Poznámky z Teheránu

Email Tisk PDF

Teherán památník 1 foto prtsc youtube„Můžete jít," prohlásil s kamennou tváří imigrační úředník na teheránském letišti imáma Chomejního. Tím už po pár minutách skončily úřední obstrukce islámské republiky, jejichž zběsilé představy tvořily značnou část mých nočních můr posledních dní. Nic hrozného se nekonalo. Stačilo referenční číslo, zdravotní připojištění a pas, žádné nepříjemné otázky, pouze úsměv „Welcome in Iran." Vstoupil jsem tedy do jedné ze zemí „osy zla", jak Írán, Irák a Severní Koreu na začátku své „války proti terorismu" nazval tehdejší americký prezident George Bush.

 

 

Co to proboha je?" vydralo se mi z úst jaksi samovolně. Můj mozek, částečně vycvičený obrazem Íránu v českých médiích, jaksi nedokázal pobrat realitu, kterou mu přenášely vytřeštěné oči. Obrovské žlutéTeherán ajatolláh foto prtsc youtube kuře nebo tak něco se v nadživotní velikosti šklebilo v místech, kde by se dala očekávat obrovská podobizna ajatolláhů Chomejního nebo aspoň Chameneího, stěží však reklama na jakési rychlé občerstvení. Oběma „vůdcům" bylo ponecháno malé zaprášené místo, kdesi za mými zády. Trochu zmatek. Příletová hala se také velice podobala té v izraelském Tel Avivu, až jsem si říkal, jestli je neprojektoval jeden člověk či firma (Mossad nebo Revoluční gardy?). Podobnost islámské republiky a židovského státu (minimálně v kontextu Teheránu a Isfahánu) nebyla rozhodně ojedinělá.

 

Bez fārsī ani na krok
„Welcome to Iran. How are you?" znělo v teheránských ulicích snad ze všech směrů, z obchodů, jídelen i úřadů, od mnoha Íránců, Íránek i Íránčat, kteří nás potkávali při bloudění městem (mapa nebyla k Teherán ulice foto prtsc youtubesehnání, velký minusový bod pro ajatolláhy). Bylo to ovšem často i vše, co místní anglicky uměli. Tedy, ne že by byli Peršané nevzdělaní. Ukázalo se, že v Íránu se dá mluvit o České republice a nikoli klasicky o Československu, aby člověk vysvětlil, odkud je, a s pomocí tlumočníka o nás mnozí prokazovali velké povědomí. Jen ta dorozumívací angličtina jaksi chyběla. Měl jsem z toho takový „francouzský pocit" – ve Francii je člověk s angličtinou také často ztracen, ne-li přímo zatracen.
Dalším matoucím prvkem íránských ulic je měna. „Jsme milionáři, to vůbec není špatné," pochvaloval si kolega Michal Voska. Za 100 eur jsme totiž dostali cca 3 950 000 riálů, a to už byl pořádný balík. Jenže místní se na to dívají trochu jinak, a tak si měnu upravují po svém. Nejenom že bankovkám neříkají riály, zvolili si pro ně jméno túmán, ale mají ještě desetinovou hodnotu oproti měně oficiální. Platíte tedy stotisíciriálovou bankovkou, ale prodejci vlastně dáváte deset tisíc túmánů. První nákupy byly opravdu zmatečné a dohadování cen s taxikáři se neobešlo bez názorné ukázky požadovaného počtu zelených, červených nebo modrých bankovek. Však to znáte, jen pro jistotu. Je přeci jen rozdíl, jestli má člověk zaplatit za cestu 100 000 riálů (asi 79,9 Kč) nebo 100 000 túmánů (799 Kč).


Hidžáb je povinnost, ale i právo
Diskriminace žen je častým středobodem každé větší kritiky Íránu, a vlastně i islámu jako takového. Oddělená místa v dopravních prostředcích jsou jedním z těch nejviditelnějších znaků. Metro s vagonyženské taxi Teherán foto prtsc youtube vyzdobenými nápisy „pouze pro ženy" v Teheránu mine jen málokdo. Ta diskriminace! Ženy mají vagón samy pro sebe a k tomu všemu ještě mohou jezdit i ve smíšených částech s muži. „Kde je vagon jen pro mužské pohlaví, které nechce být rozptylováno něžnějším protějškem? Nikde!" letělo mi lehce sarkasticky hlavou. Dobře, tak vážně. Je pravdou, že sexuální frustrace vycházející z většinou konzervativního prostředí islámské společnosti vedla k řadě případů se-
xuálního obtěžování, kterému ženy čelily i ve veřejné dopravě. A oddělené prostory daly ženám a dívkám možnost ochrany, pokud ji vyhledají.
Zakryté vlasy. Ty v Íránu nesymbolizovaly vždy jen útisk. V době před islámskou revolucí (1979), kdy zemi ovládal šáh Rezá Pahlaví a jeho brutální tajná služba SAVAK, se za nošením hidžábu či nikábu skrýval odpor proti režimu, který Íráncům vnucoval západní styl života se stejnou vehemencí, s jakou mu nynější náboženští vůdci vnucují ten Teherán ulice foto prtsc youtubeislámský. Na sociálních sítích oblíbené fotografie z let sedmdesátých zobrazující „moderní" Írán, však vznikaly za vlády podobného útlaku, jaký působí nyní. Země vypadala možná západně, ale pouze za cenu teroru, mučení, zákazů tradic. Byla to splátka Západu, jemuž Pahlaví dlužil za své (násilné a nedemokratické) dosazení na „perský trůn". Íránci se tak obrátili proti Americe nikoliv kvůli ní samotné, ale kvůli podpoře krvavého diktátora, který jim vládl. Podobný scénář byl patrný i v dalších zemích světa a nemění se ani v 21. století. Šátky před desítkami let mohly znamenat svobodu, nyní útlak.

 

 


Láska bují za zavřenými dveřmi
„Každý rozhovor mezi mužem a ženou tu má sexuální rozměr, nebo tak to alespoň cítíme. Pocit vychází ze separace pohlaví, kterému čelíme odmala. Ale se současným prezidentem Rúháním se situace zlepšuje," poznamenal k jednomu z palčivých problémů kamarád Hooman, kterého jsme si dopředu našli na couchsurfingovém webu. Zahalování žen je v Íránu (vlastně i celosvětově) velké téma a zakryté vlasy jsou zde pro ženy povinností. I v tomto ohledu je ale v ulicích možné vidět značnou benevolenci. Šátky ležérně spadlé až na temeno nejsou výjimkou, stejně tak nedbale přehozené hidžáby zakrývající žena tržnice Teherán foto prtsc youtubevlasy, jen aby se neřeklo. Mnohé šátky navíc dávají k dobru výhled na hluboký výstřih...
Při obědě v jedné z vyhlášených teheránských vývařoven si uvědomuji, že přestože pokrývka vlasů má oficiálně působit asexuálně – a pokud se nosí podle předpisů, tak tomu tak asi i je – dá se využít i zcela opačně. Díky pečlivě voleným pohybům, jimiž si mnohé dívky se šátkem (toto umění ovládají snad všechny íránské ženy) hrají, různě si ho upravují a vracejí jeho neposlušné části na své místo, dokážou udržet mužovu pozornost i na vzdálenost restaurace o padesáti stolech. Pokud správně zakoulejí očima – a Íránky je mají velké a hluboké – je muž ztracen.
Ne všichni v Íránu jsou konzervativci a ne vždy je konzervativní pohled na oblečené ženy úplně ke škodě. Hooman má mladinkou přítelkyni, které budu říkat třeba Ema. Seznámili jsme se s ní hned druhý den, kdy se k nám připojila na večeři i krátký výlet do hor. Při prvním setkání se oblékla do modrých džín, trika s dlouhými rukávy a Teherán čajovna foto prtsc youtubevysokým límcem, přes něj měla dlouhý svetr sahající až nad kolena a na hlavě krásně květovaný šátek. Vypadala velice dobře a vkusně. Strávili jsme společně několik hodin touláním se teheránskými ulicemi a ochutnáváním místních specialit. Poté ji Hooman zavezl před dům jejích rodičů. Čekal jsem, že dojde k rozloučení, ale ona si jen doma naopak vzala pár věcí a vyrazila spát do „našeho" budoáru.
To bylo překvapení první. Druhé přišlo ve chvíli, kdy nás ukrylo přítmí bytu. Ema se šla převléknout a posléze vešla do místnosti v minisukni a v triku na němž návrhář zřejmě hodně šetřil látkou. Byl to trochu šok. Je to krásná žena, to viděl každý, ale překvapilo mě, jak rychle a celkem drasticky se změnilo mé vnímání. Určitá část mozku, pokud ne celý, se totiž přesunula asi o metr níž do míst, které pro ni původně nebyly navrhované (pardon, jsem jenom obyčejný hříšný chlap). Přes všechnu snahu se mi nepodařilo zbavit se nového pocitu a vrátit do hlavy ten původní. Sexualita tak zvítězila nad rozumem a mě popravdě i mrzelo, že se převlékla.
Jak pokračoval večer, stále více se mi hlavou míhala myšlenka na to, kde bude Ema spát. Předmanželská láska je v islámském světě tak nějak tabu a v Íránu dokonce nelegální. Za takovéto chování by mohl být člověk vyplacen i několika ranami holí. Hluboko po půlnoci se šlo spát a Ema s Hoomanem, pochopitelně lépe adaptováni na místní situaci, na mé úvahy odpověděli beze slov; známými, byť tlumenými zvuky linoucími se z jejich ložnice.
„To záleží na každém muži. Někteří trvají na tom, aby dívka byla před svatbou panna, jiným to nevadí. O sexu, nebo o tom, s kým spíš, tu ale moc nemluvíme, zůstává to za stěnami našich bytů," vysvětlil mi později Hooman. Ať si muž či dívka přeje to či ono, ani jedno vlastně není problém. Operace navracející „panenskost" nejsou v dnešní době ničím neobvyklým a oblibu plastické chirurgie v Íránu dosvědčují náplasti zdobící snad každý pátý mladý íránský nos.


Do Izraele by to šlo, domů už by to bylo horší
Protiíránskou propagandu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua zná díky jeho „specialitkám" při proslovech v OSN snad celý svět. Dvanáct měsíců na mě před lety působila přímo v Jeruzalémě, a přestože vrcholní politici židovského státu často nemluvili (a stále nemluví) prakticky o ničem jiném než o íránské jaderné hrozbě, obyčejným lidem to bylo takříkajíc jedno. Naopak, stále častěji se v Izraeli objevují různé aktivity vyzývající k íránsko-izraelskému přátelství. Stejný pocit jsem měl z teheránských ulic. Nejvíce byla protiamerická a protiizraelská nálada cítit kolem budovy bývalé americké ambasády, i když i zde působila trochu uměle. Její zdi už dekády zdobí záplava protizápadních obrazů, smrtek a plakátů ajatolláha Chomejního pochodujícího po americké vlajce. Jejich kvalita je udivující. Vypadají, jako by je někdo namaloval teprve včera. Celé sídlo má sloužit jako památník americké „hanby", a tak není divu, že je o něj dobře postaráno.
„Smrt Americe! Pryč s malým (Izrael) a velkým (USA) satanem!". Podobná hesla jsou v ulicích Teheránu nebo Isfahánu vzácná, a když, tak jen na oficiálních plakátech. Lidé přitom vědí své. „Turisté přinesou Teherán bilboard foto prtsc youtubepeníze a je jedno, jestli to budou Američané nebo někdo jiný, hlavně že přijíždíte a nebojíte se," poznamenal jeden z trhovců na bazaru v Isfahánu. Jeho optimismus byl možná přehnaný. V tomto krásném architektonickém skvostu, jednom z nejvíce návštěvnicky zajímavých měst, jsem zahraničních turistů za dva dny napočítal, co by se do čtyř autobusů vešlo, a v Teheránu byla situace ještě asi tak desetkrát horší. „Zápaďáci" se do Íránu bojí, často si ho bohužel pletou s Irákem, ale ať tak či onak, většinou o něm ani nic nevědí (vyjma toho, že jsou to „všichni teroristé toužící po jaderné bombě").
„Tihle Arabové, to je hrůza, ten Islámský stát, já nechápu, jak tam můžeš jet k těm musulmanům, vždyť ti uříznou hlavu." Podobné názory provázely moje přípravy na cestu do Íránu všude – v práci, ve společnosti i v rodině. Jen těžko vysvětlovat, že Íránci nejsou Arabové, toto označení většinou vnímají jako urážku, ale Peršané. Mezi těmito kulturami jsou značné rozdíly a myslím, že stačí navštívit tržiště třeba palestinské a íránské a člověk celkem rychle pochopí základní rozdíly. Tedy pokud je schopen a ochoten se dívat. Stejně tak zde nepůsobí Islámský stát, který tvoří sunnitští muslimové, kdežto Írán je šíitský. Hlavy a ruce se sekají v Saúdské Arábii, což je „náš" spojenec a nyní i stát předsedající výboru OSN pro lidská práva, nikoliv v Íránu, který stále mnozí vnímají jako „našeho" úhlavního nepřítele. Takhle by se dalo pokračovat dlouho.
Přitom sami Íránci by také cestovali rádi, ale mají to složité. „Do Izraele bych se podívat mohl, tam by mě pustili, problém by ale nastal s mojí vládou, až bych se vracel," vysvětloval Hooman. Do Evropy potřebují víza, která se ale těžko získávají, jelikož díky mediálnímu obrazu mají zřejmě všichni imigrační úředníci pocit, že v Íránu nikdo žít nechce a všichni by nejraději utekli do naší krásné Evropské unie. „Mně se tu líbí a nedokážu si představit žít jinde. Je to moje země a moji lidé. To ale nemění nic na faktu, že několik mých známých, kteří v roce 2009 demonstrovali proti znovuzvolení prezidenta Ahmadínežáda, zmizeli a nikdo o nich nic neví," zamyslel se Hooman. Byla to smutná poznámka k životu v Íránu, ale takový prostě je. Moje krátká cesta, stejně jako tento delší text, neměly a ani nemají za úkol popsat, zobrazit a vysvětlit celou realitu dnešní islámské republiky v její všeobjímající komplexnosti. Jde pouze o několik střípků do obrovské mozaiky zobrazující zemi, jež je pro mnoho Čechů stále jen symbolem zla a terorismu. A to je škoda!

 

Autor reportáže je publicista.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz