„Přátelé Sýrie“ hýří nápady, ale Asad prý vydrží i rok (a otřesné video z Libye)

Email Tisk PDF

Za účasti 70 delegací z celého světa začala v Tunisku konference „Přátel Sýrie“, kteří chtějí rozhodnout o další budoucnosti země – a ukazuje se, že co „přítel“, to názor, přičemž zatím převažují ty na pohled humanitární, nicméně i ty se mohou snadno předefinovat jako předehra k intervenci.

Škála toho, co už zaznělo, je pestrá: Evropská unie počínaje 27. únorem zmrazí vklady syrské centrální banky (francouzský ministr zahraničí Alan Juppe), všechny země by měly zakázat cesty a zmrazit účty nejvyšších syrských představitelů (Hillary Clintonová, která si je jista, že syrští povstalci si zbraně už „někde najdou“), Británie uzná exilovou Syrskou národní radu (SNC) coby „legitimní představitelku syrského lidu“ (ministr zahraničí William Hague), Syrská národní rada chce pokračovat v povstání (jeden z šéfů SNC Burhán Ghaljún ale jiný představitel chce po Británii zbraně a vojenské poradce), měly by být vyslány arabské „mírové“ síly (katarský ministr zahraničí Hamád Ďžasím), je třeba najít politické řešení, v jehož rámci musí být Asadovi a jeho rodině a spolupracovníkům zaručena imunita, což prý dokáže zajistit Rusko (tuniský prezident Monsíf Marzúkí) a do toho všeho z konference údajně odešla delegace Saúdské Arábie, podle níž se všichni starají jen o humanitární pomoc Sýrii, což „není dostatečné“, protože to Syřany dál ponechá napospas „vraždící mašinérii“.

A mezitím podle kusých zpráv před hotelem, v němž se konference koná, houstnou davy Tunisanů, kteří stále hlasitěji požadují, aby dal Západ ruce pryč od Sýrie…

A uznávaný expert na Sýrii Joshua Landis do toho všeho přichází s analýzou, v níž argumentuje, že Asadův režim podle všeho přežije minimálně do roku 2013. Pokud to nechcete číst celé, shrnu jen hlavní body Landisovy studie: 1) Asad zůstává vojensky silný, 2) Opozice zůstává slabá, 3) Mezinárodní společenství nejspíš vojensky nezasáhne, 4) Proti režimu stojí hlavně chudí, zatímco nejbohatší vrstva mlčí, 5) Sílí propast mezi nejchudšími a nejbohatšími, ale to platí i pro USA a Západ… zkrátka, v současnosti neexistuje faktor, který by Asada svrhl.

Možná i proto jediným „hmatatelným“ výsledkem setkání „Přátel Sýrie“ v Tunisku je (zatím jen) návrh rezoluce, která vyzývá k zastavení palby, po čemž by prý do 48 hodin ze zahraničí mohla začít proudit humanitární pomoc. Jo a taky jmenování Kofiho Annana coby vyjednavače OSN a Ligy arabských států se syrským režimem. Proti jeho osobě toho není mnoho co namítnout, snad kromě vzpomínky na to, že právě za jeho šéfování v OSN Hutuové ve Rwandě masakrovali Tutsie. Ale to už je dávno.

 

Střih. Stovky Palestinců dnes po modlitbě v jeruzalémské mešitě Al Aksá začali házet kameny na izraelské policisty, následovaly střety, část Palestinců se zabarikádovala v mešitě a odmítá z ní vyjít.

Není přesně jasné, co je hlavní příčinou incidentu, nicméně 25. února si Palestinci připomínají výročí masakru v Hebronu, události z roku 1994, kdy izraelský terorista Baruch Goldstein v tamní Abrahámově mešitě postřílel 29 lidí a dalších 125 následně zranil. Dalších 19 Palestinců tehdy zastřelili izraelští vojáci při potlačování protestů, které po masakru propukly po celém okupovaném území. Letos může být výročí masakru emocionálně ještě znásobeno výzvami členů izraelského vládního pravicového bloku Likud k pochodu na Chrámovou horu, útoku na mešitu Al Aksá, po čemž by na jejích ruinách měl být vystavěn nový chrám.

Poslanci za Likud navíc předkládají návrh zákona, podle něhož by Izrael anektoval 60 procent okupovaného západního břehu Jordánu, čímž by vlastně „skončila okupace“ současné tzv zóny C Západního břehu, kde by nově začaly plně platit izraelské zákony a tamních 50 tisíc palestinských obyvatel by bylo „naturalizováno“. Návrh zákona rovněž předpokládá anulování veškerých dohod, které Izrael s Palestinci až dosud uzavřel.

Část izraelské levice návrh zákona odmítá, ovšem nikoli proto, že by se jednalo o další krádež cizího území, nýbrž v obavách, že by se tím Izrael o další krok přiblížil realitě dvounárodnostního státu a musel by se podle všeho o moc dělit s palestinským vedením. Je to předehra k „řešení na základě dvou států“, tvrdí. 

Nedávná zpráva EU konstatovala, že pokud „současné trendy nebudou zastaveny a zvráceny, vznik životaschopného palestinského státu v hranicích z roku 1967 se podle všeho bude vzdalovat víc než kdy dřív“. Podle EU „kombinace demolicí domů a farem, zákaz nové výstavby, neúnavná expanze osad, vojenská separační bariéra, překážky svobodnému pohybu a zákaz přístupu k životně důležitým zdrojům, včetně vody a půdy, ničí palestinskou držbu velké části Západního břehu, na němž by měl záviset územně souvislý palestinský stát.“ 

Mezitím Izrael oznámil plány na další výstavbu zdi, tentokrát má osmimetrová bariéra z betonu v délce jednoho kilometru vést podél hranic s Libanonem.

 

Střih. Irácká vláda podle oficiálních údajů jen za letošek nechala popravit 69 lidí, přičemž za celý loňský rok to bylo „jen“ 68. Mezi odsouzenými jsou političtí rivalové režimu Núrího Málikího, lidé obvinění z terorismu i „prostí“ zločinci. Zveřejněné číslo přitom odráží jen počet oficiálních poprav, protože nikdo netuší, co se odehrává v tajných mučírnách režimu. Irácké ministerstvo vnitra bylo v listopadu obviněno z vraždění vězňů, přičemž samo kdysi řídilo šíitské eskadry smrti.

Při koordinovaných pumových útocích ve čtvrtek zemřelo bezmála 100 lidí a dalších 350 jich bylo zraněno, načež vláda vyhlásila zákaz vycházení v provincii Saláh al Dín na severu země. Někteří iráčtí poslanci soudí, že spirála sektářského násilí má za cíl sabotovat konání summitu Ligy arabských států, který se má v Baghdádu konat koncem března, poprvé od roku 1990. Málikí prý na přípravu summitu včetně zajištění bezpečnosti vynaložil 450 milionů dolarů. Většina arabských potentátů sice summitu slovně vyjadřuje podporu, nikdo z nich ještě ale svou účast oficiálně nepotvrdil.

Příčinou malého nadšení může vedle násilností být ale i Málikího tažení proti svým sunnitským politickým rivalům – vydal například zatykač na sunnitského viceprezidenta Tárika Hášemího a to na základě obvinění z terorismu. Ve zlém se rozešel i svým náměstkem Sálehem Mutlákem, který Málikího přirovnal k Saddámovi.

Obamova administrativa Málikího podporuje dál, bouří se ale američtí farmáři – invaze a okupace totiž nebyly výsostně výdělečným podnikem jen pro zbrojovky a soukromé žoldnéřské agentury, ale i pro americké pěstitele rýže, jejich produkci Irák povinně nakupoval. Nyní, po odchodu většiny amerických jednotek a oficiálním ukončení okupace, ale Irák začal nakupovat rýži jinde, a američtí farmáři zuří. „Není to správné,“ citoval jednoho z nich týdeník Time. „Mají nám zaplatit za to, že jsme země, která je osvobodila.“ Podle dalšího je odmítnutí americké rýže „fackou do obličeje“. Část amerického dovozu nahradil Uruguaj, ale stále více rýže do Iráku dodává Indie – prý prostě proto, že indická rýže basmati je oblíbená, levná a Iráčané ji více nakupují.

 

Střih, Saúdská Arábie, východ země, provincie Katíf, oblast, kterou obývá většina saúdských šíitů a kde se nachází 90 procent saúdských nalezišť ropy. A text kanadského Globe and Mail s fotkami a videi o tamní rebelii. Obyvatelé Katífu demonstrují po desítkách tisíc proti režimu v Rijádu, nechávají se zabíjet, přičemž saúdské ministerstvo vnitra jejich protesty označuje za „nový terorismus“ zmanipulovaný „ze zahraničí“, čímž je míněn Írán, byť pro to nikdo nepředložil žádné důkazy.

Pokud by ale v Katífu propuklo plnohodnotné povstání, které by si mimo jiné za svůj terč vybralo ropná zařízení v oblasti, saúdská produkce ropy by se mohla začít hroutit a světové trhy by spirálovitě vyletěly mimo kontrolu. Poučení: povstání v Katífu nebude nikdo pomáhat, naopak, „Přátelé Saúdské Arábie“ se srotí kolem represivní monarchie a posvětí jí i ty nejbrutálnější masakry.

Saúdský režim mezitím zakázal jakékoli protivládní demonstrace s tím, že odporují islámskému zákonodárství, šaríji, a bez zajímavosti není ani nařízení ministerstva informací domácím médiím, podle něhož je zakázáno psát o saúdských žebrácích, aby se „nepoškodila reputace saúdské společnosti“. No comment. Ale filmy o chudobě v bohaté Saúdské Arábii jsem nabízela už tady.

 

Střih, Írán. Zatímco už je vcelku dobře zdokladováno, že americké sankce proti Íránu těžce poškozují civilní ekonomiku země, zvyšují ceny potravin a snižují hodnotu íránského riálu, ukazuje se, že na prodej íránské ropy žádný znatelný dopad nemají. Embargo na íránskou ropu uvalily v lednu USA i EU, nicméně íránský vývoz v únoru zůstal na stejné výši, jako měsíc předtím, tedy na 3,5 milionu barelů denně.

Západní experti nad nedostatkem účinnosti sankcí vyjadřují údiv a zároveň s tím i naději, že určitě zafungují v příštích několika měsících, Írán přebytečnou ropu prodává do Číny a Indie. Nabízí jim obchod bez platby v dolarech a dlouhodobé termíny, což pro Teherán nemusí být až tak nejvýhodnější, ale zato je to řešení, které ze sankcí Západu dělá jen jakýsi trucpodnik.

 

Střih poslední, Libye. Uplynulý týden v osvobozené Libyi byl zhruba stejný, jako ten předchozí a i ty předtím: lidé umírají v přestřelkách mezi znepřátelenými milicemi a vláda hrozí, že pokud přestřelky neustanou, vyšle tam armádu, ale přestřelky neustávají a armáda nikde, neboť je vlastně otázkou, jestli v Libyi nějaká vládní armáda vůbec je. A tak na padesát lidí zahynulo při bojích mezi klany na jihu země u hranic se Súdánem a Čadem – příčinou klanové války je obvinění jedněch, že si najímají žoldáky z Čadum, zatímco ti druzí tvrdí, že si do řad svých bojovníků najímají menší rodové klany z okolí. Následný boj vylidnil centrum města Kufra a nechal stovky rodin bez střechy nad hlavou. Šéf Západem dosazené vlády Mustafa Džalíl – bez možnosti jakkoli do vývoje situace zasáhnout – alespoň vše shodil na Kaddáfího pohrobky, kteří prý vstoupili do Kufry, aby město odtrhli od Libye, ale prý nepochodili. Důkazy pro takové tvrzení žádné nabídnuty nebyly.

Světlým okamžikem může být zpráva, podle níž si obyvatelé Misuráty, odkud pocházejí nejobávanější oddíly hrdlořezů současné Libye, po čtyřech měsících vlády zkorumpované a nekompetentní městské rady protestními akcemi vynutili volby. Radní se chopili moci ve městě hned po zabití Kaddáfího loni v listopadu. Nynější hlasování v Misurátě se tak stalo prvním demokratickým aktem nové Libye, byť ale zároveň i důkazem atomizovanosti Libye, v níž vedle sebe města i klany žijí v paralelních a na sobě nezávislých vesmírech. Vláda z Tripolisu nemá nad zemí prakticky žádnou kontrolu, milice ze západu se sjednocují do homogenní úderné síly, nespokojenost sílí i v rodišti revoluce Benghází, humanitární organizace nacházejí stále více důkazů o mučení nepohodlných lidí a milice napojené přímo na vládu zcela běžně ve velkém drancují.

Nicméně za nejotřesnější rys současné nediktátorské Libye považuju rasismus a záměnu lidí za zvířata. Na následujícím video (jen pro otrlé) povstalci z Misuráty drží v kleci černošské Libyjce, prý z etnicky vyčištěného města Tavorga.

(Anglické titulky)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB