Prepperové – hnutí coby, kdyby

Email Tisk PDF

 

jak přežít ilustraceVíte, kdo jsou Prepperové - hnutí Preppers a kdo je spisovatel Michael Sweeney? Možná, že jste o něm ani o Preppers zatím nic nečetli.

 

 

Preperes je hnutí, které vzniklo v USA a je to skupina lidí, kteří věří tomu, se světová ekonomika brzy zkolabuje z důvodu přelidnění, zamoření nebo tím, že technologie přinese více zla než dobra. Třeba tím, že roboti nahradí pracující lidi, což zapříčiní masivní nezaměstnanost. Dokonce toto hnutí lidí přemýšlejících coby, kdyby se dostalo i k nám do Čech. Na svých webovských stránkách (http://www.prepper.cz/index.php/o-preppers) například píší: „Jedno máme společné. Uvědomujeme si, jak křehká a zranitelná je naše civilizace. Víme, že stačí, aby pár hodin nefungovala elektřina a začnou umírat první lidé.“ K tomu dodávají: „Nestačí jen přežít, ale je nutné i uchovat civilizaci“. Slovo „Preppers“ znamená být připraven a nebýt sám.

 

Michael Sweeney o Prepperech píše

Když jsme před lety chtěli udělat rozhovor s někým z hnutí Preppers, napsali jsme americkému spisovateli Michaelu Sweeney, jehož jméno bylo s ním spojováno. Odpověděl záhy dopisem , kde podotkl, že díky našemu dotazu zjistil, že vydavatel k jeho původnímu Manuálu jak přežít v kritických situacích, přidal kapitolu o Preppers a vydal ji pod novým názvem. Michael je plodný autor, takže  po čtyřech letech jsme mu napsali opět a položili několik otázek. Odpověděl na ně během dvou dnů i přesto, že má rakovinu v pokročilém stádiu a chemoterapie jej velmi vyčerpává.

 

 

Co Vás přivedlo k psaní knih?Shledal jste to zajímavou prací, kde nemusíte vstávat každý den ráno a mastit do kanceláře nebo jen rád píšete a Sweeney přebalpostupně se z toho stal zdroj obživy?

Mým prvním literárním počinem byla vlastní disertační práce. Vždycky mě zajímala historie a žurnalistika a speciálně žurnalistika během válek. Pro svoji disertační práci jsem zvolil téma „Historie cenzurování zpráv v USA během 2.světové války“. Vyšlo to knižně v létě roku 2001. Nemyslel jsem si, že bych napsal ještě něco jiného, ale  ozval  se mi agent z New Yorku. To bylo v listopadu 2001, dva měsíce po teroristickém útoku na Dvojčata. Hledal někoho, kdo by pro National Geographic Society napsal poměrně rychle knihu na téma  „Jak se Američané poučili z válek díky válečným korespondentům“. S polečnost se domnívala, že zanedlouho se akce Speciálních sil USA v Afganistanu rozšíří do širokého měřítka a tak chtěli mít knihu na trhu co nejdříve. Takže moje první kniha pro tuto společnost měla název From the Front. Byla to historie amerických válečných korespondentů od roku 1846( což byla první válka popsaná profesionálními novináři) až do roku 2001. rvalo mi šest měsíců, než jsem ji dal dohromady, zatímco jsem učil na plný úvazek na Utah State University.  Geografic byli moji knihou nadšeni a zeptali se mě, zda by mi mohli přidělit téma pro knihu tak jednou za rok. Já jsem souhlasil a skončilo to tak, že jsem příštích 12let pro ně napal jednu až dvě knihy ročně. Vždy jsem udělal průzkum a vyhledávání faktů, pak to sepsal a opravoval to po nocích a víkendech, zatímco jsem stále učil. Finanční ohodnocení bylo velmi slušné a co bylo ještě lepší byl fakt, že jak Utah State University, tak Ohio University, kam jsem přestoupil v roce 2009, počítaly moji literární činnost do zvyšování profesorské kvalifikace, což mělo pozitivní vliv i na můj plat a kariérní růst.

 

 

Napsal jste více jak 15 knih a všechna na rozdílná témata.Někteří autoři se věnují třeba jen sci-fi, nebo detektivkám, ale Vy máte široký záběr, k čemu to? Musíte provádět náročné hledání faktů a ověřování, aby jste neopsal nesmysly, tak proč jedna kniha o mozku a druhá o válce?

Mám široký záběr, protože Geographic se líbil můj styl psaní a také to, že jsem se nikdy nezpozdil s uzávěrkou. Ono totiž není u nás samozřejmostí, že autoři dodržují  termíny, což já dělám vždy. Kariéru jsem začal jako novinář a šéfredaktor a pro mě je termín uzávěrky zákon. Rukopis své první knihy From the Front  jsem odevzdal 13.4.2002, uzávěrka byla 15.4.2002. Vydavatel mi zavolal, by mi poděkoval a zdůraznil, že to jej velice řídký jev, že autor stihne uzávěrku. Tak jsem mu odpověděl, že pro mě je to věcí profesionální cti a nikdy se nezpozdím. Což se mu zalíbilo a tak mě nabídl, zda bych nechtěl napsal knihu na jiné téma a protože jako novinář jsem byl zvyklý hledat, pátrat a ověřovat, jsem schopen napsat knihu na jakékoliv téma.Takže další námět, které mi vydavatel zadal, byl „Sociální historie dopravy a jak změnila náš způsob života“. Dalším tématem byla cesta k Titaniku s Robertem Ballardem. Jak jste si určitě všimli, napsal jsem i knihy o psech, přežití, mírových symbolech, optické představivosti, ztraceném chlapci v Súdánu a čtyři knihy o tom, jak funguje mozek. Pokaždé mi Geografic téma nabídl a až v roce 2006 se mě zeptali, jestli mám sám nějaké téma, které bych jim mohl nabídnout. Ptal jsem se jich, proč ta změna a oni mi upřímně odpověděli, že když jim sám téma nabídnu, oni ho ode mě koupí a pak dostanu více peněz. To mě potěšilo a pohladilo po duši a tak jsem od boku vypálil téma o Kaňonu Logan, v Utahu, což je krásné místo kde bydlím, a  které odolalo změnám a zubu času. Knih dostala název Last Unspoiled Place.

 

 

Když jste psal Complete manual how to survive in critical situations, jak jste věděl, že to co radíte i funguje. Testoval jste to sám na sobě nebo jste jen dával dohromady již provedený výzkum?

National Geografic má takovou universální formuli pro své populární knihy. Najdou někoho jako jsem já, kdo hledá fakta a píše rychle. Pak jej zkontaktují s odborníkem na dané téma, který mu odpovídá na otázky a čte po něm rukopis a doplňuje fakta a odstraňuje chyby. Aby nemuseli vydávat zbytečně peníze, National Geografic najímá autory jako jsem já, kteří si fakta najdou zdarma v obecně přístupných zdrojích, jako je internet nebo knihovny. Takže já jsem vlastně dal dohromady dostupný materiál a fakta, dal tomu (jak doufám) čtivou a zábavnou formu a pak to předal odborníkům, kteří to zrevidovali. Takhle to tedy funguje v praxi.

 

 

Jak se díváte na hnutí Preppers? Myslíte si, že kolaps stávajícího systému přijde co nevidět a  Nová společnost se bude muset o sebe postarat sama?

Ó Bože.

Hnutí Prepper v USA je poháněno několika zdroji. Jsou tu skupiny lidí, kteří věří tomu, se světová ekonomika brzy zkolabuje z důvodu přelidnění, zamoření nebo tím, že technologie přinese více zla než dobra. Třeba tím, že  roboti nahradí pracující lidi, což zapříčiní masivní nezaměstnanost. Je tu také velké hnutí mezi extrémními konzervativci, kteří mají za to, že vlády zredukují naše životy na posluhování jim, proto si dělají zásoby zbraní a potravin, aby byli soběstační a obranyschopní, jak jen mohou. A v Utahu, dominantní  kultura Mormonů požadovala na svých členech, aby měli doma zásoby potravin na dva roky. To přežívá  již od 19.století, kdy byli Mormoni perzekuování americkou vládou, vládami jednotlivých států a pravidlem lůzy, takže utíkali do Utahu. Guvernér státu Missouri vydal dokonce zákon v roce 1846, že je legální zabít  beztrestně každého Mormona.

 

Myslím si, že strach z nukleárního zničení ležel na bedrech lidí a strašil je až do zhroucení Sovětského bloku, ale teď se opět zvyšuje tím, jak přišel Donald Trump do Bílého domu a jak straší Severní Korea. Myslím, že toto všechno jsou projevy a manifestace existencionálního strachu a obav. Necítíme se v klidu v našich moderních životech, protože máme příliš mnoho práce, abychom  reaktivovali rapidně měnící se styl inovací. Máme velký z strach z budoucnosti. Vím, že tohle tady funguje již několik desítek let a mi jsme se odcizili sami sobě u vlastní zemi.

 

 

Znáte osobně nějaké lidi, kteří se připravují na Soudný den? Myslíte si, že proflákají svůj život, když se budou na zkázu připravovat a ona žádná nepřijde?

Netuším, kolik Preppers u nás je a pochybuji, že to vůbec někdo ví. Nejsou to lidé, kteří by stáli o nějakou pozornost a jsou samozřejmě rádi, pokud je vláda nemůže vyšpehovat. Jestli proflákají svůj život?

 

To by se jich si musel člověk zeptat osobně. John Lennon napsal“ Cokoliv ti pomůže přežít noc, je v pohodě“. Má pravdu. Pokud nějaký Prepper našel klid ve své duši na dlouhou dobu tím, co dělá, tak mu to jen přeji.

 

Jsem sám ve čtvrtém stádiu rakoviny a ptám se sám sebe, zda měl můj život smysl a jak do smrti zůstanu šťastný. Myslím, že něco podobného řeší i Preppers.

 

 

Během hledání faktů a zkoumání témat pro své knihy, potkal jste zajímavé lidi o jejichž existenci jste neměl tušení a kteří nějak pomohlo změnit Váš pohled na život?

Nejlepší zkušenost jsem zažil s John Bud Dau při sepisování jeho pamětí do knihy God Grew Tired of Us. Když jsem slyšel jeho životní příběh jako Lost Boy of Sudan, začal jsem si víc vážit věcí, které jsem dříve bral jako samozřejmost. Jeho vesnice byla zničená, domníval se, že jeho rodina zhynula, šel úplně nahý několik stovek mil přes jednu z nejdrsnějších zemí na světě. Při tom mále zemřel hladem, stříleli po něm a trpěl nemocemi a unikl útoků krokodýlů a hrochů. Ale tohle všechno jej nepoložilo a nezlomilo, stále hledá způsob, jak žít bez strachu. Kniha se setkala s velmi pozitivním ohlasem. Jeden anonymní čtenář v Austrálii napsal na Amazon.com, že přemýšlel o tom, že spáchá sebevraždu, ale pak si přečetl mojí knihu a změnil názor. To mě velice dojalo a pohladilo duši.

 

 

Máte v úmyslu napsat nějakou knihu o tom, jak nás technologie okrádá o soukromí a intimitu, jak jsme špehování a jak se blížíme k realitě románu George Orwella 84?

Obávám se, že již nestihnu napsaltžádnou knihu, ale to co navrhujete, zní jako skvělý námět.

 

 

Jak jste se dostal ke spolupráci s Robertem Ballardem a práci na Titaniku a následné knize? Pokud jste se s ním potopil v jeho ponorce až k vraku, jaký jste měl pocit, něco jako být na ikonickém pohřebišti nebo dotknutí se legendy?

Hm. Robert Ballard má velmi velké ego, ale na druhou stranu, když se dívám na to, co všechno dokázal, tak na to má si tak i trochu právo.

 

Co se týče naší společné knihy  o Titaniku, cílem bylo demonstrovat to, že jsme schopni dostat se až na dno oceánu bez toho, aby se tam museli spustit lidí a riskovat tak život při technické poruše nebo implozi ve velké hloubce. Studovali jsme Titanik za použití robotů na dálkové ovládání, kteří byli s lodí spojeni kilometry optických kabelů. Jednou se robot otřel o zábradlí lodi, ze které setřel biologický odpad spolu se zkorodovaným železem. Když se pak vynořil, tak Ballard po tom bahně hrábnul a podal mi ho do dlaně se slovy“ Tohle je Titanic“. Velmi zvláštní mrazení mi proběhlo celým tělem.

 

Další velice zajímavá vzpomínka je z kontrolní místnosti pro roboty na lodi. Ballardova osádka jsou všechno geniální vědci, extra třída. Sledovali jsme video záznamy, které roboti vysílaly na naši loď, na obří obrazovce. Celá místnost, asi 20 vědců sledovala, jak hlavní robot Herkules právě projížděl po horní palubě, kde byly při potápění spouštěny záchranné čluny.

 

Tehdy v jednom ze  člunů seděla  paní Ida Strauss, manžela Isadora do něj nepustili, protože byl pouze pro ženy a děti. Tak stál na palubě a loučil se s ní pohledem. Ona vstala a vylezla k němu na palubu, rozhodla se raději zemřít s ním, než žít bez něj.

 

Pomyslel jsem si, že záběry z paluby by neměly odejít v tichu a tak jsem začal brumlat Wágnerovu „ The Ride of the Valkyrie“. Všichni v místnosti se ke mně přidali. Byl to magický okamžik.

 

 

Jak se díváte na vyzdvihování artefaktů z tohoto místa? Je to opravdu pro zachování památky na Titanik pro budoucí generace, nebo pro vydělání peněz na e-bay?

Titanik je hřbitov. Vyzvedávání artefaktů znesvěcuje tuto hrobku.

 

 

Knižní trh je nasycen. Jak se prodávají vaše knihy a jak dlouho je píšete?

National Geographic hodně propaguje a dělá silný marketing. Oni vybírají nápady na další knihy a zkouší, jak by se na trhu ujaly, pak teprve se rozhodnou nechat napsat a vydat nějakou o které jsou přesvědčeni, že ji lidé koupí. Když jsem psal o Kaňonu v Utahu, poslal jsem jim anotaci ke každé kapitole. Geographic je dala na posouzení s 30 dalšími rukopisy vybrané skupině čtenářů. Skončila na celkovém 5. místě. Takže jak vidíte, v Americe se vydávají knihy podle toho, co si žádá trh.

 

Moje metoda paní knih je těmi lety už dost vypracovaná. Nejdříve si spočítám, kolik bude mít kniha kapitol a spočítám si čas, který na každou budu potřebovat. Takže řádově vím, s jakou uzávěrkou mohu souhlasit. Když jsem psal tu From the Front, spočítal jsem si, že budu muset napsat jednu kapitolu o 11 000 slovech během tří týdnů, abych dodržel uzávěrku 15.4. První dva týdny jsem strávil hledáním materiálu, čtením a anotací. Pak jsem čtyři dny psal. Den jsem odpočíval a dva dny jsem opravoval chyby a vymazával. Tak jsem to praktikoval při své každé knížce pro National Geographic, tedy kromě léta, kdy jsem neučil a měl prázdniny. Psal jsem po nocích i o víkendech a moje žena mě moc často neviděla. Ale vyplatilo se to, zaplatil jsem díky honorářům půjčky, které jsem si na studia vzal, stal se ze mě profesor, dostal jsem hezký plat, zaplatil auto, dům atd.

 

Teď jsem dosáhl toho, že jsem profesor a také pacient s rakovinou ve čtvrtém stadiu. Jsem za vodou a mohu si vybrat, co chci dělat se svým časem. Nedělám si starosti, kolik života mi ještě zbývá, protože to nezáleží na mě. Proč se obávat něčeho, co nemůžeme změnit ani kontrolovat? Žijme svůj život podle sebe a užívejme si v něm každá den.

 

Děkujeme za rozhovor Vítek Formánek a Eva Csölleová.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 27 Prosinec 2017 16:53 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB