Alí Hajdar: Teroristů máte v Evropě spousty

Email Tisk PDF

Se syrským ministrem pro otázky národního usmíření a současně opozičním členem jinak převážně baasistické vlády prezidenta Bašára Asada, o tom, kteří Syřané vlastně prchají do Evropy, nebo o skutečném významu „kurdské otázky“ pro budoucnost země.

 



 

 

V Německu se objevily návrhy, podle nichž by se uprchlíci měli vrátit výměnou za příplatek ve výši tří tisíc eur. Přijala by Sýrie takové lidi?

Samozřejmě, proč ne? Sýrie je otevřená všem Syřanům, a to platí bez ohledu na fenomén národního usmíření. Je to jejich přirozené právo se vrátit. Dveře jsou otevřeny všem syrským občanům, a to samozřejmě nejen z Německa. Pravdou ale je, že někteří Syřané mohou mít z návratu obavy, protože spáchali určité zločiny proti své vlasti.

 

Pod pojmem „zločin“ máte na mysli například boj v řadách Al Kajdy nebo Daeše?

Ano, například. Mluvím ale o všech ozbrojených formacích v Sýrii. Řeč je ale navíc i o těch lidech, kdo bojovníkům poskytovali peníze, zbraně nebo jakoukoli jinou formu podpory. Všechny tyto činy jsou překročením zákona a nutně budou mít právní důsledky.

Mimochodem, připadá mi až komické, že se v současnosti tisíce islamistických bojovníků a lidí, kteří spáchali tyto zločiny, mohou volně pohybovat po Evropě, zatímco například já – člověk, který nikdy nedržel v ruce zbraň a pracuje na národním usmíření – jsem na unijním sankčním seznamu a nesmím do Evropy vůbec.

 

Politika EU umí být v mnoha ohledech opravdu zvláštní. Nicméně, právě v jejím důsledku v posledních měsících stále častěji a stále s jako by velkým „překvapením“ zjišťujeme, že mezi syrskými migranty v Evropě jsou teroristé, kteří tam či onde už plánovali útoky.

Že v Evropě máte nějaké teroristy? Máte jich tam ve skutečnosti spousty!

 

Mají syrské úřady a tajné služby přehled o tom, kdo vlastně odchází ze Sýrie do emigrace?

Jistě, naše tajné služby mají vcelku přesné povědomí o tom, kdo z bojovníků odchází do zahraničí, konkrétně na sever do Turecka, odkud pak často míří dál. Do celého světa, včetně Evropy, samozřejmě. Takových informací máme tuny. Evropské vlády se těchto informací ale bohužel samy o sobě zřekly, když se rozhodly zpřetrhat se Sýrií diplomatické vztahy a uzavřít v Damašku svá velvyslanectví. A tam, kde není diplomatická nebo politická spolupráce, nemůže být ani spolupráce v oblasti zpravodajských informací.

 

Přejděme tedy k národnímu usmíření v Sýrii. Drtivá většina obyvatel, podle dostupných zdrojů přes 80 procent, během války nikam neuprchla. Zůstali ve vlasti. Z toho lze usuzovat, že drtivá většina Syřanů bez ohledu na západní dezinformace a propagandu zůstala věrná režimu Bašára Asada. Přesto ale existují oblasti – aktuálně například Východní Ghúta u Damašku – kde se bojuje fakticky celých šest let a kde proti sobě stojí syrská armáda a syrský, tedy domácí džihád. Jak se chcete „usmířit“ s těmito radikály, kteří prakticky každý den ostřelují Damašek a zabíjejí jeho obyvatele?

V takovýchto lokálních případech se obvykle snažíme proměnit oblast bojů v pásmo vesnic či měst, v němž převládne mír a obvyklý kolektivní život. Neexistuje na to ale jednoznačný recept, protože každá oblast je specifická a lidé, kteří v ní kupříkladu někdy pozvedli zbraně proti vládě, k tomu měli své specifické důvody. Ve všech případech proto nejprve zkoumáme pozadí toho či onoho ozbrojeného boje, přemýšlíme, co k němu místní obyvatele vedlo, studujeme zdroje jejich financování stejně jako jejich ideologii, zda jsou to Syřané nebo bojovníci ze zahraničí… Těch faktorů je opravdu mnoho a proto ke každé lokalitě a ke každému „usmiřovacímu“ procesu přistupujeme důsledně individuálně a posuzujeme, zda je smír vůbec možný, či nikoli. A pokud ano, na počátku je vždy naše nabídka amnestie, v jejímž rámci mají bojovníci možnost složit zbraně. A pokud odmítnou, ti nejradikálnější z nich si mohou výměnou za ukončení bojů dojednat bezpečný odchod do vzdálených oblastí nebo do zahraničí, aby už neškodili v Sýrii.

 

Poté, co bylo loni na konci roku osvobozeno Aleppo, jsem v tamních uprchlických táborech sledovala tisíce zahalených žen se spoustou dětí. Bylo očividné, že nemají ponětí, co se to s nimi děje, většina z nich neuměla číst a psát. Stačily čtyři roky nadvlády Al Kajdy a z východního Aleppa vycházeli lidé jako by ze středověku…

To je jeden z největších problémů, který z této krize pro Sýrii vzešel. Mám tím na mysli škody, které válka napáchala na společenské soudržnosti, zdravotním stavu či sociálním postavení mnoha lidí. Ty škody jsou obrovské. Mluvíme-li o usmíření, je složení zbraní a návrat k civilnímu životu pouze nejnutnějším prvním krokem. Následují totiž další kroky a s každým dalším roste i jejich náročnost.

Všestranná rehabilitace těch lidí, rekvalifikace, snaha dovést je zase k normálnímu životu skutečné, původní převážně harmonické syrské společnosti, to vše bude dlouhodobý proces, který si vyžádá roky času a nezměrného úsilí. Dnes máme mnoho patnáctiletých dětí, které jsou naprosto negramotné, zatímco před válkou byla negramotnost v Sýrii prakticky nulová. Máme tisíce dětí, které místo školy procházeli radikální výchovou v podání Al Kajdy, Daeše nebo dalších teroristických organizací. Dnes navíc máme stovky tisíc sirotků a vdov…

Uvědomujeme si rozsah škod a uvědomujeme si množství práce, které bude k nápravě tohoto stavu třeba. A uvědomujeme si i to, že tento úkol je nad rámec schopností syrské vlády, čili že sami nejsme s to se s těmito problémy vypořádat. Bude zapotřebí mezinárodní spolupráce, která by byla koordinována se syrskou vládou. Ostatně, mluvíme tu sice o škodách, které utrpěla Sýrie, ale které v konečném důsledku mohou poškodit samozřejmě i Evropu. Právě proto si myslíme, že by zrovna Evropa měla přijít Sýrii s těmito sociálními problémy na pomoc.  

 

Většina evropských států ale i po šesti letech války dál bazíruje na mantře „Asad musí jít“ a nic jiného jako by je ani nezajímalo. Jak si takovou spolupráci představujete vy?

Máme za to, že evropské vlády jsou pragmatické a že musejí vědět, že prezident Asad je prezidentem zvoleným a ve funkci zůstane, alespoň pro nadcházející období. Ve jménu svých národů by měly tento fakt akceptovat a změnit přístup. Máme totiž za to, že současná evropská politika vůči Sýrii postihuje Evropany víc než samu Sýrii.

Co se týče mechanismu spolupráce, je vcelku jedno, jestli bude řeč o přímé a otevřené kooperaci s Evropou, či spolupráci nepřímé, například prostřednictvím OSN. Důležité ale je, aby taková pomoc nebyla zneužívána k politickým cílům. Politizace humanitárních otázek, snaha použít je jako politický nástroj je zásadní chyba, jíž se dopouští ostatně i mnoho velkých mezinárodních humanitárních organizací.

A navíc, dnes není ani tak obecně problém s objemem pomoci, který je Sýrii nabízen, potíž je v samotném principu a jeho nastavení, které umožňuje nezměrnou korupci. Týká se to přitom i některých agentur OSN, které pomáhají Syřanům v Turecku, Jordánsku nebo Libanonu. Například libanonské ministerstvo školství dostává 600 dolarů na každého syrského uprchlíka školního věku, kterých tam má být na 400 tisíc. Oněch 600 dolarů by přitom v Sýrii stačilo čtyřem rodinám na jídlo, střechu nad hlavou, zdravotní péči i vzdělání jejich dětí. Nebo jinak, kdyby se peníze vynakládané na syrské studenty v Libanonu převedly do Sýrie, vystačily by pro pokrytí potřeb jednoho milionu vnitřních uprchlíků. A co víc, formálně se pomoc vyplácí 400 tisícům syrských studentů v Libanonu, i když jich tam není ani sto tisíc… Malá ukázka toho, jak velká korupce kolem „pomoci Sýrii“ bují, zatímco my tu máme negramotné děti.

 

Válka do „programu“ národního usmíření vnesla i dříve „neznámý“ problém Kurdů. A ti podle převažujících zpráv usilují o autonomii. Jak vidíte tuto otázku do budoucna?  

V první řadě bych chtěl zdůraznit, že žádný „kurdský problém“ ve skutečnosti neexistuje. Je to stejné jako s humanitární pomocí – další téma, které Západ zneužívá k politickým účelům. Na konci listopadu se v kurdských oblastech na severovýchodě Sýrie konaly místní správní volby. Oddíly Syrských demokratických sil, ozbrojeného křídla hlavní kurdské politické strany YPG, nutily lidi hlasovat, ale ani pod hrozbou násilí k urnám podle ověřených zdrojů nepřišlo víc než patnáct procent oprávněných voličů.

Větší problém z našeho pohledu spočívá v tom, že Spojené státy dodávkami zbraní a munice kurdským oddílům dál usilují o to mít z Kurdů nástroj svých politických cílů na severu Sýrie. Na druhou stranu ale platí, že síly, které nyní Amerika na severu podporuje, nereprezentují celou škálu kurdských názorů. Existuje mnoho kurdských politických stran, které s politikou YPG nesouhlasí.

A především, třeba v Aleppu žijí desítky tisíc Kurdů, v Damašku jich najdete také mnoho – a převážnou většinu z nich nějaké plány na autonomii či rovnou kurdský stát vůbec nezajímají. Považují se za Syřany. Pokud byste to tedy chtěli vnímat jako kurdský problém, řešení je prosté: rovné občanství pro všechny. Podle nás je fér, aby měli všichni Syřané, včetně Kurdů, stejná práva a stejné povinnosti. Tím spíš, že kurdský jazyk, kultura nebo folklór jsou jen dalším dílkem v pestré mozaice syrských etnik a náboženství.

 

Tereza Spencerová, Damašek

 

 

Alí Hajdar (1962)

Rodák z Hamá vystudoval oční lékařství na univerzitě v Damašku a posléze stanul v čele opoziční Syrské socialistické nacionalistické strany, která nejen v Sýrii, ale i v Libanonu, Iráku, Jordánsku a dalších zemích regionu obhajuje obnovení státního útvaru Velké Sýrie. Vycházejí z principů historických hranic a společných tradic a kultury, které národy uvnitř těchto hranic přirozeně sdílejí.

Funkci ministra pro otázky národního usmíření ve vládě Bašára Asada Hajdar zastává od roku 2011. Jeho syna Ismáíla zavraždili džihádisté v roce 2012 nedaleko Homsu. Sám Alí Hajdar přežil několik pokusů o atentát.

 

Publikováno v aktuálním čísle tištěných Literárek

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 27 Prosinec 2017 09:42 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB