Malými krůčky k velkému šoku (5.část - Listopad 1989)

Email Tisk PDF

schwarzenberg foto karelschwarzenberg cz Publikujeme další část analýzy polistopadové vývoje u nás, jejím ž autorem je Mojmí Grygar - literární teoretik a historik.

Čtěte předchozí části: 4/ Valivý pohyb zpět;  3/ Listopad nadějí a iluzí;  2/ Před pádem berlínské zdi; 1/ Čekání na převrat

 

 

 

 

1.  Karel Schwarzenberg je, myslím, první z politiků nové, privatizační éry, kdo již v lednu 1990 prohlásil, že Československo čeká obtížný a bolestný proces likvidace všech kolektivizačních opatření komunistické éry. V době, kdy Havel v Letním přemítání líčí idylické rozvíjení harmonických společenských vztahů u nás, švýcarský občan, vídeňský aristokrat, hovoří o nutnosti hodit naše občany do vody – do tvrdých podmínek tržního hospodářství neokonu, kapitalismu neokonzervativní ražby, jen tak se ukáže, kdo umí plavat.

Tato slova byste nenašli v českém tisku, Havlův prominentní tutor, učitel a poručník, je vyslovoval za hranicemi, například v rozhovoru v pařížských novinách Le Monde v lednu 1990. V rozhovoru s českými novináři popíral, že by usiloval o získání velkého rodinného majetku, který nápadně nabobtnal po bitvě na Bílé hoře; skromně podotknul, že by jen rád získal dům v Praze, aby měl kde bydlet.

Určitému způsobu řešení politických otázek se říká salámová metoda. Kdo chce získat v politické hře maximální výhody a cíle, které jsou v dané chvíli většině veřejnosti nepřijatelné, musí postupovat krůček po krůčku. Američtí podněcovatelé a protektoři oponentních hnutí ve Střední Evropě namířených proti komunistickému režimu se poučili z vývoj v Maďarsku, kde v roce 1956 vzplanulo povstání proti sovětské nadvládě. Mnichovská stanice Svobodné Evropy již několik let předtím podněcovala maďarské antikomunisty, mezi nimiž najdeme nejednoho zastánce Hortyho fašistické vlády, aby svůj odpor k okupantům vyjádřili účinnými protesty. Když sovětská armáda budapešťské povstání krvavě potlačila, vedení maďarské sekce Svobodné Evropy přiznalo chybu – nebylo rozumné volat k povstání, když Spojené státy neměly na stole plán vojenské podpory vzbouřenců. Vysílání určené nespokojené veřejnosti v satelitních státech Moskvy se již napříště vystříhalo unáhlených prohlášení, redaktoři českého, polského nebo rumunského vysílání nadále nevyzývali posluchače k boji za kapitalistickou demokracii, nýbrž v souladu s postupným dobýváním politického a ieologického pole se vyvarovali všeho, co by vývoj předbíhalo. Všechno má svůj čas; nejdříve je třeba získat předpolí, potom se musí připravit podmínky pro přípravu a uskutečnění dalších vývojových etap. Na jedno posezení nelze pozřít kilo salámu, hladovému je třeba nabízet plátek po plátku. Nový způsob propagandistické práce na vlnách zahraničního rozhlasu dokládá působení populárního hlasatele a reportéra Slávy Volného, který byl sice temperamentním kritikem „své“ rodné strany, ale nijak se nešířil o tom, že celý hospodářský a majetkový systém u nás bude nutno od základu změnit, že lidé budou nuceni naučit se plavat ve studených vodách kapitalistické konkurence.

 

2. Brecht radí vystříhat se v době, kdy se zostřuje cenzura, přímého pojmenování nebezpečných věcí, doporučuje nahradit zakázané slovo jiným, které nevzbudí námitky, je přijatelné. Například revoluci nahradit obnovou, komunismus socialismem, případně místo socialistický napsat sociální a podobně. Proto naši polistopadoví propagátoři a iniciátoři nového ekonomického řádu zpočátku nehovořili o kapitalismu, raději volili slova méně zatížená neblahými historickými konotacemi, nechválili kapitalismus, ale hlásali tržní hospodářství, svobodu podnikání a obchodu zbavenou regulací; tyto termíny vzbuzovaly pozitivní a lákavé představy. Komu by se chtělo vracet ke slovu, připomínajícímu vykořisťování, nezaměstnanost, žebračenky, hlad? Nepřekvapuje proto, že se Václav Havel v Letním přemítání, knížce prognostických úvah napsané v létě 1991, slovu kapitalismus nejen vyhnul, ale jednoduchým sofistickým trikem jej dokonce vyřadil ze hry. Stejně si to vyřídil i se socialismem, pojmem spojeným s kapitalismem jako jeho antagonistickým protějškem. Oba termíny zbavil konkrétního významu a obsahu a odkázal do sféry ideologických konstrukcí zatížených dobovými konotacemi. „Kdysi jsem o sobě říkal, že se cítím být socialistou. Neidentifikoval jsem se tím s nějakou konkrétní ekonomickou teorií či koncepcí (…) Spíš než o nějaké konkrétní přesvědčení šlo tedy o mentální ladění, jakýsi nonkonformní stav ducha (...) Nikdy jsem ovšem zároveň neřekl ani nenapsal, že jsem pro kapitlismus nebo že ho chci u nás zavést. Důvod, proč se tomu slovu vyhýbám, je podobný jako u slova socialismus: kapitalismus je marxisty rozšířená a zprofanovaná ideologická kategorie a já nevím, proč bych ji měl od nich přijímat.“ Tato Havlova definice dvou klíčových slov novodobé ekonomie mi připomněla výrok amerického ekonoma Paula Krugmana, který nějaký čas působil jako ekonomický poradce George Bushe; tohoto prestižního postu se však brzy vzdal, a své rozhodnutí vysvětlil ironickou poznámkou – už mě nebavilo pořád se kousat do rtů, když jsem musel poslouchat ekonomické úvahy diletantů. Nedovedu si představit, že by Krugman, nositel Nobelovy ceny, vydržel na Hradě jako poradce. On nebyl a není odpůrcem kapitalistické ekonomiky, ale soustavně polemizuje s ideologickým porušováním jejích principů, napadá Bushův „crony capitalism“ (kapitalismus kámošů), zásahy motivované zájmem privilegované hrstky. Polistopadoví pravicoví politikové a ekonomové považovali nezávislost hospodářské sféry na státu za axiom, nepřekročitelné pravidlo; stát se především měl starat o výběr daní. Ve skutečnosti dláždili cestu soustavnému rozkrádání hospodářského bohatství státu a daňový systém deformovali ve prospěch nejbohatších podnikatelů a bankéřů. Vinou pravicových vlád docházelo k záměrnému ideologickému porušování zásad volné výroby a směny, která funguje bez poruch za předpokladu, že nedojde k nenormálnímu vychýlení vahadla mezi kapitálem a prací, majiteli a zaměstnanci, lidmi na nejvyšších a nejnižších příčkách společenského žebříčku.

 

3. Katastrofální škody a ztráty, které u nás přineslo krkolomné přehazování výhybky ekonomického vývoje z kolektivistického principu na individualistický, nebyly způsobeny zaváděním tržní směny – tu ostatně nelze ztotožňovat s kapitalismem –, ale šokovou terapií, jejímž záměrem nebylo vytvořit rovné startovní podmínky pro účastníky výroby a směny, nýbrž co nejrychleji vymezit vrstvu vyvolených reprezentantů a garantů nové společnosti, která velkolepé obohacování, umožněné právním black outem, obhajovala magickou formulí radikálního popření předchozího „zločinného“ řádu. Skutečnost, že této charakteristice parlament propůjčil platnost zákona, dokresluje míru dobového zmatení pojmů. Stejně tak bychom mohli připsat důsledky velké hospodářské krize třicátých let, která zasáhla krutým způsobem do života stovek milionů lidí na celém světě, na vrub zločinnému kapitalistického řádu. Morální odsouzení přináší snadné pozitivní symbolické body, mnohem obtížnější je podrobit negativní společenské jevy racionálnímu rozboru – bez poznání není náprava. A poznání tehdy podlehlo emocionálním reakcím a nadneseným vizím. Existují naléhavé pravdy chvíle, které se později relativizují, opravují, usvědčují z přílišné závislosti na „zlobě dne“. Takovou pravdou byl tehdy antikomunismus: jakékoli hospodářské, sociální, kulturní příznaky starého systému bylo nutno popřít, odstranit, vyvrátit z kořene. Proti kupónové privatizaci a proti léčbě šokem se vyslovili přední zahraniční ekonomové, a nebyli to žádní obhájci řízeného hospodářství – přesto se tato opatření uskutečnila: odpovídala příkazu chvíle. Kupónová privatizace nedala občanům možnost rovným dílem se podílet na dělení státního majetku; naopak – byla to široká brána, kterou odteklo do rukou majitelů domácích i cizích fondů neuvěřitelné množství společného bohatství. Šoková terapie přivedla k bankrotu všechna tradiční odvětví československé ekonomiky a způsobila kolonizaci země. Nedošlo k žádnému odborně fundovanému rozboru klíčových hospodářských a právních otázek, na diskusi nebyl čas, muselo se spěchat. Podrobný rozbor tohoto debaklu provedla Ilona Švihlíková v knize Jak jsme se stali kolonií; zdůrazňuji, že autorka, docentka ekonomie, dochází k závěrům na základě studia ekonomických faktů, neuchyluje se k předpojatým ideologickým soudům.

O tom, že rychlá řešení velkých společenských problémů nevedou k dobrým výsledkům, se dočteme u všech historiků, počínaje Plutarchem a Toynbeem konče. Jako odstrašující příklad si připomeňme transformační techniku a taktiku, kterou používali ruští bolševici a jejich poslušní čeští a slovenští žáci. Stalin vyhlásil na konci dvacátých let kolektivizaci zemědělství, která se měla uskutečňovat v průběhu deseti let. (Lenin hovořil o družstevnictví uváděném do chodu postupnými ekonomickými prostředky, ne násilím.) Jakmile se však radikální proměna vesnice dala do pohybu, Stalin vydal pokyn, že musí být dokončena do dvou let. Gottwald po válce hovořil o československé cestě k socialismu, prohlašoval, že reakcionáři vesničany zbytečně straší kolchozy – komunisté budou ctít domácí tradice a podmínky, všechno půjde s rozmyslem a společnou vůlí, nic není třeba uspěchat. Jakmile však strana uchopila otěže moci do svých rukou, ihned na venkově nastal veliký kolektivizační šok. Dějiny se opakují: tichými průčky k silnému šoku. Klíčovou roli v sametové revoluci sehrál Havlův koncept nepolitické politiky, která stmelí národ do jednoho proudu inspirovaného etickými principy velké existenciální proměny. Manifesty Charty 77 a Občanského fóra vyzývaly k duchovnímu přerodu, ke kultivaci mezilidských vztahů rozvrácených „zločinným“ režimem. Morální výzvy odsunuly do pozadí racionální úvahy o tom, jak uvést při zavádění nových politických a hospodářských opatření zájmy různých společenských vrstev a skupin do souladu nebo aspoň do rovnováhy. V programových návrzích se hovoří o pluralitě vlastnických forem, upozorňuje se, že bude nezaměstnanost, ale jen ta nezbytná (3%, nanejvýš 5%), která je přirozenou součástí ekonomického systému zaměřeného na inovaci a růst. Nikde ani slůvko o házení lidí do vody, nikde zmínka o nebezpečí hrozícím plavcům, nechopným se přizpůsobit neviditelným zákonům trhu. Při probírání úvah, návrhů a statí odpůrců normalizačního režimu jsem také nenašel zmínky o restitucích, které by zahrnuly nejen předchozí éru, ale i časy mnohem starší, nikdy jsem nenarazil na požadavek rozprodat národní majetek a zlikvidovat všechna odvětví průmyslu a zemědělství, neschopná ustát v náročné mezinárodní konkurenci.

 

4. Karel Schwarzenberg byl jedním ze zahraničních politiků, který se přinejmenším od roku 1977 cílevědomě připravoval na změnu komunistického režimu. Pojištěn funkcí pozorovatele Helsinských ujedání, jezdil do Prahy, navazoval kontakty s oponenty režimu, seznámil se s Václavem Havlem, účastnil se disidentských jednání v jeho bytě na Engelsově (Rašínově) nábřeží (dovedl o tom později vyprávět i veselé historky, jak jim například jednou tajný úslužně došel pro pivo), dal prostory na svém zámku v Rakousku k dispozici pro knihovnu zakázaných knih, seznamoval se s lidmi, s nimiž bude jednou spolupracovat, zkrátka nevedl dlouhé diskuse o technických otázkách budoucího hospodářského systému, nehonosil se znalostmi ideologických a filozofických otázek příští demokratické společnosti a úvahy o existenciálním přerodu komunismem zkažených lidí rád přenechal jiným. Na rozdíl od Václava Havla se nepotřeboval omlouvat z mladistvých sympatií k socialismu. Dostalo se mu dobrého vychování, v němž dominovaly tradiční aristokratické ctnosti předků. (Jeden z jeho pradědů, lancknecht Friedrich Schwarzenberg, dokonce prokoukl a proklel komunismus ještě dřív, než Marx stačil vydal svůj památný Manifest. Tuto varovnou a prozřetelnou věštbu nemohli jeho potomci přehlédnout.) Když se Karel, řečený Princ, po Listopadu objevil na veřejnosti, nebyl to člověk, který by se teprve obtížně orientoval v složité situaci, on si již na výsluní sametové revoluce osobité místo vydobyl. V jistém smyslu byl nepostradatelný, protože nové, nezkušené politiky ve svetrech a džínách, navyklé volným způsobům undergroundu a neovládající žádný cizí jazyk, učil, jak se mají chovat v elitní zahraniční společnosti. O Schwarzenbergově výsadním postavení na polistopadové politické scéně mohu svědčit z vlastní zkušenosti. Když jsem při příjezdu Václava Havla do Holandska v březnu 1991 byl pozván, spolu s desítkami dalších hostů, na večeři do paláce královny Beatrix v Haagu, ceremoniář vyzval účastníky slavnosti, aby si s členy Havlovy početné diplomatické družiny potřásli pravicí. Zatímco čeští ministři a diplomaté, včetně osobního lékaře s nezbytným kufříkem u nohou, stáli seřazeni tváří v tvář královně a jejímu doprovodu, Karel Schwarzenberg stál po boku holandských a německých hostitelů. Zřejmě se lépe cítil mezi svými, mezi aristokraty, a tak jsme my, návštěvníci-plebejci, přišli o možnost se s ním osobně seznámit a případně prohodit pár slov. Je to zkušenost jistě podružná, anekdotická, ale přesto o něčem ne zrovna nanedbatelném vypovídá.

5. Jeden můj kolega na amsterodamské slavistice se dostal do sporu s ostatními examinátory, kteří mu vyčítali, že hodnotí práce studentů příliš benevolentně. On odpověděl, že bere v úvahu i počet chyb, kterých se student mohl dopustit. Podobně je snad možné postupovat i při hodnocení sametové revoluce. Když se podíváme, jak dopadla demokratizace a dekolektivizace v Rusku i jiných postsovětských zemích, mohli bychom být vcelku spokojeni. Uvážíme-li, že Jelcinovi Američané poslali na pomoc vynikající poradce ze samého Harvardu, uspokojení nad naším sametovým přerodem bude o něco větší. Ale na druhé straně řešení každého úkolu hodnotíme podle chyb, kterých se dopouštíme, a ne podle těch, kterých jsme se vyvarovali. Výsledky společenské transformace neměřme pouze srovnáváním daného stavu s minulostí, ale zjišťujme i ztracené příležitosti a možnosti. Neptejme se jen, oč jsme dál, ale také, kam jsme mohli dojít.

Politici a novináři našeho establishmentu rádi tvrdí, že dnes prožívají Češi nejbohatší a nejsvobodnější éru v dějinách. Ale jak máme chápat varování profesora Koukolíka, který hovoří o tom, že český národ je ohrožen. Čím? Statistika prodeje luxusních potřeb, vzrůst poptávky po dovolených u moře a v zámoří, ani stoupající počet aut v rodinách to neodhalí. O akutním nebzpečí varují pochybná první místa ve spotřebě alkoholu a nových nebezpečných druhů závislostí, snižující se schopnost mládeže zvládat náročné úkoly, zrychlující se rozpad rodiny, klesající porodnost, šíření civilizačních chorob, zhoršení duševního zdraví. Zamýšlí se někdo nad tvrzením fyziologa, který se vystříhá ideologických výroků a odkazuje pouze na zjistitelná a ověřitelná fakta? Politikové a novináři spokojení s dneškem sledují růst národního důchodu, ale nezajímají je negativní jevy, které způsobuje komercializace masmédií, zábavy a sportu, úpadek a zhrubnutí jazyka, literatury, umění i nápadný pokles toho, co zahrnujeme do společenského chování. Jen se zaposlouchejme, jak se vyjadřují někteří naši poslanci a novináři i na veřejnosti, jen si čtěme v bulvárním tisku, sledujme, co hrají neonacistické kapely, prohlédněme si výroky zdivočelých deprivantů v elektronických sítích. Jako by nikoho nepobuřovalo, že se tak psalo ve Vlajce a v antisemitských a antikomunistických tiskovinách za německé okupace. Princip relativity postmoderní ideologové zdegradovali na relativismus: každý má svou pravdu, každé tvrzení ruší opačný výrok.

Hodnocení sametové revoluce není u konce, sčítání pozitiv a negativ bude pokračovat. Mám-li přesto stručně a jasně vyjádřit svůj názor, bez váhání se ztotožním s hodnocením, které Alena Wagnerová uvedla v rozhovoru otištěném v 1. čísle Tvaru. Neokonzervativní kapitalismus, do něhož jsme vpluli po listopadovém převratu, spisovatelka hodnotí – ostatně slovy nepříliš odlišnými od formulací poslední encykliky papeže Františka – jako „nekrofilní systém, který rozkládá lidské společenství a prohlubuje nerovnost mezi lidmi“. Souhlasím i s jejím zjištěním tří celospolečenských frustrací, které prodělal český národ v uplynulých stech letech. Tou prvním byla Druhá republika, kdy došlo k „devastaci hodnot demokracie a republikanismu“, druhou porážka Pražského jara, jež přinesla „demontáž víry v možnost demokratického socialismu“ a třetí nastalo po listopadu 1989, kdy jsme se dočkali „demontáže víry v kapitalismus jako skutečnou demokracii“.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 15 Únor 2016 09:46 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB