Na tom, co se odehrávalo v Torontu přirozeně nebylo nic demokratického.
Sdružení G8/G20, mafiánský kroužek představitelů států a byznysu, který si uzurpoval roli vyhrazenou OSN, aniž by se zajímal o vůli většiny národů světa, se sešel za zavřenými dveřmi a policejními zátarasy, zatímco médiím byla svěřena úloha odvést pozornost veřejného mínění od rozhodnutí, která zde byla přijata, a zaměřit ji na několik zapálených automobilů (k inkriminovaným rozhodnutím mimo jiné patří i to, že poté, co byly stimulační balíčky rozdány, musí být sníženy rozpočtové deficity, což znamená, že redistribuce bohatství v podobě veřejných výdajů má být omezena, jak to vidíme třeba v nedávném návrhu britského rozpočtu). Tato skutečnost sotva skýtá nějaké překvapní, protože třebaže veřejnost byla držena vně bezpečnostního perimetru, nezvolení zástupci Světové banky a MMF byli přivítáni v jeho středu.
Obyvatelům Toronta byla zkrácena jejich práva, aby mohl být zachován „pořádek". Policii se dostala štědrá finanční injekce, s jejíž pomocí se jí podařilo přetrumfnout i její nenasytné protějšky z „olympijského" Vancouveru, když na zpacifikování protestujících vynaložila téměř miliardu dolarů. S výbavou vzbuzující respekt se vypravila zastrašovat občany poté, co jí bez řádné parlamentní debaty byly uděleny mimořádné pravomoce zadržovat, prohledávat a zatýkat podle libosti. Několika novinářkám bylo vyhrožováno znásilněním. Mírumilovné protesty byly napadány.
Policejní vozy byly ze záhadných důvodů ponechány v cestě několika protestujícím dostatečně dlouho na to, aby mohly být zapáleny, nafilmovány a nasnímaný materiál mohl být odvysílán do celého světa coby nejpamětihodnější záběry ze schůzky G20, coby zlověstné varování pro všechny, kteří by v budoucnu mohli zpochybňovat nezbytnost výdajů na bezpečnost. Připomeňme si, že toto se odehrálo v téže zemi, ve které byly v roce 2007 k vyprovokování násilných protestů v Quebecu nasazeni agenti provokatéři. Přízrak pouličního násilí podněcuje obavy veřejnosti a ospravedlňuje ráznou reakci. Podle této perverzní logiky je potřeba více policejních aut, aby se zabránilo požárům policejních aut. Jak trefně konstatoval sloupkař z New York Times Chris Hedges: „Když začne násilí narušovat mechanismus vládnutí, mocenská elita použije tyto excesy, jakkoliv jsou nepatrné, jako záminku k nepřiměřenému a bezohlednému nasazení síly proti svým reálným i imaginárním odpůrcům." Může se člověk v takto úzkých mantinelech vůbec vzepřít vládnoucí moci?
Nezdravý selský rozum
Mnozí Kanaďané reagovali na izolované výbuchy násilí odehrávající se v ulicích Toronta hrůzou a zděšením. Někteří tyto činy odsuzovali jako nesmyslné, hloupé a kontraproduktivní. Ve skutečnosti byly tyto výbuchy všechno jiné, než co se skrývá za těmito přívlastky. V samotné skutečnosti, že protestující zaútočili na provozovny kavárenské sítě Starbucks, což bylo symbolické, leč zoufalé gesto, lze spatřovat nikoliv projev nihilismu, ale důkaz jejich hluboké nespokojenosti, frustrace a vyloučení ze smysluplné spoluúčasti na společenském dění, tedy pocitů nikoliv nepodobných pohnutkám účastníků výtržností na předměstích francouzských velkoměst v roce 2005.
To, co se nám může jevit jako projevy nesmyslného násilí, jsou ve skutečnosti pokusy dát průchod zlosti, která nemá žádný jiný ventil. Není žádná náhoda, že střety tohoto druhu se odehrávají pokaždé, kdy do města dorazí nadnárodní organizace bez politické legitimity jako WTO nebo G8/G20 nebo že útoky často míří proti korporacím bez tváře. Občanům západních zemí pozvolna začíná docházet, že jejich spoluúčast na společenském dění se fakticky omezuje na práci a konzumaci, tedy jinými slovy na stimulaci ekonomického života. Když vezmeme v úvahu hierarchickou strukturu kapitalistické společnosti, pak to neznamená nic jiného, než že naprostá většina občanů věnuje téměř veškerý svůj čas zvyšování blahobytu nepočetné elity. To se zlověstně podobá systému, který měl být údajně dávno překonaný - feudalismu. Politické funkce jsou vyhrazeny několika málo jedincům, kteří již prokázali svou loajalitu vůči stávajícím mocenským strukturám, a jsou jimi pokládáni za důvěryhodné. Svoboda slova sice existuje, ale má své meze. Obsah sdělení příliš cenzurován není, ale možnosti oslovit jím veřejnost jsou značně limitované. Mainstreamová média přinášejí zprávy z omezeného spektra akceptovatelných témat (Zjednodušeně řečeno, jde primárně o konflikt konzervativci versus liberálové, nikoliv anarchisté versus fašisté.) Když se někdo odváží jít za limity toho, co je pro politický establishment přijatelné, nečeká ho vězení nebo jiné primitivní formy trestu, ale přezírání nebo obvinění z extremismu. Jinými slovy, můžete říkat, co chcete, nesmíte to ale říkat příliš hlasitě, aby to náhodou někdo nezaslechl.
Tváří v tvář této realitě (a nemylme se, toto je realita) se nabízí otázka, co dělat. Standardní odpovědí je odvrátit pohled, najít si nějaké rozptýlení na síti a zapomenout. Alternativa je mnohem těžší. Chris Hedges mluví otevřeně: „Akty odporu jsou morálními akty. Jsou tu proto, že si lidé, kteří mají ještě zbytky svědomí, uvědomují nezbytnost postavit se vykořisťování a despotismu."
Existuje řada forem odporu, z nichž jen některé jsou násilné. Násilí nemusí být pokaždé tou nejlepší volbou, avšak tváří v tvář systémovému násilí a systematické represi náleží do arzenálu adekvátního odporu. Proti ohni se musí bojovat ohněm; je tedy přinejmenším legitimní, aby se násilí čelilo násilím.
Autor je aktivista a nezávislý novinář.
Převzato z internetového deníku Digital Journal. Přeložil Radovan Baroš.
