Turecko se Sýrií a Íránem a „postzápadní“ Blízký východ

Email Tisk PDF

(mapa IranReview)Turecký útok na severu Sýrie odhalil prohlubující se spolupráci mezi dosavadními nepřáteli i roli Ruska coby všudypřítomné síly, která spoluurčuje chod Blízkého východu.

 

 

 

 

 

Všechno prý bylo připraveno už dávno – oddíly syrské opozice a turecké letectvo měly zaútočit na syrský příhraniční Džarábulus a americké letectvo jim mělo poskytovat podporu. A poté, co měl být Džarálubus osvobozen od Daeše, mělo být město a jeho okolí vyhlášeno za „bezpečnou zónu“ pro různé protiasadovské džihádisty podporované z Turecka, Západu či Perského zálivu. Plán operace předložili loni v půli listopadu Vladimiru Putinovi, když přijel na summit G20 do Antalije, který prý prohlásil: „Nebudeme k tomu mlčet a zareagujeme, ale nebudeme tomu dávat větší význam.“ Už stačilo jen zmáčknout knoflík. O pár dní později ale Turecko sestřelilo ruskou stíhačku, Ankara přišla o možnost vysílat své letectvo nad Sýrii, o pozemní operaci v Sýrii nemluvě. Jedinou možností byla palba z děl a houfnic přes hranici, do vzdálenosti jejich dostřelu.

Tak popisuje turecký deník Hurriyet původní zákulisí nynější pozemní ofenzívy do Džarábulusu. Jakmile totiž prý Ankara nyní, očividně znovu s vědomím Ruska (a tím i Damašku a dalších regionálních sil), zahájila dělostřeleckou palbu na Džarábulus v rukou Daeše a otevřela koridory pro „své“ syrské džihádisty, aby na město zaútočili z tureckého území, teroristé odpověděli sebevražedným masakrem na kurdské svatbě v tureckém Gaziantepu, který je považován za logistickou základnu Daeše na tureckém území. Této operaci přitom předcházelo turecké ostřelování Manbídže, odkud Spojenými státy podporované kurdské a arabské oddíly pod hlavičkou Syrských demokratických sil vytlačily (a z rozhodnutí kurdských velitelů svobodně vypustily) Daeš. Právě dobytí Manbídže přitom narazilo na dlouhodobé turecké stanovisko nikdy nedopustit aby Kurdové získali jakékoli území západně od Eufratu. Ankara tak – při zabíjení kurdských spojenců USA v Manbídži – opakovaně zmiňovala americké ujištění, že takový posun „v terénu“ nedopustí ani Washington.

Po atentátu v Gaziantepu nicméně Ankara už na nic nečekala a oznámila rozhodnutí „očistit“ syrské příhraničí od Daeše, ovšem současně a (především) od Kurdů. Po necelých 14 hodinách byl Džarábulus oficiálně „očištěn“ od Daeše, do oblasti přitom míří další turecké tanky.

Turecký útok na severu Sýrie souvisí s proměnou politiky Ankary vůči Sýrii – Erdogan oficiálně skoncoval s mantrou „Asad musí padnout“, což nastartovalo zcela nový běh událostí v regionu. Před zahájením ofenzívy proti Džarábulusu se v Ankaře zjevil tým z íránských tajných služeb, který podle všeho pomohl s posledními detaily útoku na syrské Kurdy, přičemž podle dostupných zpráv pak Íránci ještě před návratem do Teheránu zaletěli do Damašku, aby předali příslušné informace. Íránská média navíc tvrdí, že o víkendu do Damašku „tajně“ zajel i druhý muž turecké špionáže, aby celou operaci zkoordinoval, a turecký ministr zahraničí Mavlut Cavusoglu se pro změnu na pět hodin zastavil v Teheránu. Je příznačné, že se vše řeší osobně – zúčastněné strany očividně nevěří telefonům náchylným k americkým odposlechům. Čili, Turecko, Írán a Sýrie koordinují postup, jak společně zabránit nejen vzniku syrského (nebo jakéhokoli jiného) Kurdistánu, ale zasáhnout přímo i jádro americké politiky.

Amerického viceprezidenta Joa Bidena, který do Istanbulu přijel „žehlit“ vztahy po nedávném pokusu o převrat, tak uvítal mimo jiné titulek „Vítej v zemi chrabrých“, který jasně konstatoval, že se Erdogan nenechá ve svém protikurdském zápalu nijak zastavit. Bidenovi nezbylo než ujistil turecké vedení, že syrští Kurdové urychleně stáhnou na východní břeh Eufratu a opustí Manbídž. Washington tak byl donucen ustoupit Turkům (a částečně se k nim i připojit) jednoznačně na úkor „svých“ Kurdů, kteří ale na druhou stranu bojují v americkém „žoldu“ především a právě výměnou za slib své budoucí státnosti. Jaký bude mít tento krok dopad na další vývoj pro americké zájmy přímo na syrském bojišti, není zatím jasné, nicméně nelze vyloučit, že nejnovější turecký postup fakticky neguje strategii Pentagonu v Sýrii. (Ostatně, turecký útok na Kurdy v principu podpořilo i Německo, podle něhož je legitimní útočit na PKK, která v oblasti může působit a je i v Německu považována za teroristickou organizaci. V Německu aktuálně žije až 800 tisíc Kurdů.)

Je ovšem pro kurdskou otázku asi příznačné, že těsně před zahájením ofenzívy do Džarábulusu do Istanbulu na neohlášenou návštěvu přiletěl lídr fakticky nezávislého (a i Tureckem finančně podporovaného) iráckého Kurdistánu Masúd Barzání, aby s Recepem Erdoganem probral „boj proti terorismu“ a podpořil tureckou vládu. Za to byl přivítán kurdskou vlajkou…

 

Další americký generál

Turecké ofenzívě proti Džarábulusu předcházely další svým způsobem přelomové akce -- útoky syrského letectva na kurdské pozice ve městě Hásaka na severovýchodě Sýrie, které Ankara uvítala a veřejně tak odhalila nový náhled na Damašek. „Je to nová situace,“ prohlásil turecký premiér Binali Yildirim. „Je zřejmé, že syrský režim chápe, že se struktury, které se Kurdové pokoušejí zformovat na severu (Sýrie), stávají hrozbou i pro Sýrii.“ Sýrie naproti tomu své nálety proti Hásace vysvětlila rovněž jako svého druhu úlitbu: prý to byla reakce na „provokace“ Strany kurdských pracujících (PKK), což je turecká větev kurdského hnutí za nezávislost a (vedle Daeše) hlavní oficiální nepřítel Erdoganovy vlády.

Rusko oficiálně proti turecké invazi na sever Sýrie nijak zásadně neprotestuje a k tomu navíc dojednalo mezi Damaškem a syrskokurdskou YPG v Hásace příměří. Je ale zřejmé, že se protikurdský trojblok ostře staví proti politice USA, zatímco Rusku, které s Kurdy udržuje pevné vztahy rovněž, přidělil roli vyjednavače snažícího se brzdit případnou eskalaci.

Po syrských náletech na Hásaku vznikla pozoruhodná situace. Pentagon, který své jednotky do Sýrie vyslal v rozporu s mezinárodním právem a tedy ilegálně, pohrozil, že pokud budou syrskými nálety ohroženy, odpoví útokem a zvedl do vzduchu své dvě stíhačky. Čili, USA hrozí syrské armádě za to, že bojuje na svém vlastním území. Činí tak ústy nového velitele amerických sil v Iráku a Sýrii generála Townsenda, který do funkce nastoupil minulou neděli a ve shodě se svými předchůdci slíbil („nechci nic slibovat, ale…“) urychlené dobytí bašt Daeše v iráckém Mosulu a syrské Rakká. K pohrůžce útoky proti syrské armádě pak Pentagon vysvětlil, že to v žádném případě není vyhlášení „bezletové zóny“ pro „ochranu koaličních sil a partnerských operací“, ale vyhlášení „exkluzivní zóny“, což je něco úplně jiného… Syrská bojová letadla i poté nad Hásakou několikrát přelétla, aniž by ovšem shazovala bomby, a město jako takové ovládli Kurdové.

 

Rusko s Íránem (a výhradami)

O víkendu před tureckým vstupem na sever Sýrie přitom nelétaly jen delegace tajných služeb mezi Ankarou, Teheránem a Damaškem. Vyjasňovaly se totiž i mantinely spolupráce mezi Ruskem a Íránem.

Bez ohledu na očividnou neshodu v kurdské otázce Írán – volky nevolky, při pohledu na reálnou situaci v regionu -- vnímá Rusko jako „strategického“ partnera, což se projevilo mimo jiné i tím, že Rusko pro své strategické bombardéry získalo leteckou základnu v íránském Hamadánu. Rusko si tuto možnost velmi pochvalovalo – jejich bombardérům se tím citelně zkrátil čas doletu, čímž nejmenovaná „třetí strana s dostupem k satelitním údajům“ přišla o možnost varovat džihádisty v Sýrii, aby se mohli ukrýt. Teherán konstatoval, že leteckou základnu – bez časového omezení -- poskytl Rusům „na žádost Sýrie“ a v případě nutnosti lze prý jednat i o dalších základnách. Vzápětí ale Teherán dohodu o základně vypověděl, následně znovu akceptoval, a tento „chaos“ se oficiálně vysvětloval „vzájemným nedorozuměním“, což značí, že ve finále ruské bombardéry na íránském území mohou i nadále doplňovat palivo a startovat k náletům v Sýrii. Informační šum kolem Hamadánu lze samozřejmě vysvětlit „nedorozuměním“, nicméně motivů, proč může Teherán varovně zvedat ukazovák směrem k Moskvě, může být více: nabízí se vnitropolitické spory v íránském establishmentu mezi konzervativci a liberály, svůj význam má i zmíněný kurdský problém, bez povšimnutí by ale neměla zůstat ani realita na syrském bojišti. Zatímco totiž íránské oddíly na straně syrské vlády bojují u Aleppa, kde jejich ztráty narůstají, Rusko nechce přistoupit na požadavek Teheránu eskalovat nálety proti tamnímu džihádu, čímž namísto svému „strategickému partnerovi“ vychází vstříc Spojeným státům, které požadují ukončení jakýchkoli operací namířených proti jakýmkoli islamistům, tedy včetně Al Kajdy. Jinými slovy, zatímco Teherán si žádá likvidaci sunnitských islamistických skupin, Moskva mluví o dohodě s USA a v ruských médiích se objevují komentáře, podle nichž vlastně Aleppo „není nijak strategicky důležité“ a že by v jeho východní části, která byla pět let pod vlivem džihádu, Asad beztak neměl žádnou podporu a legitimitu…

Nicméně, ruská politika na Blízkém východě vychází z předpokladu, že konečných řešení lze dosáhnout jen na základě vzájemně přijatelných kompromisů, které všem zúčastněným umožní uchovat si tvář, a z tohoto pohledu lze neshody mezi požadavky Teheránu a ruskou snahou nabídnout část „vítězství“ i Spojeným státům (a zabránit jim tak do budoucna v další destabilizaci Sýrie), vnímat jen jako cenu, kterou Rusko i Írán ochotně zaplatí za své „strategické partnerství“. A pokud už na tuto ruskou vizi postupně přistoupily Sýrie, Írán, Irák, Egypt, Izrael a nově i Turecko, které je stále ještě členem očividně zaskočeného NATO, je zřejmé, že v Kremlu musejí být s vývojem spokojeni.

 

Rusko se Saúdy?

Tento vývoj sleduje celý region, nejspíš s pocitem toho „kdo chvíli stál a už stojí opodál“. Emirátský list Al Chalídž proto už před týdnem avízoval zlepšování vztahů Ruska také se Saúdskou Arábií, a po víkendu, během něhož se upevňovaly vztahy mezi Tureckem, Sýrií a Íránem, se v Rijádu objevil náměstek ruského ministra zahraničí Michail Bogdanov. Přijal ho osobně nejmocnější muž království, korunní princ a ministr obrany Muhammad bin Salmán, s nímž se prý dojednal „sklon ke sbližování postojů“ při řešení blízkovýchodních konfliktů, což napovídá blížící se shodě na vzájemně přijatelné pozici k syrské válce. A navrch se jednalo o „širokém spektru vzájemně výhodné ekonomické spolupráce“. (Mimochoden, může být případné sbližován Ruska se Saúdy dalším z motivů pro „nedorozumění“ kolem íránského Hamadánu?)

Je zřejmé, že Saúdové musejí „něco udělat“. Pohled na regionální posilování Teheránu, který se už může vedle Ruska opírat i o Turecko, a na změnu turecké politiky vůči Sýrii, která rovněž hatí dosavadní saúdské plány v syrské válce, musí být pro Rijád znepokojivý. Tím spíš, že se mu dál krutě nedaří ani v jeho vlastní přímé agresi proti chudičkému Jemenu – tamní šíitští rebelové z hnutí Ansaralláh jsou dál natolik pevně u moci, že nabízejí Rusku k využívání své přístavy a letecké základny k „boji proti terorismu“. Pokus amerického ministra zahraničí Johna Kerryho dojednat v této saúdské agresi příměří tím, že by se jemenští rebelové a jejich spojenci vzdali, ze všeho nejvíc připomíná jen křeč.

 

Proč ožívá západní propaganda?

Francouzský Le Monde konstatuje, že Rusko rozehrálo šachy kolem Sýrie natolik zeširoka, že jakékoli řešení tamní války bez účasti (a alespoň mlčenlivého souhlasu) Moskvy není už možné. Německý Süddeutsche Zeitung dodává, že ruská politika vládne Blízkému východu, zatímco Západ jen přihlíží.

Není to ovšem zcela přesné. Západ v posledních týdnech znovu rozjel kampaň, se kterou celou syrskou válku před šesti lety propagandisticky začínal. Znovu jsou tu dětské oběti Asadova bombardování, zraněné ikony a jejich umírající sourozenci, znovu lékaři, kteří – často i ze záhrobí – mluví o životě „desetkrát horším než peklo“ a vyzývají USA k bombardování své vlasti, znovu jsou tu údaje o obětech umučených v režimních žalářích, znovu se objevují zprávy o režimních chemických útocích, znovu je tu vydávání teroristů z Al Kajdy za hrdiny, ale vrcholem (kýče) se prozatím jeví přirovnání syrských dětí k Anně Frankové. Z Bašára Asada se tak znovu stává Hitler, což ovšem ve většině případů znamená jen to, že „nálepkovačům“ došly argumenty

Otázkou ovšem je, zda oživování propagandy Západu při pohledu na dnešní, jaksi „postzápadní“ region Blízkého východu povedou k jen k další vojenské agresi, nebo jak spekulují The Times, využije Barack Obama zbývajícího času v Bílém domě, aby se zapsal do dějin smířením s Ruskem?

John Kerry a Sergej Lavrov se dnes scházejí v Ženevě, aby „finalizovali“ dohodu o Sýrii. Figurky na blízkovýchodní šachovnici jsou rozestaveny vcelku jasně.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 26 Srpen 2016 11:37 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB