Turecko proti Kurdům (a tím i USA), Rusko, Sýrie a Írán přihlížejí

Email Tisk PDF

Syrská válka vstoupila do své nové etapy, v níž sice dál umírají lidé, ale přesto víc než konflikt připomíná především dramatickou šachovou partii.

 



 

 

 

Turecko v sobotu zahájilo útok na kurdskou enklávu Afrín, přičemž po prvních náletech a dělostřelecké palbě operace nazvaná (poněkud cynicky) Olivová ratolest přešla v neděli do fáze pozemního útoku. Do něj Ankara hlavně z džihádistické syrské provincie Idlíb u svých hranic převezla prý až 25 tisíc „svých“ rebelů, kteří až dosud bojovali pod hlavičkou (už dlouhé roky neuchopitelné a příležitostně i islamistické) Svobodné syrské armády (FSA). Jejich cílem prý není dobytí samotného města Afrín, nýbrž jeho obklíčení, které má donutit kurdské ozbrojence, aby celou oblast namísto vyhlašování nezávislosti vyklidili.

A avízovaným terčem se už stal také nedaleký převážně kurdský Manbídž, kde se už pár dní proti kurdské nadvládě bouří místní Arabové, kteří viní kurdské bojovníky Syrské demokratické síly (SDF) z mučení a vraždění vězňů.

Afrín i Manbídž jsou aktuálně pod kontrolou proamerických kurdských jednotek. Spojené státy mají v této oblasti na severu Sýrie nejméně pět svých vojenských základen a Pentagon v roce 2016 pomáhal Kurdům Manbídž dobýt. Z tohoto pohledu lze turecký útok vnímat jako další projev vzdoru vůči USA. Washington přitom už oznámil, že Kurdy v Afrínu bránit nebude, a že zruší i své plány na vybudování „kurdské pohraniční stráže“ u tureckých hranic, ale Ankaru to od ofenzívy neodradilo; naopak, připomněla, že USA v minulosti své sliby porušily už tolikrát, že…

Při vyhlídce na potenciální konflikt mezi Tureckem a USA, paradoxně dvěma významnými členy NATO, o další osud kurdských enkláv na severovýchodě Sýrie, tedy u tureckých hranic, svou zásadní roli sehrají postoje dalších aktérů syrské války.

Ankara pár dní před zahájením ofenzívy vyslala do Moskvy k jejímu „posvěcení“ šéfy svého generálního štábu a tajné služby. Je očividné, že Turecko celou invazi do Sýrie s Ruskem úzce koordinovalo. Moskva sice vyjádřila z celé operace „obavy“, vyzvala Ankaru ke „zdrženlivosti“ a posléze navrhla i její projednání v Radě bezpečnosti OSN, ale přitom ještě před zahájením ofenzívy z Afrínu stáhla do bezpečí všechny své vojáky, kteří až dosud tamním Kurdům už jen svou přítomností, coby svébytné „živé štíty“, pomáhali předcházet všem předchozím tureckým choutkám zaútočit. (Ruské ministerstvo zahraničí odsun vojáků z Afinu popřelo.)

Přitom ale Rusko znovu, takřka po půl roce, nabídlo afrínským Kurdům v týdnu před ofenzívou východisko: Měli předat své území pod kontrolu Damašku, který by se stal jedinou entitou ovládající severní hranici s Tureckem. Vedení afrínských Kurdů souhlasilo jen s tím, že na jejich „vládních“ budovách zavlají syrské vlajky a budou obnoveny některé syrské státní instituce, ale syrské bezpečnostní síly do enklávy vpuštěny nebudou. Takovou variantu „Potěmkinovy vesnice“ podle očekávání odmítl i Damašek. (Další podmínkou Sýrie prý bylo také navrácení ropných a plynových nalezišť v oblasti Dejrizoru na východě Sýrie, ale i to Kurdové odmítli, s tím, že to jim pro změnu nedovolí Američané.)

Vedení Kurdů si pak postěžovalo, že se Rusko snaží oslabit jejich moc a předat „jejich“ území pod kontrolu syrského režimu. A když už se nemohou spolehnout na USA, budou prý hledat nové aliance s Egyptem, Spojenými arabskými emiráty nebo Saúdy. Zdá se to být ale už jen „výkřikem zoufalství“. Egypt totiž udržuje s Ruskem nadstandardní vztahy a vyhlídka na spojení ultralevičáckých „Afrínských“ zrovna s tmářskými Saúdy je ještě o několik „levelů“ bizarnější, než jejich dosavadní snaha opírat se o ultrakapitalistické Spojené státy… A co víc, není příliš racionální vybírat si neustále – přinejmenším v případě syrské války -- prohrávající stranu.

 

Vyhraje ten, kdo uzná prohru

Lze předpokládat, že jakmile se situace s možným mírovým řešením takto „projasnila“, dosáhla Moskva s Ankarou vzájemně výhodné dohody – Turecko přestane v Idlíbu u svých hranic podporovat Al Kajdu a další džihádisty a přenechá kontrolu nad provincií Sýrii, za což výměnou „dostane Afrín“, tedy možnost potlačit kurdský nacionalismus, pokud se mu tuto oblast podaří dobýt, samozřejmě. Přitom ale není pravděpodobné, že by Damašek, Teherán nebo Moskva souhlasily s tím, že by Turecko Afrín nebo Manbídž ovládlo natrvalo.

Taková dohoda podle všeho plně vyhovuje dalšímu klíčovému hráči, Íránu. Teherán s Ankarou se neustále sbližují a obě země sdílejí obavy z americko-kurdské aliance a odmítají i vize kurdské státnosti, což se ostatně projevilo už v případě Kurdistánu iráckého. Lze proto sice očekávat uměřené slovní protesty íránské vlády proti turecké invazi do Sýrie, ale tím to nejspíš také skončí. Tím spíš, že Teherán se v Sýrii aktuálně soustředí právě na osvobození strategického Idlíbu, který mu umožní vůbec poprvé dostup ke Středozemnímu moři, na vysněné spojnici vedoucí z Teheránu přes irácký Bagdád do Sýrie a Libanonu. Lze předpokládat, že Turecko si „umírněně slovně“ zaprotestuje proti pokračujícímu a překvapivě rychlému „očišťování“ Idlíbu od džihádistů, ale to bude také tak všechno. Svou roli nejspíš sehrává, že obyvatelé Idlíbu už začínají mít džihádistů a výsledných bojů plné zuby, a tak islamisté a další rebelové pomalu ale jistě ztrácejí oporu a tím i půdu pod nohama. Nebude bez souvislosti skutečnost, že vzápětí poté, co Turecko převelelo oddíly FSA k Afrínu, obsadila syrská armáda se svými spojenci prakticky bez boje strategické letiště Abú Duhúr a dokázala obklíčit početné jednotky Al Kajdy.

A nejspíš také nebude žádná náhoda, že tureckou ofenzívu sice podle očekávání „rozhodně odsoudil“ i Damašek, který o ní byl předem informován a pohrozil, že bude sestřelovat turecké letouny ve svém vzdušném prostoru, ale „skutek utek“. Nejspíš i proto, že turecké letectvo mimo jiné bombarduje i letiště Mínágh nedaleko Afrínu. Právě přes něj Spojené státy dodávaly tamním Kurdům i svým vojákům zbraně a zásoby, nyní je tento přepravní kanál ale vyřazován z provozu, Damašku jednoznačně ku prospěchu. Jinými slovy, invaze do Afrínu svým způsobem spojuje Ankaru s Damaškem i Teheránem v jejich společném odporu proti kurdské nezávislosti a návazné americké vojenské přítomnosti, kterou chtěl Washington právě prostřednictvím Kurdů „legitimizovat“.

Je přitom vcelku pozoruhodné, že Rusko turecký útok na Kurdy v syrském Afrínu při tom všem dává za vinu Spojeným státům, které se snaží „vytvářet alternativní vládní orgány na velkých územích Sýrie,“ což je v rozporu s jejich závazky vůči územní celistvosti Sýrie, kterou stvrdily mimo jiné i na zasedáních Rady bezpečnosti OSN. A vzhledem k tomu, že zmatená americká politika dokázala znovu sjednotit hlavní státy regionu a ve finále tak znovu ohrozit sama své vlastní „plány pro Sýrii“ – naposledy ministr zahraničí Rex Tillerson například oznámil vojenské „setrvání v Sýrii“ bez časového horizontu k boji proti Íránu a za sesazení Asada – lze předpokládat, že Rusko, Sýrie i Írán si prostě jen „sednou“ a budou sledovat, jak Turecko potlačuje Kurdy, hlavní americké spojence v Sýrii. Rusko, Sýrie i Írán nemají moc co ztratit, tím spíš, že pohled na konflikt mezi dvěma členy NATO není z těch, do kterého by se asi „nečlen“ měl míchat. A pokud Turecko dokáže Afrín „vyřešit“ a porazit kurdské milice, bude to ve výsledku znamenat odchod Spojených států z jedné oblasti na severu Sýrie. Nebo lépe řečeno, z oblasti první, protože mezitím se drolí i SDF, která chtěla Afrín bránit. „Vítr“ totiž chytila už i část arabských oddílů, které v rámci armády SDF dodávaly Kurdům (a tím i USA) zdání „všesyrskosti“ – na tureckou stranu už při pohledu na ofenzívu přešli například bojovníci Džajš aš Šúvar.  

Přinejmenším v těchto dnech se zdá, že si Spojené státy v Sýrii svými plány ukously příliš velké sousto. Zatímco Turecko útočí, aktivně spolupracuje s Ruskem na přípravě „syrského národního dialogu“, který má v Soči pokračovat koncem ledna. Je určitou ironií, která se týká sil stojících proti Damašku a Rusku, že za současné situace víc získá a tudíž i „vyhraje“ ten, kdo přizná prohru a zapojí se „do procesu“. Platí to jak pro syrské „umírněné“ džihádisty, tak právě i pro Kurdy, kteří se svým způsobem dostávají na křižovatku, kdy si budou muset zvolit mezi spoluprací a svou eliminací. Koneckonců, v Sýrii, Turecku i Iráku jsou jejich aktuální ambice vnímány jako „teroristické“ a „zrádcovské“, a to navíc za podpory USA, Izraele či Saúdů. Míč je tedy aktuálně na straně těchto tří států. Postaví se za syrské Kurdy proti bloku Ruska, Turecka, Íránu, Iráku a Sýrie?

Příští týdny ukážou.

Mezitím se ale bojuje. Nepotvrditelné zprávy mluví tu o tom, že Američané k syrsko/kurdsko-turecké hranici vyslali tisícovku kurdských ozbrojenců, že Kurdové zničili pět útočících tureckých tanků a zabili čtyři vojáky, ondy zase o kurdských raketách, které zabíjely v tureckém příhraničním Reyhanli, o zraněných dětech v Afrínu a civilních „lidských štítech“ tamtéž…

 

PS.

A v Turecku mezitím započala výstavba další etapy ruského plynovodu Turk Stream…  

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 22 Leden 2018 12:26 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB