Saúdská „Horečka sobotní noci“: Libanon, princové, raketa z Jemenu

Email Tisk PDF

Ta ironie! Ze saúdského Rijádu, prostřednictvím saúdské televize a podle očividně saúdského scénáře libanonský premiér Saad Harírí, který má i občanství Saúdské Arábie, oznámil svým libanonským spoluobčanům svou rezignaci – prý na protest proti íránskému vměšování do vnitřních záležitostí jeho země.

 



 

 

 

Začalo to vše už minulý týden. Hned poté, co syrští Kurdové pod americkým vedením osvobodili východosyrskou Rakká z rukou Daeše, se ve městě zjevil koordinátor amerického „boje proti Daeši“ Brett McGurk a s sebou si přivezl saúdského ministra pro otázky Perského zálivu Sámera Sabhána, který proslul svou nenávistí vůči šíitům. Podle všeho jednali s místními arabskými kmeny, které přes tři roky spolužily a kooperovaly s Dašem. Sabhán jim zřejmě nabídl peníze a zbraně k pokračování boje proti Damašku. Ačkoli není jisté, jak tyto „námluvy“ dopadly, vypovídající hodnotu má skutečnost, že Sýrie dál považuje Rakká za „okupované“ město a hodlá si ho „osvobodit“ sama. A krátce na to se Sámer Sabhán zjevil v Libanonu, aby přímo na místě vyzval ke „svržení“ šíitského Hizballáhu. Slíbil přitom, že „nadcházející dny přinesou ohromující události“.

Není přesně jasné, jak tento tlak proti Hizballáhu souvisí s avizovanou změnou saúdské politiky, kterou chce aktuální faktický vládce princ Muhammad bin Salmán postavit mimo jiné na „zmírnění islámu“. Takový posun by totiž logicky předpokládal i postupné obroušení hran mezi sunnitskou a šíitskou větví islámu, nicméně Sabhánovy kroky svědčí o pravém opaku. Možná je to reakce saúdského konzervativního mocenského křídla na vcelku konstruktivní cestu krále Salmána do Moskvy, v jejímž rámci se očividně jednalo i o možném ruském zprostředkování saúdsko-íránského sblížení, což v „tradicionalistech“ muselo „odpálit všechny saze“. A možná to navíc napovídá i tomu, že ani v Rijádu „staré lásky nerezavějí“ – zrovna Hizballáh coby souputník Íránu a tím pádem i „žhavý terč“ se totiž v poslední době dostává do hledáčku americké (Izraelem navigované a Saúdy prováděné) politiky.

Logika věci ale velí současně konstatovat, že je to ze všeho nejvíc důkaz, že mladý a nevyzpytatelný MbS nemá moc ve svém království pevně pod kontrolou. I když se o její konsolidaci usilovně snaží – jen pár hodin po sobotní Harírího demisi nechal MbS (oficiálně kvůli korupci) pozatýkat desítky princů, někdejších ministrů a velitelů bezpečnostních složek. V (luxusním) „vězení“ spolu s nimi skončil dokonce i šestý nejbohatší muž světa, miliardářský králův švagr a vlastník největšího saúdského televizního impéria (a významný podílník v Twitteru, u Disneyho, ve 21 Century Fox, v Citibank atd) princ Alvalíd bin Talál. Jinými slovy, v saúdské královské rodině propukla (palácová) válka, sítě jsou roztažené doširoka, akcie se hroutí a obětí bude mnoho.

Ale zpět k Libanonu. Jedna z analýz amerického Carnegieho střediska pro Blízký východ už předem konstatovala: „Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty nyní hledají cesty, jak si vykompenzovat ztráty z prohry v Sýrii coby místa, kde mohly nechat Írán prohrát a vykrvácet. Obnovená touha získat zpět prohrané náklady je může vést k tomu, aby znovu upevnily svou moc v Libanonu. Perský záliv, Izrael a Spojené státy nechtějí, aby Írán získal benefity za své vítězství v Sýrii. A pokud někde budou chtít nastolit novou rovnováhu svých vztahů s Teheránem v Levantě, pak to mohou udělat jen v Libanonu, a to bez ohledu na mnohá rizika, která takový krok s sebou ponese. V takovém případě Hizballáhu nezbude než tuto výzvu přijmout, obzvláště pokud její součástí bude Izrael.“

Jinými slovy, „prohráli jsme Sýrii, tak navíc zničíme alespoň Libanon“. Jak prosté.

 

Harírího gambit

Politika v malém Libanonu je obrovsky složitá. Pro sunnitský islám financovaný Saúdy je vyhrazeno křeslo premiéra, prezidentský post je pro křesťana, aktuálně generála Michela Aúna, spojence Hizballáhu, a pro šíitský tábor zbývá post šéfa parlamentu, v jehož čele nyní stojí další veterán turbulentní libanonské politiky, lídr hnutí Amal Nabí Barrí. Právě on před dvěma měsíci vypsal nové parlamentní volby ještě do konce letošního roku, v nichž by podle očekávání sunnitská pozice citelně oslabila.

Premiérskou pozici až dosud zastával Saad Harirí a nijak mu nevadilo mít v kabinetu i zástupce Hizballáhu. Do čela vlády nastoupil po vleklé a takřka neřešitelné krizi, jejíž rozbuškou se v roce 2005 stal atentát na jeho otce-prezidenta Rafíka, jehož smrt Západ okamžitě „připsal“ Hizballáhu a Sýrii, ačkoli celé „vyšetřování“ bylo svým způsobem tak neuvěřitelné, že u „obvyklých podezřelých“ vyvolalo jen posměch. Miliardářský klan Haríríů nadělal jmění ve stavebním průmyslu v Saúdské Arábii, ale synek-premiér Saad coby podnikatel-oligarcha nebyl tak úspěšný jako jeho otec-oligarcha-prezident: Saúdové jejich rodinný konglomerát Oger „futrovali“ penězi už několik let, načež trpělivost jim došla až letos, kdy firma s konečnou platností zbankrotovala. Krach se prý týká i celého Harírího rodinného klanu, který si životní úroveň udržuje už jen tím, že se od Saúdů nechává vyplácet výměnou za to, že jim splní vše, co jim na očích uvidí.

A tady příběh nabírá na dynamice. Saúdský ministr a šíitobijec Sámer Sabhán tedy přijíždí do Bejrútu, a to krátce poté, co Saad Harírí přijal Alího Akbara Velájatího, ikonu íránské politiky, který aktuálně vystupuje jako poradce íránského duchovního vůdce ajatolláha Chameneího. Vzápětí Bejrútu přiletělo soukromé saúdské letadlo a odvezlo libanonského premiéra – už podruhé v jednom týdnu – „na návštěvu“ do Rijádu.

A právě ze saúdského Rijádu, prostřednictvím saúdské televize a podle očividně saúdského scénáře (stejně jako před pár dny hrozící ministr Sabhán i Harírí použil obrat „useknout Íránu ruce“) libanonský premiér Saad Harírí, který má i občanství Saúdské Arábie, v sobotu svým libanonským spoluobčanům oznámil svou rezignaci – prý na protest proti íránskému vměšování do libanonských vnitřních záležitostí. Srdce cynika zaplesalo a už vůbec nebralo v potaz argument, že se Saad prý především bojí o život, tedy aby neskončil jako jeho otec. (Libanonské bezpečnostní síly povědomí o hrozbě atentátu vyloučily a Harírí se beztak hodlá do vlasti vrátit).

Je očividné, že Harírího oktrojovaná rezignace má především znovu ponořit Libanon do politické krize, čímž by Saúdové mohli zabránit dalšímu posilování šíitských sil kolem Hizballáhu a jejich spojenců, včetně těch křesťanských. Takový scénář samozřejmě může předpokládat i „import“ stále „přijatelnějších“ džihádistů z Al Kajdy ze Sýrie, kde Saúdové financovali i Daeš, a následné krveprolití přenesené do Libanonu. USA by současně tlačily libanonskou armádu, kterou v poslední době intenzivně vyzbrojují, do boje proti Hizballáhu. A Izrael by za sebe mohl vyprovokovat na hranicích s Libanonem bojovníky Hizballáhu k nějaké akci…

Na konci takového scénáře je další válka na Blízkém východě (a s ní kromě smrti, destrukce a zmaru i další uprchlíci mířící do Evropy).

Nicméně, není pravděpodobné, že by se libanonská armáda postavila proti Hizballáhu, protože v něm vidí nedílnou součást obrany státu proti Izraeli, stejně jako není pravděpodobné, že by si drtivá většina Libanonců chtěla zopakovat zničující občanskou válku, nebo že by se v řadách sunnitských politiků opravdu nenašel nikdo ochotný nahradit saúdskou loutku a svým způsobem tak i posílit nezávislost pozic libanonských sunnitů na domácí scéně, když už Saúdové zničili fungující dohody i koalici.

Lídr Hizballáhu Hasan Nasralláh v první neveřejné reakci Harírího rezignaci údajně označil za „saúdské šílenství“, přičemž konstatoval, že příští dny sice teprve ukážou, ale že žádnou okamžitou válku neočekává, zatímco další konflikt už prý „bude rozhodující a osudový“. V nedělním televizním vystoupení byl o poznání klidnější. Prohlásil, že Harírího demise byla iniciována Saúdskou Arábií. „Proč ho nenechali oznámit tento krok až z domova, z Libanonu?“ zeptal se řečnicky a vyzval Libanonce, včetně členů Harírího politického hnutí, ke klidu, protože návrat k násilí nemůže být reakcí na premiérovu demisi…

Tož uvidíme. Kostky jsou v každém případě vrženy.

 

Raketa z Jemenu

Saúdská protivzdušná obrana u mezinárodního letiště v Rijádu v sobotu – mezi Harírího demisí a rozsáhlým zatýkáním princů – sestřelila balistickou raketu, kterou na vzdálenost 1 200 kilometrů odpálili rebelové z Jemenu. Vzhledem k rychlému sledu událostí není pravděpodobné, že by tento raketový útok bylo možné vnímat už jako „íránskou reakci“ na saúdskou destabilizaci libanonské politiky, tím spíš, že Teherán jemenské rebely podporuje spíš jen slovy než činy. A nic na tom nemění skutečnost, že třebas Donald Trump spojení mezi raketou a Teheránem uviděl okamžitě, načež ho rozpoznali tedy i v Rijádu a označili ho za „válečný akt“. Nelze totiž ani doložit, že by Írán dodával jemenským šíitským rebelům zbraně, natožpak rakety, přičemž jemenští rebelové vydávají rakety dlouhého doletu Borkan 2 za svůj vlastní výdobytek.

Nicméně v době, kdy se saúdský princ snaží koncentrovat moc i rozsáhlé majetky zabavené uvězněným princům a potentátům a destabilizuje tak beztak už vratkou situaci v královské rodině, lze jemenskou raketu na Rijád (až dosud totiž mířily spíše na Džiddu) vnímat především jako významný vzkaz. Saúdská Arábie – v rámci „boje proti íránskému vlivu“ – ilegálně bombarduje Jemen už více než dva a půl roku a kromě humanitární katastrofy ničeho zásadního nedosáhla. A pokud do Jemenu ve velkém nevyšle také své pozemní jednotky, na situaci se nic nezmění. Pokud je ovšem vyšle, hrozí, že zabředne do války, která ji může zcela vyčerpat. Jemenští rebelové tak raketou odpálenou na Rijád – Kolik jich mají ještě připravených? A kolik z nich Saúdové nakonec nesestřelí? – znovu tlačí Saúdy k rozhovorům, na jejichž konci by pro saúdskou královskou rodinu byl zatím oficiálně nepřijatelný smír s šíitskými rebely. A přeneseně i s Íránem.

Agrese proti Jemenu Saúdům nabízí pramálo „dobrých“ řešení. Pokud vůbec nějaké. Připočteme-li k tomu nejnovější snahu o „svržení Hizballáhu“ v Libanonu, vnucuje se otázka, zda – po ztrátě Sýrie, „nevítěznému“ střetu s malým, ale ambiciózním Katarem, kterým Saúdové fakticky politicky rozložili Perský záliv, a po neúspěšném pokusu o vstup do Iráku – nepřeceňují Saúdové své síly až příliš. Nebo lépe, kdy pozlacení princové přestanou konečně přijímat rady z USA a Izraele a začnou vnímat realitu a s ní i meze své iluzorní všemocnosti.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 07 Listopad 2017 09:00 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB