Strhněme tu zeď

Email Tisk PDF

 

Grossman Abu-AssadChronicky nejbolavějším místem planety je Svatá země. Válečný stroj na ní dál produkuje vnější i vnitřní nepřátele. Tlumit zášť, podívat se očima „těch druhých“ dokážou „básníci, světci nebo zrádci,“ tvrdí Umberto Eco v eseji Vytváření nepřítele. Básníci a umělci nehojí rány, diagnózu ale píší lépe než politici.

 

 

Výrazní tvůrci jsou na obou stranách izraelsko-palestinské linie. Položíme-li jejich díla vedle sebe, dostaneme oboustranný snímek nemocného regionu. Posoudit to mohou i naši čtenáři a filmoví diváci. Zajímavá je například konfrontace románu Žena prchá před zprávou izraelského spisovatele Davida Grossmana a dramatu Omar holandsko-palestinského režiséra Hany Abu-Assada (oba na snímku ).

 

V románu i filmu vystupují nerozluční kamarádi. Nestudují historii ani náboženství, neřeší „židovskou otázku“. Chtějí něco tvořit a někoho mít rádi. Dějiny jejich společné země jsou však proti. Mladí Izraelci a Palestinci nejsou lhostejní a ve jménu nadosobních cílů berou do ruky zbraň. Jejich intimní svět se však s „veřejným“ angažmá neslučuje. City je zbavují ostražitosti a v posledku zrazují.

 

Tři roviny Grossmanova románového příběhu odpovídají fázím „jedné nekonečné války“. Šestidenní válka byla dunivým pozadím dialogů jeruzalémských teenagerů – Ory, její první lásky Avrama a kamaráda Ilana, pozdějšího manžela. Za jomkipurské války padl Avram do zajetí a přežil jen zázrakem s jizvami na těle i duši. Reálný čas vyprávění se protíná s operací na okupovaných územích za druhé intifády, které se dobrovolně účastní Ořin a Avramův syn Ofer. Matka se těší z jeho návratu z vojny, ale vzápětí ji znovu ochromí strach o synův život. Společná minulost postav se vynořuje ze vzpomínek na bezcílné pouti po Galileji.

 

Zatímco Avram bojoval v „regulérní“ válce, tři přátelé v Abu-Assadově filmu zastřelí na Západním břehu izraelského vojáka ze zálohy. Tarek vymyslí plán, Omar opatří automobil a Amjat stiskne spoušť. Izraelská policie chytne Omara a jediná věta, „nikdy se nepřiznám“, jí stačí k vydírání. Vyšetřovatel Rami se domnívá, že střílel Tarek a propustí Omara pod podmínkou, že přivede policii na jeho stopu. Omar přistoupí na „smlouvu s ďáblem“, aby se mohl stýkat s Tarekovou sestrou Nadjou. Nechce kamaráda a potenciálního švagra podrazit, ale jeho „fučíkovské“ manévry jsou neobratné, nedokáže hrát s mazaným policistou „lidsky pochopitelnou hru“.

 

Není kouře bez ohně

Loajalita je v románu i filmu vystavena těžkým zkouškám. Užívat si a zároveň riskovat život nelze bez narušení vazeb k okolí. Boj proti vnějšímu nepříteli se obrací proti škůdci ve vlastních řadách. Zrada principů je zradou přátel. Spory se zostřují, účastníky zachvacuje paranoia. Vyčítají si nejen „bojová“ selhání a vyzrazení plánů, přebírají si dívky, žárlí na sebe. Románový Avram i filmový Omar sní o manželství se „životní láskou“ (Orou respektive Nadjou), která si však bere jejich kamaráda.

 

Nejpodezřelejší jsou navrátilci ze zajetí. „Mému příteli Davidu Tazartesovi, číslo 184224, který vyvázl z transportu 71 do Birkenau, opakovali, když se v roce 1945 vrátil: ‚Není kouře bez ohně‘,“ píše André Glucksmann v Rozpravě o nenávisti. Avrama v Grossmanově románu, který přežil sinajské peklo, vyšetřují izraelské úřady. V jiném Abu-Assadově filmu Ráj hned teď se vzájemně „prověřují“ palestinští spolubojovníci a domnělý kolaborant je popraven.

 

Dvouhlavá smyčka se zatahuje i kolem Omara ze stejnojmenného snímku. Další odbojová akce je prozrazena a je zřejmé, že v partě je udavač. Omara znovu zadrží a propustí s lokátorem na těle. Tentokrát chce přesvědčit Nadju, že není práskač, a odhalit informátora. Dvojznačnou situaci nakonec řeší třetím, „konečným“ způsobem. V posledním záběru filmu si podepisuje ortel zabitím agenta Ramiho.

 

Také Avram se ve chvíli krajního utrpení „zřekl života“, když ho egyptský důstojník fotil při fingovaném pohřbu za živa. Dlouhá léčba a hospitalizace ho udržely při životě, ale z talentovaného mladíka je podivínská troska. Přesto se Oře daří probouzet jeho zvědavost. Ještě jsou naživu. Živý je na konci filmu také Omar.

 

„Vlast už není v nebezpečí, ale já ano,“ prohlásí Yossarian a utíká z boje vstříc radovánkám. Naši filmoví a románoví hrdinové nemohou utéci jako protagonista Hlavy 22. Nemají kam a síť intrik, příslibů a hrozeb jim navíc svazuje nohy. Ať udělají cokoliv, nepřiblíží je to bezpečnějšímu domovu. Podvede-li Omar policii, odsoudí se k smrti, zradí-li přátele, bude navždy psancem. Outsidery zůstanou rovněž mladí Izraelci, nenasadí-li život ve službě vlasti.

 

Oběti i vrazi

Židé i Palestinci jsou oběti svého druhu. Zneužívají toho a běsy, které by měli potlačovat, jen přiživují. Stávají se predátory, kteří loví vlastní kořist a hromadí vlastní viny.

 

Židé, pronásledovaní od dob patriarchů a zatížení „pamětí holocaustu“, se usadili v Palestině. Původní obyvatelé ji více než z poloviny opustili a žijí v oddělených enklávách. „Protože to bylo jednodušší, vzali si Židé půdu od Palestinců a nikoli od těch, kdo jim způsobil největší utrpení a dluží jim reparace,“ rozporuje ustavení židovského státu na dotčeném území Slavoj Žižek.

 

Obranný nacionalismus a anti-izraelská sebeidentifikace Palestinců plodí podezíravost, udavačství a fundamentalismus. Slepou uličku, do níž některé krajany zavedlo pomstychtivé násilí zkoumá i režisér Abu-Assad; byl dokonce obviněn ze sympatií k jeho nositelům. Mladíci v jeho filmech přitom nejsou „okázalými nihilisty“ bez skrupulí, jak popisuje teroristy Glucksmann. Nejsou militantními vyznavači smrti. Nesedí ani „westernové“ rozdělení rolí na padouchy – izraelskou milici – a palestinské chlapce, kteří dospěli v bojovníky. Ani oni nejsou nevinní. (Opačnou optikou viděno jsou vojenské patroly šikanující „pokojné obyvatelstvo“ projevem státního terorismu.)

 

„Nemám jinou možnost, než být obětí i vrahem,“ utrousí sebevražedný atentátník ve snímku Ráj hned teď; bezvýchodnost této dvojí identity ilustruje nechtěná komičnost přísahy vybraných mladíků. Název filmu připomíná stejně bezprogramovou revoltu 60. let s její touhou po transcendenci. Palestinští „rebelové“ ale více diskutují o pozemském cíli („morální válce“), jako by nešlo jen o čirou destrukci a zabíjení ve jménu Alláha. (O „hrdých rodičích mučedníků“ píše s hořkou jízlivostí také palestinský spisovatel Sámir Júsef v novele Den, kdy bestie dostala žízeň.)

 

Nálož zabíjející nevybíravě civilisty je v dramatu Omar nahrazena „individuálními“ střelami, které nemají „božské“ krytí a zasahují vojenský cíl. Omar a spol. vedou partyzánskou válku proti nepříteli, který nosí uniformu. Náhodně vybraný voják a policista Rami jsou zabiti „ve službě“. Ponižování ze strany izraelských hlídek i zákeřná střelba ze zálohy jsou „porušením pravidel“, příznakem téže neurózy – potvrzení vlastní hodnoty deptáním protivníka. Jakákoli akce, která zahání pochybnosti a strach, je lepší než nečinnost. Jako všechny zoufalé činy se však obrací proti svým původcům.

 

Tváře obětí a pachatelů ukazují Grossman a Abu-Assad v obráceném gardu. Ve filmu mají palestinští vrazi i drsný vyšetřovatel Rami výrazný profil, zatímco o zabitém vojákovi nevíme nic. Naopak v románu nemá krutý protivník, který bombarduje Jeruzalém a trýzní Avrama, tvář natož příběh. Oběti však mají jména, rodiče, milenky, přátele. Mohl by mezi nimi být i fiktivní syn Ofer, připomíná Grossman, jehož vlastní syn nepadl na románovém, ale skutečném válečném poli. K napsání knihy ho pohnulo povolání prostředního syna Uriho k tankistům, osvětluje v eseji Psaní potmě autobiografické pozadí románu. Přál si, aby kniha syna „ochránila“. Autorské zaříkávání se minulo účinkem, zato předtucha se naplnila. V posledních hodinách druhé libanonské války (srpen 2006) dvacetiletý Uri padl. Otec našel sílu se k psaní vrátit. Od začátku práce do vydání uběhlo pět let.

 

Nečiň druhému…

„Nelidskou volbu“ být buď obětí, nebo agresorem označuje za „chybnou, dusivou dichotomii“ ve zmíněném eseji i David Grossman. Propracovává se ke „třetí, lidštější možnosti“. Psaním se stává „lidskou bytostí schopnou soucitu s utrpením nepřítele“ – ve shodě s maximou Richarda Rortyho o citlivosti umělce k bolesti a ponížení druhých, spolutrpících. I „oni“ jsou ostatně „jedni z nás“, i když jsou jiní. Spisovatel, jehož zem je ve válce, nemusí být „nepřítelem a ničím jiným než nepřítelem,“ vyznává se s úlevou Grossman a upozorňuje na „překvapivé podobnosti“ mezi „nimi“ (nepřáteli Izraele) a „námi“ („nepřáteli“ Palestinců). Terorismus a okupace jsou jednou důsledkem, jindy příčinou, stejně jako „my“ jsme někdy ohrožovaní, jindy naopak kolonizující a „oni“ nepřizpůsobiví, respektive diskriminovaní.

 

Duální totožnost izraelského Araba zobrazil již Avraham B. Jehošua v románu Milenec. Samostatný part v něm sehrává arabský chlapec, který se zamiluje do dcery svého židovského zaměstnavatele. Poprvé v hebrejské literatuře „má arabská postava svůj vlastní hlas a smí vyjádřit svůj vnitřní život, jenž není do značné míry projekcí židovské představy či dilematu,“ připomíná hebrejistka Šárka Doležalová nebezpečí orientalismu ohrožující autenticitu „těch druhých“.

 

Také Grossman si je vědom, že rovnice má dvě strany. Složitost soužití ukazuje na proměně přátelského vztahu Ory a její rodiny k arabskému řidiči Samimu. Ora vůči němu neudrží nezaujatý, neimperiální postoj. Ozve se v ní „něco, co k němu nikdy nepocítila – sladká chuť nadřazenosti“. Jiskření je výsledkem napětí mezi Samiho hrdou neústupností (autor oceňuje jeho „přirozenou, orientální jemnost“) a „západním odhodláním“ a potlačovanou „neomaleností“ liberálně smýšlející Ory.

 

Zatímco Sami je „rodinný přítel“, agent Rami v Abu-Assadově filmu ztělesňuje Palestincům nepřátelskou úderku. Je nesmlouvavý profesionál, avšak ne fanatik. Otec rodiny Rami by raději řešil domácí problémy než patálie na „zatraceném“ Západním břehu, poodhalí film krátkým střihem lidskou stránku represivního stroje. Abu-Assad však neprojevuje tolik empatie pro ty, které „nemá rád“.

 

Předávkovaní historií

Vlny palestinských běženců nabíraly na síle vždy po další válce – na rozdíl od sudetských Němců „vyhnaných“ z Československa, kteří neskončili v uprchlických táborech a postarali se sami o sebe, poznamenal historik Edward Luttwak v eseji Dejme šanci válce. Je nechtěným paradoxem, že vytlačování Palestinců do ghet má rysy „konečného řešení“. Palestinci „vrací Izraeli jeho poselství v převrácené a pravdivé formě“, glosuje ironii dějin Žižek. Jsou odsouzeni k nomádství stejně jako bibličtí předkové dnešních Izraelců.

 

Také románová Ora a bývalý milenec Avram putují po Izraeli bez zpětné adresy jako bezdomovci. „Potřeba putovat“ je podle Grossmana předávána jeho národu, románovým hrdinům i jemu samému („pouť uvnitř sebe sama“) z dob Starého zákona. Současníci však nežijí v mytickém anachronismu, nýbrž v konkrétním dějinném čase. Ora i všichni muži jejího života se o tom přesvědčují na vlastní kůži.

 

„I dítě počaté znásilněním má právo na život,“ poznamenal jinak extrémně protiizraelský historik Šlomo Sand. Přestože jsou jeho literární krajané kritičtí vůči sionismu (ve svých dílech) a politice osídlování (v občanských postojích), právo na vlastní stát (v hranicích z roku 1967) většinou pragmaticky hájí. Díky „velké lidské ideji“ sionismu se Židé z exilu „vrátili do své domoviny“, odpovídá Grossman na dotaz novináře. Jedinečný výkon národa žijícího v zemi „předávkované historií“.

 

Grossman se nepouští do náboženské polemiky, ale v podtextu je uložena podvratná otázka, čím to je, že jsou Židé (Bohem vyvolený národ) stíháni tolika pohromami. „Nikdy jsem si nemyslel, že jen my jsme na vině, ale udělali jsme velice málo pro to, abychom situaci změnili.“ Ani po smrti syna se spisovatel neproměnil v protipalestinského jestřába volajícího po krvi. „Snažím se nenechat se zlákat k tomu, abych byl radikálnější,“ prohlásil u vědomí toho, že na řešení se musí podílet obě strany.

 

Slabší žízní po pomstě

Konflikt mezi arabským a západním světem je „střetem mezi anonymním brutálním mučením a mučením jako mediálním spektáklem“, píše Žižek v narážce na Abú Ghrajb a Guantánamo. Vězně mučí nejen zdivočelí egyptští vojáci v Grossmanově románu, ale i vzdělaný rozvědčík demokratického Izraele v Abu-Assadově filmu. Platí-li v prvním případě orwellovské „účelem mučení je mučení“, policista Rami trýzní Omara, aby zastrašil jeho přátele a chránil životy svých krajanů.

 

Na jedné straně se hromadí „arabská“ vina – atentáty (ve filmech) a válečné zločiny (v románu). Izrael to stereotypně vyvažuje checkpointy, vojenskou a technologickou silou. „Mít letadla, nepotřebovali bychom mučedníky,“ odpovídá na převahu protivníka hrdina filmu Ráj hned teď. Ani jeho vrstevníci ze snímku Omar neprahnou po mučednické smrti. Touha po pomstě však neslábne.

 

Podmínkou uvolnění blízkovýchodního klinče a „křesťanského“ odpuštění je potrestání zločinů. O trestu za válečné zločiny egyptské soldatesky v Grossmanově románu nemůže být řeči. Film to řeší ve stylu starozákonního oko za oko. Mladíci ale netrestají vojáky, kteří Omara týrali na ulici. Zabitím „neznámého vojína“ se mstí na zástupné oběti okupanta; jako ve válce, v níž hynou bezejmenní „nevinní“ pěšáci.

 

Kdyby se románové a filmové postavy potkaly (v jednom scénáři či románu), mohl by náhodným terčem ostřelovače být Ofer, mladší syn Ory rukující na Západní břeh. Matka ho navíc nabádá, aby střílel, jen bude-li sám v ohrožení života; je tak blíže křesťanskému „nezabiješ“. Jako by myslela, ač to nikdy nevysloví, na matky na té druhé, palestinské, straně, které své syny milují stejně jako ona Ofera.

 

Ora nepatří mezi bojovné, politicky smýšlející hrdinky. Stačí jí, že trvá na svém mateřském právu stejně jako matka ze stejnojmenné hry Karla Čapka, která ovšem končí v patetickém gestu vzdoru či rezignace. Ora není čítankovou postavou. Kolísá mezi svobodomyslnou a „válečnickou“ výchovou synů, do boje by je však neposlala. Má dvojznačný vztah k armádě, jež chrání zemi, ale matkám „znárodňuje“ syny. Odvezla sice Ofera do služby, avšak „přijmout zprávu“ od vojáků odmítá.

 

Zdi nářku

Abu-Assad i Grossman vyprávějí o nepřirozeném odloučení, o společenství rozděleném zdí odcizení, rodině roztržené kvůli nároku armády. Co patří k sobě je násilím odděleno.

 

Film i román jsou válečné romance. Milenci nepřipomínají Romea a Julii rozložením rodových antagonismů, nýbrž nasazením života pod tlakem okolností. Omar přelézá tzv. qalandinskou zeď, část betonové bariéry protínající větším dílem území Západního břehu Jordánu. Stěna nerozděluje znepřátelené strany, nýbrž palestinské rodiny, přátele, milence.

 

„I nejvyšší zeď na lásku je krátká, … a tvoji příbuzní mě nezastaví“ vložil Shakespeare do úst Romeovi. Místo „příbuzných“ si dosaďme hlídky střílející bez vyzvání. Atleticky disponovaný Omar prchá po střechách, zdech a uličkách. Je dostižen a vlákán do pasti protivníkem kombinujícím surovou materii zdi a horlivost milicionářů s vyspělou technologií a zpravodajskou lstivostí. (Aby zmátl svou kořist, prochází Rami suverénně jazykovou „zdí“ mezi arabštinou a hebrejštinou.) Na rozdíl od Romea padne Omar do zajetí, ale stejně jako hrdina Alžbětincův volí smrt, protože pobyt v rozděleném světě je pro něj nesnesitelný. Rána je otevřená, film končí bez katarze.

 

„Chmurný smír“ uzavřený v hrobce Kapuletů dává alespoň naději. Také Ora z Grossmanova románu chce z „té hrobky“ vystoupit zpět do života a vzít s sebou Avrama. Smrt, jež je v Abu-Assadových filmech „variantou řešení“, plaší Ora vzpomínkami. Věří – jako Šeherezáda či Sofie ze Styronova románu –, že dokud nezmlkne, nepřijde ani definitiva o osudu syna-vojáka. Nechce plakat u zdi nářků.

 

Kalandijská „zeď nářku Palestinců“ je symbolem kolonizace a ponížení těch, „pro které se nepláče“. Život „hodný truchlení“ musí být nejprve „uznaný“, připomíná filozofka a aktivistka Judith Butlerová v eseji Nárok Antigony. A právě životy palestinské mládeže, ale i nejmladší generace Izraelců jsou znehodnocené, jejich budoucnost je nejistá, prekérní. Není divu, že reagují sebedestruktivně.

 

Co je tady normální?

Relativní klid závisí na rovnováze bezpečí a strachu. Bezpečnost pevnosti Izrael je jištěna odstrašující vojenskou silou; blahobyt je vykoupen stresem z číhajícího nebezpečí. Palestinci neorganizují „brigády“ ke zvelebování své země, ale jako odbojové buňky. „Bezpečnostní“ zeď je pro Omara nebezpečná; turisté se cítí jistěji než občané. Oba tábory jsou v neustálé pohotovosti, vysilují se vzájemným hlídáním. Důvěra, natož soucit a slitování jsou nepoužitelné.

 

Co je tady normální? Otázku palestinského hrdiny filmu Ráj hned teď by mohly klást i postavy Grossmanova románu. Život jim komplikuje „okupační mentalita“, dodává znalkyně židovské literatury Hana Ulmanová. Vojenská zkušenost mladých Izraelců a úzkost jejich rodičů přiživuje atmosféru ohrožení podporovanou bohužel politiky. „Tu pokřivenost dokonce ospravedlňujeme, vymýšlíme si pro ni ideologii. Žijeme v neustálém strachu,“ konstatoval Grossman v rozhovoru.

 

Cestou k bezpečnému soužití ve společné zemi plnoprávných občanů je míšení a konverze, vzájemně prospěšné propojování. Znamená to neredukovat lidi na Araby, Izraelce, muslimy či židy, neodůvodňovat násilí etnickou, náboženskou či politickou příslušností.

 

„Když dítěti zbouráte dům, zničíte mu celý svět,“ uvažuje izraelský fotograf David Rubinger nad snímky židovského dítěte v ruinách domova a arabského děvčátka zachyceného ve stejné situaci. V Jehošuově povídce „Naproti lesům“ vystupuje starý Arab, kterému za války vyřízli jazyk – „My nebo oni, co na tom záleží?,“ klade řečnickou otázku vypravěč. Ani Grossman a Abu-Assad neřeší, zda jsou zabíjeni „správní“ či „nesprávní“ lidé. Nespoléhají na sympatie vůči obětem (holocaustu či vysídlování), nehledají alibi pro skutky zavrženíhodné. Neagitují ani nemoralizují na účet postav. Straní lidskosti, ne jedné ze stran.

 

„Politické“ umění odmítl také palestinský spisovatel Sámir Júsef. Jeho spolupráce s literární hvězdou Izraele, i Palestinci oblíbeným Etgarem Keretem je příkladem, bohužel ojedinělým, potřebného sbližování. Společná sbírka povídek Gaza Blues vyšla už před deseti lety a kritika ocenila odvahu vzepřít se politické korektnosti, která jen rozmnožuje „seznam tragédií izraelsko-palestinského konfliktu“.

 

Rovněž David Grossman vyhlíží dobu, kdy se román Žena prchá před zprávou „bude číst jako umělecké dílo, ať už mu to bude ku prospěchu nebo ne.“ I recenzenti se přestanou přít, zda je to kniha především „izraelská“ nebo obecně sdělná. Zůstane humanistický epos výjimečné síly. Podobně jsou obrazy boje, lásky a strachu ze smrti v tvorbě Hany Abu-Assada srozumitelné i mimo jedinečný časoprostor, v němž jsou zarámovány.

 

Vymyšlené světy nejsou jen paralelou, ale i mírou světů reálných; zrcadlí je přesněji v jejich syrovosti a rozporech než komentáře a analýzy. Vstřebávají do sebe politiku i dějiny. Tvůrčí imaginace vyplňuje vakuum po „velkých vyprávěních“, naplňuje prázdné nádoby smyslu „malými“ historiemi. Kultivuje veřejný prostor, nekonejší, naopak nutí přemýšlet a nebýt lhostejný. I odpor vyjádřený uměleckými prostředky může provokovat k činům (jejich zápornou variantou je odsouzení Keretova „antisemitismu“ izraelským parlamentem).

 

Legitimní násilí odmítající teror musí být „organizované“ státem. Ostrůvky palestinské samosprávy jsou však neakceschopné (v horším případě v rukou radikálů) a vojenské právo na okupovaných územích jen prohlubuje bezpráví. Kritikou do vlastních řad nešetří (zejména izraelští) intelektuálové a aktivisté. Také spisovatelé a filmaři jsou odvážní, ale neriskují tolik jako politici. (Tragický průsečík umělecké a politické reflexe symbolizuje Rubingerova fotografie veršů „Mírové písně“ potřísněné krví Jicchaka Rabina, mírotvorce zavražděného izraelským extremistou.)

 

Mírové a válečné pudy se sváří v každém společenství. Kdyby se Grossmanovy a Abu-Assadovy postavy potkaly ve skutečnosti, přátelily by se nebo si šly po krku? K sousedskému životu v dobré vůli by se musely sejít uprostřed. Zatím jim v tom brání valy betonové i symbolické. Komunikační kanály jsou zanesené politicko-mediálními klišé a hesly nálepkujícími „nepřítele“. Protáhnout se je snaží také umělci a spisovatelé. Publikum však není připravené, věří propagandě, že „teď není vhodná doba“ na literaturu. Přesto jsou výzvy ke stržení „té zdi“ a zastavení války proti vlastní kultuře nepřeslechnutelné.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 28 Leden 2015 09:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz