Svět touží po pomalosti

Email Tisk PDF

Tomas Brandejs Foto Jiri KrejcikVětšina z nás vstupuje do nového roku s předsevzetím dohonit to, co jsme v tom uplynulém nestihli. Čím rychleji, tím lépe. Zběsile se zrychlující životní tempo doby ale většině z nás začíná přerůstat přes hlavu. Co s tím?

Do boje s kultem rychlosti se originálním způsobem pustila knižní prvotina Carla Honoré Chvála pomalosti, která se stala světovým bestsellerem. Dosud byla přeložena do 33 jazyků, nejnověji do češtiny díky nakladatelství 65. pole. S majitelem tohoto vydavatelského domu Tomášem BRANDEJSEM jsem si povídala také o pomalé filozofii, která se pod vlivem knihy začíná úspěšně a celosvětově klubat na svět.

 

Jak jste knihu objevil a čím vám padla do oka? Jste v osobním kontaktu s jejím autorem ?
Chválu pomalosti jsem objevil v jednom londýnském knihkupectví. Zaujala mě už samotným názvem – In Praise of Slow. Uprostřed zrychleného velkoměsta jsem našel takový tichý vlídný vzkaz. S Carlem jsme v kontaktu, těší ho, že kniha vyšla i tady.

Jak se dá přiblížit poselství knihy tomu, kdo ji nečetl?
Dnešnímu světu schází pomalost. Touží po ní. Ze všech stran slyšíme, že co je rychlé, je i dobré, ale uvnitř cítíme často opak. Ano, rychlost nás fascinuje, ale stejně tak fascinující může být i pomalost. Tato kniha vyzývá rychlost na souboj. Je chytrá a navíc vtipná.

Autor mimo jiné připomíná, že jsme se stali otroky rychlosti, aniž bychom se v té životní situaci cítili šťastní. Myslíte si, že tenhle pocit je stejný u nás i v zemích směrem na západ, kde kniha vznikla a kde „pomalá filozofie“ proniká do života v podobě praktického hnutí? Máte přehled, jak tam toto hnutí reálně vypadá? Vzniká něco podobného i u nás?
Rychlost jde ruku v ruce s takzvanou vyspělostí, a ta přichází ze Západu. Ale ten pocit už je delší dobu globální. V rakouském Klagenfurtu sídlí Spolek pro zpomalení času, který má už hodně přes tisíc členů v různých zemích Evropy. Pořádá konference, vydává seriózní noviny o vztahu člověka k času a své myšlenky propaguje také akcemi v terénu. V San Franciscu zase pomalost popularizuje spolek Long Now Foundation. Úzkou vazbu na pomalou filozofii najdeme také u některých výrobců potravin, developerů, lékařů, pedagogů atd. I u nás se s ní v této podobě setkáváme stále častěji.

Můžete alespoň stručně přiblížit či definovat pojmy rychlost a pomalost v pojetí pomalé filozofie?
Pomalost v pojetí pomalé filozofie neznamená lenost, neschopnost či slabost. Pomalost je tu chápána jako známka kvality, o kterou stále více přicházíme. Pomalost vždy nemusí znamenat, že něco děláme pomalu. Jde tu o vnitřní zklidnění, poctivost a usebranost. Jak Carl Honoré trefně poznamenává: Plnit úkol pomalým způsobem často přináší rychlejší výsledky!

Argumenty, které autor shromažďuje proti dnešnímu kultu rychlosti, souvisejí se všemi oblastmi dnešního života. S ekonomikou, ekologií, etikou. Všude přináší ono „evangelium zrychlení“ vlastně spoušť a depresi, syndrom vyhoření. Proč? A zbývá i něco pozitivního?

V knize si přečteme tolik jasných argumentů proti kultu rychlosti, že se nutně musíme zamyslet, odkud se toto neustálé zrychlování bere a proč jsme nuceni se mu přizpůsobovat. Když někde vyslovím „chvála pomalosti“, reakcí je většinou lehce ironický úsměv. Ve skutečnosti však jde o hlubokou myšlenku. Podívejme se všude kolem na tu povrchnost, roztěkanost, závodění a shon, které mohou mít, jak říkáte, vážné následky. Rychlost nám přináší spoustu výhod, ale jen do určitého momentu.

Nejhorší, co zrychlení doby přináší, je zpovrchnění života, ztráta kontaktu s přáteli… nedostatek času pro mezilidské vztahy, pro něž byl člověk hlavně stvořen…. Není náhoda, že pomalá filozofie začíná u jídla. Co to je pomalé jídlo?
 Honoré to trefně shrnuje citátem Oscara Wilda: „Po dobré večeři může člověk odpustit komukoli, dokonce vlastním příbuzným.“ Na jídle a způsobu stravování se za posledních padesát let rychlost podepsala asi nejvíc. Většina lidí jí nekvalitní potraviny, večeří před televizí, málo vaří a hlavně se vším ... spěchá. Ale jsou země, které tomuto trendu odolávají a zuby nehty se drží svých tradic. Není náhodou, že aktivisté Pomalého jídla přicházejí z Itálie. V podstatě hlásají: „Jezte dobře a pomáhejte tím i planetě.“ Pomalé jídlo otevřelo dokonce vlastní Univerzitu gastronomických věd v Pollenzu, kde je kladen důraz kromě klasického vzdělání také na historii a smyslovou podstatu potravin.

Hnutí usiluje i o takzvaná pomalá města? Kde jsou a jak vypadají?
Pomalá města byla inspirována Pomalým jídlem. Jde o několik desítek italských měst, k nimž se postupně připojují další. Toto hnutí nazvané Citta Slow se drží zásad svého manifestu jako např. snížit hluk a dopravu, zvětšit prostor pro zeleň a pěší zóny, podporovat místní farmáře, obchody, trhy, chránit estetiku a kulinářské tradice apod.
 
Za zrychlováním života stojí jistě i nové technologie. Jak je vnímá pomalá filozofie?
Jedna z nejzajímavějších kapitol Chvály pomalosti je určitě „historie zrychlování“. Prudké zrychlení světa nastalo například v době průmyslové revoluce v Anglii. Do všeho se vnášel nový systém a řád, který se neustále zpřesňoval a zefektivňoval. Na konci devatenáctého století v amerických ocelárnách propočítal jistý Frederick Taylor se stopkami v ruce na zlomek vteřiny přesně, jak rychle má trvat každý úkon. Prohlásil, že „v minulosti byl na prvním místě člověk, ale v budoucnosti to musí být systém“.
Bohužel se docela trefil. Používáme sice stále lepší technologie, internet, e-mail, mobily, ale stejně nemáme čas. Pomalá filozofie se snaží na prvním místě varovat před závislostí na těchto technolo­giích. Hlavně mladá generace už má velký problém být chvíli off- line.

Pomalá filozofie upozorňuje na dvojí pojetí času. Na čas lineární, typický pro západní kulturu a čas cyklický tak, jak jej vnímají tradice čínská, buddhistická či hinduistická. Čím se ono dvojí pojetí času liší, jak ho vnímáte vy?
Západní tradice vnímá čas jako přímku, která jde nemilosrdně z bodu A do bodu B. Slyšíme mnohem víc tikot hodin, a to vytváří tlak na jeho využití. Benjamin Franklin kdysi prohlásil, že „čas jsou peníze“, a od těch dob se obchoduje i s časem. Říkáme, že „máme“ či „nemáme“ čas, jakoby to bylo něco hmotného, co můžeme vlastnit. Ale jiné tradice čas vníma­jí úplně jinak a dnes se snaží přizpůsobit Západu. Paradoxní je, že unavení, přepracovaní lidé ze Západu naopak odjíždějí na Východ a objevují, že pojetí času, a tím vlastně i celého života může být úplně jiné a přitom neztrácí hodnotu. Já sám vnímám čas jako něco cenného, ale rozhodně nepatřím mezi sprintery, jsem spíš dálkový běžec. A mimochodem opravdu běhám dálkové závody.

Pomalá filozofie se promítá i do medicíny a do životního stylu vůbec. Jak?
V medicíně vidíme problém rychlosti také v celé nahotě. Vemte si, jaký je zázrak, že se člověk uzdraví z nějaké nemoci, ale nám to nestačí a chceme se ještě navíc uzdravit rychle. Dát to všechno rychle do pořádku. Carl Honoré cituje anglické přísloví, které mluví za vše: „Čas je velký léčitel.“
Pomalá filozofie v medicíně začíná už samotnou komunikací, pomalým přístupem, kdy lékař s pacientem dostatečně mluví. A ať už pak jde o léčení klasickou nebo alternativní medicínou, jedno je jasné – tělo se léčí svým vlastním tempem. Přestože to zní až banálně, společnost tomu nechce rozumět. Nechce rozumět, že léčení spočívá hlavně v aktivaci vlastního „vnitřního lékaře“ a zklidnění životního stylu. A tak pomalá filozofie doporučuje například i malé zdřímnutí si po obědě v práci!

 

Celý rozhovor si můžete přečíst v Literárních novinách č. 3, které vychází jako dvojčíslo ve čtvrtek 17. ledna (viz prodejní místa). Rovněž je můžete zakoupit elektronické podobě a na čtečce Kindle.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 22 Leden 2013 14:57 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz