Vzpoura přichází

Email Tisk PDF

protest ilustrace L Fibrich LtN„Ať už nahlížíme současnost z jakéhokoli úhlu, zůstává bezvýchodná. Oblast politické reprezentace se uzavírá. Zleva doprava tatáž nicota, buď v silácké nebo svatouškovské póze, tytéž laciné figurky... Nic z toho, co je nám předkládáno, ani zdaleka neodpovídá vážnosti situace..."

Tvrdí kolektiv autorů v úvodu knihy Vzpoura přichází (Ľ Insurrection qui vient) a český čtenář, zajatý vlastní chandrou váhá, zda ji má prohlubovat francouzskými výlevy. A jak tak skepticky listuje útlou knížkou, jejíž název mu na regále padl do očí (neboť slovo vzpoura nás Čechy vždy teoreticky přitahuje), dohmátne až k doslovu, který je podepsán tajemnou zkratkou Th. T. Tajemnost a vzpoura vytvoří v mozku nahlížitele sepjetí, že se snad nejedná o intelektuálské kňourání, ale o něco povzbudivějšího. Přesto ještě váhá. Není to nakonec jen brak schovaný do seriózní obálky? Bezradně se začte do doslovu, kde Th. T. objasňuje, že svazek je sice podepsán imaginárním kolektivem pod krycím jménem Neviditelný výbor, ale francouzská policie přisoudila text Juliemu Coupatovi. Když čtenář pochopí, že JC je za text knihy soudně stíhán, zamíří k pokladně knihkupectví. Tajemnost, vzpoura, policie, soudní proces nevyvolají jenom zvědavost ale i pocit spiklenectví.

Silné francouzské kafe

První část knihy hodnotí současnost, a aby ta analýza byla postupná a nespadla na nás jako uhlí vyklopené z vlečňáku, rozkrývá autor dnešní peklo v sedmi kruzích. Vychází přitom především z francouzské zkušenosti, což je pro českého čtenáře osvěžením a díky četným vysvětlivkám (rovnou pod čarou) to ani nezpomaluje orientaci. Moderní jazyk (Juliemu Coupatovi je 37 let a vystudoval filozofii) a střídání rozvolněného rytmu se stacatem krátkých vět udržuje čtenáře v kondici, tak jako osvědčený indiánský běh. I běžný čtenář, který s filozofickými esejemi nemá dost trpělivosti, protože mnohým výrazům nerozumí, se tady necítí ztracen. S tím, že bude četbou zdrcen, autor počítá. Píše vzkaz dospělým.

Peklo prvního kruhu vidí v odcizenosti vlastního Já. „Zatím to zvládám. Hledání sebe sama, můj blog, můj bejvák, poslední módní kravinky, partnerské a prasácké historky... Tolik protéz je třeba k udržení Já! ... I AM WHAT I AM. Všudypřítomný příkaz „být někým" uchovává patologický stav... Příkaz být silným, vytváří slabost, díky níž se tato společnost udržuje do té míry, že vše má v sobě terapeutický rozměr, dokonce i práce a láska. Všechna ta jak se vede?, která si během dne vyměňujeme, silně evokují společnost pacientů, kteří si navzájem měří teplotu. Pospolitost je nyní tvořena tisíci malými útulky, tisíci malými útočišti, kde je stále lépe než v tuhém venkovním mrazu, ale kde panuje faleš... kde se nic nemůže přihodit, protože jsme potají zaměstnáni společným drkotáním zubů... Chtějí z nás učinit Já, která jsou řádně omezena a oddělena, zařaditelná a počitatelná podle kvality, zkrátka kontrolovatelná, zatímco my jsme tvory mezi jinými tvory, jedinečnými mezi námi rovnými, živoucím tělem, které tká tělo světa. Inteligence není, jak je nám od dětství stále opakováno, uměním přizpůsobit se. Pokud toto je inteligence, pak je to inteligence otroků..."

V druhém kruhu autor užaslému (českému) čtenáři dokládá, že ve Francii „...problém imigrace neexistuje. Kdo ještě vyrůstá tam, kde se narodil? Kdo žije tam, kde vyrostl? Kdo pracuje tam, kde žije? Kdo žije tam, kde žili jeho předkové? A čí jsou dnes děti, děti této doby – svých rodičů, nebo televize? ... Francouz je víc než kdo jiný především vyvlastněným, bídným člověkem. Jeho nenávist k cizákům splývá s nenávistí k sobě jakožto cizinci. Nemůže přestat závidět tzv. čtvrtím zavržených, kde ještě přetrvává aspoň nějaký pospolitý život, nějaké vazby mezi lidmi, určitá nestátní solidarita... Není pochyb o tom, že Francouz se tisíci nepozorovanými podlostmi, všemožnými druhy pomluv, drobnými chladnokrevnými zlomyslnostmi a svou jedovatou zdvořilostí neustále a ve všem mstí za svou zdrcenost, které se poddal... Už je na čase, aby bylo ano, pane strážníku! nahrazeno zvoláním seru na policii!..."

V téže kapitole autor přitvrzuje, když belhajícímu Já řádného občana ukazuje i ledovatku jeho vztahů. „Každý důvěrně zná ony dávky smutku, každoročně zhušťované rodinnými oslavami: namáhavé úsměvy, rozpaky při pohledu na společnou přetvářku, pocit, že na stole leží mrtvola a všichni dělají jakoby nic..." Konstatuje, že pár (milostný) je posledním stupněm velké sociální pohromy. „Dnes, kdy je pohlaví opotřebováno až na dřeň, kdy mužnost a ženskost se podobají oděvu prožranému moly, kdy tři desetiletí nepřetržitých pornografických inovací vyčerpaly veškeré kouzlo porušení zákazu a osvobození, spatřujeme ve smrti páru zrození zneklidňujících forem kolektivní citlivosti." Tím už předjímá svou vizi budoucnosti, která tvoří druhou část knihy. Ale než k ní dojdeme, nechá nás ještě projít dalšími kruhy pekla.

Ve třetím kruhu rozebírá vztah Francouzů k práci. „Ve Francii se člověk plazí po kolenou, aby se vyšplhal v hierarchii, ale v soukromí se chvástá, že na to kašle. Když nestíhá, zůstává v práci do deseti večer, nikdy si však nedělá výčitky tu a tam ukrást kancelářské potřeby nebo štípnout z firemního skladu náhradní díly... Nenávidí zaměstnavatele, ale za každou cenu chce být zaměstnancem. Mít práci je čest, pracovat je známkou servility... Samotná práce dnes není ani tak spojena s ekonomickou nutností vyrábět zboží, jako spíše s politickou nutností vyrábět výrobce a konzumenty a všemi prostředky zachránit řád založený na práci. Vyrábět sám sebe se pomalu stává hlavní činností ve společnosti, kde se výroba stala bezúčelnou... Hemžení všech těch človíčků, kteří netrpělivě čekají, až budou vybráni, zatímco se trénují v tom, jak působit přirozeně, souvisí s pokusem o záchranu řádu založeného na práci prostřednictvím mobilizace. Pokud si nezaměstnaný odstraní piercing, zajde si ke kadeřníkovi, začne spřádat ,plány' a opravdu pracuje, jak se říká ,na své zaměstnatelnosti', svědčí to o jeho mobilizovanosti. Mobilizace – to je lehké oddělení se od sebe sama, to je nepatrné odtržení od toho, co nás utváří, to je předpoklad odcizenosti, na jehož základě může být Já považováno za předmět vlastního zpracování, na jehož základě je umožněno prodávat sebe sama, a nikoliv svoji pracovní sílu... Současná výrobní mašinérie je tedy na jedné straně gigantickým strojem na psychickou a fyzickou mobilizaci, na vysávání energie z lidí, nyní nadbytečných, na straně druhé je pak třídícím strojem, který přiznává přežití konformním subjektům a nechává padnout všechna ,riziková individua', všechny ty, kteří ztělesňují jiné využití života, čímž jí (mašinerii) kladou odpor. Na jedné straně jsou vyživovány přízraky, na straně druhé se nechávají umírat živí."

Čtvrtý kruh našeho pekla vidí autor v univerzálně propojeném prostředí, kde protiklad města a venkova mizí a krajina se stává neutěšenou, neurčitou, nekonečnou zónou nákupních center, skladů, velkých sídlišť... což vše dohromady tvoří metropoli. „Metropole si nárokuje syntézu celého území. V ní žije vše vedle sebe, ani ne tak v geografickém slova smyslu, jako spíš v propletenci jejích sítí."

Pátý kruh definuje ztrátu víry v ekonomii. „Po mnoho generací nás uklidňovali, krotili a dělali z nás přirozeně produktivní, spokojeně konzumující subjekty. A teď se ukazuje vše, na co jsme se snažili zapomenout: že ekonomie je politikou. A že tato politika je dnes politikou selekce lidstva, které se ve své drtivé většině stalo nadbytečným... Rozpad socialistického bloku neposvětil triumf kapitalismu, ale pouze potvrdil krach jedné z jeho forem. Navíc smrt SSSR nezpůsobil revoltující lid, ale proměňující se nomenklatura... Část vládnoucí třídy se především osvobodila od všech anachronických povinností, které ji vázaly k lidu... Nová ekonomie se bez selekce jedinců a oblastí vhodných k mutaci neprosadí. Již několikrát ohlašovaný chaos bude příležitostí k tomuto třídění. Anebo bude naším vítězstvím nad tímto odporným projektem."

Šestý kruh by nejspíš, alespoň na prvních stránkách, zaujal Václava Klause. Autor zde odhaluje pokrytectví a taktiku ekologie. Pokládá ji za obranu hroutícího se systému. „Globální problém je problém, který mohou řešit jedině ti, kdož jsou globálně organizováni. A ti jsou dobře známí. Jde o skupiny, které jsou už téměř celé století v čele katastrofy, a tam chtějí za malý poplatek, který zaplatí za změnu loga, zůstat i nadále..."

Sedmý kruh by Václava Klause naopak silně popudil, neboť autor v něm boří ideu (francouzského) národního státu, kterému dle něj už více než půl století zvoní umíráček. „Od roku 1945 se tato kocovina, která zdánlivě ustupovala pouze při vzbouřeneckém nadšení v květnu 1968, neustále prohlubuje. Éra států, národů, republik se uzavírá a zem, která jí obětovala vše, co je v ní živoucího, zůstává omráčena... pocit, že jsme byli oklamáni, neustále sílí a zaněcuje se...To, že se společnost nevyrovnala s koncem éry národů, je klíčem k francouzskému anachronismu a k revolučním možnostem, které má Francie stále v záloze." Nakonec autor dokládá, že žádný střet civilizací neexistuje, ale že jsme svědky „civilizace ve stavu klinické smrti, jež je napojena na všemožné přístroje... Neseme za zádech mrtvolu, ale zbavit se jí není jen tak. Od konce civilizace nelze nic čekat. Ve stavu, v jakém dnes je, už může zajímat jen historiky. To je holý fakt a je třeba ho obrátit v rozhodnutí... rozhodnout o smrti této civilizace a sami určit způsob, jak k tomu dojde: jen tímto rozhodnutím ze sebe mrtvolu shodíme."

Shazování mrtvoly

Pokud se první analytickou částí knihy český čtenář nedal zaskočit a v obraně si zasunul autora mezi přemoudřelé dekadenty, na zbývajících čtyřiceti stranách užasle zjistí, že drží v ruce bojový manuál, vytvořený sice z jiných zkušeností, ale sepsaný jako obecný návod pro přežití Nás proti Nim. „Každé gesto, každé jednání, každý vztah, každá situace skrytě obsahuje nějakou pravdu. Je zvykem se jí vyhýbat, prostě vše zvládat, což způsobuje onu příznačnou ztracenost většiny lidí v naší době..."

Jen stěží čtenář přijme, že zatímco v Čechách stále „budujeme" demokracii, a každou ohlášenou demonstraci vnímáme jako krůček dobrým směrem, JC uznává jen demonstrace spontánní (bez ukázňujících odborů), že vybízí k sabotážím, k vytváření nezávislých komunikačních struktur, zakládání komun a jejich zahuštění, přičemž komuny jsou míněny jako prolínající se společenství na výboj a obranu v celém systému metropole, čili mezikontinentálně. Konstatuje, že současné organizace selhaly a jejich sítě je nutné zpřetrhat. Kritizuje i kulturní a aktivistické kruhy, vidí v nich přežívající starobince, nositele nezdarů, jejichž úkolem je sebrat nám energii. Problém mnohého českého čtenáře bude i v tom, že výrazy jako kontrarevoluční nebo vláda místních výborů či sebeorganizace vnímá obráceným dalekohledem, jako překonané pokrytectví, a tedy těžko pochopí, že pro autora je to záchranná vize, způsob skutečného sjednocování se k obraně. „Žijeme za okupace, za policejní okupace. Zátahy na ilegální imigranty na ulicích, tajná policejní auta brázdící bulváry, pacifikace hlavního města pomocí technik vytvořených v koloniích, prohlášení ministra vnitra proti „bandám" odpovídající rétorice za Alžírské války, nám to každým dnem připomínají." Nutno však objasnit, že JC knihu vydal dva roky po bouřích v pařížských předměstích a následné studentské revoltě a že tedy naše zkušenost s „nepřizpůsobivými" například na Šluknovsku je oproti jeho přiznaným sympatiím k mladým rebelům zapalujícím auta proto, aby svou beznaděj a vzpouru ukázali i světu, zcela nesrovnatelná a i matoucí. Ve Francii jako někdejší koloniální velmoci jsou tyto dnešní důsledky dramatické a neřešitelné, což JC ovšem vítá jako začátek hroucení systému, který už nemá obsah a zachraňuje pouze formu za pomoci policie, databáze, odposlechů, monitoringu. Výraz metropole je pro něj celoplošnou totalitou, vládou peněz a kontroly, proti které je zapotřebí budovat komuny, propojovat je, vytvářet systém samozásobování a podnikat výpady a sabotovat veškeré zastupitelské orgány: „Šířící se horizontální komunikace je nejlepší formou koordinace různých komun a prostředkem ke skoncování s hegemonií." Přestože se autor hlásí k pacifismu, vysvětluje: „Autentický pacifismus nemůže spočívat v odmítnutí zbraní, pouze v odmítnutí jejich použití... Ve skutečnosti si pacifistickou otázku mohou vážně klást pouze ti, kdož jsou schopni střílet. A v takovém případě bude pacifismus naopak znamením síly, neboť člověk je osvobozen od nutnosti použít zbraň pouze tehdy, když má mimořádně silnou pozici."

Ecce homo

Na poslední straně autor shrnuje svou vizi o přicházející vzpouře: Útoky se přelévají z jednoho města do druhého... Další kasárna byla vypleněna, poté zapálena. Obyvatelé vyhnaní z azylových domů se přestali handrkovat s radnicí: bydlí v ní... Do starého vesnického koloniálu přinášíme svůj přebytek a odnášíme si to, co nám chybí. Lidé se tam scházejí, aby diskutovali o celkové situaci a nutném vybavení strojní dílny. Rádio informuje vzbouřence o ústupu vládních sil.... Nelze přesně říct, jestli od začátku „událostí" uplynul měsíc či několik let. Předseda vlády působí při výzvách k zachování klidu velmi osaměle."

Kniha vyšla v březnu 2007 v nakladatelství La Fabrique. 11. listopadu 2008 za úsvitu obklíčilo vesničku Tarnac, kde JC se svou skupinou žil na farmě, 150 policistů. Akce se zúčastnili vrtulníky, antony, maskovaná komanda, psi a vybraní novináři. Statek byl prohledán a devět členů komuny zatčeno a odvezeno v poutech. Televizní zprávy informovaly, že policejní akce byla namířena proti teroristické buňce kvůli sabotáži na železniční trase. (Došlo k narušení komunikační sítě, takže desítky vlaků měly zpoždění, k ohrožení životů a bezpečnosti však nedošlo). Z devíti zatčených mladých mužů a žen bylo později osm propuštěno. Ve vazbě zůstal pouze Julien Coupat a byl vyšetřován pro podezření ze zločinného spiknutí. Soudní proces, který dosud neskončil, nese znaky manipulace. Kniha Vzpoura přichází je hlavním důkazním materiálem. Pro mnohé je autor anarchistou, či dokonce teroristou. Jiní podepisují výzvy za jeho propuštění, neboť v něm spatřují proroka naší doby. Jak píše tajemný Th. T. v doslovu: „Prorocké slovo umí rozeznat v množství možných světů ten, který je jediný správný, ten, k němuž je třeba směřovat a jehož dění je nevyhnutelně stále ještě skryto: toto slovo je svící svítící v temném místě..."

České vydání (2012) uskutečnilo v brožované a graficky sympatické podobě nakladatelství Rubato. Pod zdařilým překladem je podepsán Pražský neviditelný výbor. Vydání knihy považuji za čin zasluhující širší debatu než dosavadní recenze a glosy na stránkách anarchistů. Text francouzského filozofa a rebela Juliena Coupata totiž analyzuje stav Francie, Evropy i světa a vyvozuje i pro nás, že totalita, kterou zdejší „nezávislá" média setrvačně prezentují jako historicky poraženou či odsouzenou k dožití v izolaci, se globálně sune dál. Ve jménu bezpečnosti a civilizovaného prostoru se připravuje k normalizaci (čti selekci) nepotřebných a takzvaně nepřizpůsobivých. JC však nevnímá nepřizpůsobivost jako úděl, ale s nadějí, když jí přisuzuje nejen schopnost přežít konec této civilizace, ale i odhodlání, jak tento konec zrychlit a propojit s novým začátkem. To, že autor je za svůj náhled do budoucnosti čtyři roky soudně stíhán, aniž by padl verdikt, a jeho proroctví je zatím šířeno po síti i oficiálně překládáno, svědčí o tom, že neviditelné výbory (učedníků) získávají v normalizační metropoli svá zázemí.

Idea propojené sítě komunit, které jsou schopny sebezásobování a výpomoci bez existence peněz může působit anachronicky a vzbuzovat pobavený smích. Zvlášť v Čechách, kde peníze se staly cílovým azylem, bunkrem pro přežití, jeskyní, na jejíž zdi si promítáme záblesky zpráv o měnícím se světě venku a nevěříme, že se nás taky týkají. Pro naše instinkty, oslabené nevědomostí a konejšivým mediálním brumendem o nepodstatnostech, může být kniha Vzpoura přichází skutečně hodně silnou kávou.

 

Autorka je spisovatelka a publicistka.

Neviditelný výbor:

Vzpoura přichází

Překlad Pražský neviditelný výbor

Rubato

130 stran, 190 Kč

ISBN 978-80-904817-9-4

Kniha je k dispozici také v elektronické podobě (ve formátech PDF, MOBI, ePUB – ISBN 978-80-87705-00-1.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB