Lidická provokace na 16 mm

Email Tisk PDF

filmari nemecti naciste foto archivPřestože od vypálení Lidic nacisty uplynulo před několika dny už 71 let, jsou některé okolnosti vedoucí k této tragédii dodnes zahalené tajemstvím. Stále třeba není jasné, kdo byl oním provokatérem, jenž nastrčil do lidického mlýna zbraně a „anglickou radiostanici“. Řadu otazníků vyvolává i hlavní filmový dokument, který o likvidaci obce natočili Němci.

Otec badatele a publicisty Jaroslava Čvančary se o existenci tohoto filmu dozvěděl krátce po tragédii a hned po válce na něj upozornil čs. orgány. Jaroslav Čvančara pak před několika lety znovu objevil původní nesestříhanou podobu tohoto dokumentu.
 
Miláčku, podívej...
Bratři Čvančarové – Miroslav i mladší Jaroslav – stále bydlí v Praze na Žižkově v činžáku, ve kterém provozoval už před válkou jejich otec a strýc půjčovnu filmů. Na existenci firmy dodnes upozorňuje nápis Čvančara Film, vypískovaný na skleněné výplni nad vstupními dveřmi. Na dvorku ještě také stojí přístavek, který tehdy sloužil jako sklad hořlavých filmových kopií. Podle vzpomínek už málem osmdesátiletého Miroslava Čvančary otci ve firmě tenkrát pomáhal i jeho synovec, jinak průvodčí v tramvaji Antonín Poncar. 
„Věděl jsem, že otec i bratranec mají spolu velice dobré vztahy. Za heydrichiády mi ale bylo teprve osm, a tak jsem se až po letech dozvěděl, že krátce předtím, než byl bratranec na podzim 1942 totálně nasazen do německého Rathenowa, zašel za otcem a svěřil se mu s jedním tajemstvím,“ říká Miroslav Čvančara.
To tajemství bylo zároveň i trochu lechtivou historkou, která začala na Václavském náměstí v jednom známém podniku, kde žižkovský playboy Poncar sbalil slečnu jménem Jiřina. Jak se ukázalo, byla to česká pracovnice německé firmy Franz Treml – obchod s kinostroji a vybavením pro kina se sídlem v paláci Lucerna. A právě sem do ztichlých a prázdných kanceláří firmy pozdě večer slečna Jiřina svého už poněkud unaveného milence zavlekla.
„Franz Treml nebyl jen majitelem firmy, ale také filmař a poradce NSDAP pro film v Protektorátu Čechy a Morava,“ pokračuje Miroslav Čvančara. „Když milostné hrátky skončily, snažila se Jiřina bratrance zaujmout trochu jinak. Sáhla do stolu a vytáhla štůsek fotografií zachycujících vyvražďování Lidic. Bylo to něco tak příšerného, že Antonín rázem vystřízlivěl a prchal pryč. Pamatoval si jen to, že mu slečna ještě důvěrně sdělila, že existuje i film, který v Lidicích natočil její šéf, ale nemohla se k němu dostat, protože byl zamčený v trezoru.“
Tajemství o natáčení lidické tragédie ale bylo venku, i když František Čvančara synovcovu zpověď v sobě musel nosit až do konce války. 
„Tenkrát vyšla v novinách výzva,“ vzpomíná Miroslav Čvančara, „aby se občané, kteří mají jakékoliv informace o Lidicích, písemně obraceli na literárního historika Cyrila Merhauta, jenž tyto údaje shromažďuje pro vnitro. Protože se ale Antonín z Reichu stále nevracel, napsal otec sám tomu Merhautovi, že o vypálení obce existuje i film a podrobně popsal, kde ho příslušné orgány najdou. Nikdo mu ale neodpověděl. Ta informace jim asi připadala nedůležitá, protože v té době se především hledaly lidické děti a manželky zastřelených mužů. Možná to ale jen odsunuli, protože, jak jsem se později dočetl, případem se zabývali dva policejní inspektoři a ,po dlouhém pátrání byl objeven trezor.‘“ 
Miroslav Čvančara pracoval jako technik mnoho let ve filmových laboratořích na Barrandově a film, na který jeho otec upozornil, viděl od války mnohokrát. Některé záběry z něj našel dokonce i v zahraničních dokumentech, například ve snímku, který popisoval nacistický teror v Bělorusku. Jak ale přiznává, nesestříhaný film neviděl až do konce 90. let nikdy, a podle něj jej neviděl ani norimberský tribunál, kde byl promítán jako důkaz nacistických zvěrstev. „V březnu 1987 jsem se setkal s kameramanem protektorátního týdeníku Aktualita Čeňkem Zahradníčkem, jenž některé sekvence v Lidicích natáčel a identifikoval i při promítání při procesu v Norimberku. A ten mi potvrdil, že už tam byla použitá vystříhaná verze, bez záběrů na údajnou radiostanici.“
 
Tři filmy z Lidic
Na 1 200 stránkách prvního dílu nedávno vydaného sborníku německojazyčných dokumentů z období heydrichiády, který sestavil archivář Vojtěch Šustek, je Lidicím věnováno mnoho hlášení se spoustou překvapujících detailů. Velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v Protektorátu Čechy a Morava Horst Böhme nezapomněl ve svých hlášeních uvést ani to, že wehrmacht na vypálení obce přivezl 200 litrů benzinu, které však bylo nutné doplnit dalšími 200 litry benzinu a 300 litry petroleje ze zásob gestapa. Jak vyplývá z dalšího hlášení, v obci bylo konfiskováno mj. 38 různých nádob naplněných úplně, nebo jen částečně tukem, 1 pokojová kamna, 2 necky s masovými konzervami, 8 deštníků, 40 peřin a 74 polštářů a také 300 krabiček sirek atd. 
Při pročítání těchto s německou důkladností vedených seznamů překvapuje, jak málo pozornosti je v  hlášeních věnováno údajně nalezeným zbraním a radiostanici, které měly obec spojovat s atentátníky. O přítomnosti filmařů v hermeticky uzavřené obci není v dokumentech ani zmínka. Možná proto, že jeden filmový štáb v Praze byl v plné pohotovosti zdokumentovat zločin už den předtím, než se o něm dozvěděli ti, kteří ho měli odhalit – speciální komando SD a gestapo.
„Tragédii Lidic tenkrát zaznamenaly celkem tři filmové štáby,“ říká badatel Jaroslav Čvančara, který na toto téma připravil obsáhlý referát na loňskou konferenci historiků k 70. výročí atentátu na Reinharda Heydricha. Prvním byl už zmíněný Tremlův tým, který natáčel přepadení obce už dopoledne ve středu 10. 6. 1942, a poté ještě jednou v pátek 
26. 6. 1942. Druhý dokument pořídili filmaři z českého filmového týdeníku Aktualita na 35mm film, a to rovněž až při boření domů v pátek 26. 6. 1942. Třetí film zachycující realizaci Hitlerova rozkazu – srovnat Lidice se zemí – pořizovala od léta 1942 do roku 1943 Říšská pracovní služba, která dostala tento úkol na starost.
Poslední film, který byl pořízen amatérsky a nezávisle na německé Bezpečnostní policii, není podle Jaroslava Čvančary z hlediska podvržené radiostanice vlastně ničím zajímavý. Snímek pro český filmový týdeník Aktualita je však pozoruhodný mj. i tím, že ačkoliv byl pořízen na profesionální 35mm materiál a měl být uveden do kin jako varování obyvatelstvu, nebyl nikdy v protektorátu promítán. Zřejmě z obavy, jaké negativní reakce by mohl v divácích vyvolat. Silné emoce ovšem vyvolal hned po válce, kdy v Tremlově trezoru byly objeveny fotografie z jeho natáčení. Usmívající se štáb českých filmařů je na jedné z nich zachycen v ocelových přilbách německé Schutzpolizei. Filmaři si je museli nasadit z příkazu SD, a to údajně z bezpečnostních důvodů. Právě tato fotografie ovšem znamenala po válce pro řadu z nich konec jejich filmové kariéry.
„Z historického hlediska je skutečně nejvýznamnější jen ten první film, který natočil Franz Treml s dalším pražským Němcem Miroslavem Wagnerem,“ říká Jaroslav Čvančara. „Byl pořízen přímo v den tragédie a použití 16 mm materiálu napovídá, že neměl být určen k nějakému veřejnému promítání. Řekl bych, že zadavatelé, a těmi byli právě Böhme a šéf pražské řídící úřadovny gestapa dr. Hans Ulrich Geschke, nechali natočit tenhle dokument jaksi pro sichr, kdyby někdy někdo v Berlíně zapochyboval o tom, že stopa do Lidic nebyla ta pravá,“ soudí Jaroslav Čvančara a dodává. „Nemohli tušit, že z jejich zamýšlené obhajoby se jednou stane obžaloba.“
 
Točit se mělo o den dřív
Potvrdit aspoň částečně vyslovenou hypotézu trvalo Jaroslavu Čvančarovi mnoho let. Iniciátoři natáčení Böhme a Geschke nebyli nikdy dopadeni, Franz Treml byl sice v závěru Pražského povstání zatčen, ale nikdy nevypovídal, protože byl pár dní po internaci zastřelen, údajně při pokusu o útěk... Jedno svědectví ale nakonec Jaroslav Čvančara našel. Naštěstí se zachovala výpověď Tremlova obchodního partnera Miroslava Wagnera, jinak majitele laboratoří Zenit-filmu ve Vodičkově ulici, jenž do Lidic vyjel s Tremlem jako kameraman. A ta byla pro Jaroslava Čvančaru šokující. Vyplývá z ní totiž, že štáb měl vyjet na natáčení už o den dřív, tedy v den Heydrichova berlínského pohřbu 9. června 1942.
Jaroslav Čvančara ve svém referátu doslova uvádí část Wagnerovy výpovědi: „9. 6. 1942 telefonoval mi Treml, abych měl připraveny kamery a větší množství filmového materiálu, že se bude filmovat něco mimořádného... Po této výzvě čekal jsem na další pokyny do 9 hodin. Poté jsem volal Tremla, proč nejedou. Nato mi bylo sděleno, že z důvodu bezpečnosti se filmování odkládá na druhý den.“ 
Proč nedošlo k zásahu v Lidicích už o den dříve, není dodnes jasné. Snad právě kvůli souběhu s Heydrichovým pohřbem, možná kvůli tomu, že se v daném termínu nepodařilo provokatérovi do lidického mlýna nastrčit „důkazy“. Přesto ale už mohl K. H. Frank v Berlíně 9. června po smutečním obřadu za Heydricha informovat Hitlera, že jeho lidé v protektorátu jsou na horké stopě.
Druhý den ráno 10. 6. 1942 běžela mašinérie už jako na drátkách. Jak stojí ve Wagnerově výpovědi, už v 7.30 se oba filmaři, Treml a Wagner, dostavili do Černínského paláce. Zde dostali speciální vojenský doprovod a byl jim upřesněn i cíl natáčení – obec Lidice. Tam podle Wagnera dorazili kolem 9.00 hodin. 
Na místě se jich ujal právě šéf Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby v Čechách a na Moravě, SS-Standartenführer Horst Böhme a příslušníci gestapa. Policisté šli v čele filmařů a nařizovali, které objekty je třeba nasnímat. V centru pozornosti byl zejména mlýn, ke kterému je zavedl sám Böhme. Mlynáře už jim představit nemohl, ten se prý hned po odhalení skrýše zbraní „sám oběsil“ (sic), zvlášť ale štáb upozornil na „pohozenou“ radiostanici, kterou Wagner natočil svojí 16mm kamerou značky Zeiss-Ikon Movikon 16.
 
Hledání originálu
Poslední slova Wagnerovy výpovědi nešla Jaroslavu Čvančarovi dlouho z hlavy. Vybavoval si z mnohokrát zhlédnutého filmu mrtvého psa, hořící domy, králíky, skupinu esesáků na návrší pozorující dílo zkázy, ale žádnou radiostanici si nepamatoval. Její záběr měl být přitom logicky ústřední součástí filmu, protože představovala hlavní důkaz zločinu, po kterém následuje trest. „Napadlo mě, že jsem se vždy díval na nějakou vystříhanou verzi, a tak jsem začal pátrat ve filmovém archivu i v archivu na ministerstvu vnitra po originálu, ale popisované záběry radiostanice jsem nenašel nikde,“ vzpomíná badatel. 
Napadla ho ještě poslední možnost: zkusit štěstí přímo v památníku v Lidicích, kde požádal o pomoc paní Annu Nešporovou. „Tam jsem náhodou potkal autora scénáře k velkofilmu Lidice Zdeňka Mahlera. Paní Nešporová mě doprovodila do skladu se štosem filmů. Většina byla ale v nových krabicích, pak jsem ale u dna zahlédl dvě na první pohled staré papírové krabice a z jedné jsem odvinul pár metrů filmu. Byl to inverzní mate-
riál, na který se točilo za války. Když jsme si potom s panem Mahlerem u mě doma pustili film jen tak na zeď, málem jsem povyskočil – najednou jsem uviděl záběr na rozložené radiosoučástky. Konečně jsem objevil originál, který se zřejmě brzy po válce nějak dostal do Lidic, a tam ležel zapomenutý v prachu, zatímco do světa šly už jen vystříhané, a tudíž zcenzurované kopie.“
Záběr radiostanice Jaroslav Čvančara přefotil a snímky poslal do severních Čech expertovi na vysílačky Vítězslavu Hanákovi s dotazem, jaká by se z vyobrazených součástek dala sestavit radiostanice. Odpověď byla rychlá a překvapivá: žádná. Expert identifikoval na snímcích část amplionu, pár cívek a pak už jen všehochuť narychlo posbíraných součástek, z kterých by nešlo postavit snad ani obyčejné rádio.
„Dodnes mi není jasné, proč byl hned po válce originál tohoto filmu uklizen a na veřejnost se dostaly jen vystříhané kopie,“ kroutí hlavou Jaroslav Čvančara. „Kdyby tam ty závěry na ,radiostanici‘ zůstaly, Lidicím by to neublížilo, naopak. Bylo by na první pohled patrné, že obec byla vyvražděna na základě docela primitivní provokace.“
 
Kdo to připravil?
Zbývá odpovědět na otázku, kdo za v podstatě nezdařenou provokací, která ovšem měla nesmírně tragické důsledky, stál. Po porovnání různých dokumentů, dat, výpovědí i vzpomínek pamětníků má Jaroslav Čvančara celkem jasno. Byl to šéf gestapa SS-Standartenführer Hans Ulrich Geschke a především Heydrichův přítel SS-Standartenführer Horst Böhme. „S jedním i druhým se v těch dnech už povážlivě kývala židle. Nelibost Berlína s jejich prací se projevila i tím, že ani jeden nedostal pozvánku na Heydrichův pohřeb. Místo toho byli denně bombardováni z Berlína dotazy, proč ještě nepochytali atentátníky. Možná šlo i o prestiž K. H. Franka. Tak to zkusili s provokací. Oba to byli protřelí policisté a také měli prostředky, jak nějakou falešnou stopu vedoucí k atentátníkům vyrobit,“ je přesvědčen Jaroslav Čvančara. 
Stejného názoru jsou dnes i někteří další historici, i když přímý důkaz neexistuje. Horst Böhme na konci války zmizel beze stopy někde v Pobaltí a žádné svědectví nikdy nepodal ani Hans Ulrich Geschke. Údajně padl v bojích o Budapešť a v roce 1959 byl úředně prohlášen 
za mrtvého.
 
Celý článek si můžete přečíst v Literárních novinách č. 25, které vychází ve čtvrtek 20. června (viz prodejní místa). Rovněž je můžete zakoupit elektronické podobě a na čtečce Kindle.
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz