Vracíme se dalším příspěvkem k semináři Spisovatel ve sjednocující se Evropě - hledání témat a jazyka, který se uskutečnil počátkem února v Senátu. Tentokrát z pohledu nikoliv spisovatelů, ale jejich čtenářů. Literární noviny se staly partnerem této akce. V předchozích číslech jsme uveřejnili příspěvky Vladimíra Novotného a Erazima Koháka (LtN č. 8 a č. 9). Úvodní referát doc. Vladimíra Novotného i dosavadní vystoupení nahlížely roli spisovatele ve sjednocující se Evropě z hlediska literárního tvůrce samého i z hlediska pomoci, jaké se literárnímu životu dostává či mělo by dostávat od institucí, jež ho mohou a mají podporovat. Zatím stranou zůstal zájem o čtenáře, adresáta tvorby, toho, kdo rozhoduje o reálném společenském fungování slovesnosti. Jestliže spisovatel stojí v komunikačním řetězci jako výchozí bod, pak čtenář stojí jako bod cílový, ale nikoliv jen v tom smyslu, že by spisovatelovo sdělení pasivně přijímal.
Dnes již patrně není třeba na odborném fóru připomínat, že čtenář je autonomní osobností. Autonomní nejen v tom, že knihu buď čte, či nikoliv, nýbrž i v tom, že je vlastním vstupem do díla při jeho recepci spolutvůrcem výsledných významů, že poselství díla se vždy lomí přes jeho subjekt. To všichni víme a víme také, že sebelepší kniha bez čtenáře je pouze mrtvá věc, že ožívá až v jeho rukou.
Jací jsou čtenáři?
V českém kulturním klimatu je od národního obrození a zejména od druhé poloviny předminulého století přisuzován čtenářskému vědomí literatury a jejího smyslu velký význam, a stále je tomu tak, že např. rodinná knihovnička je u nás běžnější než v jiných zemích a zpravidla i bohatší. Nicméně v současnosti se zdá, že toto vědomí bylo u nás vždy větší v době, kdy slovesnost přebírala určité substituční funkce - za Rakouska, v nacistické okupaci, v normalizaci. Tehdy jako by se probouzel duch obrozeneckého hledání posily a jistot v knize. Taková diagnóza je v zásadě správná, i když neplatí zcela, např. na meziválečná léta, kdy česká tvorba zažívala nepochybný rozkvět. Dnes u nás vychází nepřeberné množství knih a jejich počet může vzbuzovat dojem, že čtenářské vědomí smyslu literatury je velmi značné. Tento dojem však zpochybní, když si všimneme jednak velmi nízkých nákladů zejména beletrie, a skladby vydávaných titulů, mezi nimiž převažuje zcela jednoznačně literatura faktu.
Před časem jsem měl možnost provést obsáhlý výzkum čtenářství dospělých, jehož výsledky byly podrobně publikovány v knize Takoví jsme my, čeští čtenáři, takže je tu nechci reprodukovat. Pozoruhodné a připomenutí si zasluhující byly však dvě skutečnosti.
Prvá část výzkumu, která byla provedena etnometodologicky a zaměřila se na postojové volné výroky respondentů, vyzněla až překvapivě optimisticky. Zdrcující většina dotázaných, a to 90 %, hodnotila smysl literatury pro svůj život často mezním způsobem souhlasně. Respondenti běžně uváděli, že život bez literatury není možný, že literatura je pro ně nezbytná, na prvním místě apod., často tyto výroky budily dojem, že je důležitější než zdraví, rodina, děti, zaměstnání či cokoliv jiného. Objektivizovaná druhá část, zjišťující rozpětí četby a výběr titulů, však dopadla zcela jinak. Ukázala značný pokles frekvence titulů i náročnosti četby proti výzkumům starším, např. Aleše Hamana. Mezi uváděnými tituly chyběla přední jména současné i starší české literatury a přední evropští i světoví autoři, ukázalo se, že dnešní čtenářství se orientuje především na atraktivní kompenzační texty. Což nemá být zpochybňováním významu kompenzační literatury, jejíž funkce ve čtenářské recepci je snad již dávno mimo pochybnost, ale konstatováním, že tu málo či takřka vůbec působí určitá zásadní kulturní orientace.
Literatura jako by přestávala plnit ono právě ve sjednocující se Evropě mimořádně důležité poslání být významově a hodnotově integrujícím činitelem. Tudíž poslání, které plnila např. v době mezi válkami, kdy se díla autorů jako Karel Čapek, Vladislav Vančura, Thomas Mann, Lion Feuchtwanger, Albert Camus, Jean-Paul Sartre a další a další včetně celého proudu evropské avantgardy stávala výrazem určitého společenského postoje se širokým čtenářským dosahem, jenž procházel kontinentem. Druhá světová válka toto polyevropské pojetí kulturnosti narušila, např. u nás se ze srozumitelných důvodů protiokupačního vzdoru pozornost obrátila k národní klasice. Po roce 1945 nestačily být obrysy evropské kulturnosti jako celistvé obnoveny do doby striktního politického rozdělení, kdy ve východoevropských zemích kultura podléhala direktivnímu řízení, nicméně alespoň v jisté míře takto působila např. díla Güntera Grasse, Heinricha Bölla, Maxe Frische, Grahama Greena, George Orwella, a opět by mohl výčet pokračovat až k Milanu Kunderovi, Umberto Ecovi a jiným.
Kulturní kapitál
Zdá se ale, že má-li ve sjednocené Evropě i literatura být spojujícím, sjednocujícím prvkem, a to jistě být má, současné čtenářské vědomí jejího smyslu je takovémuto cíli dost vzdáleno. Přičemž záměrně zde nyní nehovořím o celkovém kvantitativním poklesu čtenářství, zřejmě ustupujícího medializovaným formám trávení času, jako jsou televizní seriály apod.
Z hlubšího hlediska viděno, projevuje se i u nás dobový fenomén zužující roli recepce literatury jen jedním směrem. Jistě pro člověka potřebným a oprávněným, leč omezujícím. Při posunu jen tímto směrem se totiž ztrácí onen smysl kultury a tudíž i literatury, který je dnes v řadě sociologických a psychologických prací vyjádřen termínem amerického badatele Paula DiMaggia „kulturní kapitál". Podle teorie kulturního kapitálu, kterou můžeme pokládat za velice produktivní, se i čtenářské vědomí smyslu literatury stává v mnoha směrech jeho „kapitálem", ne finančním, ale jako součást jeho životní vybavenosti, osobnostní integrity, kooperace s jinými lidmi apod.
Ostatně, jen tak na okraj. Když před lety ve Francii přijímali zákony na masivní státní podporu domácí literatury, dělo se tak na návrh nikoliv ministra kultury, ale ministra průmyslu, argumentujícího tím, že akceptování domácí kultury je činitelem posilujícím národní hrdost a zabraňujícím odlivu mozků do zahraničí. Může se nám zdát, že to je příliš prakticizující pojetí, ale vposledku obdobně se na to, aniž by znali termín kulturní kapitál, dívali i naši obrozenci. Dnes jsme v poněkud jiné, ale tím zdůrazněnější situaci, když máme na mysli celoevropskou literární souvislost, ale ani ta není u nás bez tradic, zejména ze zmíněných meziválečných let. Proklamované oceňování významu literatury je možná, ale opravdu jen možná, stále určitou základnou, nicméně zcela formální, jestliže na ní nestojí celistvější stavba skutečné čtenářské recepce a jestliže spisovatel sám nebude v sociální realitě chápán jako někdo, kdo má pro společnost konstitutivní význam.
***
V úvodním referátu zazněla slova o potřebě větší institucionální podpory naší literatury, zejména ze strany státu. Takováto podpora je jistě daleko výraznější např. ve Finsku, ve zmíněné Francii, v Německu, v Belgii a v řadě dalších zemí. U nás občasný grant či ojedinělé stipendium mohou pomoci jednotlivci, ale na celkový stav to má vliv mizivý. Nutně se tato skutečnost projevuje v tom, že starší spisovatelé omezují svou tvorbu, jestliže jim nakladatel nemůže nabídnout ani minimální honorář, a ti mladší, kteří ještě na honorář nemyslí, snadno splynou s internetovými nadšenci grafomanské ražby. Výjimky, které jsou, jsou jen výjimkami.
Patrně se dříve či později v tomto bodě dostaneme na úroveň jiných evropských států, těch, které si uvědomují, že literatura je oním nezanedbatelným kulturním kapitálem. Čím později tomu tak bude, tím větší propad tu však vznikne. Ale hlavně, každá takováto institucionální pomoc literatuře bude málo platná, jestliže se nezvýší zároveň pomoc na druhé straně komunikačního řetězce, tj. v zájmu o čtenáře. Finanční náklady, které jsou s tím spojené, představují až překvapivě nízkou částku. Existují zde vzory, které není obtížné převzít, např. finské či belgické dotování knihoven, německá autorská čtení apod. A i když dnes, v době hospodářské recese, jde spíše o perspektivní úvahu, neměla by být zapomenuta.
Pokud má naše slovesnost vstoupit ve sjednocující se Evropě do širšího kontextu a naopak, pokud tento kontext má proniknout i do našich kulturních souvislostí jako celoevropsky konstitutivní, stává se čtenářské vědomí smyslu literatury patrně stejně zásadním kritériem jako její tvorba.
Autor je literární kritik, vědec a spisovatel.
-
|2010-03-15 18:00:23 JItka Bartošová... já tedy vyloženě trvám na svojí nakoupené literatuře. Pohled z křesla na moji seskládanou zdivočelou knihovnu mne uvádí do stavu extáze. Sedím...piju kafe... a každý titul na obálce má jinou příchuť exotiky. Vybavuji si vůni, úžas, radost a smích...Svatá slova... máme v knihách tisíce svatých slov ve stále jiných kontextech... Když jsou stále po ruce... na dosah... kdykoliv k použití a pohlazení... jak se nám je povedlo vyhubit v denním životě? Proč? Ztratili jsme pud sebezáchovy? Nechybí nám krása slova? Nepochopitelné... Anebo ... možná jsme na cestě... každý být donucen napsat svoji Bibli... "Ano.Ano" .... Tak by to mohlo být. Tak to musí být! Zdar a silu.
