Opomenuté výročí z dějin studené války

Email Tisk PDF

 

churchill-V thumb„Spojené státy v této chvíli stojí na vrcholu světové moci,“ prohlásil Winston Churchill před sedmdesáti léty a vyslovil se pro uplatnění „bratrského svazku anglosaských národů“ jako základního kamene pro budoucí světový řád. Přesně řečeno, učinil tak v projevu z 5. března 1946 v americkém městě Fulton ve státě Missouri. Jsou výročí, o kterých se hodně mluví, ale i jiná, o nichž se spíše mlčí. Mnohdy jde však o politováníhodné náhody, k nimž patří i nedávné vesměs opomenuté výročí z dějin studené války. (Vlevo fotografie W. Churchilla, níže vpravo fotografie při jeho fultonském projevu s prezidentem USA H. Trumanem.)

 

 

 Churchillův fultonský projev bývá všeobecně připomínán jako milník u kolébky studené války. Na stránkách českého „on-line vládního informačního servisu pro veřejnost“ byl před pěti léty prezentován jako řeč, která „bývá označována za prvotní impuls k rozpoutání studené války“, i když prý šlo ve skutečnosti „spíše o věcnou analýzu reálného stavu mezinárodní situace“. V angličtině je projev znám jako Iron Curtain Speech, a pojem železná opona v něm skutečně stojí. Zdaleka však nejde o pojednání na téma želená opona. Churchill sám dal svému projevu těžko přeložitelný, ale výstižnější název The Sinews of Peace [tj. Opory či hnací síly míru]. Vyzdvihl tak jeho hlavní pasáže, o kterých se nikdy moc nemluvilo. Protože se pojem studená válka začíná objevovat jako znovu aktuální historická metafora pro popis současných vztahů mezi Západem a Ruskem, stojí jistě za to si obsah proslaveného, ale málo známého projevu připomenout. 

Legendární britský premiér z druhé světové války promluvil tehdy jako soukromá osoba, protože ztratil svůj úřad následkem porážky v poválečných volbách. Svůj projev pronesl však za přítomnosti tehdejšího amerického prezidenta Harryho S. Trumana, takže šlo o politicky významný projev. Bylo to vchurchill a truman době, kdy britské, americké a sovětské vlády spolu v srdci Evropy těsně spolupracovaly, mj. na správě Německa a organizaci transportů s miliony Němců přesídlovaných z Polska, Československa a Maďarska na základě rozhodnutí, za které byl Churchill sám spoluzodpovědný. Jeho projev však nebyl analytickým pohledem na tehdejší mezinárodněpolitické vztahy, nýbrž programovou formulací nové strategie pro jejich budoucí vývoj.

Obvykle bývá připomínán pouze jeden odstavec projevu, a to pasáž o státech, které se prý ocitly za železnou oponou. Právě na tu se komentátoři a historici odjakživa rádi odvolávají, jako by šlo o prozíravý výrok správně odhadující záměry a cíle sovětské zahraniční politiky ve východní Evropě. Jenže Churchillův projev nebyl vůči moskevskému vedení naladěn zdaleka tak nepřátelsky, jak bývají oni, a jeho projev se zabýval dalekosáhlejšími otázkami.

Churchill vycházel z představy, že tehdejšímu světu „bezprostředně hrozí“ nová válka, ale odmítl myšlenku, že by byla nevyhnutelná. Připomněl své přesvědčení, že ani druhá světová válka nebyla nevyhnutelná: „V dějinách ještě nebylo války, které by bývalo šlo zabránit snadněji včasným zákrokem než té, jež právě zničila tak obrovské části celé zeměkoule.“ Jeho vlastní varovná slova svého času bohužel prý nikdo neposlouchal, „a tak jsme byli jeden po druhém postupně vtaženi do strašného víru událostí“. Tomu chtěl tentokrát zabránit:

 

„A toho lze nyní, v roce 1946, dosáhnout pouze upřímným a povšechným dorozuměním s Ruskem pod záštitou všeobecné autority OSN a udržováním tohoto upřímného dorozumění v průběhu mnoha mírových let světové politiky, podporovaného veškerou mocí anglosaského světa a všech jeho spojenců.“ 

 

V projevu nalezneme výraz Churchillova prý hlubokého obdivu a velké úcty k hrdinnému sovětskému lidu a jeho příteli z dob války, maršálu Stalinovi. „Nevěřím, že Sovětský svaz touží po válce. Touží jen po plodech války a po neomezeném šíření vlastní moci a ideologie,“ soudil Churchill a dodal: „Ale my se tu dnes musíme zamyslet nad trvalým vyloučením možnosti války a vytvořením podmínek, v nichž by byla ve všech zemích co nejdříve zavedena svoboda a demokracie.“ Proto prý považoval za svoji povinnost upozornit na znepokojivé poměry v Evropě, což se týkalo často citovaného výroku o východní Evropě, ale i opomíjených slov o stavu západní Evropy a nové strategii pro budoucnost celého světa. 

Churchillův obraz střední a východní Evropy vzbuzoval dojem, jako by šlo o území za již existující železnou oponou, ohrožené Sovětským svazem a sestávající ze staroslavných států, jejichž osud mu osobně ležel na srdci:

 

„Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč kontinentem spuštěna železná opona. Za ní leží hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie; všechna tato proslulá města a obyvatelstvo kolem nich se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou, a všechna jsou vystavena v té či oné formě nejen sovětskému vlivu, ale ve velké a v některých případech rostoucí míře kontrole Moskvy.“

 

Kdo onu železnou oponu spustil, nebylo jasné, ale bylo by naivní hledat příčinu Churchillova výroku v poválečném počínání Sovětského svazu. 

O železné oponě mluvil totiž již 16. srpna 1945 v londýnském parlamentu v souvislosti s údajně nehumánním zacházením s Němci v Polsku, kde mj. dodal:

 

„Stejné poměry možná nastaly v trochu modifikované formě při vyhánění velkého počtu sudetských a jiných Němců z Československa. O tom, co se odehrává a co se děje, pronikají příležitostné a opatrné zprávy, ale je možné, že za železnou oponou, která momentálně rozděluje Evropu na dvě části, dochází k ohromné tragédii.“ 

 

Protože britský tisk tehdy pravidelně informoval o poměrech jak v Německu, tak i v Polsku a Československu, nehledě na zpravodajství britských diplomatů a spolupráci vlád všech tří vítězných velmocí, musíme tuto Churchillovu evokaci obrazu jakéhosi tajemstvím zahaleného hrůzostrašného dění číst jako pouhý rétorický obraz. 

Jak v létě 1945, tak i na jaře 1946 narážíme v Churchillových výrocích na pojem „železná opona“ jako jakési imaginární hranice, oddělující od ostatního světa část evropského kontinentu, která byla ve dvou rozdílných souvislostech různě charakterizována. V létě 1945 byla řeč a jakémsi nepřístupném a tajemném území, nehledě na to, že Churchill mluvil tehdy i o Balkánu jako o „oněch horských, turbulentních, špatně organizovaných a bojechtivých regionech“. Ve Fultonu se stejná část Evropy proměnila v oblast popsanou neméně frázovitou rétorikou o starých státech a proslavených městech, takže je zřejmé, že ani v jednom z obou projevů nešlo o věcné výroky.

O tom svědčí i další Churchillovy zmínky o situaci ve východní Evropě počátkem března 1946:

 

„Polské vládě ovládané Ruskem se dostalo povzbuzení, aby se neoprávněně zmocnila rozsáhlých německých území, a právě probíhá masové vyhánění Němců, jehož hrozivý rozsah si nikdo dosud nedokázal ani představit. Komunistické strany, které v těchto východoevropských zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů, a všechny se ze všech sil snaží prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie.“

 

Tvrzení, že se polská vláda prý neoprávněně zmocňovala německých území, je sedm měsíců po Postupimské konferenci, mírně řečeno, podobně nepřesné jako označení tehdejší situace v Československu jako „skutečná demokracie“. A navíc se i v této souvislosti vnucuje otázka, co v Churchillových očích vlastně přesně oddělovalo ten který stát od ostatního světa a jak si tehdejší železnou oponu vůbec konkrétně představit?

 

***

Z fultonského projevu je zřejmé, že Churchilla zajímaly méně poměry na východní straně údajné železné opony než na její západní straně. Všude na světě se prý „vytvořily komunistické páté kolony, a ty působí v naprosté jednotě a slepé poslušnosti podle pokynů, jež dostávají z komunistického ústředí“. S výjimkou Britského Commonwealthu a USA prý všude působily komunistické strany jako rostoucí „nebezpečí a ohrožení pro křesťanskou civilizaci“. Takhle si prý osvobozenou Evropu nepředstavoval, konstatoval Churchill, ale jeho vize budoucnosti nebyla plánem, jak vyvést východoevropské státy ze zajetí za železnou oponou. Hlavní pozornost zaměřil na anglofonní svět a za podstatu toho, „co jsem vám vlastně přijel říci“, označil následující větu:

 

„Ani jistých záruk proti vypuknutí války, ani trvalého vzestupu světové organizace nedosáhneme bez toho, co nazývám bratrským svazkem anglosaských národů. To znamená zvláštních vztahů mezi Britským Commonwealthem a [Britským] Impériem a Spojenými státy.“ 

 

Historicky pozoruhodné bylo navíc Churchillovo odmítnutí tradiční britské politiky balance of power: „Na základě toho, co jsem za války spatřil u našich ruských přátel i u spojenců, jsem přesvědčen, že nic neobdivují tolik jako sílu a k ničemu nechovají menší úctu než ke slabosti, především vojenské. Z toho důvodu ztratila stará politika mocenské rovnováhy oprávnění.“ Nahrazena měla být systematickým posilováním zvláštních vztahů mezi anglicky mluvícími zeměmi. Jejich „bratrský svazek“ si prý vyžadoval prohlubující se přátelství a vzájemné porozumění mezi společenskými systémy, udržování těsných vztahů mezi vojenskými poradci, podobnost výzbroje a výcvikových předpisů, výměnu důstojníků a posluchačů vojenských technických akademií či společné využívání námořních i leteckých základen rozmístěných po celém světě. 

Velká Británie se prý potýkala s těžkými následky války, ale Churchillovi američtí posluchači neměli zapomínat, že se zotaví: „Nikdo by neměl podceňovat moc, jakou si stále uchovává Britský Commonwealth a Impérium.“ Momentální potíže prý neznamenají, „že za padesát let nebude možno spatřit sedmdesát nebo osmdesát milionů Britů, rozesetých po celém světě a sjednocených k obraně našich tradic, našeho způsobu života a světových záležitostí, které jste vy stejně jako my přijali za své.“ A navíc:

 

„Když si přimyslíme kooperaci anglicky mluvícího Commonwealthu ke Spojeným státům se vším, co to představuje ve vzduchu, na oceánech, po celém glóbu i ve vědě, průmyslu a v morální síle, pak přestanou záchvěvy strachu a vratkost mocenskopolitické rovnováhy vzbuzovat pokušení k ambicím a dobrodružství. Když zachováme věrnost k Chartě Spojených národů a půjdeme přímou cestou rozvážné a střízlivé síly, aniž bychom byli žádostivi něčí půdy nebo pokladů či se pokoušeli libovolně kontrolovat něčí myšlenky; když se všechny britské morální i materiální síly a duchovní přesvědčení spojí s vašimi do bratrského svazku, pak se vyjasní cesty budoucnosti nejen pro nás, nejen pro naši dobu, ale pro celé nadcházející století.“

 

O jakousi shora zmíněnou „věcnou analýzu reálného stavu mezinárodní situace“ Churchillovi ve Fultonu nešlo, ale jako programové prohlášení si jeho projev zaslouží velkou pozornost. Samozřejmě ho nelze číst jako jakýsi masterplan, podle kterého by se byly dějiny odehrávaly, ale mnohé jeho myšlenky jsou nápomocné jak k pochopení poválečných dějin, tak i k orientaci v současném světě. 

 

***

Fultonský výrok o železné oponě se stal kolébkou nejpopulárnější metafory v dodnes běžných obrazech poválečných evropských dějin přesto, že se v projevu ani o východní Evropě a ani o železné oponě moc nedozvíme. Jde o pouhou metaforu evokující představu, jako by nesl zodpovědnost za vznik a trvání železné opony Stalin a jeho následovníci v Kremlu, aniž by se připomínala Churchillova vlastní výzva k nové politické strategii anglofonních mocností.

Připomínka Churchillova přesvědčení, že ke druhé světové válce nemuselo dojít, kdyby se mu ve třicátých letech popřálo sluchu, nás vede k pramenu jeho nové vize pro budoucnost. I na jaře 1946 uplatnil strategii, kterou zastával před válkou vůči hrozbě války z nacistického Německa, tj. strategii kolektivní bezpečnosti vůči státu, který se mu jevil jako zdroj ohrožení míru. Z fultonského projevu vyplývá dále odpor odjakživa rezolutního antikomunisty k ideologii šířené tehdy z Moskvy. Na rozdíl od běžné studenoválečnické či dnešní antiputinovské agitace tam ale nacházíme respekt k Sovětskému svazu, resp. Rusku jako mezinárodněpolitickému partnerovi, čehož důkazem je v neposlední řadě i rétorické předání východoevropských států do sovětské sféry vlivu, stejně tak jako důraz kladený na hlavní roli OSN v zajištění světového míru. Výrazně novým rysem Churchillovy poválečné strategie bylo odmítnutí britských tradic politiky mocenskopolitické rovnováhy na evropském kontinentu ve prospěch vojenské spolupráce a celosvětového hegemonického postavení anglofonního společenství. Projekt budování „bratrského svazku anglosaských národů“ jako základního kamene byl také v souladu se starším Churchillovým uvažováním a dodnes se výrazně projevuje v mezinárodněpolitických vztazích, i když o něm nebývá řeč zdaleka tak otevřeně jako ve fultonské projevu.

V tomto klubku fultonských myšlenek se jen málokdo orientuje. Na Churchillův antikomunismus se leckdo odvolává, ale třeba dnešní čeští antikomunisté obvykle mlčí o mezinárodně-politických aspektech cesty Československa do sovětského bloku a obviňují z údajně zhoubné spolupráce se Stalinem radši Beneše než Churchilla. Nejeden zastánce dnes módních forem antikomunismu se zase uchyluje k dávno tradovaným, ale Churchillovi cizím osočujícím antiruským stereotypům či dokonce k zastírání zásadních rozdílů mezi nacismem a komunismem, na nichž spočívala Churchillova předválečná, ale i vítězná válečná strategie. Mnozí antiameričtí agitátoři zase přehlížejí těsné spojenectví anglofonních národů, o které se americká zahraniční politika vesměs opírá, a pranýřují jakousi zvrhlost Washingtonu a amerických korporací, jakmile se jim to či ono znelíbí. Zastánci současné zahraniční politiky atlantické aliance mnohdy nesdílejí důraz, který Churchill kladl na OSN a spolupráci s Ruskem, a média jsou zaplavena obrazy současného Ruska, jako by nebylo rozdílu mezi Stalinem a Putinem. Churchillův fultonský program z 5. března 1946 nebyl výplodem jakési ojedinělé lidské moudrosti, ale ani prostoduché naivity, a právě proto si zaslouží pečlivé pozornosti každého, kdo seriózně uvažuje o mezinárodněpolitických vztazích a zejména o vztazích mezi západní aliancí a Ruskem. Vzhledem k vývoji na evropském kontinentu v průběhu uplynulého čtvrtstoletí se však vnucuje i otázka, zdali bychom neměli věnovat pozornost opomíjenému výročí fultonského projevu jako kolébky dodnes vlivné role „bratrského svazku anglosaských národů“ v mezinárodněpolitickém dění spíše než téměř výlučně citovanému výroku o železné oponě.

 

Autorka je německá historička českého původu. Článek byl rovněž publikován v Literárních novinách č.4.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 11 Duben 2016 08:03 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB