Evropa jako dějiny a nic

Email Tisk PDF

Evropa ilustraceS pojmem „Evropská unie" si začal pohrávat francouzský prezident Georges Pompidou zhruba před pětačtyřiceti lety. Z té doby je zaznamenán rozhovor dvou ministrů francouzské vlády: První se ptá, co přesně znamená „Evropská unie". A druhý odpovídá: „Nic." V co se tohle „nic" proměnilo? A jak k tomu během posledního desetiletí přispěla Česká republika?

 

 

V titulku parafrázuji název knihy filozofa a spisovatele Ladislava Klímy Svět jako vědomí a nic. Klíma dotáhl inspirace moderní evropskou filozofií do představy, že svět je nejenom výtvorem vědomí, ale také hříčkou vůle – je možné si s ním, zjednodušeně řečeno, dělat, co se vědomí a vůli zlíbí. Dějiny Evropy, respektive Evropské unie tu myšlenku v něčem připomínají. „Evropa" tradičně pohlíží na vnější „barbarský" svět jako na „nic", které může, a dokonce musí formovat ke svému obrazu. Na druhé straně ale jen velmi těžko hledá vlastní identitu a hranice – z neustávajících diskusí o sdílených dějinách, hodnotách a kultuře žádný jasný sdílený koncept dosud nevyplynul. Spíše je výsledkem „nic", které lze znovu a znovu opracovávat a přizpůsobovat okolnostem.
Evropské „pilíře" podlamuje krize. Není jednoznačné, co „Evropu" drží pohromadě, a dokonce se zdá, že stále více Evropanů si myslí, že je to uskupení umělé a neužitečné. Naopak je čím dál jasnější, že se „Evropa" musí smířit s tím, že už nebude po libosti určovat pravidla vnějšímu „barbarskému" světu. Je „Evropa" definitivně odsunuta na periferii vlivu a důležitosti? A doprovodí tuto novou situaci i zánik EU? Nebo „Evropa" stále zůstává nejnadějnějším prostorem pro snahu o „nápravu" světa? Pro hledání alternativ současné společnosti extrémní nerovnosti, která i ve svých nejlepších podobách ztrácí jasno v tom, kde jsou hranice mezi demokracií a oligarchií, a nedokáže se vyrovnat s dopady globálních problémů?

 

Svoboda a demokracie nebo... nic
„Demokracie není pro slušnou otevřenou společnost podmínkou ani nutnou, ani postačující. Nechci, aby to vyznělo, že se k demokracii stavím příliš skepticky. Prostě musíme vzít na vědomí, že některé dřívější nedemokratické společnosti byly v určitých ohledech lepší než pozdější demokracie," říká ve svém posledním rozhovoru jeden z největších „veřejných intelektuálů" posledních desítek let, anglický historik Tony Judt.
A dodává: „Co mě znepokojuje, je tendence masové demokracie plodit průměrné politiky. Naprostá většina politiků působících v dnešních svobodných společnostech je podprůměrná. Pak je ovšem velmi těžké vést stát." A je to také velká komplikace pro obhájce „Evropy". Sázka na svobodu a demokracii je totiž možná poslední, která by mohla v konkurenci současného světa obstát.
To, nač Tony Judt v rozhovoru v knižní podobě nazvaném Intelektuál ve 20. století upozorňuje, není nijak složité k pochopení: Není samozřejmé, že „demokracie" je něco univerzálního, co funguje stále stejně v měnící se společnosti. Že je to nějaká forma, do níž se společnost vlévá a jíž se přizpůsobuje. Je to spíš naopak: Společnost přizpůsobuje demokracii svým potřebám a může se stát, že z ní mnoho nezbude. Co hůř: Může se stát, že si toho skoro nikdo ani nevšimne.
To je problém „masové demokracie" nebo demokracie v „masové společnosti": Je otázka, zda je demokracie „střižena" na její rozměry. Nikdo si už snad ani nenalhává, že dnes o politice rozhoduje dobře informovaný sebevědomý občan. Ten má sice všechna formální práva, ale je válcován manipulační kampaní a o politice nerozhodují koneckonců ani jím volení politici. Ti jsou stále víc ve vleku abstraktního trhu nebo méně abstraktního „nejmocnějšího 1 %". Ti nejmocnější – a ani trh – ovšem nečerpají svoji moc z voleb. Čili: Oligarchie za fasádou demokracie. A v podstatě masově tolerovaná. Alespoň dokud se lidem žije tak dobře, že se o politiku nestarají.
Je tedy i tahle „evropská sázka" neodvolatelně propadlá? Rozplývá se rozdíl mezi oligarchiemi různého typu a autoritativními režimy? Je svoboda určená jen úzké vrstvě mocných a bohatých? A nebylo tomu tak vždy, jen se „Evropě" nějakou dobu dařilo to víceméně úspěšně zakrývat?
Anebo je stále ještě velký a důležitý rozdíl, zda o tom uvažujeme třeba v Británii, Německu a ve Švédsku nebo v Rusku, v Číně nebo třeba v Saúdské Arábii? A jak v Česku?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz