Ludvík Vaculík: Jaro je tady

Email Tisk PDF

vaculik

Na jaře Ludvík Vaculík pravidelně titulkem konstatoval Jaro je tady – činil tak už od května roku 1968, kdy se ve fejetonu Jaro je tady obrátil k publiku slovy: „Milý čtenáři! Tento text je experimentální. Dokazuje jaká je to nelidská dřina, psát o jaře, aby to zase nebyla politika.“ Vždy to politika nakonec byla – či přesněji věci veřejné, věci společenské -, ale v umném zamaskování…  Ostatně přesvědčte se sami, v našich ukázky, ale i v kolekci, která je dostupná na adrese http://www.ludvikvaculik.cz/index.php?pid=3&sid=286 (jen si musíte to pdf stáhnout).

Jaro je tady se časem stalo až Vaculíkovou poznávací značkou. Dalo proto i název výboru z Vaculíkovy fejetonové žně, který knižně vyšel nejprve v exilovém Indexu roku 1988 a a po převratu, hned v roce 1990 i u nás, v nakladatelství Mladá fronta.

 

 

 ******

Toto jaro začalo razantně Velikonocemi. Tyto svátky totiž následují vždycky po prvním jarním úplňku, a ten padl na Velký pátek. Jsou to svátky oblíbené, označované také jako svátky jara. To je ale nepřesné: ony mají připomínat utrpení a smrt Ježíše Krista.
Toto však někdo nepřijímá nebo to slyší nerad: že se tak těm pěkným svátkům vnucuje tragický tón. Já to všecko vím z náboženství, ale také to moc neberu: já totiž Ježíšův osud beru jako mučednický osud statečného muže, který se nakonec podřídil lidovému očekávání, když neprozíravě vyvolal dojem, že on je ten očekávaný Mesiáš.... A pak to, z úcty k Bohu, dodržel. Ježíš Boha potvrdil, Bůh svůj otcovský vztah k němu neukázal. Ano, je to k přemýšlení v kostele i venku. Ať je život a činnost Ježíše Krista historickou skutečností, nebo je to mýtus, platí. Totiž už ten mýtus sám je faktem na naší duševní scéně a má účinky.
Spory o víře a o církvi považuji za omylné, hloupé, nevzdělané. Zda Bůh je, či není, je otázka vrtácky nadbytečná: přijde na to, jak si ho kdo představuje. Lidé věřící jsou lepší: mravnější, hodnější. Jsou poslušni nějaké vyšší moci, vyššímu zákonu. Což ale může být i u člověka, jenž ve jmenovitého Boha nevěří, ale uznává vyšší odpovědnost před čímsi. Nazvěte si to, jak chcete, kdo to máte. Vy ostatní o těchto věcech slušně mlčte: jste níže.
Vidíme, že jenom církve dneska mluví o něčem jiném než o penězích, majetku, sportu, pohlaví. Ještě snad spolky jako skaut. Ale žádná politická strana nemá ve svém praktickém programu body jako vztahy mezi lidmi, výchovu dětí, vztah k umění... V evangelické Křesťanské revue napsal Filip Outrata článek o „křesťansko-sociální platformě ČSSD", která je souřadnou částí sociálnědemokratického názoru. „Nemalá část voličstva má k církvím a ke křesťanům postoj v lepším případě indiferentní, v horším negativní." Víra a politika se nemají vylučovat: vždyť křesťan má myslet na ostatní lidi a pracovat k jejich dobru. Věřící člověk se má politicky angažovat. Nepřímou pobídkou k tomu je rám i vzpomínka na to, jak komunistický režim křesťany z politiky vylučoval. – Tak.
My s paní Vaculíkovou tu v Praze sledujeme postup jara pohledem z naší kuchyně do dvora. Tam roste mohutný kaštan. Je to pět stromů v jednom trsu, což je vidět, jen když jsou holé. Před třemi týdny vyrazil ten obrovský strom prudce listí: dalo se to pozorovat očima. Pak se objevily hrozny poupat, a stop! Už přes týden strom se nemá ke květu. „On asi čeká Rudou armádu," pravila paní Vaculíková. To legendární jaro 1945 bylo jak fantastická báseň: jaro, svoboda, mír.......... Podruhé ty tanky přijely velice nevhod.
Jaro má mnoho odstavců v dějinách každého z nás. Na jeden jsem si vzpomněl. Jak nás 1. května 1945 tatínek zahnal do jámy na řepu v kůlně, když kdesi okolo Brumova začala střelba. Nevydržel jsem to, vylezl jsem a viděl, jak na protější stráni postupuje rojnice vojáků. Čích, to jsme nepoznali, to jsme se dověděli, když jeden z nich pak přišel k nám do kuchyně. Pozdravil a oslovil nás francouzsky. Byl to mladý rumunský důstojník. Znal trochu němčinu, domluvili jsme se.
Nechtěl nic, jenom hrnek vody.
Tu podám kousek dějin jako svůj osobní příběh. Vzdělanější mladý člověk ví, co to byla Malá dohoda: pakt mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií proti Německu. Pakt nevešel v účinnost, protože Československo, podraženo Francií a Anglií, se nebránilo. Když ta Malá dohoda vznikla, museli jsme se ve škole naučit hymny členských států: ty jugoslávské byly čtyři, umím už jenom dvě: „Naprej, zastava slave" a „Ljepa naša domovina". Ty druhé dvě byly prosbou k Bohu. Když se teď ten rumunský důstojník nakonec dostavil až do naší chalupy, vnuklo mi cosi přivítat ho slovy jejich hymny. Zazpíval jsem (foneticky) toto:
„Trejaske redžele in pače ši onor, de kare jubitor....." Rumun přitom salutoval.
Také několik mladých Brumovjanů zaútočilo na ustupující Němce: chtěli jim zabránit ve vyhození jednoho mostu. Jeden z nich padl: Josef Polach. Most stojí. Naše chalupa má v adrese Polachovu ulici.
Jaro bude ještě postupovat dalšími svátky. První bude Svatý duch (27. 5.) a po něm Boží tělo (7. 6.). V obyčejném kalendáři ty svátky nejsou, našel jsem je v hanáckém. A nejsou to pro mne prázdná data. Na Svatého ducha dostávali pasáci mimořádně na pastvu sváteční svačinu: porovnávali jsme si je. Boží tělo, to už skoro otvíralo léto. Platila zásada: na Svatého ducha do vody půl břucha, o Božím těle do vody směle.
Jaro však bude muset překonat i svátky jiného ducha: politického. A poučení k nim: Na Prvního máje važ si práce, když tu je. Ke Dni vítězství (8. 5.) toto: Tvé vítězství tehdy bude celé, když poznáš správně nepřítele.

 

Poznámka:

Český fejeton je dnes bez Ludvíka Vaculíka nemyslitelný. Fejetonistu někteří dokonce nadřazují spisovateli. Byla to ale spíše z nouze ctnost, že prozaik začal pravidelně publikovat fejetony. Když Vladimír Karfík loni obhlížel na stránkách Literárních novin Vaculíkovo už uzavřené dílo, napsal: „Fejeton, který nepřetržitě co týden Vaculík publikuje už čtvrt století, vyvolává dojem, že je především novinář. Jeho dráha fejetonisty se však datuje teprve od chvíle, kdy jako jeden z prvních českých spisovatelů nemohl po roce 1969 publikovat. Filmové a televizní noviny tehdy Vaculíkovi poskytly stálý podčárník, samozřejmě bez uvedení autora, podepsaný provokativní šifrou ffl1. Fejetony to byly výtečné, a jen analfabet by nepoznal, že jde o dílo slovesného tvůrce, zasvěcenější rozeznali i osobitý jazyk.“ 

Ovšem i Filmové a divadelní noviny skončily a Vaculík přešel do samizdatu. A tam pokračoval v tradici fejetonů publikovaných vždy ve stejný čas, pod jednotným názvem (Jaro je tady) – jen obsah byl jiný. -mat

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 26 Březen 2016 09:37 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB