Atapanovy návraty II.část: Email od náčelníka indiánů

Email Tisk PDF

 

Atapana návraty foto archiv M ZelenýNáš spolupracovník Mnislav Zelený – Atapana (viz) oslovil naši redakci s tím, že vzhledem ke svým zdravotním problémům se nemůže vydat za svými přáteli do Amazonie, kam řadu let jezdil, studoval jejich život a stal se světově uznávaným etnografem zabývající se touto oblastí.

 

 

 

Společně jsme přemýšleli, jak aspoň zavzpomínat na dávné pobyty. Vzešlo z toho jeho vyprávění, jehož první část jsme již publikovali. Když jsme o článku mluvili, prozradil, že určitý „návrat“ již učinil, a to prostřednictvím svých dvou kolegů - Maríi Chavarría a Dušana Porady, kteří převzali jeho roli a navštívili jeho přátele indiány v amazonském pralese. To, co se od nich dozvěděl, nečekal – užívání smartphonů a počítačů. Nečekal, že přímo od amazonských indiánů bude nakonec dostávat emaily. O tomto je druhá část, kterou publikujeme.

 

 

Návrat IV. - 2017 – Ece´je

Za pár let mi nedalo spát, že mi v návratech chybí další „mí“ indiáni, tentokrát z peruánské Amazonie. Jsou to Ece´je, kde jsem vlastně prožil můj nejdelší pobyt mezi amazonským indiány vůbec. Tehdy jsem byl postgraduálním studentem na nejstarší americké univerzitě Universidad Nacional Mayor de San Marcos v Limě. Mezi mé učitele na katedře antropologie byl i později slavný archeolog Luis Lumbreras. Jenže bylo období revoluční Světlé stezky, pod jejíž vliv „spadli“ i mnozí profesoři ze San Marcos a většina studentů. Akademický život zde prakticky stagnoval a tak jsem přešel na Katolickou univerzitu do Instituto Riva-Agüero v Jirón Camaná 459. Zde jsem chodil na přednášky o peruánské archeologii profesorky Josephiny Ramos de Cox, včetně účasti na vykopávkách na Tablada Lurin či León Dormido jižně od Limy či na fyzickou antropologii u profesora Poha a po nocích pročítal stohy knih v knihovnách Limy. Spolužačka a přítelkyně Conchita  Gonzáles del Río můj zájem uskutečnit terénní výzkum u Huitotů přesměrovala na Ece´je na řece Madre de Dios. Vzhledem k tomu, že Huitoté byly kmen velmi známý a etnograficky i historicky dostatečně zpracovaný, Ece´jové zvítězili. Tehdy peruánský departament Madre de Dios byl na zapadlém konci Peru, kam nikdo nesměřoval a nikoho nezajímal. Navíc její otec, lékař, laický misionář, několik měsíců pracoval v oblasti řeky Madre de Dios a přímo pomáhal mezi Ece´jy při masivní chřipkové epidemii.

 

Jen sama čtyřdenní cesta stopem na korbě kamiónu z Cuzka do Puerto Maldonada, bahnem a dírami, v kterých se lámaly i kardany jako sirky, byla dramatická. Zato osmihodinový sjezd po řece Madre de Dios do osady Palmareal na člunu pohraniční stráže, která mně vzala stopem, když jela na střídání stráží na hraniční post s Bolivií, byl již pohodový. I přijetí, díky jménu lékaře Gonzálesa del Río bylo klidné. Přijal mně přímo náčelník Ramayo, který se mi stal mnohaměsíčním průvodcem po jeho osadě a vlastně i ochráncem v době mé ostrakizace od šamana Yohahé.  Tehdy jsem zachránil indiána Shaitu před smrtí pilulkami Tetracyklinu, netuše, že Yohahé  již prohlásil, že Shaitá zemře. Tím jsem logicky narušil jeho autoritu a měl jsem být ostrakizací vyhnán z kmene. Díky podpoře Ramaya jsem situaci ustál, ale pochopil jsem, že jsem udělal chybu. S Ramayem jsem strávil spousty času a jeho informace byly opravdu až intimního charakteru, třeba o jeho sexuálním života s třemi manželkami, atp. Dostal jsem zde své první indiánské jméno Ichahí óshi, Bílá opice.

 

Získal jsem spousty autentického materiálů z terénního výzkumu a díky bádání v knihovnách i archivem Limy či dominikánského řádu i mnoho historických informací z dějin všech indiánů z oblasti departamentu Madre de Dios. Výsledkem byla moje diplomová práce Contribución a la etnografa Huaraya (Ece´je), která díky prorektorovi prof. Černému vyšla v roce 1976 na Univerzitě Karlově i knižně a ve španělštině. Pravda je, že jsem si tím jen přitížil, protože mi tehdy všichni záviděli i z profesorského sboru. Moje žena byla pak u státnic vyhozena napříč tomu, že byla vynikající studentka. Dodnes nechápu, proč se prof. Černý rozhodl moji práci vydat, napříč tomu, že jsem odmítl zkoušky z marxismu-leninismu a tím jsem nemohl získat titul PhDr. Možná asi právě proto. Kdo ví?  Nikdy mi to neřekl a vlastně jsem jej skoro neznal. Měl jsem těchto zkoušek už dost z prvního studia na Vysoké škole zemědělské. A vytušil jsem, že má akademická kariéra už vlastně skončila, když mi pan profesor Josef Polišenský někdy v letech 1973-4 nabídl místo aspirantury na indiánské kultury v jeho Iberoamerickém institutu, kam jsem pravidelně docházel na jeho slavné semináře. Podmínkou však bylo členství v KSČ. Jasně, bylo pár let po roce 1968 a Filosofická fakulta byla bolševiky ostře sledovaná. Samozřejmě jsem nesouhlasil a tak místo získal jeden komunista, který indiány ani neviděl.

 

Pár knih jsem poslal přes peruánské velvyslanectví a přes univerzitu do několika knihoven v Limě, aniž jsem tušil, co se bude za 40 let dít.

 

 

Návrat V. - První spojení s „mými“ Ece´jy v roce 2016

Zpočátku jsem nevěděl, jak se se vzdálenými Ece´jy vůbec spojím, aby mně mohli očekávat. Napadlo mně, že moje bývalá spolužačka a kolegyně María Chavarría možná pracuje na univerzitě San Marcos. Vygugloval jsem si ji a napsal ji. Byla nadšená. Ano, pracuje na univerzitě jako profesorka a dokonce pokračuje v bádání na poli kultury Ece´jů. Vydala již několik publikací, i o jejich jazyce a snaží se je vědecky prezentovat i v náčelník RamayoUSA. Sdělila mi však, že nikdo, ani ona, nemá fotodokumentaci ze sedmdesátých let, protože tehdy se všichni badatelé orientovali na povodí řeky Ucayali. Já ji mám mraky. A tak jsme fotodokumentaci začal elektronicky posílat fotky. Největší zájem byl o fotografie šamana Felipa Yohahého, který na mně vyhlásil ostrakizaci, a o náčelníka Ramaya (na snímku vpravo). Ten byl bohužel zastřelen před mnoha lety dřevorubci „čistící“ prostor ke svým nelegálním a nekalím aktivitám, když volně přecházel peruánsko - bolivijskou hranici, protože jeho krajané žijí i na bolivijské straně. Už mi tedy nepřipraví náhrdelník z kajmaních zubů, jak mi slíbil, když mu zato přivezu kulovnici, jak jsem někdy doufal, že to provedu. Mám nyní neblahé tušení, že jejich tradiční život je negativně a masivně válcován naší civilizací a jsem velmi zvědav, co z původní kultury jim ještě zůstalo.

 

María Chavarría mi také napsala, že ze všech mých knih v Limě byly vykradeny mé mapy dokumentující migrace všech indiánských etnik v oblasti Madre de Dios v uplynulých pěti stoletích. Vzpomínám, že to byla úmorná mravenčí práce, která vlastně teprve nyní byla řádně oceněna.  U nás ji opravdu nikdo nemohl ocenit, protože k čemu, že? Jenže v Peru, to je podle mé přítelkyně důležitá část bádání minulosti indiánských etnik a historie Peru. Pro mě tato zpráva bylo uznání jako bych získal titul PhDr., který mi byl odmítnut.

 

María zvaná Coco odjela do Palmareal, aby o mé budoucí návštěvě informovala. Ještě před tím mi 16.5. 2016 sdělila mailem: „…situace v Palmareal není jednoduchá. Organizace FENAMAD (Národní Federace Madre de Dios), organizace indiánů z departamentu Madre de Dios, na mně bude chtít, abych zažádal o povolení návštěvy s popisem mého projektu. Nemůže se u nich filmovat a fotografovat, jsou velmi žárliví a nedůvěřují cizincům, kteří tam nežijí.“ To je bohužel, přirozená reakce na náš svět, co se od nás nedobrého naučili.

 

María Chavarría mně také informovala, že v sousedství indiánů Ece´je vznikl Indiánský národní park Reserva Comunal Amarakaeri, který částečně omezuje jejich tradiční teritoria.  César Augusto Yohajé, vnuk slavného šamana, je aktivní indiánský představitel a před časem inicioval setkání vedoucích představitelů Ece´jů  z osad Palmareal,  Infierno a Sonene, aby se poučili, jak chránit svá pradávná teritoria zděděná po předcích. A také jak jednat s představiteli Národního parku Bahuaja Sonene a přírodní rezervace Reserva Nacional Tambopata, které jsou státem založeny na pradávných lokalitách indiánů Ece´je a turisté tam přijíždějící platí vstupné státu a ne jim.

 

Coca mi dne 21.12.2016 poslala další mail s otázkou: „Kdy přesně přijedeš? Ece´je budou velmi spokojení. Ruben má fotku, kterou jsi pořídil s jeho otcem Ramayem Biya Shemem. Děti Biaeja jsou nyní vůdci. Bokoko odešel z komunity a už se nevrátil. Mateo a David jsou staří, ale jsou na tom dobře. David žije na řece Sonene a Mateo v Palmareal. Nevím, zda jsem Ti poslala knihu povídek, které jsem publikovala v roce 2015. Budeš potřebovat ubytování v Limě? Jsme ve spojení, tvá přítelkyně Coca.“

 

Zdá se, že Ece´je již ode mě snad nechtějí žádnou žádost o příjezdu. Vzpomínám si, jak jsem fotil malého Rubena na lavičce u řeky Madre de Dios, kde si hrál s otcem Ramayem. Všichni se tehdy divili, že Ramayo má konečně syna v tak vysokém věku a spekulovali, zda je to opravdu jeho, s mladou manželkou Juanou Soníwou. Ramayo byl takový filuta a s chutí mi překládal jejich skutečná vlastní jména v jejich jazyce. Jeho syn Ruben má také své jméno v eceeštině, Kwiki. „Je to Vztyčený penis,“ smál se  Ramayo. „Prostě když se narodil, tak mu hned stál a už mu to zůstalo,“ chechtal se náčelník. Tak je to u nich zvykem. Nyní se s tím už tak moc neprezentují, stydí se. Pamatuji, že například syn šamana César nerad slyšel, že se vlastně jmenuje Biňajama (Kapoun). Jiná dívka se třeba jmenuje Moc kakala, což je jasné, proč to jméno získala. Bokoko byl velký lovec, daroval mi dvě kůže pumy. Mateo a David  už tehdy byli dva nerozluční bratři, kdy i jejich děti rostli pohromadě a byli to oni, kteří zahájili pěstování rýže.

 

Coca mi 19. února 2017 po dlouhém čekání znovu píše: „…informovala jsem na mém facebooku, že přijedeš v srpnu. Musíš napsat Carlosovi Tirianovi, který přijede z Peru, protože on je president Nativní komunity. Zeptej se jej také, jaký dar by jsi měl přinést. Pro spojení s ním piš Elise Saavedře Biaeja. Ona předá tvou zprávu Carlosovi Tirianovi, který požádá o autorizaci návštěvy komunity. Cenu dopravy a s tím další náklady ti mohou dát Elisa a její bratr, ředitel školy Moises Saavedra, ředitel Enawipa. Napiš na facebook Moises Saaveheya, nebo přes Messenger a požádej jej být jeho přítel.

 

Já jsem jim už oznámila tvůj příjezd, ale ty sám jim o tom musíš napsat. Udělám kopie naší korespondence pro Elisu. Cena letenky z Limy do Puerta Maldonada je 150 dolarů. Může být méně, ale musíš ji koupit v Limě. Lodní doprava až do Sonene  stojí 200 či 300 dolarů. Nechají tě v Palmareal, pak tě zavezou na Sonene a pak zpátky. Zaplatíš denní honorář motoristovi, který obsahuje i stravování. Ráda bych tě požádala o deset tvých knih a kéž by i o dalších pět pro FENAMAD a další čtyři pro komunitu Palmareal. Ráda bych věděla, kdy přesně přijedeš, já však musím jet 8. srpna do USA. Objímá Coca.“

 

Carlose Tiranu neznám, asi spíš žil v komunitě na bolivijské straně. Zato Elisu Saavedru znám dobře. Ta mi vyráběla kužmu z lýka stromů ficus. Lýko stáhla z kmene, namočila do vody na břehu řeky a pak jej palicí vytloukala a postupně vytvořila lýkovou „látku“. Nakonec mi z ní střihla kužmu mojí velikosti a pomalovala ji červenými skvrnami jako mimikry jaguářích skvrn z barviva achiote. Jejího bratra Moiseseho jsem nepoznal, asi tehdy žil jinde a nyní vede školu Enawipa v Palmareal. Na facebook mu psát nebudu, protože jej z principu nemám a tak jej neumím používat. Plánoval jsem i cestu na pohraniční řeku Sonene, kam Ece´je v srpnu chodívali na sběr želvích vajíček. Již tehdy tam žila malá skupina Ece´jů. Prý každoročně vyjížděli vysoko vzhůru a pár měsíců tam žili na vajíčkové dietě. Projížděli vlastně stejné území, jako v roce 1906 plukovník Percy Harrison Fawcett, později tajemně zmizelý v oblasti „mých“  xingúských indiánů.  Armádní zeměměřič zde pro Royal Geographical Society a bolivijskou vládu vytyčoval a měřil hranice s Peru a snažil se najít prameny Sonene, neboli Río Heath.

 

 

Návrat VI. - Cesta k Ece´ je se blíží

Další mailové zprávy mé přítelkyně již hovořily, že nakonec ze všech žádaných žádostí o vstup sešlo, když se dozvěděli, že Ichahí óshi se k nim opravdu chystá a přiveze nejen knihu, ale i spousty fotek, kde najdou své dědy, otce a sebe v době dětství. Prý jsou  nadšeni a těší se na mně. 25. února 2017 jsem dostal stručný a důležitý mail od mé přítelkyně: „Všichni tě chceme vidět v Palmareal. Pozdravy Mikie enijepoji (tvá přítelkyně Coca).“

 

Mail ze 4. 3. 2017: “….jestliže budeš chtít na Sonene, mohou tě tam vzít na motorce. Už je tam cesta. Něco jim zaplatíš a cesta trvá méně než hodinu…..Z Puerta Maldonada do Palmareal trvá plavba pět hodin a zpět sedm až osm hodin. Jestli zaplatíš víc, můžeš jet s rychlou lodí…..Elisa ti to může zajistit u nich a nemusíš najímat loď u kapitána přístavu v Puerto Maldonadu…….. Všichni už mají facebook, ale v Palmareal není internet. Užívají facebook a internet jen když připlují do Puerta Maldonada. Tvoje španělština je skvělá. Objímá Coca.“

 

Za pár dní byla situace podstatně jiná. Změnili se náčelníci i presidenti. Mail ze 17. 3. 2017:“…mluvila jsem s novým vůdcem Lucio Yohajé, který předá tvůj dopis novému prezidentovi asociace Césarovi Augustovi Yohajému….Doporučuji ti, neposílat jim fotky z roku 1973 mailem. Bude lepší předat je slavnostně až v komunitě. Pro ně to bude mnohem důležitější. Coca.“

 

César Augusto Yohajé je syn Césara Biňajama a tehdy mu nebylo víc než tři roky. Lucio nebyl ještě na světě. Rod Yohajé je velmi silný a mocný. Je to od pradávna rod náčelníků a šamanů. Je vidět, že jsou opět „u šaman Felipe Yohahévesla“. Uvidíme, zda jsou tak schopní jako jejich děda.  Současný náčelník César AugustoYohahé už ode mě nebude požadovat písemnou žádost. To mně předtím dost dohřálo. Vždyť jsem jej choval na klíně, s jeho dědou šamanem Felipem (na snímku vlevo) jsem se nakonec udobřil a jeho otec César Biňajama mi namluvil jejich báječné mýty, které do té doby svět ještě neznal. Navíc mám jejich jméno a patřím k nim, k jeho osadě Palmareal.

 

Mail z 20. 3. 2017 od Cocy vlastně jen konfirmoval novou situaci, což je mnohdy důležité, protože věci se mohou rapidně zase zvrátit: „Dobré zprávy. Předala jsem tvé dopisy Lucio Yohajému i Césarovi Augustovi Yohajému, synové otce, kterého jsi poznal. Nebude žádný problém. Všichni vůdci, když jsou v Puerto Maldonadu, užívají smartphony. Doporučuji ti přinést jim jako dárek notebook. Mají elektřinu! Lucio Yohajé mi vysvětlil, že počítač potřebují pro objednávky košíků a pro Výbor žen a lidové výroby. Sám má i solární panel a v nejbližší době prý získají i internetové pokrytí. Všichni mají smartphone, jaké sama nemám. Asi nevíš, že řada mladíků a dívek studuje v Puertu Maldonadu školy pro turismus a zdravotní péči. Doufám, že vystudují i pedagogiku, aby nebyli závislí na ministerstvu školství. Jeho bratr César, president Nativní komunity v Palmareal mi dřív dělal problémy, ale s tebou je situace velmi jednoduchá…..Coca.“

 

Notebook pro amazonské indiány?! Došlo mi však, že mají poměrně slušně fungující družstvo Cooperativa de Cestería, které má i své webové stránky a je to zřejmě jejich cesta, jak se v bělošském světě uplatňovat. A počítač se jim bude asi hodit. Stejně mně to překvapilo i všechny mé kamarády. Nuže, doba zrcátek a korálků zřejmě už skončila. Ta však zatím v Xingú částečně a naštěstí ještě pokračuje.

 

Zakoupil jsem notebook značky Dell, údajně vhodný pro tropické regióny vlhkých deštných pralesů. Připravil jsem zásobu asi stovky fotografií všech Ece´jů z roku 1972, dědů a babiček, otců a maminek a spousty dětí. Nakoupil jsem letenky přes Limu do Cuzka a do Puerta Maldonada.

 

V mailu 25.3.2017 mi Coca píše: „…Před dvěma dny mi přišla do Limy návštěva z osady Infierno, kde žijí Ece´je od řeky Baawaja, tedy Tambopata, a už také vědí, že přijedeš. Zřejmě vybudujeme Etnokulturní centrum Ece´je právě v jejich osadě Infierno, kde také vystavíme tvou knihu.“

 

Nuže, to je další příjemné překvapení. Jako v případě Yawalapitiů, zpráva o mém příjezdu se pralesem šíří i tady. A Infierno, je pěkný kus jinde než Palmareal.

 

 

VII. Náčelník Ece´jů mi píše

31.3. mi přišel první přímý mail od presidenta Césara Augusta Yohajého: „ Vážený, dovolte mi, abych vám poblahopřál za vaší neuvěřitelnou práci, kterou jste uskutečnil v sedmdesátých letech pro naši komunitu…..naše generace pokračuje v udržování našeho jazyka a chceme do budoucna posílit kulturu ece´je, která je v neustálém nebezpečí. Potřebuji znát všechny  koordináty vaší návštěvy, abychom mohli zajistit koordinaci tak, aby jste neměl žádné problémy přijet až do palma real, což je komunita, kde žili mí dědové a dodnes žije můj otec César Yohajé. Mám tu velkou čest vědět o vás a vaší návštěvě…..Zůstaneme v kontaktu, zítra jedu dolů do Palmareal, kde však nebudu mít internetové spojení. Váš přípěvek, laptop je výborný a vážíme si jej, také kniha a fotografie naší kultury jsou vzácné dary pro nás. Přikládám dokument 44. výročí založení základní a střední školy Enawipa v Palmareal.  Doufám, že obdržím vaši odpověď co nejdříve. Pozdravy Cesar Augusto Jojaje Erinye, presidente de comunidad nativa palma real.“

 

Tak mi konečně napsal ten malý mrňous z roku 1973. Právě jsem se dozvěděl, že jejich místní škola Enawipa má vlastně stejné výročí jako má návštěva.

 

Mail z 31.3.2017 od  přítelkyně Cocy vysvětluje i vztahy mezi oběma bratry: „César syn i otec jsou poněkud problematičtější, zato bratr Lucio, vicepresident  Nativní komunity, je jiný. Žádal laptop pro ženy v košikářském družstvu, protože se o ně stará a chce, aby se jejich družstvo rozvíjelo……..“

 

Mohu potvrdit, že jeho otec César Yohajé byl takzvaně problematický. Vstoupil na pár let do peruánské armády, přinesl ke komunitě nemístné chování bělochů a vždy se cítil něco víc než ostatní, což jim dával vědět různými posměšky. A byl velmi na ženy, tzv. pícaro, sukničkář. Starému Shaitovi například odlákal jeho ženu Catalinu a přinesl si k sobě do rodiny i jejich syna Artura Shaitu. Přesto mu vše prošlo, protože pocházel ze silného rodu Yohajé a nakonec jej ostatní i poslouchali. Ostatně byl velmi schopný.

 

Mail od Césara Augusta Yohajého 1. 4. 2017 vysvětlující veškeré platby za plavbu lodí, benzín, olej, jídlo motoristovi, doplnil i informacemi o pobytu :“….účtujeme vstup do naší nativní komunity  Palmareal 30 solů ( 10 dolarů) a za přenocování účtujeme  15 solů za noc za osobu, ale od vás nebudeme tyto platby požadovat, pro tebe je to zdarma…..“

 

Mail od  přítelkyně Cocy z  5.4.2017:“ Ichahí óshi, všichni vůdci FENAMAD vědí o tvém příjezdu. Gilberto Yohajé, další vůdce FENAMADu má rychlou motorovou loď a řekl mi, že jestli bude v době tvého příjezdu v Puertu Maldonadu, tak tě odveze. Další dobrá zpráva. Sešla jsem se s Rubenem, synem Ramaya, Rubenem Biashemem, který je také motorista a dostal tvou fotku jeho otce. Řekl mi, když jej předem upozorníš, že tě odveze do Palmareal i zpět.“ Neustále opakování, že o mně již všichni, i vůdci, vědí, je vždy dobré znamení. Nabídek lodní dopravy je najednou hodně. Uvidíme, co vyjde. Samozřejmě rád uvidím nejen Rubena a bratry Yohajé, ale všechny. Moc a moc se na ně těším. Po 44 letech!

 

 

Návrat VIII. Ichahí oshi nikam nejede, ale….

Koncem května jsem si zničil bederní páteř masivním výhřezem plotýnky L3 a L4. Zase jsem tahal, co jsem neměl a pak jsem to dodělal cvičením s činkami, abych to rozcvičil.  Plány o návratu rázem padly a hledal jsem řešení. Letenky až do Puerta Maldonada jsem měl zakoupeny. Začaly problémy na všech stranách, ale do Palmareal jsem nic nehlásil. Vyhledal jsem svého přítele Dušana Poradu, který jezdí do Latinské Ameriky jako domů a vyzná se tam. Návštěvu Palmareal zabudoval do své cesty s klienty, což bylo pro ně na druhou stranu neobyčejné osvěžení a novinka. Do poslední chvíle nikomu nic neoznámím, až se natvrdo sejdou, můj zástupce vyklopí zprávu o mém úrazu, ale i mé dary. Nemohl jsem je nechat ve štychu, i když se těší na mně. Můj posel ji přiveze počítač Dell, moji studii o jejich kultuře a o jejich životním prostředí a spousty fotek, kde se budou jistě s velkou radostí hledat, jak tehdy vypadali jejich rodiče a prarodiče. Budu se taki na dálku těšit s nimi a doufat, že nějaký další rok se u nich, aspoň na chvíli, zase objevím.

 

Další mail od přítelkyně 27.6.2017: „Ichahi óshi, knihy konečně přišly. I s mapami, které jsou, jak jsem ti před rokem psala, v Limě rozkradeny.  Zanesu je tam znovu a doporučím knihovnicím, aby na ně daly pozor.“

 

Mail od Césara 18. 7.2017:  Hola, můj vážený Ichahí oshi, kdy přesně přijedeš na letiště, abych tě mohl očekávat a přivítat tě? Napiš mi přesnou hodinu. Děkuji, že mi ji konfirmuješ, pozdravy César Augusto Jojaje Eriney.“ Okamžitě jsem mu vše potvrdil.

 

Další mail  od Césara ze stejného dne 18.7.2017: „ Můj vážený, budu v Puerto Maldonadu 26. června, a doufám, že dostanu od tebe datum, na který se ptám. Pozdravy César.“ Ještě tentýž den mi nedočkavý president poslal nový mail, aby se ubezpečil: „ Hola, můj vážený, konzultuji, zda let 191 do Puerta Maldonada v pondělí 14. srpna 2017 přiletí  v 13.00 do Puerta Maldonada. To je moje konzultace. Pozdravy. Cesar Jojaje Eriney, presidente comunidad nativa palma real.“  Odepsal jsem mu, že vše je konfirmováno.

 

Poslední mail z 14.8. od Césara před naším setkání nesetkáním: „ Hola můj vážený, budu na letišti očekávaje váš přílet, abych koordinoval cestu do Palmareal. Mám k mé potřebě tu nejrychlejší loď, pouze chybí  benzin k cestě. Zavolej mi na 928557647 až budeš u východu z letiště Maldonado. Pozdravy. César.“

 

14. 8. 2017 přišel ještě mail od přítelkyně Coco z USA: „ Jsem v USA a je zde velký zájem o tvou knihu. Věnovala jsem ji do dvou důležitých knihoven v Miami. Chci udělat s tebou rozhovor, protože tvůj život je velmi zajímavý.“

 

Mám z mého průšvihu s páteří jedinou radost, že nový posel splnil můj úkol. Je 18. srpna 2017 a právě jsem od něj dostal sms: "Mise splněna. Počítač a fotky předány. Natočil jsem Ti nějaký materiál. Všichni tě čekali, všichni se na tebe těšili. Zaznamenal jsi tam něco, co už dneska nemají. Věří, že přijedeš. My se dnes vracíme do Cuzco. Těším se, až si o tom všem s tebou popovídám."

 

Posel Dušan, který se mi koncem srpna vrátil od „mých“ indiánů Ece´je v Peru mne šokoval. Osada Palmareal, kde jsem v roce 1973 prožil sedm měsíců, je doslova zasypána řadou předmětů z naší technické civilizace: plazmové televize, mobily, motorky, počítače, skenery, tiskárny, motorové čluny. Mají velice slušně rozjeté družstvo na výrobu a prodej košikářských výrobků, ale chtějí se stále cítit indiány. Jenže už nevědí jak. Právě proto je velice potěšila moje práce Contribución a la etnografía Huaraya (Ece´je). Byli nadšeni, když tam našli nákresy jejich tehdejších výrobků, různé typy košikářských technik, předměty ze dřeva, zbraně, přístřešky, pasti na jaguáry, malování na původních oděvech kužmách z vytloukaného lýka. Nepřešly ani dvě generace a všechny své, tradiční výrobky zapomněli vyrábět. Je to děsné a kruté, jak kulturní ztráta pokračuje rychle díky masivní a bezohledné invazi naší technologie. V skrytu duše jsem něco podobného očekával, ale nenapadlo mně, že to bude pro jejich kulturu tak devastující. Ece´jové však svorně a nadšeně volali: „Budeme vše dělat a vyrábět podle knížky Ichahí óshiho. Chceme se vrátit k našim tradicím, které jsme zapomněli!“  Slyšel jsem to i z videí, které mi Dušan natočil. Viděl jsem i jejich radost, když na fotkách poznávali své dědy, babičky, rodiče i sami sebe před 44 lety. Je to pro mě velké zadostiučinění, že mé studium má konečně i ryze praktický význam: zachoval jsem v něm jejich materiální kulturu, kterou oni mohou zase oživit. Jsem tak nesmírně hrdý, že Ichahí óshi, jak mně tam nazývají, tak zachránil jejich kulturu. Je to pro mne další vyznamenání a jako bych dostal Phd. Všichni Ece´je se velmi těší, že příště určitě přijedu a budu je osobně učit, jak a co vyrábět, aby byli stále indiány.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 10 Říjen 2017 07:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB