Esej: O válečné vině. „Nezabiješ!“ s výhradami

Email Tisk PDF

Caravaggio-Sacrifice-of-Isaac(Poznámky k fenomenologii války – část 16.) Tato část byla rozdělena do dvou tématických podkapitol a druhá pojednávající o kolektivní vině bude následně publikována.

Autor, který je literární teoretik a historik, připravil pro web Literárních novin rozsáhlou několikadílnou úvahu a analýzu války.


 

 

 

 Předchozí části: Nepřirozená přirozenost válkyAsymetrie války s teroristyAtomový mír – stálá hrozba absolutní války; Atomová puma – porodní bába studené války, Hybridní kontury válekVálka s teroristy, Voják jako potravaVoják svědomí; Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s kohoDavová nákaz, Tah na východNesnesitelná lehkost válkyJak se připravuje válkaVálky z milosti božíVždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

 

Již jako chlapec jsem si nedovedl vysvětlit rozpor, na který jsem narazil při čtení Starého zákona. Jak je možné, že Hospodin vzkazuje lidem pomocí Mojžíšových desek  desatero přikázání, jejichž plnění je navzdory jejich apodiktičnosti, nebo právě proto, tak nesnadné? Na jedné straně věřící nesmějí zabíjet, ale na druhé straně bible líčí a schvaluje nesčetné, často vyhlazovací a lstivě vedené války Izraelců se sousedními kmeny. Starozákonní kronikáři někdy přímo překypovali pomstychtivostí, nedovedli se nasytit slovy, jako pobít, padnout , dobýt, vypálit, vyloupit, vyhubit, zpustošit, pronásledovat, pověsit na kůl, pohodit. Těmito slovy války, zabíjení a msty se to v některých biblických knihách jen hemží. Odkazuji jen na nevelký úryvek z knihy Jozue (8: 19, 21-22, 24-20).  Kdybychom dali dohromady popisy a oběti krvavých a mstivých starozákonních válek, dostali bychom neuvěřitelně hanebný soupis krutostí, výčtů zničených měst a nespočetných hromad padlých. (V 8. kapitole knihy Jozue, 24 čteme, že po dobytí města Aj „Izrael pobil všechny obyvatele, muže i ženy“. Nikde není zmínka o dětech. Co se s nimi stalo? Ušetřili je, odvlekli, učinili z nich otroky, převychovali?)

Jak je to vlastně? Nezabiješ, nebo přece jen, když na to přijde, můžeš nebo dokonce musíš? Hřích, jeden ze základních kamenů křesťanské víry, je nerozlučně spjat s pojmem odplaty, trestu. Podle svatého Augustina, abych zůstal v okruhu křesťanského kréda, válka je ospravedlnitelná, když se lidé musí bránit před útočníky, kteří je chtějí zahubit. Když v roce 2002 zaútočila armáda USA na Irák, osmdesát elitních amerických politiků, vědců, spisovatelů, podnikatelů vydalo prohlášení, ve kterém tuto válku – nota bene s odvoláním na biskupa Augustina – ospravedlňovali jako válku obrannou. Ale Saddám Husajn Spojené státy neohrožoval, a záminka, že má k dispozici chemické zbraně hromadného ničení, ani nařčení, že podporuje al-Kájdu, se nepotvrdila; odborníci to popírali od počátku. Clausewitz považoval pouze válku obrannou za spravedlivou, morálně přípustnou. Dokonce ani kancléř Bismarck, velký stratég německého sjednocení a rozpínavosti, si nedovolil hlásat útočnou válku. Dříve se monarchové nemuseli omlouvat za „své“ války, vládli přece z boží milosti, po dobrém (sňatky) i po zlém (války) rozšiřovali moc a slávu svých říší, kdo jim to mohl v starých časech vyčítat? Snad nějaký filozof, básník, utopista, snílek, ale tito blouznivci měli pouze pero a inkoust, žádná děla, žádný střelný prach. V dobách, kdy se z hlubin bídy a vrchnostenské svévole vynořila myšlenka lidských práv, musel si již každý panovník, buďsi král nebo prezident, dávat pozor, aby nebyl při hodnocení vzniku válečného konfliktu označen za iniciátora, agresora, viníka.

Válka George Bushe v Iráku se nedá ospravedlnit, byla vedena útočnými, mstivými (11/9), dobyvatelskými (ropa), nikoliv obrannými důvody. Situace v Iráku se Američanům i jimi dosazeným vládám vymkla z rukou, a dnes část iráckého území obsadily oddíly hrdlořezů Islámského státu, proti nimž jsou teroristé al-Kájdy a podobných islámských sekt spíš jen zoufalými džihádisty, spokojujícími se ojedinělými akcemi pomsty a hněvu. O počtech civilních obětí v neukončené a stále probíhající irácké válce máme jen přibližné odhady – američtí generálové sami přiznávají, že počítají jen ztráty svých vlastních vojáků. Podle křesťanského učení někdo tu spáchal hřích, někdo zavinil smrt statisíců lidí, a měl by být za to potrestán. Ale nikoho, ani právníky Mezinárodního soudního dvoru v Haagu, nenapadne hnát Bushe, Cheneyho, Rumsfelda a další iniciátory útoku na Irák k odpovědnosti. Tito lidé, obtížení těžkou vinou, klidně si žijí, píší paměti, vystupují v masmédiích, bez skrupulí obhajují svá rozhodnutí – včetně nezákonných vyšetřovacích metod – jako správná a pro blaho Ameriky a demokracie nutná. 

 

Od kdy platí válečná vina

Ve starých dobách, kdy o válce rozhodovali monarchové, o vině se nemluvilo. Proč také? Vždyť císařové a králové vládli „z boží milosti“, útoky proti jejich rozhodnutí se rovnaly rouhání, popírání boží vůle. Karel Schwarzenberg V. ještě ne tak dávno  – bylo to za války –  přednášel v pražském Kondakovově ústavu byzantských dějin o právu vládců tří původních biblických říší rozhodovat podle vlastního uvážení – právo dobývat nové državy a území bylo jejich nezadatelným právem. Otec dnešního politika a majitele sedmi zámků považoval obviňování vyvolených potentátů za činy, k nimž je opravňovala jejich posvěcená hodnost, za nesmyslné, populistické.

Bitva u Hradce Králové svým rozsahem, použitím nových zbraní, zlepšených komunikačních a propagandistických prostředků i rozsahem lékařské pomoci byla do jisté míry předzvěstí první světové války. Ale prusko-rakouská válka, na rozdíl od války 1914–1918, nevzbudila diskuse o morálních otázkách týkajících se jejího vzniku a výsledku. Odhlédneme-li od podstatných rozdílů technického, strategického, teritoriálního a časového rozměru obou válek, největší změna je v katastrofálních důsledcích, kterými světová válka postihla civilní obyvatelstvo – nejen na frontě, ale i v týlu. Místa, kterými se prohnala válka na Královéhradecku, byla do té míry devastována, že její důsledky jsou patrné dodnes. Když se zpráva o porážce rakouského vojska večer osudného dne dostala do Vídně, císař byl rozhořčen, že Vídeňáci nepovažovali za nutné přerušit probíhající světské zábavy a radovánky a nenahradili je pietním uctěním padlých. Mocnář si dokonce posteskl, že české obyvatelstvo projevuje větší rakouský patriotismus, než obyvatelé hlavního města. Mýlil se: lidé, kterým válka ze dne na den změnila život, nemohli být lhostejní, zatímco obyvatelé vzdáleného města byli rádi, že se neoctli v ohnisku války.

Právě obrovské ztráty na lidských životech a neslýchaná devastace materiálních a kulturních hodnot již během války a ve zvýšené míře po ní vyvolaly mezi lidmi všech postižených národů rozhořčení a hněv proti strůjcům takového neštěstí. Je příznačné, že monarchové a ministři všech států si již před vypuknutím války uvědomovali morální stránku věci. Proč by se již od počátku krize snažili pečlivě utajit okolnosti, které je vedly k vyhlášení války – Hitler se o pětadvacet let později takovou formalitou vůbec nezabýval. Sledujeme-li krok za krokem diplomatickou výměnu názorů mezi rakouským a německým císařem, která probíhala v hektickém mezičasí mezi sarajevským atentátem a vyhlášením války, nápadná je oboustranná péče vést jednání zcela mimo dosah veřejnosti a snaha, aby zapsaná slova nemohla být později vykládána v jejich neprospěch. Úsilí vyvarovat se jasného ano, ano – ne, ne svědčí o tom, že monarchové i jejich vlády si byli vědomi, že si jednou v budoucnosti veřejnost položí otázku, kdo může za válku, komu je třeba připsat odpovědnost za její katastrofální důsledky.

Když skončila první světová válka, německý císař Vilém II. ani na okamžik nepochyboval, že nikdo proti němu nemůže vystoupit s obžalobou za vyhlášení války, a tím méně za válečné zločiny, jichž se dopustila jeho armáda. Když však viděl, že vítězové, zejména Clémenceau, důrazně vznášejí otázku viny, prozřetelně se uchýlil na zámek v Doornu, kde mu na neutrálním území Holandska rodina Bentincků poskytla útulek. 

 

 

O válečné vině

                              /16. kapitola esejů o fenomenologii války/

                                               Mojmír Grygar

                       

                                        „Nezabiješ!“ s výhradami

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 11 Prosinec 2016 12:56 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz