Kdo všechno vlastně bojuje „za Asada“?

Email Tisk PDF

Různost zájmů a napojení na domácí i zahraniční sponzory Damašku znesnadňuje mít plně pod kontrolou místní i regionální síly, které jinak bojují na jeho straně.

 

 

 

 

 

Elitní oddíly Pouštních sokolů opouštějí své pozice v ofenzívě na východě provincie Hamá a bez oficiálního důvodu přenechávají tuto oblast vládní 5. mechanizované brigádě Syrské arabské armády a jednotkám Tiger Force. Vládní 42. divize a 4. mechanizovaná brigáda opouštějí jihosyrskou Dará´a a míří do Damašku. Provládní Palestinská osvobozenecká armáda (PLA), palestinská Fatah a Intifáda a jednotky Šádího praporu, které patří k Národním obranným silám (NDF), míří na jihovýchod provincie Damašek, aby z rozkazu nejvyššího armádního velení bránily oblast nedávno osvobozenou vládní 5. mechanizovanou brigádou. Oddíly Tiger Force ovládly plynová naleziště na hranici provincií Homs a Rakká, zatímco vládní oddíly dostaly pod kontrolu oblasti východně od Palmýry, na dohled od Al Sochná, která je stále v rukou Daeše…

Poslední dny jsou z hlediska prorežimních sil ve znamení pokračujících operací na východě Sýrie, kde je aktuálním hlavím terčem Dejrizor, některé zprávy o přesunech jednotlivých ozbrojených složek však do této kategorie asi jen tak snadno zařadit nelze. V době, kdy lukrativní rekonstrukce válkou zničené Sýrie začíná nabírat obrysy, jako by si přinejmenším některé síly – nebo lépe, jejich sponzoři – bojující na straně Damašku začaly „kolíkovat claimy“ v budoucím uspořádání země.

Koneckonců, když ruský prezident Putin oznámil, že Rusko upřednostňuje federalizovanou Sýrii, má tím podle některých expertů možná před očima jakousi variantu Kadyrovova Čečenska – předání moci nějakému pečlivě vybranému místnímu „strongmanovi“, který výměnou za rozsáhlé pravomoci a finanční a jinou podporu uchová na „svém“ území klid, zabrání přelévání konfliktu mimo hranice dané oblasti a současně bude do přijatelné míry loajální vůči centrální vládě. S ohledem na předválečné mocenské a ekonomické rozdělení Sýrie mezi několik rodových klanů to není vize až tak nereálná. Jinými slovy, obecně lze předpokládat, že Bašár Asad sice může být i nadále syrským prezidentem, ale o moc se – třebas i jen regionálně – může potenciálně dělit s jinými. Ostatně, jedna z analýz na portálu Ruské rady pro mezinárodní vztahy, která se obecně zabývá nejasnostmi kolem rusko-americké dohody o příměří na jihozápadě Sýrie, konstatuje jasně: „Příčinou jakékoli nestability nejsou terorismus nebo extremismus, ale politický systém, který neodpovídá požadavkům doby a dávno se přežil.“ Bašár Asad až dosud nebyl bezmyšlenkovitou loutkou Ruska, a tak lze předpokládat, že s takovou vizí nebude souhlasit. Nicméně, Rusko už oznámilo, že jeho vojáci zůstanou na základnách v Sýrii „navždy“, Írán oznamuje v zásadě totéž, byť se tak prý stane jen „na žádost“ syrské vlády, a USA si na kurdských územích na severovýchodě Sýrie budují už třetí základnu, i když podle Íránu jich tam mají už sedm a podle jiných zdrojů rovnou i tucet, Turecko dál fakticky ovládá džihádistickou provincii Idlíb, Kurdové na severovýchodě Sýrie urputně budují o svou Rojavu… Co proti tomu všemu může Damašek případně postavit?  

 

Kdo z místních bojuje na Asadově straně?

V první řadě je tu samozřejmě vládní Syrská arabská armáda (SAA). Na počátku války v ní převládaly těžké obrněné a mechanizované divize, kterých bylo celkem jedenáct, včetně dvou divizí „zvláštních jednotek“, které mají pořadová čísla 14. a 15. Přemíra tanků, nedostatek mobilních jednotek a zastaralá, nefunkční struktura velení SAA znemožňovala působit adekvátně ve vnitřním konfliktu, který v Sýrii propukl v roce 2011. Následná masová dezerce vesměs řadových vojáků a nižších důstojnických kádrů ukončila bojeschopnost SAA, s výjimkou 4. mechanizované divize, 14. a 15. divize zvláštních jednotek a Republikánské gardy. Bojeschopné „zbytky“ ostatních divizí byly přerozděleny mezi funkční brigády, přičemž vznikla i velení podle územního principu, z nichž většina působí dodnes a stala se základem teritoriálních a pozičních sil. Většina divizí nebo brigád nicméně spadala do jednotné armády spíš jen na papíře a jejich význam pro vedení války nelze přeceňovat. Důkazem může být například druhý pád Palmýry koncem loňského roku – jednotky SAA v okolí nebyly s to vyslat posádce v Palmýře odpovídající posily, byť teoreticky, podle oficiálních dokumentů, tuto kapacitu mít měly. Bojeschopné divize SAA, včetně Republikánské gardy, se tak zaměřovaly především na obranu Damašku a jedna brigáda byla vyslána k obraně Latákie. Z hlediska obrany celé tzv. funkční Sýrie, to je ale síla nedostačující. Podle některých odhadů může mít SAA v současnosti maximálně 80 tisíc mužů ve zbrani.

Problémy s masovými odvody „branců“ zabránily obnovit bojeschopnost SAA v plné míře, a tak byl Bašár Asad donucen umožnit jakýmkoli loajálním silám, stranám a hnutím vytvářet vlastní ozbrojené milice, aniž by si Damašek činil nárok na jejich řízení. Na stranu režimu se tak už během roku 2012 ve všech oblastech ovládaných režimem postavily oddíly zformované regionálními lídry strany Baas, bohatými podnikateli nebo i různými mafiemi. Začalo se jim říkat šabíha, zpočátku čítaly až 40 tisíc mužů, přičemž jejich počty posléze jen narůstaly, a v některých případech sloužily i jako pěchotní podpora vládní armády. Některé oddíly šabíha působily výhradně na omezeném území konkrétního města, další – financované vlivnými magnáty – operovaly po celé Sýrii a měly vazby až na nejvyšší místa v Damašku.

Šabíha v každém případě zachránili SAA před vyčerpáním a v městských bojích se v řadě případů prokázali ve srovnání s armádou i jako efektivnější síla. Mnohé oddíly šabíha se „proslavily“ brutalitou vůči civilnímu obyvatelstvu, neplatí ale, že by to obecně byly síly čistě alávitské. Například v oblasti Aleppa se páteří místní šabíha stal sunnitský gangsterský klan Barrí, přičemž krutostí proslul i křesťanský gang, který před svou proměnou v šabíha ovládal pašování přes libanonskou hranici v oblasti Al Kusajru. Ve snaze o sjednocení ozbrojených sil Damašek zkusil šabíhu začlenit do svých řad, a tak od roku 2013 začaly vznikat Národní obranné síly (NDF), které byly podřízeny „Národním výborům“. Na tomto procesu se už podíleli íránští poradci, kteří dodali i model polovojenských íránských milicí Basídž.

siitiKdyž se ukázalo, že SAA ani s pomocí NDF nebude s to dosáhnout ve válce vrchu, začali se v Sýrii objevovat „šíitští džihádisté“, zahraniční bojovníci z různých šíitských organizací z různých zemí, kteří se okamžitě stali neoddělitelnou součástí režimních ozbrojených sil. Nejznámější z nich je samozřejmě libanonský Hizballáh, vedle něhož ale v Sýrii působí četné irácké šíitské skupiny jako Lívá al Zulfikar nebo Lívá Abdalláh al Galíb, které vznikly už v Sýrii z řad bojovníků iráckých Livá Abú Fadl al Abbás nebo Asáíb Ahl Hakk. V Sýrii operují i oddíly spadající přímo pod velení íránských Revolučních gard. Platí to mimo jiné pro pákistánské bojovníky z brigády Zajnábijún nebo pro afghánské šíity z brigády Fátimún – v táborech v Íránu je jich údajně asi 18 tisíc, přičemž tři až pět tisíc jich na rotačním principu bojuje v Sýrii.

Mnohá z těchto zahraničních šíitských uskupení vytvářejí v Sýrii své „dceřiné struktury“, které jsou vesměs přímo napojené nejen na jejich velení, ale i na zahraniční šíitské finanční fondy. Obecně se jim říká „syrský Hizballáh“, přičemž je řeč například o Syrském hnutí národního ideologického odporu, což jsou fakticky místní filiálky Hizballáhu, nebo o Syrském hnutí islámského odporu. Tvoří je syrští občané, vesměs šíité, ale také „chomejnizovaní“ sunnité a alávité, přičemž většina těchto oddílů se nikdy nepřipojila k NDF a působí – byť třebas i v obklíčeném Dejrizoru – dál samostatně. Existují ale i výjimky – například v rámci 4. mechanizované brigády SAA působí šíitský pluk „syrského Hizballáhu“ zvaný Lívá Saíf al Mahdí. Celkový počet bojovníků tak či onak napojených na Írán se odhaduje asi na 130 tisíc mužů, přičemž zahraničních bojovníků je z nich asi 30 tisíc, většinu tedy tvoří Syřané.

Ačkoli oddíly NDF hrály roli pěchoty armádních tankových a obrněných divizí, vrchní velení v Damašku se už od roku 2013 pokoušelo vytvořit vlastní pěchotní úderné jednotky. Tak se na podzim 2013 zrodily Tygří síly (Tiger Forces), které se proměnily ve stejnojmennou divizi. Právě jejich formování přitom ale odráží veškerou chaotičnost a decentralizaci SAA. Ačkoli byly Tygří síly od samého počátku koncipovány jako „elitní“ armádní oddíly, brzy si našly vlivné sponzory, kteří jsou spjati s tajnou službou syrského letectva a razí si vlastní cíle. Ve výsledku tak Tygří síly přeplácejí a odvádějí z SAA nejschopnější vojáky a důstojníky a jejich podřízenost centrálnímu velení je spíše jen formální. Dnes jsou Tygří síly fakticky nezávislou součástí syrských ozbrojených sil a mají už i vlastní tankové oddíly s nejnovějšími ruskými T-90. Kapacitu SAA oslabil i vznik Pouštích sokolů (Desert Falcons), což je už vyloženě soukromá vojenská firma, byť působící v rámci provládních sil. Mezi soukromé armády patří například i Katáíb al Džabaláví nebo Leopardi Homsu, které zformoval a zaplatil Bašárův příbuzný a miliardář Ramí Machlúf prostřednictvím své Nadace Al Bustán.

Suma sumárum, na straně Damašku bojuje pestrá směsice armád, milicí a žoldnéřů vedených různými zájmy, přičemž z pohledu Asadova režimu lze většinu z nich vnímat jako jeho „proxy“ síly. Právě různost zájmů a napojení na domácí i zahraniční sponzory ale režimu znesnadňuje mít tyto síly plně pod kontrolou, což se samozřejmě může projevovat i v případech porušování aktuálně dojednaných příměří a dalších dohod, nemluvě už o budoucí stabilitě Asadova režimu jako takového nebo o podobě samotné Sýrie.

Tož tak nějak.

 

 

PS.

Mimochodem, one-man show z Coventry zvaná Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) – sice bez záruky, ale za to na chlup přesně -- konstatuje, že v syrské válce od března 2011 do minulého víkendu zahynulo nejméně 331 765 lidí. Takřka polovinu z obětí tvoří bojovníci provládních sil, konkrétně více než 116 tisíc, přičemž skoro 69 tisíc těchto obětí jsou příslušníci vládní SAA. Druhou největší skupinou obětí jsou civilisté – je jich bezmála 100 tisíc a byli zabiti nejrůznějšími silami, které se syrské „světové“ války účastní. Dalších 57 tisíc mrtvých je z řad „rebelů napojených na mezinárodní frakce“, přičemž do této kategorie SOHR řadí i kurdské bojovníky z YPG. A 58 tisíc mrtvých připisuje džhádistům z Al Kajdy nebo Daeše…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 19 Červenec 2017 11:08 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB