Poslední rozhovor se soudním psychologem (1947 – 2013): Teror ve Frenštátě nebyl první

Email Tisk PDF

Hubalek Slavomil foto Hlavac AdamV úterý 12. března náhle zemřel známý psycholog Slavomil Hubálek. Málokdo v této zemi viděl tolik vrahů a sexuálních deviantů jako on. A málokterý psycholog se tak veřejně angažoval. Po dvacet tři let patřil k intelektuálům, kteří se nebojí říkat pravdu, ať už o stavu duše nebo o stavu společnosti. Otiskujeme rozhovor, který v pondělí autorizoval.

Naši veřejnost rozrušil čin pachatele ve Frenštátě pod Radhoštem. Vy máte velkou zkušenost s vyšetřováním různých deviantů. Co si o tom činu myslíte?

Vyšetřoval jsem podobný případ. Překvapilo mě, že média hovořila o prvním teroristickém činu. Není to tak. Už jsme jednoho teroristu měli. V Praze na sídlišti jsme měli podobného pachatele, který se s velkou pravděpodobností hned po převratu dopustil bombového útoku a potom se opakovaně pokusil naříznout koleje a snažil se opakovaně o vykolejení vlaku. Byl zatčen, symbolicky, u Památníku smíření Čechů s Němci, který se pokusil opakovaně vyhodit do vzduchu. Jakoby zázrakem se mu nic z těch teroristických útoků nepovedlo. Když jsem četl materiály o tom frenštátském, tak jsem si uvědomil, jak si byli motivačně podobní. Oba dva byli zastánci tzv. starých pořádků, nostalgici, kteří vzpomínali na krásný život před převratem. Kdybych to měl říci svým kamarádům v hospodě po pátém pivu, tak bych řekl, že oba dva to byli „ nasr... dědci", kteří se snažili vzít spravedlnost do svých rukou.

Na internetu koluje jakási obhajoba Antonína Blažka s tím, že údajně ho společenství vlastníků uvrhlo do dluhů a koluje tam i posudek, že „obžalovaný je podle znalce v oboru psychologie v rámci širší normality povahy hodnocen jako osobnost akcentovaná se zvýšeným vztahem k právu a spravedlnosti a s puzením k napravování nepravostí v okolí a ve světě".

To je třeba číst tak, že pokud je uvedeno „v širší normě", to znamená, že není úplně normální a to, že je osobností akcentovanou znamená, že jde o osobnost s paranoidními rysy ne úplně v normě, nikoliv však psychotická. Zjevně podle všeho, co o tom víme, to byl sudič, německá literatura a naše starší literatura používá termín Kohlhaasovský syndrom. Heinrich von Kleist napsal novelu Michael Kohlhaas, která ztvárňuje příběh člověka, jemuž se stalo v životě drobné bezpráví, začne se soudit a je schopen pro prosazení svého práva zničit svět. Staří latinící říkali Fiat iustitia, pereat mundus (Staniž se spravedlnost, i když přitom zhyne svět). U frenštátského případu je skutečně možné, že mu nějaká příkoří, tak jak to život přináší, byla učiněna, pokud ale vím, tak vyžadoval jako satisfakci řadu milionů. Žádné z těch příkoří ovšem nebylo takové, aby muselo zahynout sedm nevinných lidí.

On přitom prošel psychologickým vyšetřením. Nyní se diskutuje, zda se dalo tomuto činu a všeobecně podobným činům zabránit.

Dá se podobným činům zabránit, ale pouze za cenu tvrdého snížení míry svobody společnosti. Když otevřete internet a podíváte se na internetové diskuse, tak bychom museli na základě této úvahy postavit koncentráky po celé zemi, protože v těch internetových diskusích se objevuje tolik agrese a tolik magorů, kteří jsou potencionálně nebezpeční, že pokud bychom chtěli snížit nebo eliminovat riziko, tak bychom snad museli internovat desetitisíce lidí. To samozřejmě není možné a musíme žít s tím rizikem, že se čas od času něco podobného stane.

Násilí ve společnosti ale narůstá.

To není pravda. Vražd ubývá, násilí ve společnosti klesá. Neustálé bědování, co se to v té společnosti děje, to je snad od té doby, kdy lidé slezli ze stromu. My se musíme zcela racionálně držet statistických dat. Já to dělám, sleduji dlouhodobě počet vražd v republice. Počet vražd v Praze byl před deseti lety trojnásobný, než jaký je dnes. Porovnávám dlouhodobě evropská milionová města a Praha je na tom zatím hůře než Vídeň nebo Mnichov, ale postupně se jim přibližujeme. Máme ovšem jednu velkou přednost – prakticky 100procentní objasněnost vražd. Ta část policie, které se říká pražská mordparta, je jedna z nejlepších na světě. To je také jedna z mála věcí, která mě v této společnosti těší.

Dobře, zůstaňme u vrahů. Existuje nějaký typický psychologický osobnostní rys vraha?

Neexistuje. Motivace k vraždám jsou nejrůznější. V našich poměrech se dá říci, že 75 procent vrahů je diagnostikováno jako psychopatické osobnosti, to znamená, že jsou diagnostikovány jako osoby trpící poruchou struktury osobnosti, jsou to sociální psychopaté. Když se nám podaří sehnat veškerou dokumentaci, tak můžeme vidět ten klasický vývoj od dvojek z chování, trojek z chování, vykrádání bytů, sklepů a aut a od osmnácti let pak série trestných činů. Většina pachatelů vražd je napřed vězněna za drobnou trestnou činnost, pak za násilnou trestnou činnost a nakonec to vyvrcholí vraždou. Velký problém je těch zbývajících 25 procent pachatelů vražd, jejichž motivace jsou nejrůznější. Jsou mezi nimi vrazi námezdní, kteří jsou v podstatě duševně naprosto zdraví a mají vraždu jako součást své profese, poněvadž jsou najímáni na vymáhání, vydírání a často i na vraždu. Těch bylo nejvíc před deseti lety a přesně to koresponduje s přesunem majetku v této zemi v rámci privatizace a podnikání. Pak jsou tu vraždy atypické, sexuálně motivované – těch je relativně málo, vraždy partnerské, buďto vraždy z vášně nebo řešení partnerského konfliktu, z nichž nejtristnější jsou ty, kdy týraná žena v podstatě v sebeobraně nebo v obraně rodiny po létech trýznění zabije svého manžela. Tyto vraždy jsou velmi podobné, odehrávají se v kuchyni, kuchyňským nožem mezi půlnocí a třetí hodinou ranní a jsou vyvrcholením často až dvacetiletého nešťastného soužití.

Vy jste vyšetřoval třeba i vraždy manželů Stodolových. Odpovídají i oni té charakteristice, kterou jste tady uvedl? Stodolovi vypadali jako naprosto normální dvojice.

Manželé Stodolovi byli v podstatě velmi bizarní dvojicí, dominantní psychopatické ženy a slabého submisivního muže. Jejich trestné činy byly primárně krádežemi, při kterých byl potom zavražděn okradený jako likvidovaný svědek. Hlavním motivem byly loupeže a krádeže.

Existuje nějaká charakteristika, která může přivést psychologa k závěru, že určitý člověk bude vraždit?

To je otázka na Nobelovu cenu, pro celé výzkumné týmy. Dneska existuje zejména ve Spojených státech, kde je vražd nejvíc, samostatný vědecký obor, který se nazývá agresologie. Jako integrovaný vědecký obor sdružuje naše kolegy psychology, psychiatry, biology, sociology, právníky a kriminalisty. Tato problematika je natolik závažná, že pouze multidisciplinární přístup může snad přinést odpověď na vaši otázku. Snaží se o to celý svět, ale zatím o žádném preventivním programu nevíme. Podle mého soudu, nejsme zatím schopni říci, kdo zavraždí poprvé, ale měli bychom udělat všechno proto, aby nezavraždil podruhé. V mých posudcích je několik případů, kdy jsem v závěru před osobností pachatele tvrdě varoval. První vrah, kterého jsem kdysi posuzoval, byl propuštěn po sedmi letech a krátce poté zavraždil podruhé, a to svoji matku. Měli bychom udělat všechno proto, abychom zamezili recidivám těchto činů. Ovšem na otázku, zda dneska večer doma nepraštíte svou ženu židlí po hlavě, odpovědět neumíme. Říkám, že každý z nás je schopen zabít. Zabít je velmi jednoduché, ale většina z nás to neudělá. Člověk je nejagresivnější tvor na planetě a přesto žijeme v prostředí, které je nejméně agresivní.

Čím to je? Vyspěli jsme morálně?

Vysvětluji si to tak, že právě proto, že je člověk nejagresivnější tvor na planetě, tak už někde v té původní hordě si musel vytvořit mechanismus, evoluční psychologové tomu říkají evoluční altruismus. My moralisté tomu říkáme: Chovej se k druhému tak, jak chceš, aby se choval on k tobě. Musel vzniknout mechanismus, který podmiňuje přežití skupiny. Mechanismus ovládání agrese. Proto existuje mezi lidmi morálka, etika, slušnost, proto vznikly v dějinách lidstva mnohé zákazy, z nichž nejznámější je Desatero, proto společnostem, ve kterých se dobře žije, říkáme právní stát. Jde o takový stát, kde násilí je pouze v rukách policie a armády. Policie nás chrání před vnitřní a armáda před vnější agresivitou. Naprosto klíčovou roli pro ovládání agresivity mají rodiče při výchově dítěte. Prakticky se nesetkáte s vrahem, který by pocházel z normální funkční rodiny. A nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by vraždil v životní etapě, kdy byl šťastně zamilovaný. Slušná rodinná výchova a funkční partnerský vztah jsou nejlepší prevencí agresivity. Ti, kteří jsou v životě nešťastní, mají k agresivitě blíž.

Říkáte, že je to morálka, která nás brzdí. Jenže se zdá, že morálka u nás dneska dostává na frak, s právním státem to také není nejlepší, teoreticky by to mělo být podhoubí k tomu, aby agresivita a nejtěžší trestné činy rostly.

Také bych se na to rád takhle díval. Jako soudní znalec musím být objektivní a musím se držet toho, co se dá změřit, co jsou racionální data. Máte pravdu v tom, že v této společnosti se sloveso moralizovat stalo označení pro jakousi směšnou činnost, která obtěžuje. Já s tím bytostně, a to od samého převratu nesouhlasím. Odpovídám na to tím, že říkám, že člověk je i není příroda. A morálka vzniká moralizováním. Vysmívat se morálce, to je jako se později vysmívat pravdě a lásce. To je velmi nebezpečné a negativní dopady potom vidíme ve společnosti a budeme se s tím ještě dlouho vyrovnávat. Měli bychom se snažit přiblížit zemím, jako je třeba Skandinávie. Jenže lidský život je paradox a i v tom spořádaném Norsku došlo k tomu, co spáchal Breivik.

Co bychom měli dělat, abychom se dostali na úroveň skandinávských států, které jsou na tom v oblasti sociálního života podstatně lépe než třeba Velká Britanie, vzor moderní demokracie?

Napadá mě odpověď, kterou jsem se učil na základní škole: učit se, učit se, učit se. Jasně si uvědomit, že sociální stát není bolševismus, ale něco, co vytváří ve společnosti dobrou atmosféru. Je třeba se maximálně věnovat problematice výchovy a vzdělávání, kontaktům se zahraničím. Podle mých zkušeností studenti, kteří strávili rok v cizině na univerzitě v západní Evropě nebo v USA, přijíždějí nesmírně obohaceni. Je zapotřebí posilovat úctu k právu i k práci policie. Je třeba podporovat rodinu. Je třeba podporovat také základní školství, učitel by měl být jedním z nejváženějších lidí ve společnosti.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Literárních novinách č. 11, které vychází ve čtvrtek 14. března (viz prodejní místa). Rovněž je můžete zakoupit elektronické podobě a na čtečce Kindle.


PhDr. Slavomil Hubálek (1947 –2013) byl psycholog a psychoterapeut s dlouholetou praxí v oboru, vedoucí deseti výcvikových psychoterapeutických skupin a skupinový supervizor, soudní znalec z oboru klinické psychologie a sexuologie. Po studiu na Filozofické fakultě UK spoluzakládal v roce 1974 v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích naše první lůžkové psychoterapeutické pracoviště pro léčbu sexuálních deviantů. V letech 1982–1990 pracoval jako vědecký pracovník, klinický psycholog a psychoterapeut v Sexuologickém ústavu FVL UK. V letech 1990–1992 byl mluvčím a tajemníkem ministra zdravotnictví a v roce 1993 založil vlastní společnost Alea – psychologie, spol. s. r. o. zabývající se zejména psychologickým a personálním poradenstvím. Přednášel sociální psychologii na FSV UK a na VŠE a je autorem řady vědeckých publikací a spoluautorem několika knih.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 13 Březen 2013 08:37 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz