Esej: Atomový mír – stálá hrozba absolutní války

Email Tisk PDF

 

bombardování us plakát ( Poznámky k fenomenologii války – 13)

Předchozí části: Atomová puma – porodní bába studené války, Hybridní kontury válekVálka s teroristy, Voják jako potravaVoják svědomí; Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s kohoDavová nákaz, Tah na východNesnesitelná lehkost válkyJak se připravuje válkaVálky z milosti božíVždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

 

 

1.    Svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaki znamená nejen konec druhé světové války, ale také konec spojenectví západních mocností se Sovětským svazem. Spolupráci nahradila konfrontace. Studenou válku ve skutečnosti nezahájil projev Winstona Churchilla ve Fultonu v roce 1947, nýbrž Trumanovo rozhodnutí použít atomovou zbraň. V následujících letech, kdy došlo k rozdělení světa na antagonistické sféry moci a vlivu, rychlým tempem pokračovalo zdokonalování atomových zbraní. Sovětská vodíková puma tisíckrát převýšila účinnost hirošimského „chlapečka“. V roce 1986, kdy závody ve zbrojení vyvrcholily, velmoci měly k dispozici více než 70 000 atomových pum, jejichž účinnost se rovnala přibližně síle půl druhého milionu hirošimského prvňáčka. Přestože prezident Reagan pod vlivem kazatelů nazýval Sovětský svaz „zemí Zla“, nesouhlasil s návrhem odborníků z vojenských a podnikatelských kruhů, že Spojené státy mohou „doménu Ďábla“ v bleskové válce porazit. Do deníku si zapsal, že toto vítězství by svými životy zaplatilo asi 150 milionů amerických občanů a že si nedovede představit, jak by potom vůbec mohli lidé na planetě žít. Závěr, ke kterému dospěI, mu potom umožnil přijmout Gorbačovovy návrhy k mírovým jednáním: „I kdyby atomová válka nevedla k zániku lidstva, znamenala by konec civilizace, jakou známe. Atomovou válku nemůže nikdo 'vyhrát'“. Dnes, z odstupu let, nemůžeme hromadění atomových zbraní hodnotit jinak, než jako výsledek činnosti hrstky lidí, kteří nebyli plně při smyslech. Koho jiného než deprivanta může napadnout vynaložit takové neuvěřitelné úsilí a hmotné prostředky, aby získal moc zničit život na Zemi? Jak je možné, že do nejvyšších pater politiky a generálních štábů po řadu let neproniklo ani světélko zdravého rozumu a citu? Je těžko uvěřitelné, že se lidstvo opojené pokrokem vědy a techniky mohlo dostat do tak nebezpečné sebevražedné pasti.

Tato otázka nepatří, bohužel, jen do dějin studené války – tak či onak se objevuje i dnes. Sledujeme-li úsilí deprivantů nové generace (někteří nemají daleko ke spoušti atomových raket a bomb) o obnovu studené války, o druhou, konečně definitivní porážku Ruska jako recyklovaného Sovětského svazu, hned se nám vybaví Damoklův meč atomové války. Domníváte se, že přeháním? Připomeňme si několik faktů z poslední doby. Zarazilo mě, že politici a široká věřejnost na Západě mlčky přešla hysterické reakce Tymošenkové i dalších ukrajinských jestřábů, které uhranula představa Ruska spáleného atomovým útokem. Se stejnou lhostejností se přijímají patetická prohlášení kyjevských politiků, kteří žádají, aby Západ dodal Ukrajině zbraně nejen klasické, ale i atomové. O zákazu výroby atomových bomb dnes jednají Spojené státy s Iránem, ale možnost jejich použití samy připouštějí, a přitom ne někde v dalekých končinách, ale přímo v Evropě. 21. září německá agentura uvěřejnila zprávu, že americká armáda začala s dopravou dvaceti atomových bomb na své základny v Německu. Přitom jejich účinnost osmdesátkrát převyšuje sílu hirošimské pumy. Téměř jsem tomu nemohl uvěřit, ale záznamy z diskuse v německém parlamentu ze dne 21. září to potvrdily. (http://deutsche-wirschafts-nachrichten.de/2015/09/21) Ptám se tedy, jak na to zaraguje německá vláda a veřejnost, která nepovažuje ani mírové využití jaderné energie za dostatečně bezpečné? Německý parlament přece již v roce 2009 odmítl přítomnost amerických atomových zbraní na svém území. Jak je možné, že Spojené státy sedmdesát let po porážce Hitlerovy říše jednají se suverenním demokratickým státem stále jako s poraženou, okupovanou zemi? V této souvislosti činnost amerických výzvědných služeb, které se nabouraly do služebního mobilu paní premiérky, dostává jinou, zlověstnou příchuť. Ve chvíli, kdy je Německo zaplavováno přívalem běženců, veřejnost je zaskočena a její vůle k odporu zřejmě citelně oslabuje. Navíc se objevila kauza nezákonných úprav motorů v největším německém automobilovém koncernu VW; firmu i poplatníky to bude stát velké peníze. (Námět pro milovníky konspiračních teorií, ale nejen pro ně.)

Nedávno jsme se také dozvěděli, že američtí instruktoři cvičí v severní Itálii polské piloty v obsluze letadel vyzbrojených atomovými střelami. Není to další důkaz toho, že USA počítají na evropském území s atomovou válkou a že nebezpečně rozšířují akční rádius možného atomového úderu? Přitom atomová puma již přestává být zbraní strategického dosahu, ale klesá na úroveň taktického nasazení. Možnost náhodného nebo svévolného odpálení atomové střely se zvyšuje úměrně s počtem velitelů, kteří je mají k dispozici. Ostatně velení americké armády již v době studené války přeneslo odpovědnost za použití atomové střely na velitele nižších úrovní. Nesnižovala se tím alibisticky odpovědnost amerického presidenta a jeho pětihvězdičkových generálů za případný výbuch atomové pumy nebo hlavice? Neopakuje se něco podobného i dnes? Někteří naši proškolení komentátoři, kteří sledují pokyny z Washingtonu a Pentagonu skoro horlivěji, než dřív jejich předchůdci naslouchali zprávám z Kremlu, se dali slyšet, že Polsko se již stává středoevropskou mocností; proto žádají, aby mělo ve svých arzenálech atomové zbraně. A co myslel jeden náš horlivý poslanec výrokem, že ukrajinská armáda má dostat zbraně, které by jí umožnily „vygumovat nepřítele“? Sama myšlenka uplatnit v budoucí válce atomové zbraně odporuje haagským a ženevským konvencím a v souladu se zdokonalováním technické úrovně těchto bomb se stává stále nesmyslnější a nebezpečnější. To však stratégům Pentagonu zřejmě nevadí. Místo toho, aby tuto zbraň hromadného ničení mezinárodní soudní dvůr bez odkladu zakázal, ona se stále častěji objevuje v projektech generálního štábu Severoatlantického paktu. Lidé si na to již zvykli a úvahy o možnosti atomové války v nich, zdá se, nevyvolávají mimořádné zděšení, ani protesty. Když Rusko odpovídá podle zásady – jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá – , naši obdivovatelé amerických republikánů to považují za ohrožení evropské a světové bezpečnosti a volají do zbraně. Hlavně že je na čí hlavu nasadit čepici Černého Petra. A tak se kolo válečných příprav točí stále dokola.                                                                                                                                                                                                                

2.        Za studené války existovalo mezinárodní mírové hnutí, které, jakkoli si jeho možnosti a intence nebudeme idealizovat, přece jen odhalovalo a mírnilo bojechtivé řeči politiků a stratégů obou táborů. Hlasy osobností, jako byl Joliot-Curie, Bernal, Picasso, Neruda, Sartre, Šostakovič, Russel, nebylo možno oslyšet. Ani nelze krčením ramen přejít  sedm set milionů podpisů pod Stokholmskou výzvou žádající zákaz atomových zbraní. Proč se dnes, kdy o spolupráci národů a odstranění černobílého vidění nejhlasitěji hovoří papež František, dostává mezinárodnímu protiválečnému hnutí nesrovnatelně méně pozornosti? Proč se myšlenky tolerance, odzbrojení, rozpuštění vojenských paktů, zákazu atomových zbraní nedostávají na přední místa programů politických stran? Nedávno jsem zaslechl, jak náš vysloužilý rocker považoval slova písničky Husákovy éry – „vojna je vůl“ – za ústupek oficiální propagandě. Zřejmě mu vadilo, že v ní posluchači zaslechnou narážku na mírové hnutí. Je to neuvěřitelné zmatení jazyka a myšlení. Zdá se, že vymývání mozků držiteli arzenálů, válečných základen a vojenských misí dosáhlo již takové úrovně, že mnozí lidé nejsou s to rozpoznat propagandu od skutečnosti a snadno si agresora spletou s napadeným. Nepřekvapuje potom, že frekvence slova válka v masmédiích nesrovnatelně převyšuje výskyt slova mír a že se najde tolik politiků, vojenských odborníků, komentátorů, žurnalistů, kteří počítají s možností války, a zbrojení považují za něco nutného a neodvratného. Proč se dnes najde tak málo představitelů politických stran, odborových a kulturních organizací, tak málo známých osobností vědy a kultury, které by žádaly šéfy vojenských paktů, velmocí a států, aby omezili výrobu klasických zbraní a atomovou bombu postavili zcela mimo zákon? Když s těmito požadavky nedávno vystoupil Jeremy Corbyn, dřív outsier, dnes předák Labor Party, v britském parlameně i ve veřejnosti vzbudil hotové zemětřesení. Představte si tu odvahu: kritizovat NATO jako relikt studené války, nazvat Británii vasalem USA, vyslovit se pro zákaz atomovách zbraní, vystoupit proti podněcovatelům nové studené války! Encykliky a různá poselství a vystoupení papeže Františka, ač jsou formulována a koncipována v mnohem obecnější, nadčasové, neideologické a nepolitické dikci, koneckonců směřují k témuž cíli: svět má být zbaven hrozeb války, polarizace a střetu civilizací, netolerance a extremismu všech odrůd. V nedávném vystoupení v Kongresu Spojených států vyzval politiky, a nejen ty v sále, aby překlenuli rozpory mezi velmocemi a státy, ať již příčina sváru byla jakákoli. Nemohu se zbavit dojmu, že názory papeže, který vyjadřuje zájmy a naděje chudých lidí, a který odsuzuje honbu za penězi, majetkem a mocí, většina komentátorů přechází zdvořilým přitakáváním, za kterým někdy cítíme i skrytý nesouhlas a obavy – nezachází František příliš doleva? Nenačichl příliš socialismem, marxismem? (Nedávno si vysloužil výtku českého biskupa, který těžce nese, že se papež za své návštěvy v Havaně nesešel s „bílými dámami“, představitelkami disentu. Náš prelát zřejmě nepochopil, že František nepřijel na Kubu sbírat spektakulární symbolické body za manifestaci ideologického postoje, ale proto, aby dosáhl reálného výsledku své mise – zlepšení životních podmínek všech občanů Kuby, zmírnění ostrých politických sporů mezi Havanou a Washingtonem.  Není ekonomická blokáda Kuby jednou z příčin celá desetiletí trvající stagnace životní úrovně ostrovanů? Mohou ji odstranit „bílé dámy“? Hlasatelé občanských práv často zapomínají, že parlamentní demokracie atlantického typu sama o sobě nazaručuje lidem základní podmínky k životu –  práci, zdravotní péči, přístup ke vzdělání.) 

                                                                                                                                                                                                     

3.        Svět v éře studené války byl několikrát ohrožen nasazením atomových zbraní. Nejznámější byla krize v roce 1963, která málem vyústila v atomovou válku. Zažehnal ji prezident Kennedy, který odolal nátlaku bojechtivých generálů a politiků, ale o uklidnění se zasloužili také odpovědní sovětští politikové a velitelé. Zvlášť je třeba ocenit chladnokrevnost kapitána Vasilije Archipova, jednoho z velitelů ponorky, která byla u břehů Kuby americkými letci napadena a vážně poškozena. Ponorka ztratila spojení s velitelstvím a posádce nebylo jasné, zda tento incident neznamená již začátek války. Pouze dík Archipovovi jeho vojáci nepoužili atomové střely, které měli k dispozici. K jiné události, která mohla studenou válku v mžiku změnit v horkou, došlo o dvacet let později při manévrech NATO na pobřeží Atlantiku.  Velení atlantických armád uvedlo tehdy bez předběžného ohlášení do pohybu početné armádní síly. Vznikla situace, kdy nesprávné hodnocení technických dat sovětskými kontrolními místy mohlo vést k závěru, že jde o přípravu atomového úderu. Sovětští politikové měli důvody obávat se bleskového  útoku, neboť mnozí američtí politici, poradci a velitelé se od počátku studené války natajili záměrem pomocí rychlého a masivního nasazení atomových raket zničit hlavní vojenská zařízení v Sovětském svazu, a tím podstatně omezit jeho možnost zaútočit na cíle ve Spojených státech. Americká média již od konce války šířila fámu, že Rusové chtějí dobýt Ameriku; veřejnost zpracovávaná desítkami holywoodských filmů a rozhlasových relací pociťovala obavy o budoucnost své země a tvrdý postup proti „říši Zla“ považovala za správný a  nutný. Na druhé straně mnohým americkým podnikatelům, bankéřům, politikům, ideologům, generálům nedávaly spát širé prostory Sovětského svazu obsahující nevyčerpatelné zásoby přírodních zdrojů. Imperiální mentalitu a politiku, živenou mýtem kolonistů dobývajících divoký kontinent, první a zejména druhá světová válka výrazným způsobem posílily. V praxi byl překonán a zapomenut princip založený v americké ústavě, podle něhož se občan v čase ohrožení chopí zbraně, po válce se však zase vrátí ke svému pluhu nebo kladivu. Zatímco americká armáda před vstupem do války proti Japonsku a Německu čítala pouhých 170 tisíc vojáků a Pentagon měl pouze jeden prstenec budov, v roce 1945 měly Spojené státy ve zbrani 7 milionů mužů a Pentagon se rozrostl v uzavřené šedesátitisícové město. Válka ve Vietnamu ukázala nevýhodu všeobecné branné povinnosti. Dnešní americký profesionální voják je si vědom rizika povolání, a proto nehrozí, že by se bouřil. Po výhře v druhé světové válce 1945 a zvláště po porážce Sovětského svazu 1991 si američtí politikové, starégové, ale i většina občanů osvojili přesvědčení, že jsou vyvoleným národem, který má právo a vůli řídit celý svět. Karel Čapek v apokryfu o Alexandru Velikém ukazuje, jak v panovníkovi, kterému se od počátku daří rozšiřovat hranice státu, roste neuhasitelná vůle po území stále rozlehlejším a moci stále větší. Nebyli to pouze starověcí monarchové ani novodobí diktátoři, stavitelé tisícíletých říší, kteří podlehli této vábničce. Z dějin víme, že všechny říše, jež si činily nárok na světové prvenství, jednou narazí na hranice své moci. Nastane chvíle, kdy se vnitřní i vnější rozpory říše zostřují a představitelé moci řeší složité situace spíš útěkem kupředu než rozumnou úvahou, autokritikou, střízlivou prověrkou své ideologické zbrojnice. Nezbytně se dopouštějí chyb, které se jejich předchůdcům odpouštěly, ale ve chvíli krize je na ně dobře vidět, hůře se zametají pod koberec. Za daného stavu americké politiky, kdy – podle slov Noama Chomského – demokratická stana se posunuje na pozice republikánů, zatímco radikální pravice se již zcela ocitá mimo realitu, nelze čekat, že by se sporné otázky řešily rozumně a bez emocí.

 

4.            Postavení volených politických reprezentantů Spojených států není záviděníhodné. Musí dávat pozor, aby se nedostali do sporu s anonymními účastníky vrcholné politické hry, kteří drží v rukou ohromné finanční, průmyslové, vojenské a mediální prostředky, ale na druhé straně nemohou nebrat v úvahu veřejné mínění a aspoň minimální míru soudržnosti a vyváženosti svého působení. Tomuto ideologickému substrátu dnešního veřejného konsenzu se říká politická korektnost. První diskuse a střety mezi republikánskými kandidáty na příštího presidenta ukazují, že dnes už hranice dobrých mravů padají a veřejnost je ochotně naslouchat i lidem, kteří s gustem boří zásady  slušnosti, morálky, fair play.

President Thomas Wilson, který se od ostatních amerických prezidentů dvacátého století vyznačuje schopností teoretisovat a vytvářet pozitivní vize, si jednou poznamenal, že lidé z obchodního a průmyslového prostředí se bojí „moci, která je tak organizovaná, tak nepatrná a tak všudypřítomná, že je lepší o ní špatně nemluvit“. Koho se dnes bojí američtí politikové, že obnovují ducha studené války, že vytahují na světlo strašidla doby, která patří k těm nejhorším v dějinách Ameriky, Evropy i celého lidstva? 

 

Autor je literární teoretik a historik.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 10 Říjen 2015 08:49 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz