Mojmír Grygar: Voják odvedenec

Email Tisk PDF

válečný invalidaUvádíme další pokračování eseje historika a literárního teoretika Mojmíra Grygara o fenomenologii války.  

Předchozí části: Politik a válečník – kdo s kohoDavová nákaza, Tah na východNesnesitelná lehkost válkyJak se připravuje válkaVálky z milosti božíVždyť přece vyvolat válku je tak snadné!                                                            

 

 

1.      Jaké místo zaujímá voják v souboru prvků, které vytvářejí fenomén války? Na první pohled základní, protože válka se může odehrávat se značným omezením zbraní, velitelů, zásob, peněz, ale bez vojáků se v žádném případě neobejde. Dnes se už sice v přísně střežených laboratořích velmocí projektují války ryze mechanické, strojové, biologické, elektronické, kosmické, které vojáky nahrazují specialisty. Ale ve skutečnosti právě tito školení odborníci jsou nebo budou vojáky, tedy těmi, kdo vůli politiků a vojevůdců materializují, jejich přání proměňují v čin. Je charakteristické, že Carl Clausewitz nepovažoval za nutné věnovat vojákovi ve svém obsáhlém spise o válce zvláštní kapitolu. Jen v souvislosti s některými strategickými a taktickými otázkami se zmiňuje o vojácích – uvažuje na jedné straně o tom, jak se člen obce, kmene, státu stává vojákem, a na druhé o vlastnostech, které by měl mít.

 

První otázka je dodnes aktuální. Způsob výběru nebo náboru vojáků zpravidla určuje jejich osobní vztah k válce. Když byly ve starořeckých obcích, v Aténách nebo ve Spartě, povinné odvody, vojáci chápali tuto službu jako povinnost vůči obci – být jejími občany si považovali za čest. Bojovali s vědomím, že jde o jejich věc, že nasazují síly, aby chránili vlastní území a majetek, že je v sázce jejich život a kultura.

 

Zcela jiný vztah k armádě mají vojáci, kteří bojují z přinucení. Platí to zejména o nevolnících, které jejich vlastníci, majitelé latifundií, povinně odváděli svým lenním pánům, císařům a králům. Tklivé moravské písně z dob poroby vyjadřují tragiku mládenců, kteří se nemohli vykoupit, a stali se kořistí verbířů a vojny: V Hodoníně za vojáčka ma vzali,/ moja mamka aj frajárka plakaly...  –  Dyby ne ťa, moja milá, dyby ne ťa,/ byli by mňa chytili, do Hradišťa odvedli/ za rekrúta., za rekrúta... –  Sama královna, sama královna/ ceduličku psala,/ aby šuhajka, aby šuhajka/ na vojnu dostala... Když se mi vybavují tyto písničky a s obdivem oceňuji jejich krásu podobnou půvabům lidových obrázků na skle (nebojtě se, moja milá mamička,/ ja uskočím, až poletí gulička), paměť připomíná osudy českých, moravských, slovenských mládenců, kteří krváceli a umírali ve válkách, aniž měli na jejich smyslu a významu jakýkoli zájem, kromě toho, aby přežili. Někteří naši polistopadoví historikové s obdivem hovoří o barokní Čechii jako o zemi, která se rychle vzpamatovala z husitského a utrakvistického poblouznění a během dvou století se mohla pyšnit vznešenými panskými paláci, zámky, letohrádky, chrámy, kláštery, rezidencemi, křížovými cestami, kostelíky a všudypřítomnými sochami světců. Přitom nevěnují pozornost tomu, jak monarchie, vedoucí téměř nepřetržitě války, drastickým způsobem ohrožovala duchovní, ale i demografický rozvoj českého národa. Čísla statistik to názorně dokládají: v roce 1670 mládenci a muži ze zemí Českého království, rozvráceného rekatolizací, tvořili 9 % vojáků rakouské armády, v roce 1744 tento počet vzrostl na 20 % a v roce 1848 již počet doživotních nebo dlouhodobě sloužících vojáků v našich zemích znemožnil zhruba každé dvacáté dívce uzavřít sňatek a mít děti. Barokní a postbarokní Čechie se nepyšnila pouze tím, že v každé obci byl pomník Jana Nepomuckého, ale i tím, že k vesnickému folklóru patřili vysloužilci živořící z milosti panstva a sousedů. S jedním takovým se setkáme v Máchových Cikánech – starý Bárta s nakrouceným knírem obveseloval posluchače prášilovskými historkami o tom, jak bojoval proti Francouzovi. 

 

2.    Božena Němcová ve vzpomínkách na babičku zachytila několika větami osud jejího muže sloužícího ve vojsku pruského krále Bedřicha. „Když vypukla ta rebelie v Polsku a pruský král s Rusem tam vtrhli, byl náš pluk při tom. Já šla s sebou i s dětmi; měla jsem dvě a to třetí narodilo se mi v poli. – Hned z první bitky přinesli mi Jiříka do tábora na nosidlách. Kulka dělová utrhla mu nohu, jíž mu uříznouti museli. Já ho ošetřovala, co síly stačily. Když se z toho trochu vykřesal, poslali ho zpátky do Nisy.“ Babička doufala, že jejího muže „co mrzáka nebudou chtíti a že se budem moci do Čech vrátiti“, ale osud rozhodl jinak – Jiří začal chřadnout, péče ani léky nepomáhaly, zemřel. Tak zůstala mladá matka s třemi sirotky bez groše a pomoci. Kdo by se tehdy staral o pozůstalé po padlých vojácích? Král a jeho velitelé měli jiné starosti.  Životopisci Boženy Němcové jejímu dědečkovi-vojákovi nevěnovali mnoho pozornosti. V historii slezských válek se však dočteme, že Friedrich Veliký, když táhl Českými zeměmi, doplňoval vojsko verbováním místních mládenců – především měl zálusk na „mládence urostlé jak panna“. Za zmínku snad také stojí, že jedním z důstojníků armády, ve které sloužil předčasně zesnulý dědeček Boženy Němcové, byl Friedrich Gabriel Clausewitz. Ze spisů jeho syna Carla se dovídáme o mimořádné disciplině a odolnosti panující v pruském vojsku. Vojenské vlastnosti Bedřichových vojáků nemohl neocenit, ale také dodal, že není dobré vojáky trvale vystavovat stresům, které podrývají jejich bojeschopnost, vysilujícím pochodům, hladu, nedostatku spánku, špatnému ošacení. Osvícenská myšlenka ekonomie sil, účelného vynaložení námahy nutné k dosažení cíle, byla Carlovi blízká. Proto také nepřeceňoval vojákovu fyzickou zdatnost, nýbrž kladl důraz i na jeho duševní schopnosti, na úsudek, odhad situace a rychlé, ale ne zbrklé, reakce.

Zastavme se na chvíli u pověstné zdatnosti pruského vojska. Neznám vojenské řády jiných armád, ale když Friedrich v roce 1741 připravoval tažení do Slezska, vydal nařízení, které obsahuje tento paragraf: „Jestliže voják během bitvy projeví úmysl utéci, to jest vystoupí-li z linie na šířku jedné stopy (1/3 m !), nechť jej za ním stojící poddůstojník na místě probodne krátkou zbraní a usmrtí.“ Voják má volbu: buď přijde o život při pokusu o útěk, nebo v boji s nepřítelem. Protože v prvním případě bude zabit zcela určitě, raději volí druhou možnost, ta přece jen nemusí pro něho dopadnout tak fatálně. Princip této volby patří k úhelným kamenům války, k evergreenům vojenské moudrosti. Dokonce i japonští sebevražední piloti, kteří nalétávali se svými stroji na nepřátelské cíle, byli hlídáni doprovodným letadlem; v případě, když kamikadze porušil přísahu, byl sestřelen vlastními lidmi. Nic nového pod sluncem. V kronikách válečných výprav římských legií čteme, že nováčci byli zařazováni mezi zkušené harcovníky. Protože si legionáři sami zvolili své povolání a útěk v cizích krajích by byl holým nesmyslem, nepředpokládám, že by centurioni řadového římského vojáka hnali do boje pod hrozbou ztráty hrdla. Tehdy velitelé, ostatně také daleko lépe vybavení, šli v prvních řadách. Základní rozdíl je v tom, že vojáci z donucení mají k boji jiný vztah než ti, které motivují osobní nebo společenské důvody. 

 

Z vyprávění babičky Boženy Němcové se dovídáme, že velení armády dovolovalo, aby se polního tažení zúčastňovaly také ženy a děti ženatých vojáků. Chytře vymyšleno – vojáci nejsou zcela vytrženi ze svého prostředí, blízkost rodiny jim pomáhá a ve svízelných podmínkách, kdy jsou zraněni a zmrzačeni, se jim dostane civilní pomoci – erár se o ně nemusí starat. 

 

O tom, že Jiří Novotný jako český voják v pruském vojsku nebyl výjimkou, se dovídáme z Voltairovy korespondence s králem Friedrichem Velikým, který byl jeho obdivovatelem a přítelem. V březnu 1742 nazývá Friedricha hrdinou, vyznamenávajícím se nejen psaním veršů, ale také úspěchy ve válce. Nemůže se přitom zbavit lítosti nad osudem nešťastníků padlých při dobývání Nisy a poznamenává, že všichni pocházeli z Čech a Moravy.

 

Předpokládali bychom, že francouzskému filozofovi by měla být otázka, odkud pocházeli vojáci v sedmileté válce, lhostejná. Jenže on ji považoval za hodnou zmínky, zatímco dnešní naši etablovaní historikové tuto okolnost přehlížejí – její disharmonické tóny by rušily fanfáry oslavující časy blahého spočinutí českého lva pod ochrannými křídly rakouského orla. Kdy se objeví ve výkladech našich knihkupectví kniha, která podrobně popíše, vyčíslí a zdokumentuje podíl vojáků Českých zemí a Horních Uher na válkách, které Habsburkové v průběhu několika století vedli proti Prusům, Francouzům, Turkům, Srbům, Italům, Rusům, obyvatelům Bosny a Hercegoviny? Kdo jednou sečte počet vojáků z Čech a dalších slovanských zemí zabitých a zraněných ve válkách vedených Habsburky? A komu se podaří evokovat, byť náznakem, tragédie jedinců i celých rodin, způsobené těmito ztrátami? České země byly pro hornaté Rakousy zásobárnou nejen obilí, piva, uhlí, cukru, textilu a strojů, ale také dodavatelem vojáků, nejcennější daně, jakou si lze vůbec představit.

 

3.    Občas čtu zprávy, že jacísi historičtí odborníci zaštítění církevními i pozemkovými pány, se dnes zasazují o obnovu sochy maršála Radeckého, která za Rakouska stála na Malostranském náměstí. Po první světové válce vyšel zákon, který zakazoval památníky Habsburků a jejich hrdinů; na místě Radeckého sousoší byl postaven pomník Ernestu Denisovi. Kdo dnes z našich austrofilů je ochoten vzdát úctu francouzskému historikovi, příteli Tomáše Masaryka, který psal o staletém boji českého národa za národní svobodu a obnovení samostatného státu? Kdo navrhne, aby se na Malostranské náměstí vrátila jeho socha, kterou němečtí okupanti strhli? Místo toho hrstka monarchistů navrhuje obnovit památku rakouského vojevůdce, který se proslavil v bitvách upevňujících moc rakouské monarchie. Zvláštní zásluhy si vysloužil bojem proti vzbouřencům, zejména italským, kteří v něm viděli personifikaci rakouské despocie. Symbolika sousoší, jehož návrh vznikl v roce 1849, kdy se Habsburkům podařilo porazit povstání národů, a svého zachránce chtěli oslavit, je výmluvná: maršál stojí na hlavách sedmi vojáků, představitelů sedmi zbraní a národností – on by bez vojáků nic nezmohl, ale opírá se o ně patami, je jejich svrchovaným pánem, rozhoduje o jejich životě a smrti. Vybavuje se mi lidový popěvek, který vyjadřuje, co si o něm jeho vojáci mysleli: Radecký, Radecký, to je velký pán, vojákům kosti dal a maso sežral sám... Kde jsou roztroušeny hroby jeho vojáků, v kterých koncích Evropy tlí jejich kosti? Kdo jim vztyčí pomník? Dnes již není doba vojenských pomníků, ale kdyby se o tom uvažovalo, dovedu si představit pomník vzdávající úctu statisícům a milionům vojáků různých národností, kteří padli za moc a slávu rakouských císařů. Nikdo by jim nestál na hlavě. Je s podivem, jak naši obdivovatelé Rakouska zamlčují vše, co by mohlo na maršálovu slávu vrhnout stín. Nemluví se o něm jako o konzervativci staré ražby, jako o vyznavači ideálů Svaté aliance a nepříteli liberalismu, demokracie a osvobozeneckého hnutí porobených národů. Zamlčuje se, že to byl jednostranný a úskočný muž, který vše podřizoval pravidlům válečného řemesla, – dokonce i stromy v jeho parku musely být vysázeny podle armádního reglementu. Naproti tomu naši austrofilové nám ho představují jako slavného Čecha, jako geniálního vojevůdce, který – podle slov Karla Schwarzenberga – předčí i samého Jana Žižku. Radecký je ovšem Čechem právě tak málo, jako je jím třeba Josef Windischgrätz, Heinrich Clam-Martinic nebo Franz Thun. Žižka bojoval za českou věc, za ideál Boží pravdy, kterou církevní hodnostáři a prospěcháři zrazovali, zatímco Radecký hnal vojáky různých národností do boje za zájmy císaře z Boží milosti. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi o něm četl nelichotivou poznámku v deníku Franze Grillparzera. Vídeňský dvorní básník, autor oslavné básně na maršála, si po návštěvě v jeho rezidenci v září 1849  poznamenal: „Je to hlava potměšilá, která všechno používá ke svému prospěchu, ba dokonce – pokud to potřebuje – i poezii.“

 

Myslím, že by pana kardinála Duku, kreslíře Borna i historika Raka velmi potěšilo, kdyby se na dvou památných místech Prahy po osmdesáti letech znovu objevil sloup Panny Marie spolu s pomníkem maršála Radeckého. Tyto dva symboly národní poroby by se vzájemně podpíraly – vždyť ona, Bohorodička, žehnala vítězům Bělohorské bitvy právě tak, jako maršálovi, který pokračoval v nesmiřitelném boji za svaté dědictví Ferdinanda II., obnovitele slávy církve svaté.

 

4.   Clausewitzova charakteristika fyzických a duševních vlastností vojáka, které jsou žádoucí, aby úspěšně plnil obtížné a riskantní úkony svého řemesla, nese zřetelnou stopu osvícenské filozofie a etiky. Do centra vojákova fyzického a psychického ustrojení Clausewitz klade rozum. Vlastnosti jako tělesná zdatnost, bojovnost, schopnost riskovat a rychle reagovat na změnu situace se podle pruského teoretika mohou v plné míře uplatnit pouze tehdy, jsou-li pod neustálým dohledem rozumu, střízlivého a přesného uvažování. Soubor vlastností, které pruský generál žádal po svých vojácích, má do značné míry obecnou platnost. Zejména se to týká úkonů a činností, které po každém účastníku vyžadují schopnost čelit zvýšenému vnějšímu tlaku a stálé změně. Válečné řemeslo na jedné straně nese s sebou mimořádně vysoká rizika – riziko zranění a smrti, ale na druhé vyžaduje naprosté podřízení nadřazené vůli; paradoxně to však neznamená absenci osobní iniciativy – voják musí citlivě reagovat na všechny změny dané situace. Tento axiom samozřejmě neplatí vždy a všude; zejména moderní válka s masovým nasazením mužstva a zbraní disponuje s vojáky jako s pouhou potravou pro děla. Když jsou zákopy zasypávány tisíci tunami dělostřeleckých granátů, bystrý úsudek je jednotlivci málo platný. Mění-li se válka jako nástroj politiky v totální válku jako nástroj smrti (spálit, zlikvidovat, vygumovat, nechat vykrvácet), pak je rozum postaven mimo hru. A v té chvíli, jak známo, vylézají příšery.

 

Hovoří-li Clausewitz o tom, že voják má ve svém povolání uplatnit rozum, má na mysli praktický úsudek (praktische Vernunft), nikoliv rozum, který člověk používá, když se snaží obsáhnout i věci neznámé, nepochopitelné, jež překračují zkušenost jeho každodenní životní praxe. V době, kdy Clausewitz psal úvahy o válce, vojákovo uvažování o povaze moci, pro kterou jde do boje, ani uvažování o smyslu té které bitvy bylo nežádoucí a v případě, že by své pochyby dal hlasitě najevo, vystavil by se nejtvrdším trestům. Nejen Friedrich Veliký, ale ani Radecký, Falkenhayn, Conrad von Hötzendorf a další dekorovaní vojevůdci si uvědomovali, že vojákovu disciplínu drží především to, že o smyslu své činnosti nepřemýšlí. Dobře to věděli i politikové, ať již sloužili monarchii nebo republice.                                                                                                                                                                                   

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 31 Březen 2015 15:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB