Je třeba se bát digitální demence?

Email Tisk PDF

GPSWrongKybernetik Jan Romportl nás uklidňuje a ubezpečuje, že ne, že lidi budou pořád lidi, jen... Jen už nebudou jako před tím, jako dřív, což nemůže popřít. A to je to, čeho se bojím. Samozřejmě nic nezmůžu, technický pokrok se řítí někam a nelze jej zastavit. Je jako rozjetý vlak bez brzd. Řítí se dál a dál a nelze jej zabrzdit. Časem překročí i to, čemu pan Romportl fandí a čemu jistě velmi dobře rozumí.

 

 

 

Nechci působit jen jako staromilec či zpátečník donekonečna opakující, to čemu  se pan Romportl posmívá, že dříve bylo lépe a kam ta dnešní mládež spěje. Vůbec to tak nepapouškuji, pouze srovnávám některé hodnoty, divím se a je mi smutno, že naše inteligence už nebude časem stačit. Ta umělá již vykročila směle vpřed, jako ostatní vynálezy v průběhu lidských dějin. Jak říká neurovědec Manfred Spitzer, vyklikáváme si mozek.

Nedávno masmédii proběhla zpráva jiných vědců, že chytré telefony nás ohlupují. Opravdu jasnozřivý závěr. To dá přece rozum lépe cvičené opice, že když někdo používá chytrý telefon, tak on ten chytrý prostě není, nemůže být, nebo jim pomalu přestane být. Kdyby totiž byl, tak k čemu by potřeboval tuto pomůcku. Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. Kdyby uměl násobit, nepotřeboval by kalkulačku. Kdyby si uměl najít cestu k cíli, nepotřeboval by různé bedekry, Lonely  planet či GPS. Kdyby si leccos pamatoval, nepotřeboval by tyto moderní „taháky“. Jistě, my jsme v škole také potřebovali „taháky“, ale my jsme si je vyráběli a tím jsme se vlastně učivo učili. Nyní nám „taháky“ za nás připravují vědci a techničtí géniové. Jinými slovy vše, čím nám tyto nejrůznější vynálezy pomáhají a ulehčují život, tím nám de facto naše schopnosti, naše znalosti  odsouvají na vedlejší kolej, kde pomalu atrofují. Holt něco za něco. Malá vrstva sofistikovaných profíků v inteligenci poroste, druhá, převážná část lidstva bude hloupnout, bude se jí ochabovat paměť i rozum a stane se v  rukou těch prvních manipulovatelnou masou vedenou ke konzumování jejich nekonečně nových digivýtvorů.

Je to stejné, jako když přestaneme používat některé svaly. Vynálezy obecně a nejen umělá inteligence a digitalizace, nás prostě zpohodlňují, jsou kontraproduktivní. Vozíme si třeba čím dál tím víc své „zadky“ v různých posouvadlech nebo čím dál tím víc jen sedíme, a tak tloustneme a svaly nám ochabují a musíme si je napravovat v sportech a fitkách či  v záplavě módních diet. Proto třeba amazonští indiáni netloustnou ani nesportují a nechodí do fitek, protože  mají svaly neustále v přirozeném pohybu. Zatím. Samozřejmě takový přírodní indián také nepotřebuje GPS, protože se orientuje instinktivně. Já GPS velice nesnáším. Likviduje přirozený orientační smysl i schopnosti se třeba  orientovat pomocí map. Ty mapy přece „cvičily“ lidský mozkový potenciál najít si cíl. Není to i mnohem zajímavější najít si svůj cíl vlastní silou, najít si v jakémsi tajemném neznámu svou cestu, než si ji nechat  okamžitě prozradit nějakou GPS?

Jistě mne pak chápete, že jsem velmi škodolibý, když třeba řidiči, kteří naivně věří v schopnosti strojů, které za ně hledají správný směr, skončí třeba na Nuselských schodech. Přiznávám, že se jim velmi směji. Je to rána v jejich víru v absolutní moc GPS a jí podobných vymožeností, které je snad poučí, že lidský rozum a inteligence by se měly i nadále používat. Alespoň občas. Bohužel ty GPS a Lonely planet a tak, vyhledávají třeba krásy naší Země, aniž by si je lidé našli sami vlastním přičiněním nebo je opravdu vůbec chtěli vidět, či si je zasloužili. Nelze se pak divit, že davy a davy lidí se všude hrnou a vše zaplavují. Doslova každý blb si tak jednoduše najde nejen Machu Picchu nebo Karlův most, ale i donedávna romantickou a zapadlou pláž  Manzanillo na západokaribském ostrově Providencia či tu nejjižnější v Ulcinji v bývalé Jugošce, dnešní Černé hoře nebo na Ostrově žen u Yucatánu či kouzelnou tvrz Cuknštejn  na konci romantického Terčina údolíčka. Tichá romantika pak rychle mizí pod „kopyty lidských stád“ , protože se krásy stanou přístupné pro miliony bez ohledu na jejich opravdový zájem, ale jen proto, že je to „in“, že je to v Lonely planet, na GPS, atp. Stačí jen mačkat příslušné čudlíky a všechno máme bez námahy při ruce.

A tak naše věčná nespokojenost vyhledávající další možnosti vynálezů, je poptávkou jak zlenivět, jak zpohodlnět, jak si nechat atrofovat další části těla. Když je teplo, nadáváme, že je horko, když je zima, nadáváme, že je kosa. A tak vznikly klimatizace, aby měnily přirozený stav ovzduší pro naše tělesné schránky. Nechceme se potit, ani mít husí kůži. Vůbec nám nevadí, že klimatizovaný oběh vzduchu není příliš zdravý. Pamatuji na pražské tramvaje, které byly otevřené a proháněl se v nich čerstvý vzduch, někdy i vítr, sníh a déšť, někdy i vedro, prostě tak, jak šly měsíce roku. Umělá výroba chladu či tepla nebyla třeba a cestující byli jistě odolnější, otužilejší. Pak se chtělo vyjít vstříc pohodlnosti cestujících a tramvaje se uzavřely. Vzduch se přestal pohybovat, občas byl nedýchatelný plný odóru zpocených těl. Vznikla potřeba klimatizace, ale za čas se jistě zjistí, že není příliš zdravá a neblaze působí na naši otužilost a na naše zdraví. Jistě se vymyslí a zavede jiný vynález, který to bude napravovat, což však přinese  další problémy. To je prostě technický pokrok.

Amazonští indiáni zatím, podtrhuji zatím, žádný podobný pokrok nepotřebují, což jsem si letos při pobytu u „mých“ Yawalapiti v brazilské džungli Alto Xingú opětovně potvrdil. Ve dne je tu vedro k zalknutí a v noci k ránu je pěkná kosa. Vždy ráno, když náčelník Aritana, u kterého jsem bydlel, vstával ze své hamaky zcela nahý, třásl se a choulil se. Tehdy mi říkal: „Muito frío, Atapana.“ („ Pořádná zima, Atapano.“) A smál se. Nikdy jej však nenapadlo, aby se přikryl dekou nebo si vzal tričko, které samozřejmě má. Ne, prostě je zima, protože tak to má být, a já tu zimu vydržím, neboť tak je to správné.  „A k mé kultuře patří spát nahý, protože naši předkové věděli proč,“ tak by mi to asi Aritana vysvětlil.  Ta zima jej dělá otužilým a zdravým. Já už zpohodlnělý naší civilizaci jsem měl triko i deku. Kolem jedenácté hodiny před polednem mi Aritana zase často říkal:“ Muito quente, Atapana.“ („Pořádné vedro, Atapano.“) A smál se. Ale nenapadlo jej, aby proti tomu něco dělal. Stále chodí nahý a sluneční paprsky jej pořádně hřejí, a protože je zvyklý, tak se ani nepotí, nenatírá se žádným krémem a nenosí čepice. Já jsem čepici nosil, i když jsem se snažil ji moc nepoužívat, abych se mu přiblížil. Abych se přiblížil k jeho přirozenému způsobu života, který musím obdivovat, protože je správný.  Aritana nepotřebuje žádnou klimatizaci. Zatím, protože technické vymoženosti se k nim agresivně tlačí každým dnem. Je to prostě další volný trh pro naše nenasytné výrobce tlačící produkci stále vzhůru. Aritana vydrží každodenní vysoké teplotní rozdíly bez zdravotních následků, což bychom mu měli závidět. On si tím tělo vlastně posiluje, jako to my, někteří, děláme třeba saunou.  My si však naše tělo v uměle klimatizovaných tramvajích zeslabujeme, i když se nám zdá, že opak je pravdou. 

Neobávám se digitální demence v nejbližší době, ale nemohu se zbavit silného dojmu, že časem se jí bát budeme čím dál tím víc. Tak rychle, jak se lidská schránka i duch bude  svému původnímu vzoru stále méně podobat.  Tak rychle, jak se budeme vzdávat svých vlastních schopností v prospěch těch uměle vytvořených. Amazonští indiáni jsou na tom o poznání lépe, protože mají za námi velkou ztrátu a džungle je stále ještě před moderními Golemy chrání. Také mohu doufat, že vše bude jinak, že nikdo z obou pánů, Romportl ani Spitzer, nemají pravdu.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 26 Srpen 2015 07:29 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz