Já jsem moje knihy

Email Tisk PDF

cyklista Cina foto atlantic comSpisovatelka Radka Denemarková napsala reportáž ze současné Číny: „Kontrasty tak silné, až bolí oči. Kontrasty silné, že člověka oslepí.“

 

Lipsko    
Život není pravděpodobný. Život se lidmi baví s doutníčkem v koutku úst. Kavárnu Riquet postavil Paul Lang v čínském duchu. Její sloní hlavy trčí v centru Lipska. Středobod schůzek od roku 1909. I během každoročního Lipského knižního veletrhu. Přijela jsem na otočku, večer pečlivě organizovaný německou stranou od září, jsem rušit nechtěla, přestože jsem druhý den ráno odlétala do Číny. Jsem James Bond v sukni. James Bond v sukni, který nejprve nedostal vízum (děti ano), protože napsal v roce 2010 v rámci berlínského festivalu úvahu na téma zbabělost intelektuálů tváří v tvář hospodářské síle Číny. James Bond v sukni, fascinovaný bojovnicí za lidská práva Angelikou Kanitzovou. Sledovala ji státní policie v bývalé NDR. Angelika psala a šířila letáky o demokracii, slušnosti, pravdě. V roce 1988 si povzdechla, státní moc se nemá nad lid co povyšovat, stát bez tohoto lidu neznamená nic. A zrodil se slogan demonstrací podzimu 1989. Z Lipska se rozlil po celé zemi. MY JSME LID. S důrazem na zájmeno my. Angelika si životem vykračuje mimo vyšlapané, mimo pravděpodobné cesty. Dodnes.  V březnu si vydupala soudní zrušení „copyrightu“ (slogan jako „značku“ nechali zaregistrovat tři fyzické osoby z Lipska). Absurdní. Jako když si čeští producenti blokují originální námět: „mladý muž se zamiluje do dívky“. Trh vládne; beze smyslu pro humor, beze smyslu pro absurditu. Odvaha paní Kanitzové, řekla: slogan nepatří nikomu a patří všem. Dnes žije v Dánsku, na odlehlém venkově, mimo ruch konzumu a mimo lid.
Velká evropská zeď, knížky mladých, nezralých mužů, kteří psaním neriskují, rázují vyšlapanými cestami, naplňují známé literární vzorce, a ty přičinlivě vybarvují a vyšívají; nastala doba, kdy si měníme ženské a mužské role. Těmto románovým hrdinům prý štafetu předal Karel Rossmann, hrdina knihy Franze Kafky Nezvěstný. Ztracen v houšti reality, neodvážil se vyslovit jasné ano a jasné ne. Jak pak lidé mohou mít ponětí o pravdě. Karel je po stu letech pomyslným guru dnešních mladých ve Španělsku, Portugalsku, Řecku, Itálii; zahnáni do kouta poměry finanční a hospodářské krize, marně hledají práci, nerozumí hrám mocných, třídní rozdíly se zostřují a tváříme se, že se nezostřují.
Čtení z německého překladu románu Kobold se konalo v historickém sálu Thomashausu (Thomaskirchhof 18), nedaleko Thomaskirche, kde působil J. S. Bach jako sbormistr. V publiku i spisovatelé, Michael Stavarič nebo Pauline Schulzová. Ve frontě na podpis lidé, kteří mne obdarují nebo potrestají životním příběhem; odvleču se obtěžkána balvany lidských osudů. Do Prahy se vracím ve tři hodiny v noci. Abych ráno s Ester a Honzou nasedla do letadla směr Peking. Honza v Číně oslaví své osmnáctiny, cesta jako dárek. Když Ester viděla, jak o té zemi živě diskutujeme, smutně mrkala. Vyměkla jsem. Letí taky. I já už mám za pomoci ministerstva zahraničí vízum. Neexistuje názornější výchova antikomunismu než se v komunismu na chvíli ocitnout. Moje děti pochopily (zvláště když nemohly svobodně na internet), ony se nachytat nenechají. Plní se mi přání. Vychovat pevné, poctivé, vnitřně silné jedince.

Peking
Do Číny mne pozvali na základě eseje Europe is here, and it’s not moving, která vyšla anglicky v bruselské antologii, a kanadského vydání knihy Peníze od Hitlera. Kam všude mne Gita Lauschmannová, hrdinka knihy, posílá. Podává mi zprávu o světě. Za deset hodin přistaneme v Pekingu. Psala jsem vykloubeným jazykem groteskní, vysoce stylizovanou metaforu, která by v halucinačním proudu zachytila esenci lidského pocitu bezmoci. Bolestnou knihu. Krutou. A kolik lidí se v ní ve světě už našlo. Bezmoc jedince a arogance tupé moci je stejná všude na světě, za všech dob, na všech úrovních stejně jako situace, kdy se jedinec spravedlnosti nedovolá. Gitě všude dobře rozumí. Je to rodná sestra všech obětí tupé zlovůle a mocných narcisů tohoto světa.
Číňané milují hluk. Všude se troubí. Do dráhy se derou chodci, cyklisté, motorikši. Na dálnici mýtné. Socialismus, ale všude se platí. Všude se smlouvá. Všude se prodává falešné značkové zboží, levné a kvalitní. New leaders, new goals. Vítá mne nápis v Pekingu. Předání funkcí státní a stranické moci v březnu skončilo. Si Ťin-pching, prezident a předseda komunistické strany a velitel armády, a Li Kche-čchiang, předseda vlády. Duo, které svírá v rukou více moci, než měl možná sám Mao Ce-tung. Slibují změny. Předchůdci potlačili povstání v Tibetu a v provincii Sin-ťiang. Kritici režimu (např. slepý aktivista Čchen
Kuang-Čcheng, nositel Nobelovy ceny Liou Siao-po a umělec Aj Wej-wej) byli za předchozího vedení zadrženi. Evropa je sice formálně bohatší než Čína. Ale Evropané a Američané kupují levné čínské zboží. Na dluh. Čínu Západ nepotřeboval tisíce let. Stačilo několik desítek let a už se bez ní neobejde. Čína si nás zkopíruje. Města a země. Všechny. Bez copyrightu. Problém je stále v nacionalismu, v jeho podstatě, nemoc a nerozum. Promíchejme se.
Peking. Dynamické, dusivé, vrtošivé, úchylné, omamné město dvaceti milionů obyvatel.  Tady existoval under-ground, alternativní kultura. A kdo chce z Číňanů v umění něco dokázat, musí do Pekingu, ať chce nebo ne. Představy o Číně, se kterými přijíždím, smetu ze stolu. Kontrasty tak silné, až bolí oči. Kontrasty silné, že člověka oslepí.
Co je to za zemi, kam se vejde komunismus a kapitalismus, taoismus
a buddhismus a šaolin a taiči a kung-fu. Země mlčící masy. Země Tibeťanů s jejich polyandrií (mnohomužstvím) i menšinami, jako jsou Nasiové, kde panuje matriarchát a matriarchální charakter má i jejich obrázkové písmo tung-pa a jazyk. Co je to za zemi, která vnitrozemím prokopala kanál z jihu na sever, kam císař nahnal pět milionů mužů ve věku od patnácti do pětapadesáti let? Co je to za zemi, kde v roce 1974 rolníci při hloubení studně našli terakotovou armádu v nadživotní velikosti, ne o stu, ne o tisíci, ale o sedmi tisících vojácích, kteří měli chránit hrobku despotického vládce Čchin Š'-chuang-ti, který před 2 200 lety sjednotil Čínu? Co je to za zemi, kde za největší výstřelky Kulturní revoluce zjednodušeně řečeno mohl gang čtyř, který organizoval útoky na intelektuály a spisovatele?  Všude na světě se ukázalo, že revoluce je tak vážná věc, že ji nelze svěřit revolucionářům. Čína je bambus. Symbol dlouhověkosti i půvabu, konfuciánských zásad oddanosti a správného chování. Čína je drak.  Čínský drak je divný kříženec: má tělo hada, jelení rohy, býčí uši, jestřábí pařáty a rybí šupiny. A samozřejmě nadpřirozené schopnosti: umí létat, plavat, proměňovat se v jiná zvířata, přivolat déšť, zapudit zlé duchy. Čínský drak s pěti drápy symbolizuje moc císaře, proto zdobil jen císařské budovy. Přináší štěstí a ochranu. Nevím, kolik drápů má drak, který symbolizuje dnešní Čínu. To nejhorší z komunismu, to nejhorší z kapitalismu prorostlo. Co z toho vybují?
 Zkouším kritizovat. Kritizovat se může. Nesmí se jmenovat. Nikdo tu nechce o komunismu a politice mluvit. Privilegovaní existují v každé společnosti, ale jen v komunismu tvrdí, že si cpou kapsy v zájmu lidu. V zájmu koho si cpou kapsy komunističtí kapitalisté?
 Mlčení se týká jmen, dějinných epoch (Kulturní revoluce), devastovaných území (Tibet). Tibeťané tlaku Číňanů přestávají odolávat, cizinci do některých oblastí nesmějí vůbec. Lézt Číně do zadku, jak hloupě předvedl v září 2012 Petr Nečas, nikomu nepomůže.
 Komunistická strana vládne od roku 1949. Čína, to je houževnatost a disciplína, kterou bohatí a mocní utužují, a kdesi v podvědomí asketický způsob života. Více jak šedesát let komunistického režimu vycepovalo apatii mas a udusilo individuální snažení. Komunisté v Číně se vyděsili po demonstracích 1989. A spustili hospodářské reformy. Podruhé se vyděsili po arabském jaru, omezili kontakt se Západem a zahraničím. Ale je tu hlad po kultuře odjinud.
Moje čtyři čtení se konala v Pekingu, byla různorodá. V angličtině z Peněz od Hitlera v knihkupectví a literární kavárně Bookworm.  Ve dnech 8. – 22. 3. 2013 se konal mezinárodní literární festival (The Bookworm Literary Festival), azyl nejen pro komunitu Číňanů a Britů a Američanů, azyl svobodného myšlení za sponzorské pomoci The New York Times a  The University of Nottingham.  Z celého světa se sjedou spisovatelé, pořádají se čtení, workshopy. Diskuse se týkala literární tvorby i Evropy, moderátorka byla skvěle připravená stejně jako organizátorka a ředitelka Alexandra Pearsonová, která ví své, v Pekingu žije dvacet let, pevná, nebojácná. Několik let marně hledá čínského partnera; mají strach. Když se mluví o spisovatelích, kteří jsou na indexu, během pěti minut jsou tu tajní v civilu. Živá debata. Dotaz, zda existuje téma, které bych nikdy nezpracovala. Ne, neexistuje. Život překvapuje, vrhá témata pod nohy, zakopáváme o ně, co všechno se v tvorbě a v životě mísí, nelze zachytit.
Děti v publiku, jsem na ně pyšná. Ano, moje múzy mají tvář. Všechny knihy jim věnuju, protože vím, že je nebudou číst. Uchovávají si mne v roli mámy. Za tři dny diskuse se slovinským Andrejem Blatnikem a Chung Jin, čínskou spisovatelkou, která žije v Anglii, dojde i na téma sex na stránkách literatury. Woody Allen v Pekingu. Tělo je válečným polem, zvláště to ženské, tentokrát se mluví o mé divadelní hře Spací vady. Pro mne je feminismus otázkou lidských práv. Slovo feminismus mate a podvádí. Když bude kdekoliv na světě někdo upírat právo na život mužům, zastanu se jich.  Je sex nejlepší s někým, koho nemilujeme? Rozhořčený Číňan v publiku stáčí téma k ženským orgasmům, další k homosexualitě; témata, o kterých by se tu nehovořilo otevřeně, i když homosexualita už trestná není; do 90. let byla vnímána jako nemoc.
Studenti Pekingské univerzity se stydí, jako by u mne měli skládat zkoušku (v podvědomí přežívá úzkost z dob, když úředníci státní správy skládali náročné zkoušky, což byla otázka cti). Dotazy na zkušenosti s knihou Peníze od Hitlera ve světě. Před odletem čtení na českém velvyslanectví. Za ostnatým drátem se sešli Češi z celého Pekingu, byznysmeni byli na čtení poprvé v životě, jsme stmeleni češtinou.
V Pekingu bývá smog, rouška nezbytná. Kdo má astma, žít tu nemůže. Slunce zmizí. Předsmogová situace. Tma. Jako na jiné planetě. Jsem na jiné planetě. Mrholí. Dětem kupuju zdravotní roušky. Baví je to. Miluju tu stmelenost, když jsme spolu v cizím prostředí. Mluvíme soustředěně o podstatném, v Praze jsem rozdrobená.

 

Celou reportáž si můžete přečíst v Literárních novinách č. 18, které vychází v pátek 3. května (viz prodejní místa). Rovněž je můžete zakoupit elektronické podobě a na čtečce Kindle.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 01 Květen 2013 14:13 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB