Kocovina z křesťanské civilizace

Email Tisk PDF

 

Betlémská-hvězda ilustraceKdyž si někdy stěžujeme na povrchnost, konzumní plytkost a morální deficit především české, ale potažmo evropské společnosti, může se nám stát, že z úst křesťanů dostaneme vyčítavou odpověď: „Tam jste to dovedli vy humanisté, ateisté.“

 

V tomto přesvědčení velmi často utvrzují nepočetné návštěvníky kostelů i mnozí kněží a faráři. Dokud prý člověk měl v Bohu záruku posledního smyslu, měl pevnou půdu pod nohama. Rozklad prý nastal ztrátou víry v Boha, a tím i ztrátou zakotvení lidského života v jistotě posledního smyslu. Ztráta garance posledního smyslu prý vyústila v sekularizovaném světě v mravní indiferenci, lhostejnost a egoismus bez zábran.

 

Obávám se však, že problém je třeba začít rozmotávat z opačného konce.

 

Křesťanská tradice po staletí, v návaznosti na aristotelský koncept, že vše má svou příčinu a každá příčina, že dochází v cíli svého naplnění, uměle vyhrotila a předimenzovala otázku smyslu. Když křesťanství dodatečně „pokřtilo“ Aristotela a přivlastnilo si jej pro záměry své teologie, stal se křesťanský Bůh tou první příčinou i tím garantem posledního smyslu. Tento referenční rámec řečové hry na poslední smysl fungoval přes celou křesťanskou éru. V úzkých kruzích intelektuálů jej sice začaly narušovat myšlenky evropského novověku, následně osvícenství a některé filozofické koncepty a hnutí 19. století, avšak teprve po první světové válce utrpěl tento koncept křesťanské civilizace důvodný a oprávněný masový otřes.

 

Sekulární člověk (moderní i postmoderní) zjistil, a na každý den zjišťuje, že není žádný Bůh a že to v dějinách a v lidském životě „nekráčí, jak on ráčí“. Člověk, dokud ještě na začátku 20. století Bibli znal, udělal zkušenost, že v jeho dějinách Bůh nefunguje tak jako v Bibli. Křesťanství se začalo jevit jako nepravdivé, lživé. Křesťanství vychází z Bible a Biblí, zejména v případě protestantských církví, argumentuje především. Jenže v Bibli, ať již ve Starém či v Novém zákoně, Bůh zcela evidentně jedná. Hovoří s člověkem, zasahuje masivně do dějin svého lidu a posléze i celého světa, trestá ranami bezbožníky, vysvobozuje ty, kteří v něho věří, uzdravuje nemocné, křísí mrtvé. Člověk mimobiblického světa však má celodějinnou zkušenost, že žádný Bůh takto nepromlouvá, nejedená, nezasahuje. A tu je nasnadě otázka, zda ten konkrétně jednající Bůh v Bibli není jen mýtem objektivizovaná představa, která chce určitým subjektivním lidským pocitům či zážitkům a výkladům dějinných událostí dodat očividně přesvědčivou platnost? Bůh v mýtu funguje, jedná, zasahuje, uděluje příkazy, mravní výzvy, trestá, odpouští, Bůh v dějinách nefunguje. Jenže lidstvo nežije v mýtu, ale v dějinách. Tato zkušenost radikální dějinnosti vší skutečnosti je kolébkou a legitimitou moderního ateismu. Biblická zkušenost Boha, oprašovaná na kazatelnách, je oáza z jiného světa, než je tento reálný svět. Svět Bible je svět jiného řádu dějin, prý dějin spásy, zatímco všechny lidské generace žijí mimo tento mytický úsek hájemství mimořádných, nereálných, nedějinných dějin. A to bez ohledu na to, že biblický mýtus o Bohu vytváří, na rozdíl od některých jiných starověkých archetypálních mýtů, zdání dějinnosti. Zkušenost dějin bez nadpřirozených zásahů, to je myslím nejhlubší důvod ztráty víry. Proto jsou kázání, ať té či oné teologické provenience, pro současného člověka nevěrohodná a návštěva kostela ztrátou času.
Někdy věřící říkají, že i ateismus je také určitý druh víry. Myslím, že nikoli. Ateismus je určitý druh přesvědčení, důvodného přesvědčení, založeného na zjištění, že představa božstva, Boha prodělala v dějinách veliký vývoj, prošla mnoha proměnami. Byl to člověk, který do této rétorické figury – božstvo, bohové, Bůh – nažíval v různých dobách a v různých kulturních a společenských kontextech různé obsahy. Od božstva přírodních cyklů a plodnosti, přes Boha kmenového válečníka, až po představu univerzálního Boha pravdy a milosrdenství. Jestliže tedy člověk proměňoval náplň představy Boha, je nasnadě, že ji i vytvořil…

 


Pozitivní dělnost humanismu
Protože křesťanský Bůh byl po staletí spojován a dodnes je spojován s představou garance posledního smyslu každého jednotlivého života i celých lidských dějin, znamenalo v sekulárním světě odhalení, že představa Boha je fikce, relativizaci otázky smyslu. Když moderní a postmoderní člověk zjistil, že není žádná poslední garance smyslu, že otázka po posledním smyslu je bezpředmětná, nedokázal se ve své masové většině chopit možnosti, kterou nabízí humanistická ateistická filozofie, že totiž smysl není nikde daleko a vysoko, ale že my svým jednáním, svým rozhodnutím, svými postoji dáváme význam určité chvíli, že jsme to my, kteří vykupujeme každý přítomný okamžik do smyslu, naplňujeme jej, nebo také nenaplňujeme, určitým smyslem. Tedy, že jsme to my lidé, kteří vytváříme to, co v určité tradici jmenujeme smyslem.

 

V masovém zjednodušeném myšlení se neprosadila tato výsostná filozofická možnost – že člověk svou existencí i svou racionalitou zároveň, zde a nyní, aniž by k tomu potřeboval Boha, tajuplno, zásvětno a posmrtnost – vytváří svými pozitivními činy konkrétní smysl, to, co má význam, čemu dává význam. V lepším případě zasáhla tato filozofická možnost odpovědného ateistického humanismu jen nevelký okruh těch, kteří se nad lidským životem zamýšlejí a jsou obdařeni prostou či intelektuálně tříbenou moudrostí. Moudrost je vždy opakem povrchnosti a plytkého konzumu zboží, reklamy, požitků a politické demagogie.

 

A tak došlo k jevu, který je nezvládnutou odvrácenou stranou, rubem pravdivého zjištění, že není žádný Bůh, který by garantoval poslední smysl. Člověk, uměle po staletí vysazený na otázku posledního smyslu, nezvládl, že není žádný poslední smysl, že jen on sám může, a proto má naplňovat určité okamžiky tím, co má význam. Faráři tímto zjištěním jako hrozbou nihilismu začali strašit své věřící a hudrovat z kazatelen na toho zpovrchnělého bezbožného sekulárního člověka. A sekulární člověk propadl namnoze antihumanistické variantě sekularismu, upadl do konzumní povrchnosti, té špatné varianty sekularizace. Proč vlastně ne? Nutno ovšem podtrhnout, že toto zjištění nelze zevšeobecnit, že současný sekulární člověk zdaleka není vždy tak přízemní, jak bývá někdy prezentován i jak se sám často jeví.

 

Již Leszek Kolakowski označil v šedesátých letech 20. století onu teology, kněžími a faráři – ale žel i filozofem Franzem Brentanem a jeho žákem T. G. Masarykem – oblíbenou alternativu „Bůh nebo nihilismus“ za „ radikální nátlak“. Jak nejednou jsem pověděl ve svých textech, život má ještě jiné alternativy než tuto uměle vytvořenou, zúženou alternativu, kterou nazývám „teologickou poťouchlostí“. Ostatně i německý protestantský teolog, popravený na rozkaz Hitlerův, Dietrich Bonhoeffer pověděl, že tím marasmem posledních otázek straší faráři už jen „poslední nepoctivé harcovníky“, vysazené na náboženskou potřebu poslední jistoty v mezních situacích a posledních otázkách.
Humanismus znamená přijmout sebe sama, své lidství v jeho ambivalenci a fragmentárnosti. Humanismus znamená vykoupit sebe sama i přesáhnout sebe sama vždy novým rozhodnutím, postojem zde a nyní, bez potřeby nějaké fiktivní garance posledního smyslu. Humanismus je dělná, střízlivá, racionálně kritická, věcná pozitivní dělnost bez potřeby pracovní hypotézy posledního smyslu.

 


Odklon k povrchnosti
Za kocovinu z křesťanské smyšlenky o posledním smyslu a z té kocoviny plynoucí plytkost, pokleslost, mravní indiferenci a povrchní konzumní přístup k životu značně širokého vzorku současné evropské společnosti nese vinu křesťanská civilizace. Když moderní člověk prohlédl, že odpovědi, které nabízela, jsou o neskutečném, že jsou lživé, nedokázal toto zjištění vždy vybalancovat směrem k ušlechtilému ateistickému humanismu, ale jako byl dříve masově křesťanský, stal se ve značné většině masově povrchním. Bezbřehý relativismus pokleslé podoby postmoderny – na rozdíl od filozoficky odpovědné dějinné relačnosti – je důsledkem kocoviny současného člověka z fikcí a iluzí, kterými jej po staletí sytila křesťanská civilizace. Proto jsme v situaci, ve které jsme, proto se tak nesnadno znovu ptáme po evropské identitě a plni nejistoty a otázek pracně znovu shledáváme její dnes nosné stavební kameny.

 

Byl bych ovšem, namítne soudný čtenář a vím to sám, vůči křesťanské tradici a křesťanské civilizaci krajně nespravedlivý, nepravdivý, kdybych smlčel nesmírná pozitiva této tradice a civilizace. Moji mnozí studenti mají v paměti řadu semestrů mých přednášek věnovaných pozitivnímu vkladu křesťanství do základů evropské identity. Zmiňme jen křesťanské pojetí člověka jako individua a jako mravně odpovědné a svobodné bytosti před Bohem, nebo křesťanský vklad právě do evropského humanismu, Ježíšovu lásku k bližnímu, hlásanou i transformací Ježíše křesťanským mýtem o Kristu. Antický humanismus dospěl ke ctnosti uměřené slušnosti, nikoli ale k programové lásce k bližnímu jako k životnímu poslání. Láska k bližnímu jako životní program, to je křesťanská podoba humanity. Smlčet nelze ani přes všechnu společenskou konzervativnost institučního, církevního křesťanství, nesmírně silný náboj sociální spravedlnosti a vizi lepšího světa, nedílně spojené s Ježíšovým příběhem i se zvěstí o Kristu. Mnoho dalo by se říci o přínosu křesťanství pro rozvoj evropské vzdělanosti a pedagogiky. Křesťanská tradice má dvě ohniska; jedním je ohnisko proměny lidské existence, druhým je ohnisko výchovy. Tato dvě ohniska stála někdy v napětí, (Pavel, Pascal, Luther), jindy se nacházela v jisté korelaci (Lukáš, Eirenaios, Tomáš Akvinský, Komenský). V určitých vrstvách křesťanské zvěsti dominoval důraz na moc milosti, která odpouští lidský hřích, a tak působí zázrak proměny lidské existence. V těch vrstvách, kde křesťanství aspirovalo na tvorbu civilizace, stál více v popředí důraz na výchovu ke křesťanskému způsobu života.

 

Vím o výšinách a pozitivech evropské křesťanské tradice a civilizace. V tomto krátkém článku jsem však záměrně sledoval jeden, dle mého mínění, hlavní krizový moment. Za rozpad a rozklad křesťanské víry a za rozpad křesťanské civilizace nenesou odpovědnost racionalismus, materialismus, naturalismus a socialismus, jak ještě v polovině 19. století formuloval hlavní bludy moderní doby papež Pius IX., nýbrž samy základní výpovědi křesťanské víry, které se projevily a prokázaly jako nepravdivé a které nemohou zachránit ani dílčí pokusy některých teologů a církevních proudů o vstřícnost vůči současnému světu.  Současný člověk, frustrován tímto zjištěním, když se mu tisíciletá impozantní civilizace začala hroutit, nenašel vždy cestu k ateistickému humanismu jako legitimnímu dědici některých výšin křesťanské tradice, nýbrž dosud se nevzpamatoval z kocoviny, způsobené zjištěním, že tato pozoruhodná křesťanská civilizace, tedy jeho vlastní minulost stála na vratkém základu mýtu, který dějiny vyvrátily jako nepravdivý. Odtud pramení mnohá jeho vykořeněnost, rozervanost, nekonzistence a povrchnost. Považuji za velkou křesťanskou nepoctivost, když se věřící a mnozí kněží a faráři domnívají, že problematické jevy současné doby jsou důsledkem ztráty víry v Boha, místo co by si položili otázku, zda důvodem veliké moderní frustrace není nevěrohodnost této víry, která se provalila. Přes všechna pozitiva křesťanské tradice v dějinách Evropy, přes všechny křesťanské pozitivní vklady do ustavení evropské civilizace, cítí se nutně současný člověk otřesen a podveden, že celá křesťanská civilizace stála na mýtu o neskutečném.


Čtyři teze
V první polovině 20. století stálo křesťanství sekulárnímu člověku ještě za polemiku, ve druhé polovině 20. století se o ně přestal zajímat. Na začátku 21. století jej mnohem více přitahují staré pohanské přírodní kulty nebo východní náboženství, kde příroda, či univerzum vesmíru jsou důležitější než představa Boha. Příroda, vesmír, jsou ovšem reálné skutečnosti.

 

Pokud ta bláhová a svým způsobem nesmyslná otázka po smyslu má ještě nějaký smysl, pak jedině v tom smyslu, že nás odkazuje k reálné skutečnosti, která se skládá z mnoha komponent, v různých kontinuitách a kontextech, a že jako lidé máme do určité míry možnost svým jednáním skutečnost měnit a utvářet, tedy zde a nyní vytvářet to, čemu přikládáme význam, čemu dáváme smysl.

 


 + + +
Ptáte se:  Může křesťanství dnes něco pomoci učinit jej věrohodným? Je možné, aby se znovu stalo celospolečenskou, civilizační bází? Myslím, že ne. Nejsem oprávněn ani povolán, abych radil církvím a teologům. Ale zcela nereálně viděno, možná že čtyři věci – iluzorně řečeno – by mohly zjednat křesťanské tradici v sekulárním světě vážnost.

 

1) Důsledná demytologizace představy Boha, tedy ateistická varianta křesťanství. Přiznání, že Bůh je jeden z nejimpozantnějších lidských výtvorů, do něhož člověk nažívá nejhlubší dimenze lidství a velikou naději lepšího světa. Takový Bůh není mrtev.

 

2) Dekonstrukce mýtu o Kristu a návrat k Ježíši člověku, k jeho solidaritě s deklasovanými, trpícími a provinilými.

 

3) Rozpuštění církví, aby tak vznikl prostor pro nové podoby neinstitučního, dynamického lidského sdílení otevřeného pro svět. Stávající církve jsou natolik zaneseny svými tradicemi a vzorci chování, že jsou nereformovatelné. To platí i pro zdánlivě dynamické, zároveň však fundamentalistické, společensky a politicky velmi konzervativní charismatické církevní útvary.

 

4) Místo teologie, antropologie, jak věděl již Ludvík Feuerbach. Místo teologických konstruktů o christologii, Trojici a eklesiologii, důsledná historicko kritická analýza vrstev biblických i mimobiblických textů, jejich mytické mluvy, s následnou otázkou: Co v těchto textech vypovídá tehdejší člověk o sobě, jak v nich artikuluje své sebepochopení.

 

Ovšem, že to je naivní představa. Přece vše zůstane při starém, jen svět půjde po jiných cestách, i když zde křesťanství v různých formacích bude spíše okrajově trvat dál jako jedna ze zájmových skupin moderní sekulární společnosti. A proč také ne? Postmoderní pluralismus
neaspiruje na jednotnou koncepci – a je to vlastně dobře...

 

Autor je ateistický teolog.

 

Text vyšel v Literárních novinách č.51/52 2013

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 24 Prosinec 2014 12:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz