ESEJ: Hybridní kontury válek

Email Tisk PDF

hybridní válka (Poznámky k fenomenologii války)

Předchozí části: Válka s teroristy, Voják jako potravaVoják svědomí; Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s kohoDavová nákaz, Tah na východNesnesitelná lehkost válkyJak se připravuje válkaVálky z milosti božíVždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

 

 

1.            Kde jsou ty časy, kdy proti sobě někde na poli nastupovala vojska krásně rozlišená barevnými kabátci, lesklými čákami a praporci! Vesničané v okolí se sice museli bránit drastickým nájezdům zásobovačů, kteří by někdy jejich sýpky a chlévy dočista vymetli, ale nikdo jejich vsi plánovitě nevypaloval, nezabíjel je na potkání, nevěšel po stovkách na stromech, do studen jim neházel vápno a kal – vojáci stáli pěkně proti vojákům a obyvatelstvo s napětím čekalo, až se válečná lítice přežene.

 

Také bylo jasné, kdo je a kdo není nepřítel. O tom se rozhodovalo v palácích a kabinetech. Monarchové bývali vzájemně propleteni příbuzenskými vztahy, a pokud nedošlo k vychýlení rovnováhy moci,  dovedli žít v klidu a míru. Ale když se jejich zájmy zkřížily, dovedli si vyhlásit válku ze dne na den. Ve starých časech císařů a králů národnost byla jen něčím navenek, dobrá pro měšťany, řemeslníky, obchodníky, nevzdělaný lid. O válkách rozhodovaly mocenské, materiální, obchodní, finanční zájmy, ale o těch se v diplomatických nótách nemluvilo. Jako záminka se velmi hodila událost takového typu, jakou byl atentát na rakouského následníka trůnu. Císař František Josef ho nijak nelitoval, zprávu o sarajevské vraždě přijal bez zvláštního vzrušení, reagoval na ni výrokem hodným Pýthie: „Prozřetelnosti se nedá poroučet“. Navenek se připravovala zpráva, která měla veřejnost doma i za hranicemi připravit na odvetu. Vilém II., vnuk královny Viktorie a syn Viktorie Sasko-Koburské, která ho neměla ráda a v dopisech z Albiónu zahrnovala výčitkami, přece jen vyhlášením války v srpnu 1914 své početné anglické příbuzenstvo šokoval – to se přece nedělá! Ani ruský car Mikuláš, s nímž Vilém udržoval přátelské vztahy, nebyl potěšen, když ho „milý Willy“ ve chvíli, kdy se už německá a rakouská vojska šikovala proti Rusku, žádal o trpělivost a zdrženlivost. Mohl „milý Nicky“ jednat jinak, než jak mu velela jeho vladařská čest? Vzájemné sympatie monarchů musely ustoupit nelítostné logice války.

 

Doba průmyslu a strojů přivodila zásadní změny ve vedení boje a v uplatňování násilí. Všeobecná branná povinnost zrelativizovala rozdíl mezi civilním obyvatelstvem a vojáky. Karel Poláček v románovém cyklu ukázal, jak osudová síla války civilní vztahy mezi podřízenými a šéfy postavila na hlavu, když se náhodou přihodilo, že ti první vybavení frčkami dostali ty druhé, obyčejné kmány, na povel. Příručí na bojišti řve na svého šéfa – kdo by si to v míru dovedl představit? Mnohem horší bylo, že civilní obyvatelstvo se v novodobých válkách stalo rukojmím velkolepě organizovaného násilí, terčem nejtěžších zbraní, včetně těch vyhlazovacích. Plošné letecké nálety na hustě zalidněná města za druhé světové války ohlásily zánik principu kolektivní viny, jednoho ze základních pilířů novodobého práva. Válka je zespolečenštěním násilí ve všech rovinách. Účel světí násilí a násilí světí účel – obojí likviduje kulturu a lidskost.

 

2.             Nová doba ukázala, jak snadno se stane z přítele nepřítel a naopak. Clausewitz rozlišoval přítele přirozeného od nahodilého, ale zřejmě by se podivil, jak vrtkavé jsou v tomto ohledu novodobé vlády a dnešní vojenské pakty. Vilém II. bojoval se „spřízněnou“ Anglií i s ruskou monarchií a trpce jim vyčítal, jak se mohou spolčovat s Francouzi, potomky královrahů: „Republikáni jsou od přírody revolucionářští a docela logicky se s nimi zachází jako s lidmi, které je nutno  zastřelit nebo pověsit.“ Německý monarcha ctí monarchu, i když s ním vede válku, ale republikána považuje za neznaboha, nevzdělance, hrubiána, za přirozeného nepřítele, jímž opovrhuje. Válka je ovšem válka a nastoluje svá vlastní kritéria nezávislá na povaze režimu a státu. Vilému II. nevadilo, ba byl hrdý na své  ponorky, které zahájily proti ostrovní říši nekompromisní boj, i když někteří velitelé začali mít pochyby, je-li správné potápět obchodní lodi plující pod vlajkami neutrálních zemí. To se přece nedělá! Za druhé světové války již velitelé německých ponorek v tomto ohledu netrpěli nejmenší pochybností, a dělali co mohli, aby potopili co nejvíc obchodních lodí, každá byla podezřelá, že narušuje blokádu Anglie. Potopení americké civilní lodi Lusitanie v květnu 1915 torpédem zaplatilo svými životy bezmála 1200 pasažérů; tato událost vyvolala na obou stranách bouřlivé diskuse, ale zaujetí jednoznačného úsudku brání skutečnost, že loď převážela v podpalubí 50 tun munice. To se také nedělá! Není to případ hybridního vedení války, kdy  civilní pasažéři, aniž o tom mají tušení, chrání vojenský materiál?

 

Clausewitz měl zkušenosti s proměnlivostí křehkých hranic přátelství a nenávisti a bral v úvahu vratkou rovnováhu mezi monarchy a státy, ale přesto by byl překvapen, že jednou bude největší moc světa podporovat jednoho „darebáka“ ve válce proti druhému, navíc na jiném, desítky tisíc kilometrů vzdáleném kontinentu, ale za pár let tomu darebáckému spojenci vyhlásí válku, kterou – běda! – nebude s to ukončit ani velkolepě oslavovaným vítězstvím. Slyším kunderovský smích dějin nad přemetem americké politiky ve věci dvou znepřátelených arabských států. Připomeňme, že to byl vyjednavač Rumsfeld, kterého v roce 1983 pověřil Reagan, aby nabídl Saddámovi Husejnovi pomoc ve válce s Iránem, a že to byl  tentýž politik, který 28 let později se urputně zasazoval o likvidaci Husejna i jeho režimu. (Kam se asi poděly Reaganovy dary, které dal šéf Iráku vystavit v Museu revoluce?)

 

3.            Sledujeme-li politiky a publicisty na Západě, zabývající se nástupem Hitlera k moci a upevňováním Stalinova dominantního postavení v politbyru, zjistíme, že diskuse, rozpory a dohady se koneckonců točí kolem otázky, kdo je a do jaké míry nepřítelem nebo možným spojencem. Dá se pochopit, že toryové i francouzští konservativci Hitlera ve 20. letech podceňovali (kdo vůbec bral Mein Kampf na vědomí?), že v něm viděli demagoga, táborového křiklouna, nacionalistu, který se utrhl z řetězu, – když se však chopil moci a ukázal Evropě a světu, čeho je schopen, až s nepochopitelnou lhostejností přihlíželi, jak se Německo vyzbrojuje a s jakou provokativní parádou oddíly wehrmachtu v roce 1936 obsadily Porýní. Vlivní britští politikové zavírali oči před norimberskými rasovými zákony, nereagovali na pronásledování židů, komunistů, homosexuálů. Ani Francouzská vláda nereagovala na vpád německého vojska do demilitarizovaného pásma, k rázné změně stanoviska je nevyprovokovalo zbrojení, ani okázalé oslavy moci a násilí za Rýnem, ani obsazení Československa v březnu 1939, které bylo hrubým porušením Mnichovské dohody dojednané a garantované západními mocnostmi. Nikdo britské politiky druhé poloviny 30. let nezbaví odpovědnosti za to, že se nepřipravili na německý útok, ačkoliv měli nejméně šest let na to, aby Británii vyzbrojili a opevnili. Jak je možné, že ministr financí John Simon dokonce v roce 1938, v hodině dvanácté, škrtl v rozpočtu částku 200 000 na zbrojení s odůvodněním, že je pro zemi neúnosná. (R. B. Lockhardt, Přichází zúčtování, 1948,14) Ve Francii nebyla situace o nic lepší, dokonce ani stoupenci krajní pravice, kteří později s Němci kolaborovali, nebrali zpočátku některé projevy nacismu, například antižidovská hesla a akce, za bernou minci. Raymond Aron, který v Německu studoval v letech, kdy se Hitler prodíral k moci, po návratu do Francie nevydal o svých očitých zážitcích svědectví. Když se ho po letech žurnalisté ptali, proč tehdy mlčel, prohlásil, že jeho svědectví o německém antisemitismu by bývalo oslabeno tím, že on sám je žid. Nevím, zda tento výrok vypovídá víc o Aronově neschopnosti odhadnout nebezpečí nacistického převratu, nebo o náladách v tehdejší Francii, kde pouze krajní levice bila na poplach. Ze znalců německých poměrů, kteří si již před Hitlerovým převzetím moci uvědomovali, oč jde, připomeňme René Laurenta; v knize o Německu předvídal, že nacistům půjde o to, nejdřív zničit Francii a potom Sovětský svaz. Takových varovných upozornění bylo víc; se zvlášť pozoruhodným, ale také ojedinělým názorem přišel polský politik Adam Rapacki, který ve chvíli, kdy se Hitler dostal k moci, vyzval evropské mocnosti, aby vojenským zásahem učinily přítrž nacistickému nebezpečí, o němž byl přesvědčen, že nezadržitelně povede k válce. Tehdy nikdo z představitelů velmocí tomuto názoru nepříkládal váhu, a vojenskou intervenci považovali ze nemožnou. Podobě neúspěšně dopadl také Rapackého plán z roku 1964, vyzývající k omezení atomového ozbrojování a k vytvoření částečně demilitarizované zóny ve Střední Evropě. Dnes, kdy se ze všech stran ozývají požadavky ozbrojování, kdy se opět uvádějí do hry  atomové zbraně, kdy je požaduje nejen polská, ale i ukrajinská vláda – dokonce kyjevští politici a vojáci požadují, aby byly atomové střely dány pod jejich velení –, nezbývá než konstatovat, že někteří lidé vracejí dobu zpět do času studené války. Ničemu se nenaučili a nic nezapomněli. Situace je dnes o to horší, že se tehdy na Odzbrojovací konferenci v Ženěvě o plánu polské vlády jednalo. Kdo by si dnes z polských, českých nebo jiných evropských politiků troufl něco podobného i jen naznačit?

 

Slyšíme hlasitou námitku: Putinově agresivitě je třeba všemi prostředky čelit.  Vraťme se o pár desítek let dozadu a srovnejme státní hranice  Evropy, jak vypadaly podle dohody spojenců na Jaltě na konci války, s jejich dnešním stavem. Kdo se dere na koho a kam? Rusko na Evropu, nebo Západ na Rusko? Vojska USA a Severoatlantického paktu ovládají celé území Německa a všech bývalých satelitních států Sovětského svazu v Evropě. Určují politiku Ukrajiny, která se po rozpadu Sovětského svazu, obohacená o území, která jí nikdy předtím nepatřila, osamostatnila. Saakašvili, prezident Gruzie, později obžalovaný z korupce (utekl a dnes slouží Porošenkovi jako specialista na ruské záležitosti), se před lety snažil, aby se malá kavkazská země stala členem NATO a aby Američané na jejím území vybudovali vojenské základny. Karikaturista New York Times nakreslil nedávno malého mužíčka, který stojí na židli před zeměkoulí a snaží se svými praporky nabodnout dvě země: Ukrajinu a Gruzii. Představuji si, že by karikaturista podobným způsobem zobrazil Obamu, jak stojí na velikých štaflích a do globu zabodává stovky amerických vlajek. Kdyby tyto karikatury redakce NYT otiskla vedle sebe, nebylo by třeba žádného komentáře.

 

4.            Teoretikové války i vojevůdci na Západě mají dnes plné ruce práce s rozborem fenoménu hybridní války. Ozývají se námitky a žaloby: Putin nejenže neměl právo obsadit území patřící Ukrajině, ale navíc vojenskou akci zahájili muži v uniformách bez výložek. Od té doby mají generální štáby západních armád co dělat, aby adekvátně reagovaly na možný útok „zelených mužíků“. Představme si jen, jak by musela vojska NATO reagovat na letecký výsadek tisíců neoznačených vojáků, kteří by se, kde se vzali tu se vzali, snesli na území Rigy, Krakova nebo Prahy. Tuto možnost z říše novinových kachen a strašidelných pohádek nicméně neodmítají ani takoví experti, jakým je Ivan Gabal, místopředseda parlamentní komise pro obranu. V televizní debatě horoval pro to, aby byl článek číslo 5 Severoatlantické smlouvy přizpůsoben této virtuální hrozbě: vojska NATO by měla přijít na pomoc spřátelené zemi i tehdy, kdyby ji napadly blíže neidentifikovatelní „zelení (nebo spíš rudí) mužíci“. Jistota je jistota. Když víme, jakou roli v moderních válkách hrají provokace a jak snadno je zkušené výzvědné služby připraví, máme oprávněné obavy z nenadálých přepadů, sestřelených letadel, utajených chemických zbraní, odhalení krutých zločinů a jiných podobných šokujících událostí, které veřejnost vhodně naladí a připraví na vypuknutí války. O zelených mužících není příjemné žertovat, ale v televizi i v jiných mediálních kanálech se na nás valí takový příval hrozeb a varování, že se nám z toho točí hlava. Někteří publicisté a politici nenacházejí na Rusech nitku suchou. Někdy se člověk nepřestává divit. S mimořádně pokleslou úrovní argumentace i výrazu se setkáváme například ve vystoupeních Jefima Fištejna, rodáka z Kyjeva, který angažování a intervence Američanů v Evropě, v Ázii a kdekoli ve světě nevysvětluje tím, že by to bylo v prospěch Spojených států, nýbrž proto, že nezištně chtějí vyhovět prosbě národů prahnoucích po svobodě a blahobytu. Komu by dobrotivý strýček Sam nevyšel vstříc! Na stejné úrovni je  proklínání Putina, Ruské federace a bezmála všeho ruského. Jaké asi hříchy si touto pokleslou propagandou chtěl nebo musel vysloužit absolvent žurnalistiky v Moskvě, který dostal v roce 1969 (!) povolení odjet do Prahy, odkud mu do kýženého cíle – do mnichovské redakce amerického Rádia Svobodná Evropa – zbýval jen krůček? Zabývat se Fištejnovými útoky proti Rusku není třeba – nejsou ničím jiným než symetrickou negací chvály USA, demokracie a svobodného trhu. Zmíním se jen o jednom jeho výroku, který připomíná sloh nacistického Völkischer Beobachter: když Rusové „ucítí pach krve“, nic je nezastaví. Podle jiných podobně horlivých reprezentantů atlantické civilizace Rudá armáda v květnu 1945 Československo neosvobodila, nýbrž obsadila – byli jsme přece jako Protektorát součástí Německé říše. Panové Klvaňové a spol. okupaci berou jako skutečnost nejen faktickou, ale i právní (de facto = de iure). Tak jak to je? Na které straně bojovali českoslovenští vojáci v Anglii, Rusku i jinde ve světě proti wehrmachtu?

 

5.         Velkolepou ekvilibristiku s proměnami přátel v nepřátele a naopak dnes provádí ukrajinská vláda. Prezident Porošenko, podobně jako před ním zbankrotovaný Juščenko, hrdina oranžové revoluce, vyznamenává místní šovinisty, které jejich nenávist k Sovětskému svazu za druhé světové války vehnala do náruče SS. Souběžně probíhá celonárodní kampaň proti všemu ruskému. Jde to ztěžka, protože ruština slouží většině obyvatel země jako řeč běžného styku (při jednání s úřady je ovšem dovolena jen ukrajinština). Tragické události minulosti se přizpůsobují tomuto dominantnímu politickému trendu. Například hlad na Ukrajině ve 30. letech se připisuje nepřátelskému záměru moskalů, ale neuvádí se skutečnost, že nedostatkem potravin nejvíc trpěli ruští obyvatelé Donbasu. Některé výroky ukrajinských politiků a novinářů jsou k nerozeznání od hesel nacistické propagandy. Tymošensková si přeje spálit Rusko atomovou zbraní, poslankyně Farionová tvrdí, že ukrajinští vlastenci jsou na světě proto, aby bojovali proti ruským barbarům, Ťahnybok, proslavený antisemita, již před lety vyzýval ukrajinské patrioty, aby se chopili zbraně a vyrazili proti Rusům.

 

Banderovci, kteří si již před válkou vysloužili ostruhy teroristickými útoky proti Polákům a později podobnými akcemi proti sovětským vojákům, jsou považováni za bojovníky za svobodu národa. Ale jaký osud by Hitler připravil Ukrajincům, kdyby zvítězil? Změnil by svůj názor, že jde o méněncennou slovanskou rasu, která musí byt podrobena? Navzdory tomu šéfové naší veřejnoprávní televize usoudili, že je nutné již podruhé zařadit na program propagační film oslavující Banderovce jako ukrajinské vlastence. Ohromení diváci nebyli ničeho ušetřeni, ani pohledu na oprátku, na které Banderovci věšeli komunisty, židy, Rusy, Poláky, Čechy a každého, kdo se jim připletl do cesty. Dožijeme se toho, že ČT 2 jednoho dne přinese dokument rehabilitující členy protektorátní Vlajky? Ostatně někteří politikové a komentátoři nás už poučili, že členové předválečné Vlajky, například Karel Schwarzenberg VI., byli vlastenci, jen poněkud jiného typu než ti hradní. Hlásili se k tradici svatého Václava, patrona Země české. Bude jim to přičteno k dobru? Postačí to k jejich rehabilitaci?

 

Když Francouzi, Britové a Američané pozvali loni v létě prezidenta Porošenka na oslavu výročí vylodění spojenců v Normandii, vyjádřili tím ocenění a dík ukrajinskému národu za jeho účast v boji proti Německu. Dovedete si představit, že by si tam někdo troufl zamávat černou vlajkou Banderovců? Ale v Kyjevě je to možné, a navíc pod dozorem vlády. Větší politickou schizofrenii si nedovedu představit.

                

Jiří Padevět provedl dokumentární výzkum míst, kde u nás na konci války tekla krev proudem (proč se touto důležitou a namáhavou prací již dávno nezabývali naši akademičtí a univerzitní historikové?). Přitom byl poněkud zaražen faktem, že spojenci Sovětům Vlasovce vydávali, ale Banderovce ne. V pohnuté době na konci války, kdy byla v pohybu několikamilionová sovětská armáda, někteří západní politikové, jmenovitě Churchill, přišli s nápadem shromáždit v západních sektorech Německa početné bojeschopné německé oddíly, které by mohly být vyzbrojeny a nasazeny proti možnému Stalinovu útoku. Nebylo to poprvé, ani naposledy, kdy agresivní záměry se kryjí smyšleným pocitem ohrožení. Nikdo dosud nepřinesl dokument, že by Stalina mohl napadnout tak šílený plán.

 

Tvrdí se, že studenou válku odstartoval Churchillův projev ve Fultonu v březnu 1946, ale její začátky se rýsují již v jeho „neuvěřitelném plánu“. Britové i Američané si uvědomili, že zkušenosti nacistických generálů a zpravodajců, včetně povstaleckých protisovětských skupin, mohou přijít Západu vhod. Na Vlasovce, na rozdíl od fanatických Banderovců, přitom nebylo spolehnutí. Buď jak buď, právem můžeme očekávat, že ke konci války se konzervativní politici a generálové na Západě chystali změnit svoji politiku vůči státu, s nímž je sblížila souhra zvláštních historických okolností. Nepřítel našeho nepřítele je náš přítel. Ale může být nepřítel současně i naším přítelem? Bush II. zařadil Irán mezi země Zla. Dočkáme se toho, že iránští vojáci spolu s americkými stratégy dnes nebo zítra budou bojovat proti Islámskému státu?

 

Autor je literární teoretik a historik.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 03 Červenec 2015 08:37 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB