Války z milosti boží

Email Tisk PDF


prvni svetova ilustrace II(Poznámky k fenomenologii války 2)

 

 

Čtěte první část: Jak se připravuje válka

 

1. Rozhodnutí vyvolat válku není v rukou bankéřů, továrníků, velkostatkářů, nýbrž hrstky lidí, kteří v zemi – často s jejich požehnáním – vládnou. Lid nebo veřejnost nemá v této věci, dotýkající se zásadních životních zájmů všech občanů, žádné rozhodovací právo. Někteří naši historikové, politici a novináři propadlí nostalgii po zlatých časech rakouské monarchie, s nadšením si malují kýčovitý barvotisk z dob, kdy lid ještě nebyl zkažen nebezpečnými myšlenkami svobody a rovnosti a kdy mezi monarchou a jeho poddanými panoval vztah vzájemné důvěry a lásky. Karel Schwarzenberg, otec dnešního předsedy TOP 09, líčil ve svých statích vztah monarchy k lidu jako citové spojení otce s dětmi – otec poroučí a děti poslouchají, protože vědí, že on je na svém místě z božího posvěcení, že je chrání a nedopustí, aby jim kdokoli ubližoval. Oni za to musí plnit jeho přání, protože zdola nemohou odhadnout, co se děje kolem, co je ohrožuje – na to dohlíží pán vysoko na věži, pán, který chrání své panství i své poddané. Když po bitvě na Bílé Hoře císařští kavalíři spolu s katolickými sluhy božími vyháněli protestantské kacíře ze země – přesněji: české kazatele, šlechtické a měšťanské rodiny –, zavedli drakonická opatření, aby nevolníky nenapadlo následovat své kněze a pány do ciziny. Dobře tomu rozumíme: k čemu by byly novým světským a církevním pánům velkostatky, kdyby je neměl kdo obdělávat? K čemu by jim byla města bez posluhů, tovaryšů a jiných služebných lidí? Kdo by jim potom sloužil a zajišťoval blahobyt? Francouzské revoluci můžeme leccos vyčítat, ale jak by se mohl za vlády světské a církevní šlechty prosadit kodex lidských práv, myšlenka svobody, rovnosti, bratrství? Demokracie je pro monarchisty úpadek, odklon od přirozeného stavu. Pro hlasatele starých feudálních pořádků je představa, že každý člověk má právo rozhodovat o osudu svém i celého společenství, absurdní a nepřijatelná. První světová válka provedla násilné zespolečenštění násilí a vnukla širokým zástupům lidí vědomí, že se staly obětí zvůle panovníků, členů vládních kabinetů a velitelů armád (kolik bylo mezi držiteli nejvyšší moci v Rakousko-Uhersku a v Německu lidí bez šlechtického titulu?). Nelze se divit, že výsledkem války byl pád tří monarchií; anglické království vydrželo, protože Cromwellova měšťanská revoluce v polovině 17. století vystavila monarchii těžké zkoušce a uvolnila tuhé středověké poměry. Na začátku 20. století v Rakousku ani v Německu nebylo možné integrovat do rozhodujících postů představitele neprivilegovaných vrstev – skutečnost, že Lloyd George, britský ministerský předseda za války, byl Welshan a do nejvyšších politických míst se dostal jako odborář a odpůrce konzervativců, svědčila o tom, že anglická monarchie již v minulosti prošla výrazným demokratizačním procesem.

 

2. V jubilejních článcích a knihách o první světové válce jsem se nedočetl, že odpovědost za rozpoutání prvního dějství světového masakru padá na císaře Franze Josefa I. Jeho podpis pod výzvou k hromadnému vraždění, pod manifestem Mým národům vydaným 27. července, autoři omlouvají tím, že stařičký císař (cítíte ten tklivý citový odstín mezi adjektivem starý a stařičký?) byl k podpisu donucen válkychtivou kamarilou. Ale to není pravda. Franz Josef byl již od mládí veden k úctě k vojsku, patřil k aristokratům starého ražení, kteří se nejlépe cítili v uniformě a na koni. Když v březnu roku 1848 vypuklo ve Vídni povstání a zděšení štechtici u dvora si uvědomili, že musí podniknout radikální kroky, aby zabránili pádu monarchie, hledali osobnost, která by dovedla ráznou nápravu bez skrupulí uskutečnit. Volba padla na Felixe Schwarzenberga. Byl sice známý víc svými milostnými aférami než diplomatickou zručností, ale asi usoudili, že erotické dobývání dam má přece jen něco společného s vojenskou rázností, a povolali ho z diplomatické mise na Sicilii, a ve Vídni mu svěřili významné poslání. On to byl, kdo žádal okamžité odvolání neschopného měkkoty Ferdinanda (když Dobrotisku oznámili, že se na vídeňských ulicích srocuje nebezpečný dav, ptal se – a kdo jim to povolil?), on to byl, kdo vybral vhodného nástupce – osmnáctiletého Franze Josefa. Aby k tomu mohlo dojít, musel císař Ferdinand odstoupit a následník Franz Karl se musel vzdát trůnu ve prospěch svého nedospělého syna. Ferdinand, řečený Dobrotivý, se při předávání žezla v málo reprezentativním sálku rezidence olomouckého arcibiskupa zmohl na bezmocný povzdech – snad to bude ve prospěch Rakouska! Pětapadesátiletý Habsburk přinucený k abdikaci by se asi podivil, kdyby mu dvorní věštec nebo kartářka sdělili, že jeho devatenáctiletý nástupce vejde do dějin jako – hrobař monarchie. Buď jak buď, Felix Schwarzenberg se zhostil svého úkolu dobře: nastolil dost jednoduchého, ale vojensky rázného jinocha, kterému uniformy slušely; s pomocí svého švagra generála Windischgrätze zkrotil neposlušné občany, stovky poslal do žaláře, desítky na šibenici; rozehnal Kroměřížský sněm, zrušil návrh konstituce, o jaké se lidem toužícím po občanských právech v Rakousku i jinde v Evropě mohlo jen zdát; nastolil staré Metternichovy pořádky a spolu se svým bratrem Fridrichem, kardinálem, pacifikoval neposlušný český lid. Státy, podle Masarykova výroku, se udržují idejemi, které určily jejich zrod. Rakousko po porážce revoluce 1849 se etablovalo jako absolutní monarchie, kde všechny složky moci se soustřeďují v rukou císaře pána. Dnešní potomek Felixe Schwarzenberga, který se hlásí – spíš rozumem než srdcem – k demokracii, připouští, že absolutismus jeho mocného předka nemohl obstát před náporem nových společenských sil a procesů, ale nepřipustí si, že neschopnost habsburského mocnáře uvést vládní systém – armádu, policii, byrokracii, církev, justici, školství – do souladu s náporem nových poměrů, že vštípená víra v tuhý centralismus, vedla pomalu ale nezadržitelně k válce. Během více než půl století, které dělí porážku revoluce od první světové války, se sice vynořilo několik příležitostí, kdy se ještě dala monarchie zreformovat do té míry, aby se nestala ohniskem války, avšak pokaždé zvítězily síly přesvědčené o tom, že neklid a rebélii nejlépe odstraní karabáč, šavle a kropenka. Nejednou to byl právě císař, který zabránil demokratickým reformám, navrhovaným ne snad jen Čechy nebo balkánskými Slovany, nýbrž i vlivnými německými liberály. Ve dvou věcech byl důsledný – když se rozhodovalo mezi federalizací Rakouska a centralismem, volil centralismus a nikdy neschválil požadavek parlamentu na krácení výdajů na armádu.

 

3. Dočítám-li se někde, že válku zapříčinil tajný spolek srbských nacionalistů, mám dojem, že autor takové stati nebo knihy – ať je to katedrový historik, pravicový austrofil nebo nevzdělaný novinář – se dostává po stu letch na úroveň psaní vídeňských vládních listů v předvečer a během války. Nedávno jsem narazil na článek renomovaného komentátora New York Times Rogera Cohena, který, odvolávaje se na knihu Tima Butchera The Trigger (Spoušť [střelné zbraně]), prohlašuje, že „Velkou válku rozpoutal zmáčknutím spouště nedospělý výrostek. A z toho se vyklubal bouřlivý rozpad, z něhož vzešel bolševismus, socialismus, fašismus a jiné radikální politické proudy". Naivita tohoto zřetězení faktů je tak udivující, že s tím není třeba polemizovat; právě tak nezbývá než mávnout rukou nad tím, že pánové Butcher a Cohen netuší, že myšlenky socialismu se zrodily dávno předtím, než loď Mayflower s britskými vzbouřenci zakotvila u západních břehů severní Ameriky.

 

Zbavuje-li někdo Franze Josefa I. odpovědnosti za rozpoutání války proti Srbsku, která se dominovým efektem rozšířila po celé Evropě, pak tím také popírá základní princip každé monarchie – výsadní právo císaře nebo krále rozhodovat o všech hlavních otázkách monarchie. Když byl v roce 1888 na pruský trůn uveden třiadvacetiletý energický a nedočkavý princ Vilém (později převezme spolu s Franzem Josefem odpovědnost za vyhlášení války Srbsku a Francii, a zažehne tak katastrofální požár národů), monotónní čtení trůnní řeči sestavené kancléřem Bismarckem nápadně poruší ve chvíli, kdy se dostane k výrazu „moje vůle". V monografii Emila Ludwiga Vilém II. čteme odstavec, který stojí za pozornost, protože vyjadřuje dobové pojetí monarchova mocenského monopolu: „Císař vyhlašoval válku, uzavíral mír, byl nejvyšším velitelem vojska i loďstva, mohl v důsledku toho vehnat do války všechny svoje zbraněschopné poddané, a to vše mohl učinit sám z vlastní vůle, nepotřeboval ničí rady a bez obav, že by mu někdo odporoval, nebo dokonce na něho žaloval." Totéž platí o Franzi Josefovi. Každý, kdo z něho snímá odpovědnost za podpis pod vyhlášením války nebo na kterémkoli jiném významném dokumentu, popírá samu podstatu monarchie. Konstituce poněkud zkomplikovala císařovo rozhodování, ale nikdy – a to byl fatální moment v rozhodovacím soukolí starého rakouského, německého nebo ruského státu – kabinet ani parlament neměl právo změnit vladařovo rozhodnutí. V Německu mohl parlament ve větší míře, v Rakousku poněkud omezeně, odmítnout válečné úvěry, ale kdykoli došlo na lámání chleba, monarchové vždy prosadili svou. V hodině pravdy, jak známo, dokonce i socialisté na obou stranách Rýna hlasitě proklamované pacifistické kredo zradili a zařadilli se do národního houfu.

 

4. Uvažujeme-li o vyhlášení války, mimořádný význam má otázka, kdo je za tento akt zodpovědný. Lidé, kteří rozhodují o životech a osudech milionů lidí, neradi vidí, když se
na stole objeví otázka odpovědnosti. Je zarážející, jak se desítky autorů různého kalibru, dokonce i dnes, snaží veřejnosti vsugerovat, že otázka viny nepřipadá v této souvislosti v úvahu. Zejména se to vztahuje na vznik první světové války. Někteří historikové tvrdí, že tato nepředstavitelná katastrofa vznikla jakoby samovznícením, že lidé a národy šli do války jako náměsíčníci, jako uhranutí, že se stali obětí tajemné síly, nějakého psychoanalytického superega nebo ďábla. Demokratické rozhodování, ať je jakkoli omezené a nedokonalé, znesnadňuje uplatnění monarchistické vůle. Přesto vzbuzuje obavy prezidentský princip Spojených států, který umožnil Bushovi ml. rozpoutat válku v Iráku bez ohledu na porušení mezinárodního práva a s použitím lživých argumentů. Stanovy NATO dávají členským státům možnost zásadní rozhodnutí vetovat; tento paragraf má omezit a eliminovat zbrklá a jednostranná rozhodnutí. To lze jen vítat. Ale troufne si některá menší země postavit se proti mínění většiny? Sledujeme-li, jak si Spojené státy hlídají svou vedoucí pozici ve vojenském paktu, a jak i sebemenší odchylka od generální linie Severoatlantického paktu vyvolává hysterickou reakci – připomeňme reakci většiny našich médií na některé výroky Miloše Zemana –, pak se nemůžeme zbavit pocitu, že mezi rovnými je jeden rovnější, a ten bere vše. Ze zkušenosti víme, že pokaždé se najde dost podlézavých lidí, kteří se snaží tomu nejrovnějšímu se zavděčit. Pochlebování je zřejmě nevykořenitelná nectnost – bývá, ostatně, dobře honorována. Použil jsem zastaralý termín generální linie, abych upozornil, že vytváření hysterických nálad proti odlišným názorům uvnitř mezinárodní organizace nebyla pouze výsada a hanba komunistického hnutí Stalinova nebo Maova typu. Pokud jde o německý nacismus, otázku rozhodování jednou provždy vyřešil tzv. Führerprinzip, který Hitlerovi vystavil bianco šek na všechna zásadní rozhodnutí. Nešlo koneckonců o nic jiného, než o uplatnění starého monopolu svrchované moci císařů a králů. Hitler si přisvojil i jejich středověký atribut, jen jej podrobil malé kosmetické úpravě – výsadní postavení mu nepropůčila Boží milost, nýbrž Prozřetelnost (je to totéž, řekl by Werich, ale nezní to tak křesťansky).

 

Autor je literární teoretik a historik.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 07 Leden 2015 16:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz