezpečnosti. A v roce 1976 se George Bush st. stal novým šéfem CIA. Přes oteplení mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se převalila nová vlna studené války.
Nový šéf CIA zřídil skupinu šestnácti expertů stojících mimo rozvědku. Ti obdrželi tajné zpravodajské materiály s cílem provést nezávislou analýzu. Vznikly tři pracovní skupiny pro studium Sovětského svazu. Jedné z nich se začalo říkat Tým B (týmem A byla CIA). Ze sedmi členů onoho Týmu B čtyři byli z radikálního Výboru o současném nebezpečí (Committee on Present Danger, CPD). Mezi poradci Týmu B byl i Paul Wolfowitz, později vlivný neokonzervativní náměstek ministra obrany v prvním období vlády Bushe ml. Ti už tehdy vypracovali „analýzy“, které v duchu slepého antisovětismu vystrašily Spojené státy vizí tzv. okna zranitelnosti. Zcela nesmyslnou vizí ohrožení USA v důsledku zanedbávání jednoho ze tří strategických systémů. Tito lidé, nikoliv kmenoví zpravodajští analytici, přinesli z akademických pracovišť do zpravodajských služeb nový, ideologický vítr. Už tehdy, ne až po 11. září, tito lidé svými předsudky deformovali a politizovali závěry zpravodajských služeb.
Po 11. září sami neokonzervativci a tzv. ofenzivní realisté podlehli obavám, které účelově či z nedostatku porozumění šířili o hrozbě „osy zla“ a jejích pomocnících. V plné plastičnosti se tak projevilo to, před čím varoval už Carl von Clausewitz: Ve válce je většina zpráv nepravdivých „a z bázlivosti lidí se rodí nová síla lži a nepravdy. Zpravidla je každý ochoten uvěřit spíše špatné než dobré zprávě; každý je náchylný zveličit si to zlé a hrozící nebezpečí, o kterých jsou takto podávány zprávy, ačkoliv opadávají jako vlny na moři, přece se jako ty vlny znovu a znovu vracejí bez zřejmého opodstatnění.“
Privatizace silových sektorů
Jako nový zdroj problémů se objevuje privatizace vojenského a zpravodajského řemesla. Privatizací v daném případě není myšleno údajné vnášení soukromých zájmů šéfa CIA Allana Dullase souvisejících s jeho prací pro United Fruit Company, když CIA organizovala v roce 1954 převrat v Guatemale; nebo Condoleezzy Riceové, v roce 2003 šéfové Rady národní bezpečnosti, údajně hájící své zájmy v Chevronu při obratu v politice USA vůči Rusku po zatčení Michaila Chodorkovského. Změnou je vytváření nových typů soukromých bezpečnostních institucí, nejrůznějších privátních armád a zpravodajských agentur.
V Iráku bylo nasazeno přibližně stejné množství vojáků USA jako nejrůznějších contractors, zaměstnanců soukromých bezpečnostních agentur placených ze státního rozpočtu. Je to tak trochu převrácená situace, než byla v 17. století, kdy kolonie dobývaly armády nejrůznějších východoindických či západoindických společností. Ty ale do koloniálních metropolí bohatství dovážely.
Tyto soukromé armády mají pro část politické elity obdobný význam jako bezpilotní bombardéry. Nejde o to, že ubudou mrtví, ale vytratí se přímé vlastní ztráty.
Mrtvé contractors nevozí v rakvi pokryté státní vlajkou. Vláda za tyto mrtvé nemůže. Není odpovědná ani za metody výslechu, které tito podnikatelé s bezpečností užívají. Dochází tak k přenosu odpovědnosti, a to nejen právní, ale i morální. Alespoň na první pohled. Problém je v tom, že bezpečnostní agentury tohoto typu jsou lukrativní, tedy pro stát drahý byznys. A že ony agentury hájí nikoliv zájmy veřejnosti, ale své soukromé podnikatelské zájmy.
Sociální krize
Zpravodajské služby dodáváním informací či subverzními operacemi dokážou napomoci řešit politické krize. Jedná-li se o krizi uvnitř politické elity nebo mezi politickými elitami, jsou zpravodajské služby nezbytným pomocníkem. Také při velkých sociálních událostech pomáhají – ať již jde o likvidaci admirála Isoroku Jamamota, nejnadanějšího z japonských vojevůdců ve válce v Pacifiku, nebo o pomoc rozvědčíků, jako byl Richard Sorge či Sándor Radó, velitelství Rudé armády. Jenže tu muselo být i hrdinství miliónů vojáků, a musel zde být talent maršála Georgije Žukova a generála Douglase McArthura. Při velkých politických a vojenských operacích jsou zpravodajské služby nenahraditelné, samy ale ostatní složky takovýchto operací nahradit nemohou.
Dějinná tvořivost zpravodajských služeb je velmi omezená. I po tak úspěšných subverzních operacích CIA, jako bylo svržení Mohammeda Mossadeka roku 1953 v Íránu či Jacobo Arbenze o rok později v Guatemale, spěl sociální vývoj k hlubší krizi: postupem času se v guatemalských lesích objevili partyzáni a časem i šáha – bez ohledu na krutost tamní zpravodajské služby SAVAK – vystřídal ajatolláh. Boží mlýny mlely proti zpravodajským službám, neboť nastolené politické elity situaci nezvládly. Chyběli specialisté na jiné než zpravodajské aktivity, chyběla sociální tvořivost. Nestačí mít zpravodajské informace, je nutné jim rozumět a umět s nimi zacházet, a to především v politickém ústředí. Ostatně i Clausewitz psal, že „velká část zpráv, které ve válce dostáváme, si odporuje, ještě více je jich nepravdivých a daleko nejvíce dosti nejistých. Co tu lze požadovat od důstojníka, je určitý stupeň umění je rozlišovat, a to dokáže jen tehdy, nechybí-li mu znalost věcí i lidí a úsudek.“
To je i problém současné krize Západu. Má-li skutečně onu sociální hloubku, o níž hovoří někteří analytici, a je ohrožen západní model života středních vrstev, pak bude narušen liberálně-konzervativní konsenzus ve společnosti. Bude se rozpadat politická základna liberální demokracie a dojde k politizaci dosud pasivních skupin. Volební vítězství Islámské fronty spásy roku 1991 v Alžírsku vyústilo v občanskou válku. A nejde jen o severní Afriku. V takových situacích také u liberálních politických elit v otevřených společnostech dochází k přesunu důrazu z tematiky lidských práv na téma bezpečnosti. A tedy i novému zaúkolování zpravodajských služeb.
Má-li krize sociální, nejen politický charakter, zpravodajské služby jí nedokážou zabránit. Zpravodajské služby netvoří sociální dějiny. Mohou se pouze připojit na některou stranu konfliktu – a často na obě strany… Konspirační teorie typu plán Golgota – KGB připravila přechod Sovětského svazu k divokému kapitalismu, aby následně ukázala cestu ke skutečnému socialismu – jsou za hranicí science fiction. Mnohem blíže pravdě budou asi úvahy o velkém významu rozhodnutí amerického prezidenta Ronalda Reagana, že ve zpravodajských službách bude prioritou klasická human intelligence na úkor v té době převládající módy bezkontaktního zpravodajství například prostřednictvím družic. V rozkládajícím se sovětském systému tak bylo nejen možné získat více informací, ale případně i řídit speciální operace. Politickou kariéru Vladimira Putina nastartoval petrohradský liberální primátor Anatolij Sobčak, ne šéf KGB a komunistické strany Jurij Andropov. Dnešní vysoký počet představitelů bývalých silových sektorů v ruské státní správě byl dán potřebou stabilizovat zemi; jakmile převáží potřeba sociálního rozvoje, musí nastoupit kádry jiného typu. Nestane-li se tak, bude ohrožena i stabilizace.
Ani nejdokonalejší zpravodajské služby nedokážou napravit špatná rozhodnutí státníků. Ti však v krizi až příliš často – stejně jako velitelé ve válce – propadají chaosu. Uspět ale mohou jen tehdy, když je, řečeno opět slovy Clausewitze, „pevná důvěra v sebe sama“ vyzbrojí proti „zdánlivé naléhavosti okamžiku; jeho dřívější přesvědčení se osvědčí v dalším vývoji, až přední kulisy, které osud vsunuje do válečných výjevů, se svými křiklavými postavami věštícími nebezpečí ustoupí do pozadí a až se rozšíří obzor“.
Pevná důvěra v sebe sama má ale smysl jen tehdy, když je zde rozumná strategická vize. V podmínkách úpadku západního strategického myšlení však nelze situaci zachránit pomocí zpravodajských služeb. Naopak. Při lineárním vývoji současné sociální krize nemohou zpravodajské služby přežít jako instituce liberálně-demokratického systému. Je-li současná krize skutečně krizí sociální, potom vyžaduje zcela nové přístupy. Zdá se, že liberální paradigma narazilo na své meze. Ovšem pravděpodobnost, že nové paradigma bude zformulováno a prosazeno v rámci stávající západní politické elity, se rovná náhodě.
