Ptáme se u příležitosti 190. Výročí narození spisovatelky Boženy Němcové
Lenka KOLIHOVÁ HAVLÍKOVÁ
Božena Němcová byla a je fascinující bytost. Neexistuje v české kultuře jiná spisovatelka, jejímž dílem, osobností a osudem by se s takovou intenzitou už po dlouhá desetiletí česká společnost tak zabývala. Paradoxně na jevišti Národního divadla se Božena Němcová ocitla inscenací J. A. Pitínského v hlavní roli s Vlastou Chramostovou poprvé. Němcové se podařilo zachytit život na české vesnici 19. století a zároveň vytvořit hluboké, vrstevnaté a do detailů propracované svědectví o tématech, souvisejících s emancipací českého národa.
Z jiného úhlu pohledu je Babička knihou o ženském údělu. Ženské postavy se stávají hybatelem děje, nebo obětí osudu, každá z nich představuje určitý typ a možnost jednání. A život každé z nich je zásadně ovlivněný světem mužů, rozhodnutími a událostmi, která ženy samy nemohou ovlivnit, jen se s nimi mohou vyrovnat. Babička je tím, kdo harmonizuje život ve svém okolí.
Postava Babičky se bezesporu stala mýtem, jehož význam přesahuje rámec literatury. Moudrost a laskavost, které jsou jí vlastní, ale vyrůstají z těžkého osudu, který prožila. Je to moudrost a laskavost, které si aktivně vybojovala. Babička Boženy Němcové není jen idylickým snem o šťastné minulosti, o pospolitosti ratibořického života, o nevinném dětství. Vždyť toto kýžené štěstí je neustále něčím ohrožováno. Tak jako se kolem malebného údolí v představách Němcové ježí temný les, tak jako na každé klidné řece je divoký a nebezpečný splav, tak je i každý z nás neustále podrobován zkouškám. Jsem hluboce přesvědčena, že právě pro tohle téma se kniha stala symbolem, k němuž se vztahují celé generace čtenářů. Pro téma, které se spojilo s osobním osudem autorky - ženy s krásnou tváří, citlivou duší, ale rozežírané vnitřní chorobou, pronásledované režimem i tragickými životními událostmi, ženy, která se, podobně jako Babička, nikdy nevzdala.
Na základní škole jsem Babičku navzdory stigmatu povinné školní četby přečetla ráda. Musím ale přiznat, že jsem byla možná jediná ve třídě, kdo knihu skutečně četl, a že jsem pak musela obsah diktovat spolužákům do čtenářských deníků. Všichni ovšem znali nezapomenutelný Moskalykův film z roku 1971 s Jarmilou Kurandovou.
Myslím, že od těch dob se mnoho nezměnilo a příležitost vidět Babičku v Národním divadle může být pro spoustu dětí spíše příležitostí vyhnout se četbě obsáhlé knihy. Potěšilo mě ale například, když jeden z kamarádů mého šestiletého syna představení navštívil, řekněme proti své vůli, a druhý den přišel s vykulenýma očima vést se mnou debatu o tom, že babičky by neměly umírat a že Viktorka neměla chodit za bouřky do lesa a kdy že může zase přijít do divadla.
Autorka je dramaturgyně činohry Národního divadla v Praze
Jan LUKAVEC
Již několik let vysílá Český rozhlas pořad Hovory na bělidle, který je zahajován slovy: „Vítáme u přijímačů všechny, kdo chtějí s námi na bělidle zkusit projasnit vztahy mezi muži a ženami... Tak, jako se na bělidle bělilo prádlo jen sluncem a čistou vodou, tak jako na Starém bělidle dokázala babička mnoho vyřešit tím, že uměla poslouchat a říci pravé slovo v pravou chvíli."Ať se v pořadu mluví o čemkoli, téma je vždycky prokládáno citáty z Babičky, která je tak vydávána za nevyčerpatelný zdroj moudrosti a vědění. Je pravda, že s Biblí se to každou neděli dělá také tak, ale ta je delší a plná tolika rozporů, že všechny je vysvětlit může pár set let trvat.
Co se ovšem týká Babičky, už roku 1887 napsal František Bartoš: „Jestiť Babička z těch spisů, které čím častěji se čtou, tím více ku čtení lákají, vždy nové a nové krásy žasnoucímu zraku čtenářovu odhalujíce". Tak je této knize přisuzována hodnota nejen kanonická, ale i sakrální. Právě díky tomu dnes může být terčem četných desakralizací, ať už to jsou ilustrace Martina Velíška, nebo to, že je poslední dobou v dramatizacích postava babičky obsazována muži.
Kanoničnost určitého literárního díla je ovšem svázána s tím, že je zařazeno do školních osnov. Podle Jany Čeňkové byla Babička do konce sedmdesátých let 20. století vydávána v nakladatelstvích dětské literatury, v osmdesátých letech již její umístění ve školních seznamech doporučených knih budilo „jisté rozpaky", a od poloviny devadesátých let už „v oprávněné tichosti proplouvá do hodin literatury" ve vyšších třídách sekundárního stupně a „stává se tak četbou vyzrálejšího čtenáře".
To, že Babička není četba pro děti, je dnes široce přijímaná až banální teze, kterou se stydím opakovat, a potvrzuje ji třeba i uznávaná odbornice na dílo Němcové, Jaroslava Janáčková, která o Babičce říká: „Je to kniha, kterou dneska v žádném případě nemohu dát číst dětem". Nicméně právě Janáčková byla autorkou poslední úpravy knihy, již potom načetla Hana Kofránková, vysílal ji Český rozhlas a ten ji také nabízí ke stažení ve formátu mp3 (http://www.rozhlas.cz/ctenarskydenik/dila/_zprava/486027).
Podle Tomáše Vodňanského, který se na rozhlasové Vltavě stará o internetové programy, je Babička hned po Švejkovi druhým nejžádanějším titulem, za rok si ji stáhlo 27 000 lidí. Podle diskuze na příslušné webové stránce velkou část posluchačů tvoří studenti blížící se k maturitě. Ty Babička učit zřejmě číst nebude, ale díky rozhlasovému Čtenářskému deníku možná i za desítky let budou Češi schopní smát se dalším parodickým či nekonformním parodiím Babičky.
Autor je kulturolog, pracuje v pražské Národní knihovně.
