Izrael mezi poraženými v syrské válce

Email Tisk PDF

Bez ohledu na silná prohlášení izraelského premiéra se zdá, že s koncem syrské války se na severních hranicích Izraele rodí nové „klidové“ a „odstrašující“ status quo.

 



 

 

 

„Všechny naše předpoklady byly chybné,“ připustil nejmenovaný vysoce postavený izraelský bezpečnostní činitel pro Al Monitor. „V posledních pěti letech převládal názor, že Sýrie už nikdy nebude tím samým státem jako dřív. Očividně jsme se spletli. Sýrie se vrací, to je už nyní jasné. Není řeč o kvantitě území, ale o centrální vládě. Pokud se v dohledné době nestane nic nepředvídatelného, Asad bude vyhlášen za konečného a jednoznačného vítěze této války. A pak už rychle začne obnova a rekonstrukce země.“

Nicméně, určitá významná změna přece jen nastane. „Tentokrát to ale bude Sýrie napojená na Irák, který je napojený na Írán, přičemž oba jsou napojené na lídra libanonského Hizballáhu Hasana Nasralláha. V minulosti byl syrský vládce nezávislý a nebylo možné ho přímo postrčit proti Izraeli. Nyní se ale může rychle ukázat, že se Sýrie proměnila v íránský protektorát. Může z toho být další proxy válka s cílem prolít co nejvíce izraelské krve.“

A právě v důsledku tohoto „chybného předpokladu“ nyní izraelský premiér Benjamin Netanjahu ztrácí nervy. Při nedávné návštěvě šéfa OSN Antonia Guterrese si stěžoval na Írán i Hizballáh, na pohraniční službu, kterou mezi Libanonem a Izraelem vykonávají modré přilby z UNIFIL, tvrdil, že Írán dodal Hizballáhu tisíce raket a mění Sýrii ve svou obří vojenskou základnu, aby si připravil Libanon a Sýrii jako dvě nástupiště k útoku na Izrael. Obvinil Íránce u z toho, že v Libanonu a Sýrii budují továrny na výrobu raket, které mají zničit Izrael, což ovšem odmítl i Saúdy, tedy nominálními izraelskými spojenci, podporovaný libanonský premiér Saad Harírí.

Guterres, jemuž Izrael pohrozil, že přestane platit své příspěvky, pokud bude OSN dál podporovat Palestince, na Netanjahuovy nářky očividně neřekl „ani popel“, a tak izraelský premiér neodkladně odletěl na další ze svých pravidelných návštěv k Vladimiru Putinovi; tentokrát mu přerušil dovolenou rovnou v Soči. Zopakoval více méně stejné argumenty, přičemž prý přidal i pohrůžku, že Izrael kvůli íránskému vlivu „v sebeobraně“ vybombarduje Asadův palác v Damašku, ale nepochodil ani tam. Rusko vnímá Írán jako blízkého až strategického spojence, který mu mimo jiné pomáhá se záchranou režimu v Damašku nebo s likvidací čečenských a jiných kavkazských džihádistů v řadách syrských teroristických skupin, a tak bylo jasné, že izraelský premiér v Soči „nezaboduje“. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov jen na adresu Izraele konstatoval cosi jako „nikdo na vás útočit nebude, takže klídek“.

Do Washingtonu Netanjahu nejspíš volat, natož osobně letět ani nemusel. Nedávné rozhodnutí Donalda Trumpa ukončit podporu CIA poskytovanou syrskému džihádu a opakovaná snaha „vysvětlovat“ syrské opozici, aby si zvykla na to, že Bašár Asad v čele státu zůstane, jasně napovídají, že Amerika už Asadovo svržení nemá mezi svými prioritami. Čili, že Washington přenechává Sýrii ruskému a íránskému vlivu, v němž se bude nyní chtít zákulisním vyjednáváním – například o budoucnosti Rakká, kterou z rukou Daeše osvobozují „američtí“ Kurdové -- alespoň prstíčkem zachytit.

A co víc, USA se s Ruskem uprostřed léta dohodly i na deeskalačních zónách v Sýrii, včetně té na jihozápadě země, přičemž „dotčení“ Izrael i Jordánsko byly následně informovány, že oblast bude kontrolovat ruská vojenská policie. Netanjahu tuto rusko-americkou dohodu okamžitě odmítl s tím, že nepřipustí „íránské jednotky“ na svých hranicích, tedy na hranicích syrských (Izraelem anektovaných) Golanských výšin. Izrael totiž po většinu syrské války v této nové „deeskalační zóně“ podporoval džihádistické skupiny včetně Al Kajdy či Daeše a na jakýkoli útok proti „svému“ džihádu reagoval odvetnými útoky proti syrskému území a armádě. Podle všeho měl v plánu vytvořit území se „zmrzlým konfliktem“, který by byl s to uhájit Golany pro Izrael a možná do budoucna připojit i toto území k budoucímu potenciálnímu „Velkému Izraeli“. Proto měly tuto zónu z pohledu Izraele dostat na „starost“ Spojené státy a nikoli Rusko, ale Washington, který se zaměřil plně na porážku Daeše, se do takových her odmítl zapojit. Vstup ruských, nebo přesněji čečenských a ingušských, tedy muslimských (a pro místní obyvatelstvo tedy „stravitelnějších“) policistů, pak celý izraelský kalkul zcela pohřbil. A Spojené státy, které v Libanonu bojují po boku Hizballáhu, nyní navíc ujišťují Izrael, že se íránské oddíly nepřiblíží ke Golanům na méně než osm kilometrů. Čili, USA s Íránem vyjednávají a uzavírají s ním i dohody, byť navenek „halekají“ zcela jinak. Faktický konec amerického „mírového procesu“ mezi Izraelem a Palestinou se tak musí jevit jako svého druhu „bolestné“ pro Izrael, aby si s Palestinci mohl dělat, co uzná za vhodné…

 

Strašáci bez hrůzy

Benjamin Netanjahu už v roce 1993 poprvé pohrozil vyhlídkou na to, že „do tří let“ bude mít Írán jadernou zbraň, s níž zničí Izrael, a od té doby svou predikci opakuje k uzoufání a občas i opravdu trapně. Dokonce i Mosad přitom nejméně patnáct let ví, že se Írán o výrobu jaderných zbraní ani nepokouší, a účelovou smyšleninou jsou i kolovrátkové teze izraelského vedení o snaze Íránu zničit Izrael. Potíž je v tom, že nový Blízký východ – tedy v současné situaci, kdy USA vyklízejí mocenské pozice takřka ve všech zemích regionu, – už není černobílý a síly, ještě nedávno označované za vzájemně nepřátelské, takovými už vůbec nemusejí být. Záleží na konkrétním problému, úhlu pohledu na určitou situaci, na partikulárních zájmech, ale ve výsledku se otevírá obrázek přece jen stabilnější šachovnice, neboť její hráči vesměs zjistili, že se o sebe mohou – či pro zjednodušení rovnou musejí -- postarat sami a nemohou se spoléhat na to, že „to“ za ně Amerika nějak vyřeší. Ty doby už jsou pryč.

Z Izraele v poslední době zpátky do vlasti v deziluzi odjíždí čím dál víc ruských Židů, emigrovat z Izraele hodlá třetina sekulárních Židů obecně, ti mladí američtí vnímají „svůj stát“ hlavně jako represi proti Palestincům, bezmála polovina Američanů by kvůli Palestincům na Izrael uvalila sankce, tím spíš, že desítky miliard dolarů dál poskytovaných židovskému státu citelně chybějí doma, a to už dávno před Harveyem… Pro Netanjahua a izraelský mocenský establishment je to kvalitativně nová situace, neb se stávají „dotknutelnými“. A co víc, snaha Izraele prosadit v USA – podle svých vlastních pravidel -- zákon zakazující bojkot a investice v Izraeli (BDSM) má sice určitou podporu v Senátu, ale současně ohrožuje první a nejsvrchovanější dodatek k americké ústavě, tedy svobodu projevu. Jak to asi dopadne? A co hůř, mezinárodní – rusko-americká-abůhvíjaká -- síla se zničehonic ocitne na hranicích Golan, čímž se dříve či později znovu otevře otázka této anexe, tím spíš, že kverulující obyvatelé oblasti odmítají izraelský nápad s volbami, které by vše „legitimizovaly“.

Jinými slovy, pro Benjamina Netanjahua není „špatná sázka v Sýrii“ tou jedinou prohrou, a zdůrazňování „skoro stovky náletů na Sýrii“, jimiž se holedbá, na faktu změnit nic nemůže. Možná má ale Netanjahuova hyperaktivita při jednáních s šéfem OSN i Putinem „jen“ zakrýt skutečnost, že premiér na domácí scéně dál ztrácí důvěryhodnost v souvislosti s vrcholícím vyšetřováním jeho korupčních kauz, čemuž se Netanjahu hlasitými výpady proti policii, justici, politickým oponentům i médiím brání zuby nehty.

V každém případě platí, že Írán dál razí politiku odmítání „prvního úderu“, silný Hizballáh může Izraeli vadit jen pro případ další izraelské agrese do Libanonu, neboť k přímému útoku proti židovskému státu kapacitu nemá, a co víc, Rusko a USA jsou s to Teheránu a jeho spojencům jakýkoli potenciální útok na Izrael „důsledně rozmluvit“. (Totéž přitom v obráceném gardu platí i pro ono „bombardování Asadova paláce“.) A není pravděpodobné, že by po šestileté válce a odpovídajícímu vyčerpání lidských, finančních i jiných zdrojů ještě někoho napadlo, že je čas na další konflikt, a to rovnou proti Izraeli, nejvyzbrojenější síle regionu, která navíc disponuje jadernými zbraněmi. Naopak, bez ohledu na silná prohlášení izraelského premiéra a jeho okolí se zdá, že s koncem syrské války se na severních hranicích Izraele rodí nové „klidové“ a „odstrašující“ status quo. A pokud Netanjahu politicky přežije vyšetřování svých zločinů na domácí scéně, bude si muset najít nové téma...

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 06 Září 2017 07:10 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB