Osvobození Palmyry a „oteplování“ mezi USA a Ruskem

Email Tisk PDF

Pro antiputinovskou frontu, která má za to, že by se s Ruskem vůbec nemělo mluvit, minulý týden nebyl z nejlepších.

 

 

 

 

 

 

Moc Daeše v Sýrii se rozpadá možná rychleji, než kdo dosud předpokládal. Po skoro dvaceti dnech bojů byla osvobozena Palmyra, historické město legendární královny Zenobie, které bylo pod kontrolou Daeše necelý rok.

Bitva o Palmyru se stala prvním úspěchem Asadovy vlády mimo hranice „užitné Sýrie“, tedy mimo oblast mezi Damaškem, Latákií, Aleppem a Homsem, v níž se soustředí drtivá většina obyvatelstva i průmyslu. Dohoda o „ukončení nepřátelských akcí“, kterou koncem dubna prosadily Rusko a USA, vládě v Damašku umožnila vyčlenit pro osvobození Palmyry různorodé síly: útoku se účastnila pravidelná armáda, bojovníci libanonského Hizballáhu, íránských Revolučních gard, jednotky Pouštních sokolů, kteří jsou považováni za jednu z nejúčinnějších sil vládní armády, a navrch i ruská komanda. Leteckou podporu jim kromě syrského letectva zajišťovalo i to ruské, které během asi čtyř desítek bojových letů denně zasáhlo 117 cílů Daeše.

A zatímco se do města sjíždějí archeologové, aby posoudili stav (údajně to není zas až tak špatné, jak se předpokládalo, ale nejdůležitější památky jsou prý zničeny), Bašár Asad slibuje, že město plně obnoví do jeho původní monumentálnosti, a ruští vojáci dostali za úkol Palmyru odminovat, syrská armáda už – i s ruskou leteckou podporou – okamžitě vyrazila dál, směrem na „hlavní město Daeše“ v Rakká, na něž už znovu útočí ruské letectvo, a na obklíčený Dejr I Zor, kam z Damašku dorazila další ruská humanitární pomoc. Přitom je ale armáda s to dál účinně postupovat proti džihádistům i v provincii Aleppo.

Osvobození Palmyry už uvítal třeba šéf OSN Pan Ki-mun nebo UNESCO, Washington Post mluví o důležitém Asadovu triumfu i o ruském podílu na něm, New York Times přiznává, že Asadova vláda hraje v boji proti Daeši klíčovou roli, a The Guardian soudí, že osvobození historického města nutně povzbudí bojového ducha v Damašku i v Moskvě. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Mark Toner si ale hodnocením osvobození Palmyry nebyl jistý: „Víte, myslím, podívejte se… obecně vzato… víte… není velká možnost výběru… buď a nebo… ale… vždyť víte…“ O něco jasněji promluvil jeho kolega John Kirby, který nejprve připustil, že si Syřané samozřejmě mohou svobodně zvolit svou budoucnost, pokud bude odpovídat zájmům Spojených států… (a pak zkoušel brát svá slova zpět)…

 

Kerry znovu u Putina

Bez ohledu na to, že západní, tradičně protirusky i protiasadovsky naladění politici obecně spíš mlčí a americké ministerstvo zahraničí oficiálně „neví“, ani co si myslet o osvobození Palmyry z rukou Daeše, proti němuž vedou USA už skoro dva roky oficiální „válku“, je zřejmé, že se vojenská situace v Sýrii dramaticky mění, a to ve prospěch Damašku a jeho spojenců a patronů. Drtivá převaha spolu s boji mezi Daešem a Al Kajdou (nemluvě už o pozoruhodných „bratrovražedných“ bojích mezi skupinami vycvičenými CIA a těmi vyzbrojenými Pentagonem) drtí protiasadovské a teroristické síly a tím i jejich mentory a sponzory z blízkého či vzdálenějšího zahraničí. A syrský režim, který vyhrál bitvu, ale nikoli válku, se dostává na koně s představou, že celý konflikt by mohl mít snadné vojenské řešení, což se ještě do loňského října, kdy Rusko zahájilo nálety, zdálo jako utopie. Situace na bojišti přitom nemůže neovlivnit dění na diplomatické „frontě“

Ženevská jednání prozatím skončila na nevyslovené shodě o nutnosti uchovat „demokratickou a sekulární“ Sýrii. Lze předpokládat, že poslední vývoj a především výhled do budoucích měsíců přece jen přiměje syrskou exilovou opozici, aby zaujala racionálnější postoje a přestala si diktovat Asadovu demisi a křesla v budoucí vládě nádavkem. To sice možná neplatí pro sponzory opozice typu Turecka, Saúdské Arábie nebo Spojených států, ale rovněž se dá předpokládat, že Moskva se všemi z nich vede intenzivní jednání, ať už přímo, nebo prostřednictvím třetích stran – například s Tureckem nyní Rusko podle všeho udržuje komunikaci s pomocí Teheránu, který se s Ankarou v posledních týdnech rázně sbližuje.

Potud by vše mohlo vypadat tak nějak logicky, ale… ALE.

Zde je nutná odbočka. Mezitím totiž do „mezinárodně izolované“ Moskvy zavítal americký ministr zahraničí John Kerry, a to už potřetí během posledních deseti měsíců. Se svým kolegou Sergejem Lavrovem a s Vladimirem Putinem strávil celkem osm hodin diskusí, o jejichž obsahu se toho ví asi stejně, jako ze vzájemného žertování o Kerryho kufříku, který si z letadla sám vynesl. Když se novináři Kerryho ptali, co tedy v onom kufříku přivezl, odpověděl, že je to „jeho a Putinovo tajemství“.

Sergej Lavrov nicméně konstatoval, že se „shodli na pořádání pravidelných hodnocení vzájemných vztahů“, což bude důležité pro mezinárodní vztahy, protože obě země „mají přímý vliv na snahy mezinárodního společenství při řešení mnoha otázek“.

Co se Sýrie týče, jsou k dispozici také jen kusé „výkřiky“. Kreml sice připomněl, že „protiteroristická koalice s USA nebo Západem“ kvůli velké rozdílnosti zájmů není možná, John Kerry ale prohlásil, že společný postup v Sýrii nese ovoce a spolupráce s Ruskem odpovídá národním zájmům Spojených států, a že obě strany „mají povinnost spojit své síly v boji proti zlu“. Ve výsledku by tak podle Ruska i USA měla být nová syrská ústava připravena do srpna, tedy na dobu těsně před prezidentskými volbami v USA, nejspíš, aby si Barack Obama přichystal – vedle normalizace vztahů s Íránem či Kubou – další zahraničněpolitický úspěch. Spojené státy se za to (?) zavázaly přestat opakovat mantru „Asad musí jít“, což nepochybně změní i atmosféru při dalším kole ženevských jednání.

Mimochodem, možná lze hovořit o svého druhu „normalizaci“ vztahů mezi USA, potažmo Západem, a Ruskem, protože až po Kerryho odjezdu z Moskvy se ukázalo, že už na počátku března tamtéž zavítal také šéf CIA John Brennan, který prý jednal s ruskou tajnou službou „a ještě s kýmsi“. Nově do Moskvy míří Kerryho náměstek Thomas Shannon, aby finalizoval vše, co jeho šéf v Kremlu dojednal, a ruský ministr ekonomického rozvoje Alexej Uljukajev do toho připustil, že americké firmy se mohou zúčastnit privatizace velkých ruských státních společností…

Zároveň s Kerrym do Moskvy přijel i šéf německé diplomacie Frank-Walter Steinmeier, který podpořil politiku vůči Sýrii, i když jeho následné setkání mezi čtyřma očima s Germanem Grefem, šéfem ruské Sberbank, která je na unijním sankčním seznamu, napovídá nejen to, že hlavním tématem byla Ukrajina, ale i v jakém duchu se Steinmeierova jednání v ruské metropoli nesla. Čili, že z Kremlu do Kyjeva žádné dobré zprávy nepřicházejí. A k tomu si do Moskvy pro podporu s „libyjskými plány“ přijel vzápětí i italský ministr zahraničí Paolo Gentiloni, podle něhož je v rámci boje proti terorismu třeba „rozšířit spolupráci mezi armádami a tajnými službami také o Rusko“.

Zkrátka, pro antiputinovskou frontu, která má za to, že by se s Ruskem vůbec nemělo mluvit, minulý týden nebyl z nejlepších. Lze předpokládat, že v tomto módu vztahy „pojedou“ do chvíle, než se vlády ve stále nervóznějších Spojených státech ujme „ta správná“ kandidátka, ale mezitím do Moskvy – nedlouho po prezidentu Reuvenu Rivlinovi -- míří izraelský premiér Benjamin Netanjahu,

Potud ona odbočka.

 

Rusko a Asad

Zpět k Sýrii. Zdá se, že se Rusko prostřednictvím kontaktů se všemi zúčastněnými snaží vytvořit situaci, v níž by se dal syrský konflikt urovnat, aniž by přitom někdo musel ztratit tvář. A nejspíš i v samotném ruském vedení nepanuje úplná shoda na dalších krocích, a tak Moskva do Damašku „vysílá protichůdné signály“.

Mluvčí ministerstva zahraničí Maria Zacharovová po Kerryho jednáních v Kremlu sice konstatovala, že Rusko podporuje syrskou legitimní vládu, ale dodala, že „nepodporuje Asada jako takového. Nezapomínejte, že nebyl naším nejlepším přítelem, ale byl přítelem Západu,“ prohlásila s odkazem na časy, kdy John Kerry nazýval Bašára Asada „svým drahým přítelem“ a jen mezi lety 2009 a 2011 se Kerry s Bašárem Asadem setkal pětkrát. „Podporujeme zachování zákonné vlády,“ pokračovala Zacharovová, „protože chápeme, že v případě prezidentova odchodu by odešla i vláda, výkonná moc by se rozpadla, stejně jako armáda a Libye by se všem najednou jevila jako procházka.“

Vzápětí ale Putin osobně pogratuloval Asadovi k vítězství v Palmyře a zdůraznil, že „bez ohledu na odsun základní části ruského vojenského kontingentu budou ozbrojené síly RF dál pomáhat syrské vládě v boji s terorismem a při osvobozování státu od extremistických skupin“. Právě pokračující, ale jen částečný „odsun“ ruských vojáků ze Sýrie byl přitom ve světě vnímán jako ruské varování Bašáru Asadovi, aby se podřídil „mocným“. Ruský publicista Izrael Šamir nicméně naznačuje opak, když cituje nejmenovaného ruského důstojníka ze základny v syrské Latakii: „Bašár Asad je flexibilní, ale jeho generálové nikoli. Oni si myslí, že existují jen dva možné výsledky: buď vítězství, nebo porážka. To je ale nerealistické. Právě ti generálové náš vzkaz v podobě odsunu určitě pochopí.“

A doyen blízkovýchodních zpravodajů Robert Fisk téma rozvíjí zmínkou o nových plakátech, na nichž Bašáru Asadovi po boku stojí generál Suhajl „Tygr“ Hasan, asi nejúspěšnější a nejtvrdší velitel syrské armády. „Měli bychom tomuto fenoménu věnovat pozornost, protože tím armáda na jedné straně vyjadřuje loajalitu vůči Asadovi, ale Asad zase každý svůj projev začíná poděkováním „mučedníkům“ ze syrské armády. Je to snad ten důvod, proč francouzští a američtí zpravodajci oprašují své kontakty se syrskými tajnými službami? Je to snad ten důvod, proč John Kerry nově tvrdí, že by Američané mohli s Asadem znovu začít mluvit? Armády nemůžeme podceňovat a nemůže tak činit ani Asad.“

Je vcelku pochopitelné, že Bašár Asad už jen z vnitropolitického hlediska, s ohledem na tragické ztráty, které ve válce utrpěla možná většina syrských rodin, nemůže jen tak padnout do náručí lídrů různých opozičních skupin, jak by si třeba USA přály, a místo toho se tváří „tvrdošíjně“, mluví o „válce až do konečného vítězství“ nebo odmítá „federalizaci“ Sýrie. Nejspíš právě proto Rusko obecně mluví „jen“ o podpoře legitimní vlády svrchovaného státu, což je mimochodem cosi, o co se Západ už snad patnáct let pokouší v Afghánistánu. A dává najevo, že podpora Damašku nerovná se podpoře Asadovi osobně, nicméně mantry o tom, že o budoucnosti země musejí rozhodnout sami Syřané, zajišťuje místo v budoucnosti právě jemu, protože široko daleko stále není nikdo, kdo by ho mohl nahradit. V kostce tedy platí, že Rusko sice Bašára osobně nepodporuje, ale pokud by padl, „odešla by i vláda a výkonná moc by se rozpadla“, státy by zkolaboval, země by upadla do ještě většího násilí, pro region by to byla katastrofa a pro mezinárodní bezpečnost jakbysmet. Takže Rusko dává najevo, že Bašára ve finále podporuje jaksi kvůli „vyšším cílům“, a třeba Reuter´s má za to, že po zahájení „částečného odsunu“ dokonce do Sýrie míří větší konvoje než předtím.

Samozřejmě je otázkou, zda podobné vidění dlouhodobých „vyšších cílů“ akceptuje i Západ. Lze předpokládat, že se i toto téma dostalo na pořad Kerryho jednání v Moskvě, po nichž Kreml konstatoval, že ke společné alianci k boji proti terorismu mají daleko. Nicméně, zatímco třeba čínské komentáře mluví o nutnosti vsadit ve vztazích mezi USA a Ruskem na pragmatismus, může nastat situace, kdy názor USA nebude až tolik důležitý – není jistě bez významu, že Peking aktuálně jmenoval svého vůbec prvního zvláštního zmocněnce pro Sýrii, mimochodem bývalého velvyslance v Íránu.

Spojené státy přitom v době, kdy i Barack Obama tvrdí, že Daeš pro ně není existenciální hrozbou, nemusejí na „vyšší cíle“ opravdu brát zřetel, ale to neplatí pro Evropu. Na starém kontinentu roste strach z vracejících se stovek bojovníků Daeše a nedávné masakry v Bruselu by se pro státy EU měly stát imperativem, aby namísto svých partikulárních zájmů usilovaly o konec války v Sýrii a neopakovaly jen své „naničhodné“ mantry o tom, že „Asad musí jít“. Třeba francouzský Le Monde doufá, že pro „Evropu, která je stále ještě v šoku z bruselských teroristických útoků, se osvobození Palmyry stane podnětem k opětovnému zahájení diskusí o nezbytnosti obnovení dialogu se syrskou vládou“. A Thierry Mariani, který minulý týden vedl francouzskou parlamentní delegaci do Damašku, shrnuje: „Asada nelze považovat za ideálního prezidenta, jemuž by nebylo co vytknout, ale máme s ním společné zájmy a nepřátele.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 30 Březen 2016 10:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz