USA v Sýrii: Mezi „chlórem“ a „sebeobranou“ před „syrskou agresí“

Email Tisk PDF

Události posledních dnů nabízejí pohled na americkou strategii v Sýrii, která ovšem namísto odpovědí vyvolává jen víc otazníků.

 



 

 

 

Na počátku byla nová vlna obviňování syrského režimu z chemických útoků chlórem, který USA vlastně za chemickou zbraň ani nepovažují, a při nichž navíc snad nikdo ani nezahynul (ale zato se zase „přehrávalo“ pro kamery), a následné sestřelení ruského stíhacího bombardéru. Jistě, na skutečném počátku byla už sedmým rokem pokračující snaha Západu „demokratizovat“ Sýrii svržením režimu a zničením státu, jak lze odvodit z příkladů Iráku nebo Libye, ale na počátku aktuální kapitoly syrské války byl „chlór“ a sestřelení letadla.  

Americká strana dál nepředkládá žádné důkazy, které by chemické útoky nějak „zhmotnily“, o to větší „škatulata“ vyvolal zásah ruského bitevníku.

Byl totiž sestřelen z oblasti, kterou by mělo mít – prostřednictvím „svých syrských rebelů“ -- pod kontrolou Turecko, a co víc, zbraň byla do Sýrie pár dní před samotným útokem převezena z Turecka, zaznělo z Moskvy s tím, že Ankara „musí chápat, že takové kroky nezůstanou bez trestu“. Turci kontrovali prohlášením, že „zkoumají možnost“, podle níž by turecké tanky v kurdském Afrínu pro změnu „mohly být zasaženy“ ruskými, přesněji ještě sovětskými protitankovými střelami. V každém případě platí, že na rozdíl od lednových náletů bezpilotníků na ruské základny v Sýrii nyní nenásledovaly telefonáty mezi Putinem a Erdoganem, byl „jen“ oznámen summit Ruska, Turecka a Íránu, přičemž Ankara tvrdá na tom, že žádné rozpory s Moskvou ohledně Sýrie nemá, naopak, v plánu je „posílení vojenské a bezpečnostní spolupráce“.

Pokud mělo být sestřelení letounu především americkým pokusem vrazit klín mezi Turecko, Rusko a Írán, a vrátit tak Ankaru do americké náruče, jak tvrdí prezident Erdogan, případné nadšení zchladili Turci obviněním „amerických“ Kurdů, že proti „tureckým“ džihádistům v Afrínu používají chemické zbraně, konkrétně (lehce bez nápadu) „všeobecně oblíbený“ chlór. Kurdové pro změnu obvinili Turecko, že dodalo rovnou sarin „svým“ džihádistům, kteří proti Kurdům bojují v oblasti Aleppa. Obě strany se pak ještě navzájem obvinily z toho, že do svých řad zapojují uvězněné teroristy z Daeše, a není jasné, jaká obvinění mohou přijít příště.

O víkendu v Turecku čekají šéfa Trumpovy kanceláře a v týdnu pak i ministra zahraničí Tillersona, přičemž by Ankara prý chtěla „zmírnit“ napětí ve vzájemných vztazích, nicméně sama nejspíš příliš ustupovat nehodlá a „návrat k rozumu“ čeká hlavně od Američanů.

Ti si pro změnu, aniž by byli vůbec tázáni, pospíšili s ujištěním, že oni tedy žádné příslušné rakety džihádistům nedodali, což může naznačovat, že nechtějí eskalovat beztak napjaté vztahy s Ruskem, natožpak riskovat rovnou válku. Jako první se přitom k sestřelení letadla přihlásila skupina Džajš Nasr, která příjemcem amerických zbraní byla. Další džihádistická skupina, Džajš Idlíb Húr, se nicméně vzápětí pochlubila přímo chlapíkem, který prý letoun sestřelil, a nikoli mobilní raketou, ale ještě sovětským protileteckým kanonem ZU-23, který ovšem dostřelí maximálně do výše půldruhého kilometru a letoun letící ve čtyřech kilometrech zasáhnout ani nemohla. Kdo nebo čím byl tedy ruský letoun sestřelen, zatím není stále jasné. Rusko vyzvalo Turky, aby pomohli s vyzvednutím trosek letounu, z nichž by se dalo mnohé osvětlit, zatímco Al Kajda se cítí zahanbeně, že jí „kdosi“ z oblasti, kterou by formálně měla mít pod palcem, „ukradl“ tělo pilota, jehož ostatky už jsou v Rusku…

 

Mezitím se začalo spekulovat o tom, že americká a francouzská tvrzení o „chemických útocích“ v Sýrii, které jsou pro oba státy „nepřekročitelnou červenou čarou“, mohou znamenat plánovanou eskalaci jejich vojenských akcí

 

A nemuselo se spekulovat nijak dlouho. I když…

 

V noci na čtvrtek americké jednotky, které v Sýrii působí v rozporu s mezinárodním právem a tedy ilegálně, zaútočily na syrské oddíly a jejich ruskou podporu severovýchodně od Dejrizoru, na východním břehu Eufratu. V rámci svých náletů údajně zabily přes stovku syrských vojáků, kteří se prý pokoušeli zaútočit na „americké“ místní síly a ovládnout jimi kontrolovaná ropná pole. I když…

Eufrat tvoří na východě Sýrie jakousi hranici – jihozápad od řeky kontroluje damašský režim, severovýchod je okupován Spojenými státy prostřednictvím Syrských demokratických sil (SDF). Výjimkou jsou oblasti kolem Manbídže, Rakká a Dejrizoru, které spadají pod kontrolu druhé strany. Podle USA byla „dekonfliktní zóna“ podél Eufratu oficiálně dojednána, Damašek s tím rozhodně nesouhlasí. Syrská armáda obsadila nevelké území na opačném břehu Eufratu, nedaleko několika ropných polí, která si USA chtějí ponechat, aby „udržely Sýrii slabou a chudou“, loňskými slovy předního amerického experta na Sýrii Joshuy Landise. V tom se shoduje s Ruskem, podle něhož americká ilegální přítomnost v Sýrii cílí na kontrolu surovinových zdrojů, a nikoli na boj s terorismem.  

Hodnotné ropné zdroje v oblasti jsou aktuálně v rukou místních arabských klanů, které dříve spolupracovaly s Daešem a nyní jsou, přinejmenším podle USA, spojenci SDF, které ve jménu USA zajišťují okupaci severovýchodu Sýrie. Na „vládním“ břehu Eufratu není syrská armáda prakticky zastoupena, převažují tam místní soukromé milice a žoldáci z ruské „soukromé armády“ zvané Wagnerova skupina. Ta má údajně smlouvu se syrským režimem, podle níž výměnou za 25 procent budoucích zisků ropná pole obnoví a ochrání.

A zpět k americkému náletu. Velení americké „koalice“ v noci na čtvrtek oznámilo, že v „rámci sebeobrany“ odrazilo nevyprovokovaný „akt agrese“ ze strany prosyrských sil. (Podle Ruska i Sýrie byly „aktem agrese“ naopak americké nálety.) Jejich útok byl veden proti štábu SDF, v němž byli i američtí vojáci atd atp. Při protiútoku mělo pak být zabito přes sto bojovníků proasadovských sil, přičemž podle americké strany onen vysoký počet zabitých jen ilustruje masivní rozsah původního útoku, kterého se mělo zúčastnit přes pět set ozbrojenců.

Při „masivním“ syrském útoku byl prý zraněn jeden příslušník SDF. A žádnému Američanovi se nestalo už vůbec nic.

Americká strana rovněž informovala Rusy o přítomnosti oddílů SDF, a to už „dlouho před“ připravovaným útokem „syrské armády“.

Objevily se přitom i informace o dohodě mezi „Wagnerovci“ a místními klany. Ty měly ruským žoldákům – prostřednictvím arabských frakcí v rámci SDF -- předat zničenou a aktuálně provozu neschopnou rafinérii kdysi patřící koncernu Conoco, která se nachází u města Chíšám. Mezitím opoziční média přišla s tím, že se režimní síly chystají obsadit vesnice kolem Conoco, na což prý americké velení reagovalo rozkazem, aby SDF oblast vyklidila bez boje. Jako první Kurdové z SDF z oblastí, které ovládají arabské a turkmenské frakce SDF, odvezly těžké zbraně…

Suma sumárum: Lze soudit, že americké velení reagovalo na vývoj v oblasti, konkrétně na smlouvy mezi „Wagnerovci“, režimem a místními arabskými klany ohledně ropných zdrojů. SDF byla dopředu odvolána z pozic, a jakmile se pak prorežimní síly posunuly směrem k oblastem, na nichž se dohodly s místními, americká „koalice“ zaútočila. Útok na štáb SDF, který slouží coby ospravedlnění amerických náletů, se tak vůbec uskutečnit nemusel, protože jinak lze jen těžko vysvětlit, že po „masivním“ útoku více než pěti set ozbrojenců podporovaných údajně dělostřelectvem a palbou tanků na štáb byl zraněn jen jediný bojovník SDF. A co víc, „syrské“ projekty prý dopadaly půl kilometru od štábu SDF. Byl tedy terčem útoku, nebo nebyl? A pokud se útok odehrál, tak ho podle všeho nevedla „syrská armáda“, stejně jako se její příslušníci zřejmě ani nestali oběťmi amerických „sebeobranných“ náletů, ale nakonec se v „syrskou armádu“ proměnily, neboť takový výklad je pro Damašek politicky jednoznačně výhodnější. A k tomu i tvrzení o více než stovce bojovníků, které měly americké nálety – bez účasti pozemních sil -- v pouštní oblasti pozabíjet, vypadá silně nadsazeně a vyvolává oprávněné pochybnosti

 

Spojené státy mezitím vyzvaly OSN, aby v Sýrii vyhlásila měsíční příměří. Tento požadavek nijak nesouvisí s americkými nálety, ale údajně má poskytnout čas, aby prý USA (od Al Kajdy, která většinově ovládá příslušná území) získaly důkazy o nedávných „chemických“ útocích. Vzhledem k tomu, že Pentagon se v Sýrii od boje proti Daeši pomalu, ale jistě přesouvá ke „změně režimu“ v Damašku, pauza by mu mohla pomoci v přeskupení svých asi dvou tisíc vojáků, kteří aktuálně v Sýrii operují. Damašek cítí triky a americký požadavek odmítá.  

Ať už se v poušti u Dejrizoru ve skutečnosti stalo cokoli, Spojené státy ujistily, že nemají v plánu válku proti syrské vládě. Amerikou vyzbrojená a podporovaná arabská Dejrizorská vojenská rada mezitím ale údajně zahájila rozsáhlou ofenzívu proti prorežimním silám u Dejrizoru, v oblasti rafinerie Conoco...   

 

Samozřejmě je otázkou, jak dlouho může Spojeným státům současná strategie vydržet. Zásobovací linie jejich oddílů na severovýchodě, přes hranice s Irákem, nejsou z nejjistějších a případné letecké mosty nejsou nejbezpečnější. Jinými slovy, američtí vojáci v Sýrii – a nejen tam – jsou ve skutečnosti velmi zranitelní. Dosud jako by si jich ale nikdo snad ani nevšímal…

Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 09 Únor 2018 16:16 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB