Syrská opozice přiznává ozbrojený boj (a část chce pomoc od NATO)

Email Tisk PDF

Budu se na chvíli tvářit, že Libye neexistuje, protože mnohem zajímavější vývoj nastal v Sýrii - tamní opozice totiž konečně oficiálně prohlásila, že proti Asadovu režimu je třeba „zahájit ozbrojený boj". Sice ozbrojený boj proti Damašku vede už dobrého půl roku, ale oficiálně - tedy v západních médiích - se až doposud lépe prodávala představa spíš „prodemokratické opozice", než že v Sýrii propukl obyčejný pokus o vojenský převrat nebo snad občanská válka, v níž ti „naši", hodní, nemají holé ruce.

 

půli května jsem na tohle téma napsala třeba tenhle textík do tištěných Literárek, který se jmenoval „Co se děje v Sýrii?":

„V neděli 7. května pozdě večer se francouzská televize France 2 svým divákům omluvila, že záběry z protivládních demonstrací v Sýrii, které jim po celý den s náležitým komentářem ukazovala, byly ve skutečnosti archivními záběry agentury Reuter´s z jakési demonstrace v Libanonu. Na podobné „omyly", které na Západě vytvářejí obecné povědomí o situaci v Sýrii, přitom arabští blogeři upozorňují už od konce března, kdy v syrském Dará´a vzplanuly „prodemokratické protesty". Například agentura AP tehdy hned první den přifoukla počet obyvatel tohoto města ležícího na hranicích s Jordánskem z reálných 75 tisíc na 300 tisíc, díky čemuž pak mohly ulicemi pochodovat „desítky tisíc pokojných" demonstrantů, kteří ovšem - přiznáno o dva týdny později a jaksi bokem - hned v onen první den postříleli sedm policistů. Podivné jsou i zcela běžné zprávy, podle nichž armáda „obsadí" to či jiné město a lidé se „bojí vyjít na ulici", zatímco hned v dalším odstavci jich už „pochodují desetitisíce". A ve zpravodajství západních médií se usídlili i režimní „odstřelovači" pálící do davů, byť i domácké záběry z demonstrací na YouTube nejednou ukazují, že policisté a vojáci demonstranty před blíže neidentifikovanými snajpry naopak brání.

V Sýrii není prakticky žádný zahraniční novinář a veškeré zdroje informací se omezují na jakési „očité svědky", jejichž údaje ovšem často nápadně připomínají mediální „dělostřeleckou" přípravu před americkou invazí do Iráku. Režim Bašára Asada do toho tajuplně mluví o „ozbrojených skupinách" řízených z nejmenovaného zahraničí a zabíjení demonstrantů, stejně jako nasazení tanků obhajuje jako nutnou sebeobranu. Něco by na tom být mohlo. Agentura IPS totiž zpovídala obchodníky se zbraněmi v sousedním Libanonu, podle nichž ze Sýrie už dva měsíce přicházejí „skupiny, které systematicky a ve velkém" nakupují nejen kalašnikovy, ale i těžké kulomety. Za čí peníze tak činí, není jasné, nejčastěji se ale mluví o Saúdské Arábii, která syrské Muslimské bratrstvo podporuje zcela otevřeně. Na fakt, že právě islamisté tvoří valnou část demonstrantů, lze usuzovat nejen z hromového „Alláhu akbár", které se vznáší nad „prodemokratickými" akcemi, ale i ze situace v Dará´a a z předměstí dalších syrských měst, které podle arabských blogů připomínají „Kandahár za vlády Talibanu".

Syrský režim svou vůli nikdy neváhal prosazovat silou (kdo je ale v dnešním světě skutečný demokrat, nechť hodí kamenem) a většina z dosavadních asi osmi set obětí revolty jistě spadá na jeho vrub. K tomu v roce 2006 přijal drtivé ekonomické reformy Mezinárodního měnového fondu, které zdevastovaly sociální výdaje, zmrazily mzdy, deregulovaly finanční systém, zahájily masovou privatizaci a prudce navýšily nezaměstnanost. (Zajímavý aktuální rozbor socioekonomických kořenů revolty nabízí libanonský deník Al Achbár, dodávám aktuálně). Důvody k nespokojenosti Syřanů tedy existují, bylo by ale asi chybou vnímat ji čistě v kontextu lidových revolt v Tunisku a Egyptě. Sýrie si totiž při tom všem uchovala status jediného ryze sekulárního a na USA politicky nezávislého arabského státu v regionu. To první se nelíbí Saúdské Arábii, to druhé Spojeným státům. Je v této souvislosti jen ironií osudu, že jediným zastáncem diktátora Asada je nyní Izrael, který sekulární syrský režim a jeho stabilitu na svých hranicích v politicky rozkolísaném regionu vnímá jako pozitivum. Nesvrhávat, jen oslabit, žádají komentáře v izraelských novinách. Bude to ale k odvrácení „změny režimu" (a s ní spojené další války proti další arabské zemi), o níž uvažuje Barack Obama, stačit?"

 

To jen jako stvrzení, že ozbrojená opozice v Sýrii fakt není -- přinejmenším pro čtenáře Literárek -- ničím novým, nicméně vraťme se do současnosti. Šéf jakési Revoluční rady syrských koordinačních výborů Muhammad Rahhál v rozhovoru pro londýnský panarabský deník Šark al Ausat (jeho vydavatelem je švagr saúdského krále, hlavního sponzora syrské islamistické opozice) náhlou nutnost vyzbrojit syrské opozičníky vysvětlil jakýmsi „globálním spiknutím, jemuž lze čelit jen se zbraní v ruce". Čert ví, o čem mluví, ale budiž, už se alespoň začíná hrát s otevřenými kartami, o to otevřenějšími, že některé proudy syrského protivládního hnutí už otevřeně volají po „libyjské variantě", tedy po zbraních od NATO a také po aliančních náletech. Další, co chtějí vyhánět čerta ďáblem...

Nejzajímavější otázkou ale je, proč se tak stalo právě nyní. Ponecháme-li stranou jistě lákavý úspěch libyjských povstalců při „dobytí" Tripolisu, nabízí se princip Occamovy břitvy, který praví, že nejspíš proto, že Asad už na příští únor slíbil svobodné volby, mezitím bude v nejbližších dnech zrušena vedoucí úloha strany Baas a zcela nově Asad oznámil i uvolnění přístupu k informacím a svobodu medií. To všechno jsou totiž ústupky, které mohou citelnou část, hlavně těch liberálních, sekulárních a umírněnějších muslimských odpůrců režimu, zase pomalu z ulic vrátit domů, a tak je nejspíš ten nejvyšší čas situaci ze strany povstalců lehce vybičovat a přimět režim, aby znovu ukázal svou tvrdou ruku. Doposud se obecně mluví o zhruba 2400 obětech revolty, kolik z nich ovšem padlo v regulérním ozbrojeném boji s armádou, není jasné. Syrská humanitární organizace Šám ale vydala nové údaje o obětech dosavadní občanské války, pardon, lidového prodemokratického povstání, a řeč je už o 3642 „mučednících", bezmála 20 tisících zraněných a 23 tisících uvězněných. Čísla nelze nijak ověřit, ale i tak se zdají být srovnatelná s činností třeba libyjských povstalců nebo zcela zanedbatelná ve srovnání s americkou demokratizací Iráku. Nijak tím nehodlám bránit Asadův režim, každá smrt je hrozná, jen mám pocit, že se vždy dokážeme zasoustředit na jednoho zloducha, kterého nám mainstream předhodí, a přitom tak nějak zapomínáme, že „ti naši" jsou v mnoha případech zločinci mnohem větší.

Mezitím hlavně Spojené státy uvalily na Sýrii hospodářské sankce, které přimějí národ, slovy šéfa syrské centrální banky, utáhnout si opasky. Na udržení syrské libry už vynaložil dvě miliardy dolarů a klikou pro Damašek je, že se sankce ze strany EU netýkají ropy. Zájem na ní totiž mají nejen Británie, ale i Itálie, jejíž rafinérie by při výpadku ropy z Libye už fakt neměly co dělat.

O Sýrii o víkendu v Káhiře jednala Liga arabských států, jejíž šéf, čerstvě jmenovaný „revoluční" Egypťan Nabíl Arabí asi ještě nečetl noviny, a tak ze setrvačnosti prohlásil, že „události v reálném světě ukazují, že použití násilí proti pokojným akcím nemívají smysl." Arabská liga je pod silným vlivem Saúdské Arábie, který v damašském režimu nevidí režim masakrující nevinné (náš spřátelený tmářský Rijád ostatně střílí a popravuje lidi také běžně), ale režim spojenecký s Teheránem, a jako takový musí být v důsledku sunnitsko (saúdského) - šíitsko (íránského) soupeření o vedoucí roli v islámu zničen. Z tohoto pohledu se Arabího prohlášení jeví jen jako mírné napomenutí, nejspíš výsledek těžkého kompromisu, kterého se Arabímu podařilo dosáhnout. A s ním nyní hodlá vyrazit do Damašku k jednání přímo s Asadem.

Jen pro připomínku, Arabí byl na jaře krátce novým ministrem zahraničí Egypta, když ale otevřeně mluvil o nutnosti skutečné podpory Palestincům nebo o tom, že Írán není nepřítelem Egypta (a obnovil s ním vztahy), byl rychle uklizen do čela Arabské ligy.

Washington Post ale mezitím spouští sérii článků plných ničím nepodložených faktů o hrozbě syrských zbraní hromadného ničení... co mi to jen připomíná, hergot?

 

A mezitím v Libyi se hromadí těla se známkami mučení, která dokazují, že si povstalci s vojáky režimu v brutalitě nijak nezadají. Do všeobecného zmaru, který v Tripolisu vládne, se bojuje dál a Kaddáfí odkudsi (prý stále z Libye) povstalcům znovu nabídl jednání o příměří, a byl znovu, jako už pravidelně v posledních měsících, odmítnut. A povstalci zároveň odmítli výzvy některých členů amerického Kongresu, aby byl vydán údajný atentátník z Lockerbie Abdil Midžrahí. Ostatně, zdá se, že nápad s požadavkem na Midžrahího vydání do USA byl ve skutečnosti motivován jen snahou prokázat alespoň nějakou souvislost mezi agresí vůči Libyi a ochranou americké národní bezpečnosti. Midžrahí ale podle rebelů umírá na rakovinu prostaty a je snad dokonce i v kómatu, a nikam prý proto vydán nebude.

A pozoruhodný fakt k Libyi na závěr: povstalecká prozatímní vláda byla sice uznána už padesátkou zemí světa coby jediná legitimní představitelka své země a byly už jí uvolněny miliardy ze zmrazených libyjských účtů v zahraničí, ale nedávno sama sebe rozpustila a teprve v neděli přitom zveřejnila seznam svých členů... Zdá se tedy, že „demokratický svět" doteď uznával legitimnost pouhé prázdné skořápky.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB