Voják jako potrava

Email Tisk PDF

Hrabě Bucquoy(Poznámky k fenomenologii války).
Předchozí části: Voják svědomí; Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s kohoDavová nákaz, Tah na východNesnesitelná lehkost válkyJak se připravuje válkaVálky z milosti božíVždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

 

Občan, který je povinen zúčastnit se vojenského výcviku a v případě války narukovat, nemá neomezenou možnost zařídit si život podle svého. Musí se podřídit zákonu o vojenské službě a mobilizaci. Co tento vpád státu do soukromí občanů ospravedlňuje? Co je tou vyšší hodnotou, před kterou se jedincova vůle musí sklonit?

 

Důvody
Uvádějí se důvody významné a vznešené: obrana národa a státu, všelidské hodnoty a etické imperativy, podpořené někdy absolutními náboženskými zákony. Ale rozhodnutí zahájit válku není v rukou branců a vojáků, o to se starají monarchové, diktátoři, prezidenti, vlády. V dobách, kdy o válkách rozhodovali monarchové a kdy jim nábor vojáků dělal menší starost, než jak získají peníze na armádu, nebylo nutné vyhlášení války zdůvodňovat. Touha každého monarchy, vládce z boží milosti, rozšířit své království byla něčím stejně samozřejmým, jako bylo dělení společnosti na privilegované a poddané. Proto nebylo nutné vyhlašování válek ospravedlňovat. Přesto se často vedly z důvodů náboženských – kdo by dovedl dát třicetileté válce vyšší a vznešenější zdůvodnění? Ani Ferdinand II., vítěz bělohorské bitvy, si nemohl vymyslet radikálnější a pádnější důvod pro to, aby se zmocnil třetiny bohatství Českého království, aby třetinu obyvatelstva vymlátil a stovky nejbohatších protestantských rodin přinutil k útěku ze země. Bezpochyby rekatolizační násilí, jakému se do té doby v dějinách země a celé Evropy hned tak něco nevyrovnalo, potřebovalo být posvěceno papežem a symbolicky i samou Bohorodičkou, patronkou boje proti českým kacířům.


V době konstitučních monarchií a republik, kdy nábor vojáků do armády nevedou násilní verbíři a drábi, výrazně stoupá potřeba každou válku veřejnosti nejen vysvětlit, ale i cílevědomě připravit a posvětit. Je zvýšená poptávka po ideálních důvodech a mimořádných propagačních kampaní. S výjimkou obranných válek, kdy lidé bojují o záchranu své svobody a existence, všechny ostatní války jsou zavrženíhodné, protože jejich cílem je zištnost, územní zisky, loupež, podrobení cizích národů.

 

Stát jako „matka"
Max Brod, blízký přítel Franze Kafky a editor jeho děl, vydal bezprostředně po první světové válce román Das große Wagnis (Velká odvaha) vyznačující se složitou kombinací různých tematických a žánrových prvků. Hrdinou příběhu je hudební skladatel, nepraktický introvert, který za války prožije neuvěřitelné příhody připomínající snové nebo halucinační děje. V ironicky psaných pasážích autor popisuje závislost občana na státu, líčí moc úřadů a institucí, které se ho snaží vést od kolébky tak, aby byl v případě války schopen vzdát se své svobodné vůle. Brod v úvodu románu popisuje, jak pečlivě organizovaná a propracovaná péče úřadů občana cílevědomě připravuje na plnění i těch nejtěžších a nejnebezpečnějších vojenských povinností. V rozhodující chvíli má občan vrátit státu to, co on do něho investoval. Vrcholný moment životní dráhy každého občana-vojáka vystihuje dvojjediný příkaz: buď připraven zabíjet i sám se dát zabít.

 

„Příštího dne bylo slyšet dunění děl zcela zřetelně. Přístupy k předním liniím zřízené k naší ochraně nyní očividně houstly. Pochodovali jsme v betonových hrobech, a čím víc jsme se blížili k frontě, tím cennější byl materiál, kterého použili při stavbě těchto hrobek, tím solidnější a tlustší byl vlnitý plech a pancéřované desky, tím mohutnější a četnější byly baterie, kolem nichž jsme šli, tím pečlivější bylo ochranné zabarvení a celé vybavení zásobovacích, sanitárních a pomocných baráků. V celém svém životě jsem dosud neviděl takové plýtvání. Běžně se sice obdivujeme každé školní budově a každou její sádrovou ozdobu vnímáme jako dar poskytovaný státem. Ale tady to bylo jiné, tady se ničím nešetřilo, tady se rozhazovalo plnými hrstmi; vlasti nebylo pro její děti nic dost dobrého.


Když jsme mezitím udělali krátkou přestávku, kde peníze vynaložené na obranná zařízení dosáhla vrcholu – byla to pevnost ze železa a betonu –, cítil jsem se obklopen takovou ochranou, jako ještě nikdy, cítil jsem se výslovně jako dítě na matčině klíně a nakrátko jsem upadl do takového sladkého a klidného snu, jakého se nám, myslím, nedostalo od raného dětství.


Když jsem procitnul, stát se zase staral o mé blaho. Přinesli nám jídlo, bohatší a sytější, než jaké jsme měli během celé cesty, ba během všech válečných let. Dostali jsme i pivo a dobrou, silnou kávu. – Každý z nás vyfasoval pořádnou, zcela novou přilbu s řemínkem, příděl ručních granátů včetně plynové masky. Taková plynová maska byla sama o sobě malým uměleckým výtvorem. Na ní bylo vidět, že ji nevymyslel žádný průměrný konstruktér, žádný obyčejný řemeslník, protože při vší své složitosti se vyznačovala právě těmi samozřejmými tvary, které, až na velkého umělce, dovede předvést jen tvořivá příroda. V tom okamžiku jsem poznal, že státu nešlo jen o to, aby nám pomocí nějakého rychle sestaveného zařízení projevil předstíranou laskavost a aby v nás tím vzbudil pocit konejšivého bezpečí: ne, stát se skutečně namáhal, on skutečně chtěl pro nás udělat jen to nejlepší, a nabídl nám v této chvíli poslední výsledky svého mnohaletého úsilí. Byli jsme tedy opravdovými dětmi země, chráněnci a svěřenci vlasti. A jak jsem se odtud díval zpět, shledal jsem, že jsme vlastně celou naši životní cestu urazili pod její přátelskou ochranou. Již od našeho početí – tak jsem to také řekl všem okolo mne, protože se mě zmocnilo dojetí – stát nikdy nelenil, aby se nám vždy dostalo, co nám patří. Jak horlivě se zajímal o zápis našeho jména do matrik, o očkování a zápis do školy! A potom se zajímal o naše vzdělání a naše dobré chování: zakázali nám kouřit, zakázali návštěvu divadla bez doprovodu dospělých, zakázali nám dokonce i vycházkové hole. Každé nebezpečí již drželi od nás co nejdál. A úřady nás i nadále sledovaly svými rubrikami a dotazníky, do nichž se stále znovu zapisuješ – jednak jako nájemník, jednak jako daňový poplatník, potom zase jako novomanžel nebo jako provozovatel obchodu. Ani na okamžik nás neztratil z dohledu, v podobě strážníka nám ukazoval ulici, kterou jsme hledali, v jiné uniformě nám zase doručoval dopisy, jako univerzitní profesor se vynořil, aby potvrdil úspěch našeho studia, stál na hranicích země, aby náš pas opatřil razítkem, tu a tam nám jako cenzor bral z rukou tištěné texty, které považoval za nedovolené, – připusťme, že někdy chybně, ale nikdy liknavě nebo bez vnitřní účasti. (...)
A tak je tomu i tady. Necítíte, jak má stát právě o nás strach? Jeho péče je přesvědčivým důkazem toho, že se o nás staral již od kolébky. Přitom nás může napadnout něco mimořádného, třeba to, že tak mimořádná a dlouhodobá opatření by měla směřovat k velikému cíli, že nás čeká něco mimořádného: přece nás nevzdělávali jen tak, bez tajného záměru.


V tom okamžiku byl vydán rozkaz k útoku na bodáky. Vyskočili jsme ze zákopů a běželi vpřed po otevřeném poli, na němž nepřetržité výbuchy vytvářely černé mraky podobající se stromům. Někteří běželi a zdálo se, jako by se, podobni kouřovým stromům, roztříštili na tisíce kusů. Ale na jiné, včetně mne, pohled na tuto scénu bezprostřední bezbrannosti a naprostého odevzdání osudu působil tak, že jsem se nemohl hnout z místa. Jak to, že stát nad námi držel ochrannou ruku až k této násilné hraniční čáře, k tomuto hrobu, k cípu tohoto údolí, jak to, že nás náhle nejenže přestal chránit, ale ještě po nás žádal, abychom se vrhli vstříc zaručenému zániku? Kde zůstaly policejní předpisy, ochranná opatření, formuláře, kancelářská lejstra? – Nebyla to zbabělost, která nás hnala, že jsme opustili pozici a běželi spojovacím zákopem zpět. Ne, zřejmě se to dá vysvětlit jako nějaký omyl – naši velitelé nebyli s to pochopit myšlenky vrchního velení nebo si špatně vysvětlili záměr státu. – Ale tu jsem už viděl poručíka – toho, který mne ještě nedávno tak srdečně pochválil, jak vytahuje revolver a míří na mne. Také kulomety – předtím naše pýcha, naše ochrana, náš občanský majetek – začaly proti nám vyvádět."

 

Voják - dobytče
Závislost občana na státu za války tisícům a milionům mužů připraví smrt, a tím celý jejich život náhle jakoby znehodnotí. Veškerá péče rodičů, snaha vychovatelů, námaha učitelů, pomoc spolupracovníků, znásobená jeho vlastním životním úsilím, se náhlou smrtí na bojišti rázem octne v troskách, znehodnotí se. To, co Brod sdělil ironickým popisem, Jan Theobald Held (1770-1851), lékař a hudebník, jeden z nejvýznamnějších českých vzdělanců zosobňujících myšlenky a ideály osvícenství éry Josefa II., vyjádřil o osmdesát let dřív cynickým přirovnáním vojáka k dobytčeti: „Mladé zvíře musí mnoho žrát, aby rostlo a sílilo jako budoucí terč pro děla. Stát beztak matky nepovažuje za nic jiného než za dvounohé krávy, které vrhnou rekruty. (1) Přijde-li tele na svět, je majetkem sedláka; hoch však nikoli! Mláďata nutno překrmovat, aby se v nich žádný rozum nevyvíjel, aby terče pro děla nikdy nezačaly myslet." Toto přirovnání je kruté, až mrazí v zádech. Ale Held věděl, o čem píše, žil v době napoleonských válek a na rozdíl od Clausewitze se nezabýval teorií války, ale jako lékař ošetřoval zraněné a nemocné vojáky. V době, kdy nejnebezpečnější zbraní bylo dělo, Helda ani v nejchmurnějších představách nenapadlo, že se již za necelých sto let – ne tisíce, ani statisíce, ale přímo miliony vojáků stanou potravou děl, bomb shazovaných z létajících přístrojů a granátů šířících smrtelný plyn.


Clausewits považoval každé násilí, které se vymyká nezbytnosti válečného cíle, za barbarství neslučitelné s principy evropské civilizace. Neschvaloval vypalování vesnic, zabíjení bezbranných lidí, bezuzdné rabování, ničení mostů, úrody, zásob; válečné akce se nesmí řídit mstou, politické záměry musí vojáky držet na uzdě. Jak by se on – čtenář Kanta, Voltaira, Rousseaua – asi zděsil, kdyby se dožil krutostí první a druhé světové války! Jakou hrůzu by v něm vyvolal vynález a použití atomové pumy! Musel by dojít ke katastrofálnímu závěru, že zdokonalování válečných zbraní a strategií je přímo úměrné degradaci lidstva, jeho postupnému propadání do sféry barbarství, zvířecích instinktů, ničím nekontrolované krutosti.


––––––––––––––––––––––––––––––––
(1) Přestože osvícenec Held nemá nic společného s britskou královnou Viktorií, vtírá se mi do mysli jedna pasáž z jejího dopisu dceři Vicky, která čekala dítě: „Co říkáte o hrdosti nad tím, že dáte život nesmrtelné duši, je velmi pěkné, ale já sama se s tím nemohu shodnout; myslím mnohem víc na to, že jsem byla v těch okamžicích spíš krávou nebo psem."

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 15 Květen 2015 14:19 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz