Aktuální stav politiky USA na Blízkém východě (III): Libye

Email Tisk PDF

Maršál Haftár je jako jediný s to sjednotit a stabilizovat zemi, samozřejmě za předpokladu, že Západ znovu – takříkajíc „opravně“ – nezaútočí jen proto, že by se mu v čele státu líbil někdo jiný…

 

 

 

 

 

 

Francouzský prezident Emmanuel Macron je ve funkci teprve pár měsíců, a tak se z titulu „pana čistého“, který osobně nemá nic společného s „demokratizačním“ zničením Libye, následnou migrační vlnou do Evropy nebo proměnou země v baštu otrokářství, podujal role „uklízeče“ libyjského chaosu.

Na konec července si na zámek La Celle Saint-Cloud západně od Paříže pozval Fajíze Sarrádže, předsedu libyjské „vlády národní jednoty“ (GNA), která neovládá ani své sídelní město Tripolis, a velitele Libyjské národní armády (LNA) maršála Chalífu Haftára, aby… aby cosi. „Politickou legitimitu má v rukou pan Sarrádž,“ prohlásil na adresu tripolského a Západem podporovaného „premiéra“, „zatímco vojenská legitimita je v rukou pana Haftára. Rozhodli se pracovat společně.“

Faktem je, že Paříž posléze zveřejnila desetibodovou deklaraci, na níž se obě strany dohodly. Prý se vyslovily pro příměří a užití vojenské síly „výhradně“ jen proti teroristům, prý „budou usilovně pracovat na co nejrychlejším uspořádání prezidentských a parlamentních voleb“, přičemž podle Macrona by kampaň mohla začít na jaře příštího roku. Už to samo o sobě je „skluz“, neboť letos v květnu mluvil o tom, že by se na jaře už mělo hlasovat. Je přitom takřka nesmyslné mluvit o organizování nějakých legitimních, natož férových voleb v situaci, kdy rozsáhlé oblasti Tripolitánska a Fezzánu stále ovládají ozbrojené milice, ale pro Paříž to musí znít jako „úspěch“ její diplomacie a Macrona osobně.

Ono je to ale nejspíš jedno, protože maršál Haftár nyní v rozhovoru pro „panarabský“, čili saúdský, deník Al Haját prohlásil, že syn svrženého a ubitého libyjského vůdce Muammara Kaddáfí, Sáif Islam, je „na svobodě a v bezpečí“, přičemž uvítal nápad, o němž se spekuluje už delší dobu, tedy že by právě Sáif Islam měl v budoucí Libyi hrát nějakou politickou roli. Sáif Islam byl roky v „držení“ vlivných milicí ze Zintánu a na svobodu byl formálně propuštěn na počátku června, byť není zcela zřejmé, jak dlouho už se mohl volně pohybovat alespoň po Zintánu. Spojenými státy ovládaný Mezinárodní trestní tribunál (ICC) okamžitě vyzval „Libyi“ – koho tím v roztříštěné zemi asi myslel? – k vydání Sáifa Islama, zatímco v samotné Libyi se na podporu jeho nástupu do čela země pořádají demonstrace.

Západ Sáifa Islama tak nějak „dědičně“ viní ze všech možných i nemožných zločinů, které byly připisovány jeho otci, počínaje dodnes „záhadami“ opředeným pumovým útokem na letoun PanAm, který se zřítil na Lockerbie, až po chystaný atentát na saúdského krále Abdalláha, který měla „Libye“ v roce 2003 páchat na objednávku Spojených arabských emirátů. Hlavním motivem, proč umlčet Sáifa Islama soudem ICC, nicméně bude fakt, že s otcovými miliony petrodolarů v zádech patříval k miláčkům Západu a především londýnského „night life“ s pestrými vazbami až do nejvyšších kruhů, a tím pádem i s „nepohodlnými“ informacemi. A co víc, pokud by do čela Libye nastoupil právě on, celý ten postkoloniální konstrukt zničení kaddáfíovské Libye, v níž má jen Západ právo rozhodovat o vládci, by se zhroutil. A to by po „demokratizaci“ Afghánistánu, Iráku nebo pokračující nevítězné válce v Sýrii nabídlo jen další důkaz uvadající moci Západu. A když s „mladým“ Kaddáfím počítá i maršál Haftár, který na rozdíl od Washingtonu, Londýna nebo Paříže vnímá libyjskou kmenovou realitu i její důsledky, lze soudit, že Západ „svého“ uspořádání v Libyi jen tak nedosáhne.

Haftár v rozhovoru pro Al Haját rovněž zdůraznil, že nemá problém s umírněnými členy Muslimského bratrstva, s extremisty ale nikdy jednat nebude. Muslimské bratrstvo přitom tvoří páteř Západem podporované tripoliské „vlády národní jednoty (GNA)“ a jeho vedení už veškeré závěry dojednané v Paříži odmítlo. Samo tak zpochybnilo smysl Macronových snah, jejichž jediným výsledkem může být snad jen to, že francouzský prezident jako první lídr Západu otevřeně potřásl rukou maršálovi, který je jinak vnímán jako „muž Kremlu“. A současně to lze vnímat i jako pokus (alespoň) Francie odpoutat se od „svých“ islamistů a změnit v Libyi strany. Mimochodem, nebyla by to první Macronova „dezerce“ z americké zahraničněpolitické orbity, neboť už pár dní předtím konstatoval, že mu Bašár Asad v čele Sýrie vlastně nevadí, ambiciózně se vydal budovat „protiteroristické“ koalice rovnou do afrického Sahelu, zatímco francouzský energetický koncern Total už podepsal smlouvu o investicích za pět miliard dolarů v Íránu…

 

Haftár je „stát“

Zorganizování rozhovorů mezi Tripolisem a Haftárem ve Francii přitom mohlo současně být i pokusem přinejmenším oddálit chvíli, kdy Haftárova sekulární LNA „potáhne“ na samotný Tripolis. Už na počátku července totiž prakticky ovládla východolibyjskou ropnou baštu Benghází, byť boje s džihádisty ve městě stále pokračují, a pouhý den po deklarovaném „osvobození“ města Haftár prohlásil, že jeho „osvobozování“ Libye od „teroru“ jde dobře, a stejně dobře půjde i osvobození zbytku země. Neřekl sice, že by nyní chtěl přenést boje z východu Libye na západ a tam rovnou do Tripolisu, ale právě takovému vývoji velí logika situace.

Haftár navíc „umělohmotnou“ GNA neuznává, a to nejen proto, že „Tripolis“ recipročně neuznává ani jeho, ani jeho armádu. S premiérem Sarrádžem se sice už letos na jaře setkal ve Spojených arabských emirátech, které jsou – bez ohledu na zbrojní embargo OSN – mimochodem jedním ze „zbrojních sponzorů“ jeho armády, ale ani tehdy se Tripolisu nepodařilo maršála přesvědčit, že by bez pomoci islamistických milicí dokázal kontrolovat alespoň hlavní město, natož aby dělal něco dobrého pro „libyjský lid“. V Tripolisu (a spolupracujících milicích) mají zase za to, že Haftárovi jde jen o to, aby se stal budoucím prezidentem. Právě tento krok se Haftárovi pokusilo zakázat „ústavodárné“ shromáždění ve východolibyjské Bajdě, které sepsalo návrh příslušně znějící budoucí libyjské ústavy. Vzápětí se v jeho budově zjevili Haftárovi vojáci a „požádali“ o přepsání textu… Kritici Haftára přirovnávají k jednomu z jeho hlavních stoupenců, egyptskému prezidentovi Sísímu, který se moci v zemi „rovněž“ chopil vojenským převratem a nyní právě nedaleko hranic s Libyí otevřel „největší vojenskou základnu v regionu“. Sarrádž i proto například sice uznal osvobození Benghází, ale odmítl pogratulovat Haftárovi – oficiální prohlášení blahopřeje obyvatelům města k osvobození zpod nadvlády islamistů, ale o LNA nebo maršálovi ani slovo.

Ať tak či tak, maršála Haftára nelze jen tak „odmávnout“. Jeho popularita ve východní Libyi i v některých městech na západě či jihu země je nezměrná a jasně převyšuje oblibu i význam institucí, které (si) ve zničené Libyi ustavil Západ. A tento fakt se odráží i v tom, že maršál stále více přebírá roli „státu“ – přijímá zahraniční diplomaty, včetně italského ambasadora v Libyi, Francie ho chválí za osvobození Benghází a zatím naposledy vypověděl 12 diplomatů ze súdánského konzulátu v Kufře na jihu Libye, protože prý „poškozovali libyjskou národní bezpečnost“, přičemž celý konzulát rovnou nechal zavřít.

Suma sumárum, maršál Haftár – někdejší Kaddáfího souputník, posléze vzbouřenec, agent CIA a nyní libyjský nacionalista s vazbami na Rusko a vlivné regionální „hráče“ typu Egypta, Alžírska či SAE – je očividně tím mužem, s nímž je třeba jednat, neboť je stále očividnější, že jako jediný je s to sjednotit a stabilizovat zemi, samozřejmě za předpokladu, že Západ znovu – takříkajíc „opravně“ – nezaútočí, protože by se mu v čele státu líbil někdo jiný…

Evropa tápe. Takřka bezvýznamný „Tripolis“ už před pár dny popřel, že by uzavřel s Itálií dohodu o vyslání italských vojenských plavidel na pomoc s uprchlíky u libyjských břehů, kam už se z EU prý nebudou prodávat lodě a lodní motory.

USA chtějí k neuváděnému počtu vojáků na neuváděném počtu ilegálních základen kdesi v Libyi vysílat další vojáky...

Tož tak nějak.

 

 

Související:

Aktuální stav politiky USA na Blízkém východě (I): Írán a Izrael

Aktuální stav politiky USA na Blízkém východě (II): Irák

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 01 Srpen 2017 13:27 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB