Libye: psychologická válka a koalice mlčících

Email Tisk PDF

Plné znění eseje Petra Schnura „Proč už nevadí zabíjení lidí“ z tištěných Literárek 42/2011

Německá biskupská konference vydala k výročí událostí jedenáctého září 2001 prohlášení k tzv. boji proti terorismu. Slova byla tentokráte jasná, bez náznaku sofistikovaného taktizování a relativismu. Poselství zní takto: pokud západní civilizace pod záminkou boje s terorizmem abdikuje na vlastní hodnoty, pokud se uchýlí k zavrženíhodným praktikám jako mučení a války, pokud sama pošlape lidská práva, potom se dala spolu s terorismem na cestu do barbarství.


Prolog

Do začátku září („pád“ Tripolisu) odstartovalo NATO na libyjské cíle více než 20 000 vzdušných útoků, které od prvního okamžiku neměly s ochranou civilistů a lidskými právy naprosto nic společného. Města a vesnice musely být nejprve pokryty humanitárním kobercem bomb a raket, aby do nich mohli vpochodovat „vítězní“ rebelové a jejich navigátoři z armád koalice ochotných, vše za tiché asistence OSN. Tento druh lidového povstání si zaslouží čestné místo v Guinnessově knize rekordů.

Ne něco, ale kompletně vše je na libyjské válce shnilé, a nejshnilejší na ní je role OSN a lhostejnost Evropanů. Akademická lehkost a cynická samozřejmost (nemluvě o orwellovských figurkách, které válku pasovaly na akt humanity), s jakou přijímáme smrt desetitisíců obyvatel, není jen amorální – je prostě nesnesitelná. Jde o hřích militantního kontinentu, který ve své kvazi ústavě institucionálně propojil zahraniční a vojenskou politiku (Lisabonská smlouva, m. j. Čl. 27, odst. 3, na čele úřadu madam Ashtonová) a legalizoval vojenské násilí jako prostředek politiky (srovnej Čl. 42-44 tamtéž). Světadílu, jehož poválečné generace znají hrůzy války pouze z akčních filmů, počítačových her a televizního zpravodajství v mezích zákona. S výjimkou Srbska nezná strach rodičů a prarodičů z hřmících letadlech shazujících z bezpečné výšky smrtonosný náklad, nezažil zničení vlastního města, nemusel z doutnajících ruin vytahovat těla svých nejbližších. Války se konají jinde – prozatím. A v rozhlase a televizi, v poslušných a politicky korektních médiích se starají o to, aby o nás přece jen nezavadil pocit studu, soucitu nebo dokonce hněvu. Choulostivé otázky mají zůstat mimo program – již nikdy více mediální Vietnam, nikdy více My-lai! Vzorem „moderního“ válečného zpravodajství není My-lai, ale irácká Falúdža.

 

Několik tezí

Začneme obecným konstatováním: od roku 1999 (útok na Jugoslávii) nenajdeme žádnou masivní válku vedenou „mezinárodním společenstvím“ neboli koalicí ochotných alias Severoatlantickým paktem, která by byla provázena takovou lhostejností jako ta v Libyi. Dokonce i proti tzv. první válce v Perském zálivu se pozvedlo více hlasů než nyní. Pokusit se hledat odpověď na otázku, proč tomu tak je, má klíčový význam – ponecháme-li stranou mravní imperativ solidarity – pro politickou kulturu Evropy a otázku, zda svět definitivně abdikuje na právní kodifikaci civilizovaných vztahů mezi národy a vrátí se do stavu archaického barbarství. Zároveň vrhá pohled na mocenské mechanismy, kterými se světová oligarchie očividně pokouší „ukončit dějiny“. Libyjská kauza, okolnosti kolem tzv. rezoluce číslo 1973, ukázala ale ještě něco jiného: Rusko a – pro mnohé lidskoprávní nostalgiky stále ještě „komunistická“ – Čína nechtějí být brzdou tohoto vývoje, ale očividně jeho plnohodnotnou součástí.

V jakém taktu se svět od roku 1990 točí by mělo být zřejmé každému, kdo je ochoten číst, vidět a slyšet. Politické „vize“ nových světových pořádků nejsou výmysly spikleneckých teorií, ale reálně existujících ekonomicko-politických struktur. Dokonce nejsou ani tajné a mají své oficiální názvy. Snad u žádné oběti „humanitárního bombardování“ nebyla odpověď na otázku „qui bono“ tak evidentní, jako v případě Libye.

Jako v kauze Kosovo i zde vystoupila do popředí klíčová role masových médií v psychologickém vedení války s cílem nastolit atmosféru, která by tak dlouho blokovala kritický pohled veřejného mínění, dokud nebudou nastolena nezvratná fakta. Jejich program sahal od subtilní manipulace slovem a obrazem přes nepodložené zprávy ve stylu „jedna paní povídala“ až po výmysly a lživá tvrzení (v německých médiích byl kouzelným slůvkem formálně nepostižitelný výraz offenbar/ zřejmě), která byla sice vyvrácena, nikdy ale veřejně odvolána, o omluvě a vysvětlení ani nemluvě. Korespondent se z místa činu definitivně přesunul na kapotu koaličního tanku.

 

Role medií

18. února popsal německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) začátek „libyjského jara“ takto: noční protest asi 2000 demonstrantů, kteří požadovali demisi vlády, házeli kameny a zakládali požáry. Podle konzervativního FAZ bylo čtrnáct zraněných, z toho deset (!) příslušníků pořádkových sil. O tři dny později informovala francouzská tisková agentura AFP, že ve městě Derna přepadli ozbrojení islamisté přístav a blízké armádní depo, zadrželi vojáky a civilisty jako rukojmí a hrozili jejich zastřelením, pokud se armáda nestáhne z města, což ozbrojené složky s ohledem na zajatce udělaly. Zhruba ve stejnou dobu uvedla britská BBC rozhovor s tureckým stavebním dělníkem, který byl v městě svědkem masakru zhruba osmdesáti pracovníků firmy z Čadu, které povstalci umlátili k smrti sekerami a zahradnickými nůžkami – pod záminkou, že jsou Kaddáfího žoldnéři.

To byly první „necenzurované“ zprávy z Libye a my se můžeme ptát: která vláda na světě by něco podobného tolerovala? Zprávy navíc uveřejnila média, která jsou mimo jakékoliv podezření, že by byly Kaddáfím a libyjskou vládou ovlivňovány. Jak je tedy možné, že pak stačilo několik dnů, aby došlo k politické korektuře s obratem o 180 stupňů, z politického vandalismu a teroru malých násilnických skupin se staly protesty pokojných demonstrantů a z většiny západních médi hlásné trouby rebelsko-atlantické aliance? Tuto otázku nelze zodpovědět bez reflexe tlaků, kterým jsou politika i média vystavena.

Proměna masových médií z hlídacího vlčáka demokracie v domácího mopslíka nadnárodního kapitálu (tento výraz není polemický, nýbrž empirický: stačí porovnat vlastnické poměry v mediálním prostředí) mělo dalekosáhlé důsledky pro politickou kulturu v Evropě. Zpravodajství o tzv. arabském jaru vypovídá více o stavu našich společností než o arabských zemích samotných. Zatímco se masmédia předháněla v „informování“ o údajných barbarských činech libyjského a syrského režimu, každodenní teror včetně vražd a únosů, kterému je v postrevolučním Tunisku vystaveno velmi aktivní sociální hnutí, jaksi uniká jejich pozornosti -- podobně jako Egypt nebo „normalizace“ v Bahrajnu za „bratrské pomoci“ saúdských tanků. Příkladů by bylo víc. Nebývalá kapitálová – a tedy vlastnická – koncentrace v médiích odstranila jejich pluralitu a vytvořila v nich komerční prostředí, ve kterém líbivá stylistika nahradila kritickou analýzu.  Celkový úpadek civilní společnosti umožnil přebujení konzumní mentality občanů, která se odrazila i ve způsobu přijímání informací. Eklatantní příklad faktického odklonu od kritické analýzy představuje přístup médií k tzv. rezoluci RB 1973 a událostí kolem ní. Úkolem svobodných sdělovacích prostředků by bylo kupříkladu položit otázku, jak je možné, že USA nedovolí akreditaci nového libyjského velvyslance u Spojených národů, ačkoliv OSN nepodléhá žádnému státu, tedy ani tomu hostitelskému? Proč se nikde neobjevila kritická poznámka, že se z právního hlediska nemůže jednat o „válku proti Kaddáfímu“, osobě, která navíc nezastávala žádný oficiální úřad, skupině osob nebo „režimu“ („Kaddáfího režim“), ale pouze proti jednotlivému státu, subjektu mezinárodního práva? Ale i z čistě politického hlediska jsou tyto výrazy, které média do nekonečna opakují, naprosto zavádějící. Mají-li čtenářům sugerovat všelidové povstání proti osamocenému tyranovi, potom jde evidentně o holý nesmysl. Není totiž rozhodující, jak se k politickému systému libyjské džamaharíje staví EU, NATO, Pan Ki-mun nebo třeba Václav Havel. Relevantní je pouze postoj libyjského lidu, a ten nepřímo potvrdili i vrhači bomb. Tzv. rebelové nemají podporu většiny, a obskurní grémium jménem Přechodná národní rada nereprezentuje ani všechny povstalce. Kdyby tomu tak bylo, města by se nemusela dobývat, během nejhorších náletů by se nekonaly statisícové demonstrace proti nim a válka by netrvala již sedmý měsíc. A nemuseli bychom číst mezi řádky, abychom pochopili realitu libyjské války: rebelové obsazují pod vedením instruktorů NATO a s pomocí speciálních sil koalice vybombardovaná města. Tato virtuální revoluce se sice již nenazývá povstáním libyjského lidu, ale stále se ještě mluví o podpoře aliance rebelům, nikoliv o tom, že naopak rebelové legitimizují válku Francie, Anglie, USA a dalších proti Libyi. A co nejhůře: kde se ztratili všichni ti analytikové, kteří by se kriticky zamysleli nejen nad tím, jak se postup aliance shoduje s obsahem tzv. rezoluce 1973, ale zda ona má vůbec platnost. V čl. 27, odst. 3 Charty OSN se totiž praví, že je k tomu zapotřebí výslovného souhlasu (affirmative vote) všech členů Rady bezpečnosti. Zdržení se hlasování nemůže být samozřejmě interpretováno ve výše uvedeném smyslu.

 

Levopravá koalice mlčících      

Bilance naší „svobodné společnosti“ je děsivá. Média nehlídají, ale kolaborují, kosmopolitní levice buď mlčí a nebo dokonce tleská tomu, jak ti stejní privatizátoři, kteří si právě mezi sebou rozdělují Evropu, ničí prosperující sociální stát, který pomáhal Africe pomalu se stavět na vlastní nohy. Domácí bojovníci za práva Romů a proti xenofobii mlčí k vraždění černochů libyjskými „rebely“. A levicoví intelektuálové a publicisté se vysmívají zelenému programu, který pro africký kontinent hledal vlastní politickou, kulturní a ekonomickou perspektivu. Program, který v kmenově-islámském prostředí kladl důraz na rovnoprávnost žen a který svojí sympatií vůči černošským obyvatelům Afriky vydal jasný politicko-právní signál k překonání tradičního arabského rasismu vůči černým Afričanům. Vzhledem k tomu, že mezi rebely nebyla spatřena černá tvář a že se černoši bez ohledu na své pasy stali obětí etnické čistky ze strany ozbrojených „demokratů“, se evidentně nejednalo o pouhou teorii, a již vůbec ne o banalitu.  Je snad důvodem tohoto pejorativního úsudku to, že dotyční Zelenou knihu znají pouze zprostředkovaně? A nebo proto, že není psaná sofistikovaným jazykem evropského filozofa-klábosila, ale jednoduchou řečí arabského beduína?

A tzv. pravice a liberálové? K jejich tradičním politickým tématům patří důraz na právo, právní stát. Zákonitě by z toho měla vyplývat i úcta a respekt před právem mezinárodním. Kam se tedy poděli všichni ti konzervativci a ordoliberálové, kteří si po rozpadu východního bloku tak zakládali na budování právního státu? A jak se pravice vypořádá se skutečností, že „svobodný trh“, kde stát nemá co pohledávat, se takřka přes noc dokáže změnit v politickou zbraň? A sice tehdy, když se rozhodnutím bůhví koho, bez jakéhokoliv právního podkladu, peníze napadeného státu nejen zabaví (že to jsou „peníze Kaddáfího“ by se v právním státě muselo nejprve dokázat, ale i tak by se jednalo o akt politické zvůle – konta latinskoamerických diktátorů se kupodivu nezmrazovala, natož aby se jejich obsah převáděl na bankovní účty jejich oběti), ale dokonce dají k dispozici skupině osob, která evidentně reprezentuje především sama sebe a zahraniční investory.  

   

Metody manipulace, psychologie mas

Nejprve si připomeňme psychologické vedení války a „metodiku“ informování veřejnosti. Pokusme se ji demonstrovat na příkladu z minulosti.

15. dubna 1961 vystartovalo z Nikaragui na Kubu osm letounů B-26, řízených bývalými piloty Batistovy armády a vycvičenými americkými instruktory v Guatemale. Jejich úkolem bylo útokem vyvolat chaos a dojem, že došlo k povstání leteckých sil proti nové kubánské vládě. Zároveň mělo být na Kubu propašováno několik exilových politiků, kteří by vyhlásili prozatímní vládu a požádali USA o přímou vojenskou pomoc. Letouny byly natřeny barvami nového kubánského letectva. Že šlo o podvod, prozradil zdánlivý detail na sestřelené mašině: intervenční letouny měly kovovou špici, armádní stroje z plexiskla.

Tehdy ještě takové „drobnosti“ tisk a veřejnost zajímaly. Představme si žurnalistiku 60. let, konkrétně levicově-liberální tisk, který by tuto „maličkost“ buď zamlčel nebo prostě ignoroval a nadále psal o „masových dezercích kubánských pilotů a jejich zapojení do bojů proti karibskému despotovi“. Nepředstavitelné? I žurnalisté musí v podobných případech respektovat nejen novinářskou etiku, ale i empirický charakter práce, samozřejmě za předpokladu, že se nejedná o záměrné zamlčování faktů ze strany mediálních mogulů.

Příkladem masivních dezinformací byla televizní stanice Al Džazíra, která právě na Západě platí zejména v levicových kruzích za seriózní a dobře informovanou. Nicméně právě u ní musely být při pozorné analýze nápadné metodologické nedostatky a prohřešky proti elementárním principům nezávislého zpravodajství. Tak například alžírský politolog Džamel Labidi ostře kritizoval postup, v jehož rámci Al Džazíra prostě a jednoduše vytvářela zpravodajství z neověřených zpráv povstalců. Zdrojem byli „svědci“, které nebylo vidět, a kteří popisovali události, ke kterým chyběl filmový materiál. V době twitterů a špionážních satelitů, v situaci, kdy se povstalci od prvního okamžiku těšili aktivní podpoře západních poradců vyzbrojených nejmodernější technikou, podivná věc, neboť možnost odvysílat záběry existovala. V televizním vysílání jsme mohli vidět vypálené budovy (kým?) a skupinky vousatých mužů hlasitě provolávajících „aláhu akbar“ během nesmyslné střelby do vzduchu nebo neznámo kam za horizont (filmová technika a spojení navenek tedy evidentně fungovaly), ale žádné snímky, které by potvrzovaly údajná zvěrstva „Kaddáfího soldatesky“. Vrchol zpravodajské kampaně Al Džazíry nastal v noci ze 17. na 18. března, kdy byli prezentovaní údajní svědci, kteří informovali o porušení příměří libyjskou armádou. Ta prý vnikla do předměstí Benghází. Obratem na to prezentovala rozhovor s velvyslankyní Spojených států při OSN Susan Riceovou, ve kterém ji rozhořčeně vyčetla nečinnost. Bezprostředně po této dramatické inscenaci obvinila paní velvyslankyně „Kaddáfího“ z porušení příměří. Následující dějství je všeobecně známé – koalice ochotných začala být činná.

Další propagandistické lži jako použití tříštivých bomb a nařízená masová znásilnění s pomocí viagry (!) se sice brzy ukázaly jako nepravdivé, nicméně v povědomí veřejnosti zůstaly a o to šlo.      

Jedním z dalších  osvědčených způsobů subtilní manipulace občanů je hra se slovíčky a překlady, vyjímání vět z celkového kontextu – příklad Sýrie. Tak třeba následující hádanka: jaký je rozdíl mezi „konzervativními sunnity“ a „islamisty“? Odpověď je překvapivě jednoduchá. První žijí v Sýrii a bojují proti Asadovi (Hannoversche Allgemeine Zeitung, 1. srpna 2011), druzí v Iráku a útočí na Američany a jejich spojence (masmédia obecně). A ve večerních zprávách veřejnoprávní televizní stanice ZDF z 3. října se ve spojitosti s otevřeně požadovanou intervencí NATO už nemluvilo o bojích armády s ozbrojenými povstalci, ale – pozor!! – s dezertovanými syrskými vojáky. Úmysl této nové hříčky se slovy je evidentní. Jde jednak o to odpoutat pozornost od reality, ve které armádní jednotky bojují s ozbrojenými skupinami převážně fundamentalistických sunnitů podporovanými zbraněmi kromě jiného podivnou koalicí Turecka, Iráku a Saúdské Arábie, a jednak sugerovat rozpad branné moci. Tedy podobný scénář jako v Libyi, ke které se po tomto krátkém exkurzu vrátíme.    

Po vypuknutí násilností v Benghází nevyhrožoval Kaddáfí obyvatelům tohoto města, jak „informovala“ média a jak později argumentovali mnozí levicoví publicisté, ale těm, kteří pálili a vraždili. Vyvozovat z toho závěr, že měl plukovník v úmyslu vyhladit město i s jeho obyvateli, navíc v kontextu domácí i mezinárodní situace, postrádá – mírně řečeno – jakéhokoliv opodstatnění.  

Na počátku tedy stojí otázka: existuje objektivní posuzování libyjské kauzy? Vzhledem k tomu, že se jedná o aktuální politickou záležitost, dovolím si vyslovit názor, že ve smyslu nezaujatosti neexistuje – vzhledem k povaze věci ani nemůže. Co by ale dozajista existovat mělo je empiricko-analytické zpravodajství respektující nejen zásady novinářské etiky, ale i základní metodologická pravidla žurnalistické práce. Neexistuje nestranný žurnalistický pohled, každý z nás má nějaký politický profil a zastává osobní názor na věc, který směruje úhel pohledu a z něj pramenící otázky. I zde tedy platí stejné pravidlo jako ve vědě: objektivita spočívá v metodě práce. Dlužno dodat, že většina tzv. zpravodajství z Libye by jako studentská seminární práce neobstála v prvním semestru univerzitního studia. Je otázkou, proč tomu tak je.

Metodologickým imperativem nezávislé žurnalistiky jsou reflexe, kritická analýza, empirie. Tajemství eliminace kritického pohledu nespočívá pouze jen v loajální ostražitosti šéfredaktora pečujícího o dobrou náladu finančně potentního vydavatele nebo sponzora, ale zároveň v navození atmosféry autocenzury, ve vlastním zájmu politické / žurnalistické sebezáchovy. Jde o obyčejný strach dát se na špatnou stranu, vystavit se kritickým, diferencovaným pohledem nebezpečí nařknutí ze sympatie k bestii-diktátorovi. Riskovat je ochotno stále méně kolegů. Jednak se pro ně v mediích zužuje prostor, jednak se i žurnalizmus stále více nechápe jako poslání, ale jako „job“.

Další problém se týká médií jako společenské instituce. Spočívá v zastaralé a poněkud naivní právně-politické / ústavně-právní definici svobodných sdělovacích prostředků. Ta se zaměřuje na vliv státu, naprosto ale opomíjí vliv finančně potentních ekonomických vlastníků, nadnárodně operujících mediálních koncernů a jejich politických „connections“.

Z hlediska celkové politické kultury Evropy představuje zásadní problém ztráta politického profilu, který se nahrazuje salonní pózou a zástupnými tématy. Noviny, dříve s jasnou pozicí a vlastním profilem, dnes od sebe mohou bez problémů opisovat.

Několik příkladů.

Na počátku oné pochybné rezoluce 1973 byly dvě děsivé „informace“. Tou první z nich byl falzifikát agentury Reuters – údajný záběr protestního průvodu před obrazovou stěnou ukazující stovky mrtvých. Později se ukázalo, že se jedná o 15 roků starou fotku obětí vězeňského povstání islamistů, podle tehdejšího ministerstva vnitra vedeného – dnes již fyzicky odstraněným – přeběhlíkem Júnisem. Vzhledem k tomu, že i podle pramenů CIA byl a je libyjský východ baštou islamismu, nemuselo být jeho tvrzení pouhou propagandou.

Druhou dezinformací byla údajná střelba z letadel do pokojných demonstrantů. Tuto „informaci“, která sloužila jako záminka pro rezoluci 1973, nepotvrdili tehdejší ministr obrany Gates spolu se štábním generálem Mullenem, ani OSN, vláda SRN, dokonce ani velvyslanectví západních zemí. Ani v jednom případě ale tyto informace nebyly zpochybněny, nenásledovalo dodatečné prozkoumání zdrojů, revize způsobu zpravodajství a veřejná omluva, natožpak zastavení válečné mašinérie. Dovedeme si něco podobného představit v civilních procesech?

Zásadní význam mají v této souvislosti informace, které nám „politika“ prostřednictvím masových médií poskytuje. Tato věta není náhodná, nýbrž se snaží označit místo, kde leží zakopaný pes. To, co by se dalo nazvat informačním mainstreamem vyprodukovaným zmonopolizovanými a tedy zglajchšaltovanými medii, již dlouho nemá nic společného s tím, co se v Německu nazývá jejich společenskou úlohou. Dnešní tisk, televize a rozhlas nezpochybňují, neanalyzují, oni pouze reprodukují informace, které od oficiálních institucí dostanou. Můžeme spekulovat nad tím, zda se jedná pouze o „řemeslnický úpadek“ (i to byla dostatečně velká katastrofa) a nebo o záměrnou manipulaci. Jen tak je totiž možné, aby například Arafatova OOP ze 70. let byla nedávno v Süddeutsche Zeitung označena za islamistickou teroristickou organizaci.

Obdobnou kvalitu mají i informace o Sýrii. Zatímco levicově liberální Der Spiegel a Süddeutsche Zeitung abdikovaly na kritický žurnalismus, pilně citují opozici a papouškují oficiální stanoviska atlantických stratégů, pokusily se konzervativní Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung ze 4. září 2011 o opak -- o rešerši přímo v postižené oblasti. Článek „Kann man Schusswunden vergessen?“ (Mohou se zapomenout střelné rány?) s podtitulkem „Syrští uprchlíci vyprávějí historky. Ale něco zde nesouhlasí. Každý den se mění detaily.“, se v náznaku pokouší udělat to, co by mělo být povinností každého seriózního tisku: alespoň zčásti nahlédnout pod pokličku mocensko-politického establishmentu.

 

Epilog

Činnost masových médií (z hlediska konečného výsledku není důležité, zda se jednalo o vědomou manipulaci nebo nedostatek profesionality), které se nechaly zapojit do strategie války ve jménu humanitárních cílů, se pohybuje na hranici kriminálního činu. Vzhledem k tomu, že se jedná o opakovaný scénář z několika předchozích válek, dá se jen těžko uvěřit, že se jedná o náhodu. Příznačné pro tento postup je to, že po nastolení nezvratných faktů se i v politicky korektních médiích najednou začnou objevovat kritické zprávy o celkové situaci a prohřešcích „chráněnců“, na které již dlouho předtím upozorňovala nezávislá žurnalistická periferie. Konzervativní sunnité se opět pomalu začnou proměňovat v to, co pro Paříž, Londýn a Washington byli předtím – v islamistické teroristy. Najednou zpravodajci mezi vítěznými demokraty objeví kriminální živly a pomalu ale jistě začnou vyvracet to, co ještě před nedávnem sami psali. Vše již důvěrně známe z historie tzv. zpravodajství z Kosova, Afghánistánu a Iráku. Tato metamorfóza má dvě výhody: jednak potvrdí „objektivitu  svobodných médií“, jednak veřejnost připraví na možný debakl celé akce nebo dokonce na nový vojenský akcionismus. Buď ve formě  „humanitárních misí “ – jedno, zda pod praporem OSN, EU, NATO a nebo nových bilaterálních koalic – nebo nové války.

Snahy vlád a mocných zájmových skupin využít média k dosažení svých cílů existovaly vždycky a nejedná se tedy o nový fenomén. Boj o média, o informační monopol byl vždy součástí psychologického vedení války.  Alarmující jsou ale míra úspěchu tohoto počínání a klesající rezistence společnosti proti tomuto trendu. Důvody jsou evidentní: majetkové poměry ve světě médií, ztráta ideové autenticity a s ní skutečného politického pluralismu v Evropě, úpadek civilní společnosti, která nabrala směr od solidárního občana k ritualizované charitě. Za těchto okolností není těžké navodit atmosféru, ve které je možné diferencovaný pohled na věc stigmatizovat jako „sympatie pro ďábla“. Připočteme-li k tomu razantně postupující devastaci kultury práva, potom nejsou naše domácí i celosvětové vyhlídky do budoucna zrovna růžové.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz